29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
IŠTAR napsal(a):
Uvedu konkrétní příklad: kamarádka mě poprosí, zda jí mohu půjčit 3 tisíce, že nemá ani na jídlo pro dítě a do týdne mi to vrátí. Za dva dny se mi pochlubí, že koupila u Bati skvělé kozačky za pouhé 2 tisíce, slevnili je ze 3500..... Uplyne týden, vrátí tisíc, uplyne 14 dní a nic.... Tak se jí připomenu a je oheň na střeše......
nebo.... odmítnu kamarádce pohlídat dítě, protože jsem sama nesmírně unavená (dítě v noci zlobí a já jsem druhý den jako chodící mrtvola....) a jsem ráda, že zvládnu to svoje, kamarádka se cítí dotčená a já mám pak pocity viny.....
Tisen a vinu citis Istar mozna proto ze Te az prilis ovlivnuji rekace tech chterym se ucis rikat NE.
Mozna jsi to pro ne predstim delavala proto ze jsi se bala prave toho ze se na Tebe budou hnevat kdyz to pro ne neudelas. Tyhle zvykovy sklony pramnei samozrejme z minulosti,je to nekde v podvedomi.
Ted se ucis zmenit a zatim to tizi,to je prirozeny proces.
Není tady
Tercila napsal(a):
Lupi: ......A taky tomu, kdo požádá a není shledán lehkým...... Učinit zemi závislou na humanitární pomoci JE......
A jak se to dělá, Lupi?
Možná je dobré vědět, že některé země obrazně řečeno "žádají a přitom lehké jsou", resp. JEJICH vlády.
Tuná by som ja osobne povedala, že vidím ako prínosnejšie naučiť potrebného chytať ryby, než mu ich servírovať na striebornej tácke, najprv zadamro, postupne možno za peniaze, výmenou za ropu, podporu pri hlasovaní v OSN a podobne. Práveže poznám viacero krajín, ktoré vykrikujú o potrebe pomoci, ale prípadná humanitárna pomoc nakoniec skončíá v paláci tyrana a nie v rukách tých najpotrebnejších.
Upravil(a) Selima (7. 10. 2010 10:54)
Není tady
Blossom, já to vidím spíš na dojem z filmu smrt stopařek. Jak jsi psala, je to v tobě a bude....
Není tady
Ad stopaři, Bloss:
Taky jsem se kdysi cítívala provinile, ale naučila jsem se, že je to moje auto, můj čas a moje rozhodnutí.
A že já rozhodnu, jestli je mi ten člověk sympatickej a jestli se mi vůbec chce někoho k sobě brát.
Auto je vlemi intimní prostor a pouštět si tam kdekoho cizího jen tak, abych nááhodou neměla pocit, že jsem ošklivá holčička, tak to mě už ani nehne
Koneckonců, nastopovala jsem se sama dost a dost a taky jsem většinou uznávala, že jue to JEJICH věc...
Není tady
Ištar, já bych za rozhodující považovala ten pocit provinění:
když se dostaví, tak by to stejně nebyla skutečná pomoc
Není tady
IŠTAR napsal(a):
Tohle pojmenování se mi docela líbí
a tak jsem si řekla, že založím tohle vlákno, abych se něco dozvěděla a případně i poučila. Jsem totiž v tomto směru mírně řečeno nepoučitelná...... Když se lidé dostanou do úzkých, mám tendence je zachraňovat a zachraňovat. Občas se včas zarazím úspěšně poučena dřívějšími držkopády, které jsem si sama způsobila tímto "záchranářstvím" a odpálkuju dotyčného slušně pryč, ale pak mám výčitky svědomí
. Milionkrát si zdůvodňuji rozumově, že je to tak správně, ale uvnitř stejně cítím tíseň. Máte někdo podobný problém? Přemýšlím, co je za tím? Nedostatek vlastní sebedůvěry? Nedostatek sebelásky?
Ne, zachraňovat je přirozené. Prostřednictvím našeho imunitního systému jsme zachraňováni dnes a denně před osudovými nepříjemnostmi. A tak tuto službu občas vracíme do "éteru " tím, že někoho vytáhneme z průšvihu .
Odmítnout záchranu dost dobře nelze. Pomáhat už je něco jinýho, pomáhat můžeme nebo nemusíme....a když nepomůžeme, tak máme ten blbej pocit Já jsem pomohla téměř vždy, když jsem byla požádána, ne vždy to ale bylo nevyhnutelně nutné, jak se později ukázalo... Na druhou stranu - několikrát jsem musela pomoc odmítnout a vždy to bylo pochopeno a nikdo mi to nepředhazoval. Nenech se ovládat pocitem, že by ti to někdo mohl mít za zlé. Leda tak ty sama sobě
Nemyslím, že bys měla samaritánský syndrom (Matku Terezu bych nechala stranou, lidé si ji mylně spojují s tímto, ale ona ničím takovým jistojistě netrpěla, jinak by nedokázala to, co dokázala. Zakládání útulků, škol, nemocnic....to jsou výsledky práce racionálního člověka s mimořádnými organizačními schopnostmi, přitom jistě musela často činit rozhodnutí, která by se nám jevila jako tvrdá..., na měkkosrdcatou dobračku to zkrátka nevypadá) ten se projevuje mnohem silněji a častěji než nějaké zbytečné výčitky kvůli odmítnuté pomoci, to existují i tak extrémní samaritáni, že jsou to vlastně tyrani. Takový člověk obrazně řečeno ti raději zláme nohy, aby se o tebe mohl dojemně starat, než aby tě nechal svobodně běhat po světě.... a málokdo by věřil, kolik takových dobráků po světě chodí...ale to už by bylo o něčem jiným.
Shrnuto podtrženo - máš být asertivní a hotovo
Upravil(a) haiel (7. 10. 2010 20:49)
Není tady
lupina montana napsal(a):
Ad stopaři, Bloss:
Taky jsem se kdysi cítívala provinile, ale naučila jsem se, že je to moje auto, můj čas a moje rozhodnutí.
A že já rozhodnu, jestli je mi ten člověk sympatickej a jestli se mi vůbec chce někoho k sobě brát.Auto je vlemi intimní prostor a pouštět si tam kdekoho cizího jen tak, abych nááhodou neměla pocit, že jsem ošklivá holčička, tak to mě už ani nehne
Koneckonců, nastopovala jsem se sama dost a dost a taky jsem většinou uznávala, že jue to JEJICH věc...
V tom je právě ten zakopanej pes: Já vím, že je to mé auto a mé rozhodnutí. O tom žádná. Ale mě se totiž vysloveně CHCE ty stopaře brát, a mnozí z nich jsou mi od pohledu sympatičtí (pokud to člověk vůbec za těch pár vteřin pohledu může zhodnotit).
Stopování cítím jako požádání mě- řidičky auta jimi o pomoc.
Já vlastně jdu proti svému nitru, když je nakonec z rozumově stanovených důvodů nesvezu, ale to zas jsem natolik soudný člověk, že fakt takhle riskovat nesmím.
Vůbec to u mě není o pocitu, že když je nesvezu, budu ošklivá holčička... prostě mám v sobě zakódováno vyslyšet prosbu o pomoc (zvlášť když pomoci je tady tak snadné) , ale tady musím prostě jít proti svému nitru a přirozenému nastavení.
Proto se to ve mě vždycky při minutí stopaře trochu pere.
Jinak děkuji haiel, za najití termínu samaritánský komplex. pro mě to tedy mnohem trefněji vystihuje podstatu tohoto vlákna.
Stopar je podle mne (jak i Lupina napsala-je to jejich vec) vetsinou takovy clovek ktery neni vzdy v nouzi takove ze by nemel jinou moznost,on se do tehle situace sam posouva.
Tohle ja osobne nepovazuju za nezbytnou pomoc jako pomoc v nouzi nejvyssi.
Dokazala bych pochopit ze clovek jedna proti svemu nitru a lidskemu nastaveni ,kdyz nepomuze tam kde je to neodmyslitelne naprosto nutne,viz. topici se dite a jine tomu podobne situace.
Kdo vi Bloss co se za tim ukryva....
Není tady
hirondel napsal(a):
Stopar je podle mne (jak i Lupina napsala-je to jejich vec) vetsinou takovy clovek ktery neni vzdy v nouzi takove ze by nemel jinou moznost,on se do tehle situace sam posouva.
Tohle ja osobne nepovazuju za nezbytnou pomoc jako pomoc v nouzi nejvyssi.
Dokazala bych pochopit ze clovek jedna proti svemu nitru a lidskemu nastaveni ,kdyz nepomuze tam kde je to neodmyslitelne naprosto nutne,viz. topici se dite a jine tomu podobne situace.
Kdo vi Bloss co se za tim ukryva....
Já bych řekla, že se za tím "ukrývá" naše odlišná nastavení ohledně potřebnosti pomoci. (Myslím tím tvé a mé).
Já ráda pomůžu i tam, kde jde o drobnost. Nemusí to být zásadní katastrofy typu topící se dítě, prostě až pomoc v nouzi nejvyšší, jako píšeš ty.
Kolikrát podle mě totiž strašně pomůže i zdánlivá maličkost, třeba dobré slovo od třeba neznámého člověka (před chvílí jsem na psychologické četla příspěvek Ametyst nazvaný Síla chvály. Tam je to úplně názorně.)
A proto mám chuť pomoct i při drobnostech, jako je například to stopování. Mám to tak vnitřně nastavenéa s tímto svým vnitřním nastavením jsem spokojená.
Blossom napsal(a):
Ale mě se totiž vysloveně CHCE ty stopaře brát, a mnozí z nich jsou mi od pohledu sympatičtí (pokud to člověk vůbec za těch pár vteřin pohledu může zhodnotit).
No tak můžeš určitě zhodnotit, jestli je ti nesympatickej, ne?
Jestli to bereš takhle, tak v takové situaci já je třeba beru. Pokud SE mi ovšem nechce (prostě nechuť, kterou nerozebírám) nebo jsem unavená, nebo tak něco, tak neberu.
Ale pokud se mi vyloženě chce, tak beru...byli různí, milí i protivní, otravní i nudní, ale ještě se mi nestalo, aby byli nějak nebezpeční, nebo co...
Není tady
Blossom napsal(a):
Já bych řekla, že se za tím "ukrývá" naše odlišná nastavení ohledně potřebnosti pomoci. (Myslím tím tvé a mé).
Já ráda pomůžu i tam, kde jde o drobnost. Nemusí to být zásadní katastrofy typu topící se dítě, prostě až pomoc v nouzi nejvyšší, jako píšeš ty.
Kolikrát podle mě totiž strašně pomůže i zdánlivá maličkost, třeba dobré slovo od třeba neznámého člověka (před chvílí jsem na psychologické četla příspěvek Ametyst nazvaný Síla chvály. Tam je to úplně názorně.)
A proto mám chuť pomoct i při drobnostech, jako je například to stopování. Mám to tak vnitřně nastavenéa s tímto svým vnitřním nastavením jsem spokojená.
Take s potesenim pomaham i v malickostech a nejenom tehdy kdy jde o nouzi nejvyssi.
Rozdil bude nejspis v tom,ze stopare nepotkavam. A taky v tom ze se na jejich situaci divam z jineho pohledu nez Ty.
Jasna vec.
Napada me ale jak muzes byt s timhle vnitrnim nastavenim spokojena co se tyka v souvislosti se stopari,kdyz vlastne je mnohdy stejne nevemes (z rozumu ktery Tve vnitrni nastaveni odsouva) a pak se necitis spokojene, nebot jsi sve nastaveni (s kterym jsi spokojena) neuspokojila.
(To bylo jen takove moje male typicke hlasite zamysleni. )
Není tady
Bloss, prostuduj si, kdo byli samaritáni...... http://cs.wikipedia.org/wiki/Samarit%C3%A1ni
Je to stejně tak trefné jako syndrom matky Terezy...... I samaritán by se mohl cítit uražen .
Není tady
Bloss, jen tak si zkouším tipovat, ale jak to máš s bezdomovcema?
Není tady
mariposa napsal(a):
Bloss, jen tak si zkouším tipovat, ale jak to máš s bezdomovcema?
Hodně podobně jako se stopaři.
Ale u bezdomovců je rozdíl, že aspoň znám nějaké způsoby pomoci - například tím, že si kupuju časopis Nový prostor nebo jak se to jmenuje. Ten prodávají bezdomovci, kteří pro sebe jsou ochotni něco udělat. A to já vždycky podporuju a podporovat budu.
Bezdomovcům peníze nedávám, protože hrozí velká pravděpodobnost, že by je utratili za pití, fet či cigára.
Párkrát jsem dala žebrákovi svačinu. Někteří na to koukali asi takhle: Jen ale někteří.
IŠTAR napsal(a):
Bloss, prostuduj si, kdo byli samaritáni...... http://cs.wikipedia.org/wiki/Samarit%C3%A1ni
Je to stejně tak trefné jako syndrom matky Terezy...... I samaritán by se mohl cítit uražen.
Ištar, dík za odkaz.
Je fakt, že jméno Matka Tereza má pro mě velmi konkrétní obrysy, ale označení samaritán pro mě dosud jasný význam neměl, jen mlhavý. A s trochu pejorativním přídechem, jako někdo, kdo právě zachraňuje ty, kteří o to nestojí.
Tímto se samaritánům tedy omlouvám. (Bez ironie, vážím si každého, kdo pro druhé něco přínosného dělá).
Ale teď marně bloumám nad tím, jak vystihnout ten komplex, o kterém se na tomto vlákně mluví....
No nic, třeba mě něco přes víkend napadne.
Všem zatím ahoj!
Bloss, díky za odpověď, tušila jsem, že jsi na tom s bezdomovci jako se stopaři. Ten přístup (postoj) jaký k nim máš ten je naprogramovaný v člověku. Jedna věc je jistá, stopař i bezdomovec si (v naprosté většině případů) svůj stav, v kterém se nacházejí, vybrali sami. V momentě kdy ten jejich stav nehodnotíš (nelituješ je např.) se na ně dokážeš podívat úplně jinýma očima, prostě jen jako na jejich vlastní volbu
Není tady
Bloss, já to také netuším, jak to správně nazvat . No ale všichni víme, o co šlo, tak můžeme název s klidným svědomím vypustit
.
Není tady
Blossom napsal(a):
mariposa napsal(a):
Bloss, jen tak si zkouším tipovat, ale jak to máš s bezdomovcema?
Bezdomovcům peníze nedávám, protože hrozí velká pravděpodobnost, že by je utratili za pití, fet či cigára.
No jasně že jo, ale je to jedna¨z velmi mála radostí, co mají, ne? Já radostně obdaruju někoho, kdo si dá tu práci a námahu a vymyslí si něco origoš.
Jako třeba jeden houmelesák, který ode mě velmi důstojně žádal desetikorunu, že prej otevřeli v Rytířský novej bufáč a mají zaváděcí ceny - no taková nějaká historka to byla. Jasně, že kecal, ale hrál to na jedničku Tak mu dám tu pětku, vlezu do tržnice a TAM byl tenkrát bufáč. A milánek u něj, svítil jak sluníčko na hnoji, před sebou ruma...jak mě uviděl, lek se jak opisující žactvo a ruma honem schoval v dlani - ke mně se teda neměl
Tak to mě těší dodnes, mám ráda život pestrej a...živej.
Není tady
Blossom napsal(a):
IŠTAR napsal(a):
Bloss, prostuduj si, kdo byli samaritáni...... http://cs.wikipedia.org/wiki/Samarit%C3%A1ni
Je to stejně tak trefné jako syndrom matky Terezy...... I samaritán by se mohl cítit uražen.
Ištar, dík za odkaz.
Je fakt, že jméno Matka Tereza má pro mě velmi konkrétní obrysy, ale označení samaritán pro mě dosud jasný význam neměl, jen mlhavý. A s trochu pejorativním přídechem, jako někdo, kdo právě zachraňuje ty, kteří o to nestojí.
Tímto se samaritánům tedy omlouvám. (Bez ironie, vážím si každého, kdo pro druhé něco přínosného dělá).
Ale teď marně bloumám nad tím, jak vystihnout ten komplex, o kterém se na tomto vlákně mluví....![]()
No nic, třeba mě něco přes víkend napadne.
Všem zatím ahoj!
Spasitelský. Ten "samaritánský" jsem tady zmínila já, víceméně ze starého zvyku. Ištar má pravdu, když už teda chceme být přesní.
Není tady
Zdar, bosořice! Co dělá živej plot?
Jenže spasitelskej se mi taky nezdá přesný - spasitelskej komplex mají lidi, kteří to dělají s nadšením, nedbajíce ničeho a sami se cítí tímto ozářeni a dostředněni...
Ištar začla (pokavad se nepletu) o nutkavé potřebě pomoci, která, pokud není vykonána, vyvolává pocit provinění.
Mmch, já měla oboje - tohle o čem teď mluvím i tuny skutečnýho soucitu (ten snad mám ještě pořád, doufám) Jenže i ten má svoje hranice...ani z nejhlubšího soucitu se nemá pomáhat člověku, který v tom vidí slabost a zneužije toho.
Není tady
lupina montana napsal(a):
Zdar, bosořice! Co dělá živej plot?
Jenže spasitelskej se mi taky nezdá přesný - spasitelskej komplex mají lidi, kteří to dělají s nadšením, nedbajíce ničeho a sami se cítí tímto ozářeni a dostředněni...
Ištar začla (pokavad se nepletu) o nutkavé potřebě pomoci, která, pokud není vykonána, vyvolává pocit provinění.
Mmch, já měla oboje - tohle o čem teď mluvím i tuny skutečnýho soucitu (ten snad mám ještě pořád, doufám) Jenže i ten má svoje hranice...ani z nejhlubšího soucitu se nemá pomáhat člověku, který v tom vidí slabost a zneužije toho.
Živý plot - zelená se, houstne, do výšky též krásně roste, za krátký čas budu v neprostupné zeleni ve společnosti motýlů, žížal, slimáků a brouků ležeti v trávě a takto odříznuta od vnějšího světa dojdu naprostého osvícení a dokonalé moudrosti
Ad komlex spasitelský (nikoliv tedy samaritán ani matkoterezián) - Ištar při popisu svých stavů vyjádřila obavu ve spojitosti s komplexem, psala jsem jí, že o něj se nejedná.
No jo, a poznáš to dopředu, že toho soucitu zneužije? Já to nepoznám. Naučila jsem se kašlat na to, co pak udělá ten "zachráněnej" , když pomáhám, je to z mojí vůle a příp. moje chyba. On si řeší zase to svoje
Není tady
Nop vida, jak přispívají živé ploty k růstu duchovnosti našeho obyvatelstva!
No tak to víš, že poprvé to nepoznám! Ale dopracovala jsem se k tomu, že PODRUHÝ už na takovýho kašlu - což se mi dříve nedařilo.
Není tady
lupina montana napsal(a):
Blossom napsal(a):
mariposa napsal(a):
Bloss, jen tak si zkouším tipovat, ale jak to máš s bezdomovcema?
Bezdomovcům peníze nedávám, protože hrozí velká pravděpodobnost, že by je utratili za pití, fet či cigára.
No jasně že jo, ale je to jedna¨z velmi mála radostí, co mají, ne? Já radostně obdaruju někoho, kdo si dá tu práci a námahu a vymyslí si něco origoš.
Jako třeba jeden houmelesák, který ode mě velmi důstojně žádal desetikorunu, že prej otevřeli v Rytířský novej bufáč a mají zaváděcí ceny - no taková nějaká historka to byla. Jasně, že kecal, ale hrál to na jedničkuTak mu dám tu pětku, vlezu do tržnice a TAM byl tenkrát bufáč. A milánek u něj, svítil jak sluníčko na hnoji, před sebou ruma...jak mě uviděl, lek se jak opisující žactvo a ruma honem schoval v dlani - ke mně se teda neměl
Tak to mě těší dodnes, mám ráda život pestrej a...živej.
Já jsem jednou viděla ve Španělsku houmlesáka jedna báseň zarostlej, ušpiněnej, smradlavej, votrhanej, ale četl si knihu a vlastně vůbec nežebral ani hlavu nezvedl, neboť byl začtený , jen si tak na zemi na hlavní ulici četl knihu. Kamarád prohlásil, že by mu dal pár drobnejch už jen pro tu jeho grácii a noblesu
Upravil(a) mariposa (8. 10. 2010 23:04)
Není tady
To pomáhání a určování správné či přesné míry - tady už bylo. V podstatě jsem si z toho vzala to, že je to záležitost intuice a vnitřního cítění, jak píše Crab... Nikdo nedokáže říct, zda-li určitý zásah- pomoc - bylo správné nebo nebylo. Každopádně si za to pak neseme zodpovědnost - a´t už za pomoc či za nepomoc.
U lidí nemívám tolik nutkání jako u zvířat, zejména u psů. Příspěvek chraitativní dávám kdy chci, kolik chci a hlavně kam si vyberu sama. Vždy ale na účet. Docela mi vadí, když do mě někdo šťouchá někde v hypermarketu a nutí mě přispět na jakékoliv cokoliv. Je pár akci, které znám, ale jinak nechci.
Bezdomovcům také peníze nedávám, doporučuju jim obstarat si práci, tak jako jsem si zajistila já. Stopaře jsem nikdy nevzala a asi ani nevezmu. Není mi jich líto, natož abych měla špatné svědomí. V případě nehody bych ještě nesla zodpovědnost, i když už jsem si nechala přední sedadlo pojistit.
Přihrávají se mi některé náhodné akce, tam reaguju spontánně a cítím, že ty jsou moje - kdy jsem třeba zaplatila babičce (nějaké krásné stařičké) knížku, na niž neměla peníze a velmi pěkně prosila prodavačku, jestli by jí ji nemohla nechat až po důchodu atd...Když odešla tak jsem ji kásla. Odezva byla nádherná, až mi hrkly slzy do očí (což se mi nestává) - ne od babičky- ta nevěděla.. odjinud...Takže třeba v tomto případě vím, že jsem udělala dobře jednoznačně.
Není tady
Holky, to máte jedno, jak se to nazve, určitě si rozumíme, jak jsem to myslela . A propó, Lupi má pravdu, pocit viny se dostavuje, když nepomůžu, přestože mě někdo požádá. Dřív jsem pomáhala ostošest, ať o to lidi stáli nebo ne, dnes pomáhám jen tomu, kdo si o ni řekne a právě pocity viny se dostaví, když řeknu NE, ať už z jakýchkoliv důvodů. Rozumově si to odůvodním, ale ty pocity..... Ale skvělou myšlenku napsal Crabat výše, tj. poslat jim co nejvíce lásky a popřát jim, ať to úspěšně vyřeší. Zrovna nedávno jsem to vyzkoušela (protože jedna událost byla spouštěčem, abych tohle téma založila). Pocity viny zmizely a já měla klid
.
Není tady