29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Tohle pojmenování se mi docela líbí a tak jsem si řekla, že založím tohle vlákno, abych se něco dozvěděla a případně i poučila. Jsem totiž v tomto směru mírně řečeno nepoučitelná...... Když se lidé dostanou do úzkých, mám tendence je zachraňovat a zachraňovat. Občas se včas zarazím úspěšně poučena dřívějšími držkopády, které jsem si sama způsobila tímto "záchranářstvím" a odpálkuju dotyčného slušně pryč, ale pak mám výčitky svědomí
. Milionkrát si zdůvodňuji rozumově, že je to tak správně, ale uvnitř stejně cítím tíseň. Máte někdo podobný problém? Přemýšlím, co je za tím? Nedostatek vlastní sebedůvěry? Nedostatek sebelásky?
Není tady
Ištar,
a neměla jsi někdy v minulosti potřebu zachraňovat třeba své rodiče? To, že dobrovolně někoho zachraňuješ, většinou vychází z toho, že to musíš udělat proto, aby to pro tebe nemělo nějaké negativní následky.
Co by se stalo, kdybys přestala zachraňovat?
Není tady
Moje zkušenost je, že je za tím nedostatek sebelásky.
Nedokážu zachraňovat sebe, tak zachraňuju aspoň jiné.
K tomu se hezky přidruží mateřství a máš to natotata....
Jojo - taky se snažím nematkoterezit...jde to, jde, ale ztuha. Protože jsem líná a neposlouchám Luizičku - tak!
Není tady
Já to vidím jinak: snaha zachraňovat lidi v nouzi je projevem normální zdravé lidské empatie. Žádný nedostatek sebelásky.
Když uvidíte člověka, který si právě zlomil nohu a leží bezmocně na ulici a úpí, co uděláte? Já mu půjdu pomoct, zavolám muu doktora, do příjezdu doktora ho přikryju svým kabátem a budu ho utěšovat.
Toto je podle mě normální a správná lidská reakce.
Mimochodem - Matka Tereza je podle mě velká osobnost . A s velkými písmeny se píše oprávněně.
Proto mě trochu uráží devalvace jejího odkazu a jména, například ve slovním spojení "snažím se nematkoterezit". I když vím a chápu, jak to myslíte.
Upravil(a) Blossom (6. 10. 2010 17:34)
Ono neni zachranovat jako zachranovat.
Kdyz uvidim v bazenu topici se dite,je prirozeny ze ho nenecham utopit.
Istar o jakem zachranovani mluvis?
Není tady
Na mňa to nepôsobí nijako zle, ani urážlivo. Možno klasická ukážka rozdielu vnímania vysielateľa a prijímača...
Inak k Topicu: mne pomáha počúvať inutíciu. Ale niekedy je kujwa ťažké rozlíšiť intuíciu a toho zlého našepkávača Ego, ktroý mi hovorí: To je prípad pre Teba ako stvorený! Pomôžeš, a ešte s abudeš dobre cítiť, a vôbec...
Není tady
Selima napsal(a):
Na mňa to nepôsobí nijako zle, ani urážlivo. Možno klasická ukážka rozdielu vnímania vysielateľa a prijímača...
![]()
Inak k Topicu: mne pomáha počúvať inutíciu. Ale niekedy je kujwa ťažké rozlíšiť intuíciu a toho zlého našepkávača Ego, ktroý mi hovorí: To je prípad pre Teba ako stvorený! Pomôžeš, a ešte s abudeš dobre cítiť, a vôbec...
Ano, většinou při tom, když někomu pomůžu, tak se následně i cítím sama dobře.
A proč by to jako mělo být na škodu?? Mám snad někomu pomoct a cítit pak výčitky svědomí, že mě jeho poděkování (a nebo jen pocit, že vím, že mu je teď líp) těší??
Ano: Právě nedávno když jsem se dozvěděla o lidech postižených přírodní katastrofou, a následně jsem pro ně uspořádala charitativní aukci, tak to jsem si přesně řekla: To je případ jako pro mě stořený: Kdo, když ne ty? Kdy, když ne teď?
A tak jedněm lidem bylo dost výrazně pomoženo (vybrali jsme pro ně řádově desítky tisíc) a já díky tomu našla nové přátele - právě ty obdarované. Vzniklo mezi námi pouto lidské a taky trochu i profesní. A dobrý pocit z toho mají evidentně obě strany.
...ale chápu, že IŠTAR šlo asi v tomhle vláknu o zachraňování nežádané, zachraňovatelem vnucované, a s nevolí dotyčných přijímané, nebo dokonce odmítané.
Takové samozřejmě dobré není.
Ale jak píše Selima - je to dost o intuici.
Nu, snad ji mám dobrou, zatím jsem zažila jen pomerně dost poděkování, žádné naštvané odmítnutí podané ruky jsem nezažila...
Bloss,není to urážlivé.
Ostatně, nemůžeme a nemáme být všichni Matka Tereza, ne? Byla jen jedna.
Já si jí taky vážím - respektive nevím, jestli jí, neznala jsem ji, ale jejího díla.
Jak řekla Hir - dítě z bazénu přece vytáhnu, proboha
Já osobně jsem se domnívala, že to nemusíme upřesňovat, ale jak se zdá, tak ano:
samozřejmě, že pomoci někomu, kdo si v té chvíli nedokáže pomoct sám, je normální! A taky tomu, kdo požádá a není shledán lehkým. A nejen u lidí, mmch - je to prostě zcela běžný, protože výhodný vývojový jev.
Mám za to, že Ištar myslela nutkání k pomoci, jen se něco šustne - ostatně, mluví tam o špatném pocitu, když to neudělá!
Pravděpodobně má tenhle špatný pocit i v případě, že si dotyčný klidně může pomoci sám, nebo když je to pomoc vyloženě nevyžádaná....
Tomuhle já říkám matkotereziánskej komplex.
Poněvadž to JE komplex - nepramení z potřeby těch, kterým má být pomoženo, ale z mojí vlastní.
Není tady
Ok, ještě to upřesním:
když nastanou v Etiopii katastrofální sucha, okamžitá pomoc NENÍ matkotereziánskej komplex.
Učinit zemi závislou na humanitární pomoci JE.
A to samý s lidma.
Doufám prosím, že si rozumíme?
Není tady
Ano, lupino, s touto definicí matkotereziánského komplexu se ztotožňuju.
Ale asi není fér (k Matce Tereze) , aby se jmenoval "matkotereziánský", právě proto, že pokud vím, Matka Tereza pomohla tisícům potřebných, a tedy zatím jsem neslyšela o jediném, kterému by svou pomoc vnucovala násilím, přes jeho nevůli, jen pro svůj dobrý pocit...
Lupi: ......A taky tomu, kdo požádá a není shledán lehkým...... Učinit zemi závislou na humanitární pomoci JE......
A jak se to dělá, Lupi?
Možná je dobré vědět, že některé země obrazně řečeno "žádají a přitom lehké jsou", resp. JEJICH vlády.
Není tady
Blossom napsal(a):
Ano, lupino, s touto definicí matkotereziánského komplexu se ztotožňuju.
Ale asi není fér (k Matce Tereze) , aby se jmenoval "matkotereziánský", právě proto, že pokud vím, Matka Tereza pomohla tisícům potřebných, a tedy zatím jsem neslyšela o jediném, kterému by svou pomoc vnucovala násilím, přes jeho nevůli, jen pro svůj dobrý pocit...
Bloss, život prostě není fér, co naděláš alespoň ne podle našich představ.
Tohle je prostě výstižný - a Matka Tereza na tom není o nic hůř, než třeba chudák Oidipus. Ten k tomu taky přišel, jak slepý kuře k zrnu....
Terci, myslím, že všichni humanitární pracovníci dokážou rozlišit mezi obyvatelstvem a vládou a vědí, komu náleží jejich pomoc.
Jenže tos spletla dohromady dvě věci, které jsem měla odděleně, viš?
Mmch, kamarádka byla teď na Haiti a shledává lehkou nejen vládu... a nejen ona To jen tak na okraj.
Není tady
Ištar - tvoje snaha pomáhat může být tvoje niterní potřeba. V tom případě+ ji potřebuješ naplnit. A tak , když se rozhodneš pomoc nenabídnout, v tobě situace budí rozpor. Nebo jsi takový vzorec chování viděla, zažila, byla si k němu vychována. Poznej zdroj toho nutkání. Zároven se uč pomáhat a ne "páchat dobro". Protože v tvých slovech o matce Tereze cítím jistou ironii.
Nemůžeš spasit svět, někdy svojí pomocí člověku můžeš uškodit, protože nedostane šanci postavit se na vlasntí nohy. někdy ani pomoci nelze. Zkus si v sobě srovnat etiku pomáhání.
Hodně štěstí Ištar. Je to velké téma k zpracování.
(Včetně úvah o nízkém sebevědomí, které si tímto způsobem můžeš zvyšovat.)
Není tady
To jsem netušila, že by se to mohlo někoho dotknout . Blossom, když se na to podíváš z druhé stránky
, tak Matka Tereza může pomoci i touto formou
. Věci většinou nebývají černé nebo bílé.
Uvedu konkrétní příklad: kamarádka mě poprosí, zda jí mohu půjčit 3 tisíce, že nemá ani na jídlo pro dítě a do týdne mi to vrátí. Za dva dny se mi pochlubí, že koupila u Bati skvělé kozačky za pouhé 2 tisíce, slevnili je ze 3500..... Uplyne týden, vrátí tisíc, uplyne 14 dní a nic.... Tak se jí připomenu a je oheň na střeše......
nebo.... odmítnu kamarádce pohlídat dítě, protože jsem sama nesmírně unavená (dítě v noci zlobí a já jsem druhý den jako chodící mrtvola....) a jsem ráda, že zvládnu to svoje, kamarádka se cítí dotčená a já mám pak pocity viny.....
Tulipánko, jj, otci jsem kdysi chtěla moc pomoci, ale posléze jsem pochopila, že o ni nestojí a cíleně si likviduje život. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem se s tím smířila a vyrovnala, v současné době zastávám vůči němu postoj: jeho život, jeho věc.....
Jj, na Luizičku se práší v knihovně, člověk si myslím, jak má tyhle základy v malíku a ono prd velebnosti
Není tady
Ištar,
ten vzorec s otcem se pravděpodobně přenáší i na další lidi. Zajdi k jádru toho, proč jsi otci chtěla pomáhat a přemýšlej nad tím, jestli nechceš ostatní lidi spasit (kdysi) jako otce
Není tady
Tulip, ono to možná vyznělo jinak, ale o spasení nešlo. Šlo o podání pomocné ruky, kterou odmítl (tedy ne jen mé, ale celé rodiny). Jádro? To vím naprosto přesně - když vidíš, jak člověk, kterého miluješ a který ti je tvému srdci nejdražší, jde ke dnu, snažíš se, aby se od toho dna odrazil. Nene, tohle mi nesedí...... navíc si myslím, že jsem takhle fungovala už mnohem dřív, než se to s tátou stalo......
Není tady
No toť otázka přímo na tělo. Budu o tom přemýšlet, přiznám se, že nevím . Nepochybně mě to napadne při mytí nádobí
Není tady
Odkud takové jednání pramení?.. Inu, teď jsme o tom mluvili vedle na vlákně "Napište, koho máte nejvíc rádi" a já tam dával přirovnání, že všichni kráčíme k hoře Méru z různých stran. A to je přesně ta situace. Podle zažitých vzorců, které jsme vytvořili kdysi v předchozích vtěleních, je nám nabídnuta Cesta. Její milníky (které nemůžeme přeskočit, ale postupně je zpracovávat jeden po druhém) jsou dány našimi slabostmi, naším selháním. Takové situace je nutné řešit především a to i navzdory tomu, že to vlastně není úplně přímý vývojový směr. Pro nás ano!
Nemůžeme se potom divit, že někdo jedná tak a někdo úplně přesně opačně. Přesto ono rozhodování je v naprostém souladu s naším nitrem. V Tvém konkrétním případě si stačí do minulosti promítnout například neschopnost se rozhodnout, dokud je ještě čas někomu pomoci, a máš to tady. Proč cítíš úzkost, když nejednáš, tedy pokud se necháš přesvědčit vlastní logikou, že bys zasahovat neměla. Prostě zasahuješ a má to svůj vnitřní důvod, tečka. Avšak měla by ses naučit to nezávisle pozorovat a všímat si, kudy vedou cesty nečinění. V nichž zasahujeme už jenom myslí tak, že přejeme zdárného konce a druhého provázíme toliko vědomím lásky, ne už samotným jednáním. V takovém případě bys úzkost neměla cítit, jelikož jsi v tom zaangažovaná stejně, ovšem s jiným dopadem na toho člověka.
Není tady
Crabe díky, včera se mi znovu taková situace naskytla. Pocit úzkosti už byl mnohem menší než dříve (měla bych se pochválit, přece jen jsem postoupila v cestě o kus dál), ale byl tam. Vyzkouším tvoji radu přímo v praxi a budu se sledovat dál. Nepochybuji o tom, že se mi zase časem do cesty dostane další výuková kapitolka
Není tady
Nevím, jestli se to dá nazvat syndromem Matky Terezy, ale já například mám blbý a nepříjemný pocit, kdykoliv jedu sama autem, a u silnice stojí neznámý stopař. To ho pak minu a vždy s pocitem provinilosti se mu v duchu omlouvám - Promiň, vzala bych tě, ale aby si sama ženská naložila do auta úplně cizího chlapa, to je risk, který si nemůžu dovolit...
Ale ten provinilý pocit vždycky ještě chvíli mám, protože vždyť mám prázdné auto, a on tam stojí, často v dešti, a někam tolik potřebuje svézt.....
Ale v těchto případech nelze než poslouchat rozum.
Blossom, projed si situace, nestopovala jsi někdy? Pokud ano, bylo ti líto, když ti nikdo nezastavil?
Není tady
PavlaH napsal(a):
Blossom, projed si situace, nestopovala jsi někdy? Pokud ano, bylo ti líto, když ti nikdo nezastavil?
Pavlo :)zdá se mi, že Blossom má v sobě správnou míru soucítění s bližním, a proto nemusí vycházet jen ze svých zkušeností.
Není tady
lupina montana napsal(a):
Bloss,není to urážlivé.
Ostatně, nemůžeme a nemáme být všichni Matka Tereza, ne? Byla jen jedna.
Já si jí taky vážím - respektive nevím, jestli jí, neznala jsem ji, ale jejího díla.
Jak řekla Hir - dítě z bazénu přece vytáhnu, proboha
Já osobně jsem se domnívala, že to nemusíme upřesňovat, ale jak se zdá, tak ano:
samozřejmě, že pomoci někomu, kdo si v té chvíli nedokáže pomoct sám, je normální! A taky tomu, kdo požádá a není shledán lehkým. A nejen u lidí, mmch - je to prostě zcela běžný, protože výhodný vývojový jev.
Mám za to, že Ištar myslela nutkání k pomoci, jen se něco šustne - ostatně, mluví tam o špatném pocitu, když to neudělá!
Pravděpodobně má tenhle špatný pocit i v případě, že si dotyčný klidně může pomoci sám, nebo když je to pomoc vyloženě nevyžádaná....
Tomuhle já říkám matkotereziánskej komplex.
Poněvadž to JE komplex - nepramení z potřeby těch, kterým má být pomoženo, ale z mojí vlastní.
Bloss, taky se mi nelíbí, spojování jména Matky Terezy s komplexem
Není tady
PavlaH napsal(a):
Blossom, projed si situace, nestopovala jsi někdy? Pokud ano, bylo ti líto, když ti nikdo nezastavil?
Stopovala jsem v životě jen párkrát, vlastně jen když jsme v 17ti jeli s kamarádem stopem do Suchdola nad Lužnicí a sjížděli pak Lužnici.
Sama jsem, pokud se vzpomínám, nestopovala nikdy, už zamlada jsem se bála (film Smrt stopařek atd. ....)
S tím kámošem to tehdy bylo v létě, měli jsme to víceméně na háku, jestli tam dojedem dřív či pozdějc, bylo hezky, měli jsme fůru času...
Tedy myslím si, že můj provinilý pocit z nesvezení stopařů nepramení z nějakého mého dřívějšího zážitku.
Spíš z mého sociálního a ekologického cítění: Je to přeci svým způsobem tak absurdní - já jedu ve vyhřátém autě sama, mám tam 4 prázdná místa ! , a tedy nestálo by to nikoho ani korunu navíc, toho stopaře vzít, je to pořád za ten samý benzín, jako když pojedu sama.
Jemu by bylo tak snadno pomoženo, stojí u silnice často dlouho, v zimě a v dešti, a asi někam spěchá, třeba mu něco ujelo....
Ale strach a obava riskovat svou bezpečnost je větší, přeci jen je na mě závislých dost lidí -mé děti i naši zaměstnanci, byl by to malér, kdyby se mi něco stalo.
Občas své předsevzetí nebrat stopaře poruším - letos v létě jsem třeba svezla 2 mladé kluky s obrovskými bágly, stopovali před silnicí směřující prudce do hor. Tak jsem je svezla, říkala jsem si - 2 kluci horolezci mě snad přeci neznásilní a nezapíchnou.... I když člověk nikdy neví, že....