Tak dnes přidám i já jednu smutnou...
Takže slovíčko ZATÍM, které jsem v souvislosti s partnerovou abstinencí používala už bohužel neplatí. Nevím zda mám používat ještě pojem partner, protože už tak nějak jsem dospívala k názoru, že jsme spíš dobří kamarádi, než opravdoví partneři, takže možná budu spíš užívat slovo přítel.
Jeho recidiva se podobala jeho původnímu stylu pití. Tj. alkohol mu nechutná - nechodí do hospody, pije sám a to nezvládnutelným nározovitým pitím. Po vlně psychicky nezvládnutých starostí a emocí (netýkaly se našeho vztahu) si dal první flašku. Pije stylem ruských bohatýrů, tj. půl litru vodky klidně za 15 minut - rychlá "smrt". Jenže jak už to u alkoholiků je, po jedné flašce přijde při absťáku další a už jede kolotoč. Tím, že spolu nebydlíme, tak jsem ho neměla  úplně v přímém přenosu, ale to co jsem viděla mi tedy jako horrorový zážitek na dlouho stačilo. Nepomohlo přemlouvání, zlobení se, ignorace - prostě nic.
Důsledek asi sedmidenního pití je drsný - poslední dny zřejmě jen pil alkohol a žádnou jinou tekutinu a nic nejedl. V přímém důsledku toho momentálně leží v nemocnici, je po urgentním zákroku, kterým se mu lékaři snaží zachránit nohu, protože se mu zhuštěním krve vytvořila tromba, která uzavřela nějakou žílu vyživující nohu...
Prodlení vzniklo tím, že když jej rodina dovezla na urgetní příjem nemocnice, tak Ti ho sice převzali, ale protože jevil znaky opilosti, tak odvezli na záchytku, kde ho lékařka po pár hodinách vystrčila v tričku a pantoflích na ulici... Snažil se tedy dostat na detox psychiatrické léčebny, kde ho odmítli vzít, že je střízlivý(!) a že má jet zpět na urgentní příjem nemocnice. Takže uběhlo asi 24 hodin, než se lékaři smilovali a vyklepaného alkoholika vyšetřili.

Já vím, že je to přímý důsledek jeho nezvladatelné závislosti na alkoholu. Rozumově vím, že si za to tzv. může sám. Ale najednou mě přepadl děsný zmatek a pocit viny. Proč jsem si zase nevzala dovolenou a nedostala ho z toho, proč jsem se zase bála nechutného jednání lékařů s rodinnými příslušníky alkoholiků, když se na ně obrátíte s žádostí o konkrétní pomoc a nezavolala lékaře dřív (nemám auto). Prostě,  že jsem se měla pokusit NĚCO udělat.....

Pokud přijde o nohu, tak to pro něj bude velká tragedie, která se domnívám, nebude mít pro něj motivujicí charakter nepít, ale právě naopak. Občas má sklony se litovat.  Navíc skoro všechny jeho sportovní aktivity, kterými si dodával svá "antidepresiva" bude mít zapověny.

Jsem z toho fakt přepadlá, a to mě zítra čeká doprovod mého rodinného příslušníka na onkologii , což pro mě představuje velký stres neboť ten Damoklův meč pořád cítím v zátylku.


Nechť je toto memento mori pro všechny alkoholiky, kteří si to přečtou. A varováním pro všechny ženy a dívky, které by si chtěly začít vztah s alkoholikem. Nemůže to mít šťastný konec...., alkohol je silný protivník.

Upravil(a) Marthina (9. 11. 2010 20:02)

Blossom, díky moc za slova podpory. Taky jsem si na Tebe vzpomněla. Ta paralela s tvým dávno odžitým (naštěstí!) životem s alkoholikem je děsivá. Sinusoidy - malé či velké, ale nekončící směs naděje a propadů. Ani nechci domýšlet co bude v jeho případě dál ...

To si zase vzpomenu na Hanuli a chytá mě totální beznaděj.
Alkoholismus je rakovina vůle v terminálním stadiu.

Upravil(a) Marthina (9. 11. 2010 19:53)

Marthina napsal(a):

... Proč jsem si zase nevzala dovolenou a nedostala ho z toho, proč jsem se zase bála nechutného jednání lékařů s rodinnými příslušníky alkoholiků, když se na ně obrátíte s žádostí o konkrétní pomoc a nezavolala lékaře dřív (nemám auto). Prostě,  že jsem se měla NĚCO udělat.....

Marthina: to, co se stalo, NENÍ Tvoje vina, NENESEŠ za to neštěstí žádnou zodpovědnost a NEMUSÍŠ, OPRAVDU NEMUSÍŠ se týrat nějakými zbytečnými výčitkami svědomí
Když se přítel takovýmhle obludným způsobem rozpil, neexistovala žádná moc na světě, která by ho přinutila přestat. Tahle situace neměla řešení - i kdybys přivolala lékaře a nechala ho odvézt na záchytku, druhý den by ho propustili a on by si šel ihned koupit další flašku vodky. Kdybys zavolala na detox psychiatrické léčebny s tím, že se jedná o jejich zrecidivovavšího pacienta a chtěla ho tam nechat převézt z domova proti jeho vůli, když byl na šrot ... nevím, jestli by Ti vyhověli a jakým způsobem by bylo možno převoz uskutečnit. Obvykle - když se jim pacient "jenom" opije a NENÍ v bezprostředním ohrožení života - tzn. nepropadne například v opilosti skleněnými dveřmi, nespadne na ulici pod auto, nesletí ze schodů, nepáchá sebevraždu atd. většinou doporučují, aby je pacient sám vyhledal, až vystřízliví.
Prostě ta situace nešla řešit násilným odvozem přítele na detox i proti jeho vůli, dokud se "něco nestalo". Když už se "něco stalo" a došlo k maléru, tak už bylo bohužel pozdě.
Já Ti to píšu proto, aby sis uvědomila, že jsi skutečně neměla žádnou možnost, jak tomuto neštěstí předejít nebo zabránit, protože prostě nebylo v lidských silách kohokoliv jakkoliv zasáhnout to je to samé, jako chtít holýma rukama zastavit rozjetej rychlík.

Pokud přijde o nohu, tak to pro něj bude velká tragedie, která se domnívám, nebude mít pro něj motivujicí charakter nepít, ale právě naopak. Občas má sklony se litovat.  Navíc skoro všechny jeho sportovní aktivity, kterými si dodával svá "antidepresiva" bude mít zapověny.

O tu nohu ještě nepřišel a pokud o ni přijde, bude to sice velká tragédie, ale motivující charakter to pro něj zcela jistě bude mít - okamžitě přestat chlastat, aby nepřišel ještě o tu druhou a neskončil na vozíku jako invalida.
Ostatně znám lidi, kteří přišli buď o jednu končetinu nebo o obě nikoliv kvůli pití, ale následkem úrazu, ke kterému přišli jako slepí k houslím, nehodili flintu do žita, absolutně se přestali litovat a i přes svůj handicap z nich stali úspěšní sportovci (viz sledge hokej, mrkni se třeba sem http://www.cslh.cz/index.php?lng=cz& … ;openid=81)
Marthino, až na Tebe zase přijdou lítostivé chvilky a budeš plakat nad tím, jakej je Tvůj přítel chudák, že kvůli chlastu může přijít o nohu, prohlédni si fotky těch handicapovaných sportovců. Ti přišli o obě nohy buď následkem nějakého příšerného úrazu, nebo jimi nezaviněné choroby, kdy jim musely být provedena amputace. Tvůj přítel se do stavu, v jakém je, akorát prochlastal, tudíž si svoji nešťastnou situaci - na rozdíl od nich - dobrovolně vybral a vlastními silami zapříčinil. A skutečně nevím, proč ho lituješ, proč se nervuješ, proč si děláš výčitky a je z Tebe kvůli němu hromádka neštěstí. Já rozumím tomu, že je to Tvůj přítel, že k němu máš citový vztah, že jste spolu prožili mnoho krásných chvil ... ale někdy se situace prostě vyhrotí natolik, že musí místo soucitu a lítosti nastoupit obyčejný pud sebezáchovy.
Za sebe Ti mohu poradit, abys veškerou svoji energii, soucit, empatii a lásku věnovala raději tomu, kdo ji momentálně potřebuje více, nežli Tvůj přítel, t.j. tomu rodinnému příslušníku, kterého máš doprovodit na onkologii protože taková citová investice se Ti desetkrát vrátí spíš nežli od někoho, kdo se rozhodl bezohledně sám sebe zničit ...

Marthino, jak to vypadá? Napiš, myslím natebe pořád a držím palce, strašně moc.

A co ty, Rosamundo? Dlouho ses neozvala....naposled náznaky, že "to doma začlo lítat". Co je nového?

(Teď mě napadl takový blbý slogan, ale přesto ho sem napíšu: Holky, vy jste takové mé Přítelkyně z domu smutku.... )

Kiaro, toto je vlákno, ve kterém se diskutuje kolem alkoholismu a ne kolem onkologie, a tak to možná vypadá, že v mém životě je alfa a omega alkoholismus přítele, ale není tomu tak. Jsou jen věci, které sem nepatří, o kterých jsem se zmínila jen okrajově. Věřte, že když Vás nebo někoho blízkého potká diagnóza rakovina, tak pokud nejste hodně okoralí, tak Vás to silně  zasáhne a řekla bych, že dost věcí vnitřně přehodnotíte, alespoň já to tak mám….
Rozhodně jsem celý týden jeho chlastu neseděla doma a neplakala do polštáře nebo vyšilovala. To fakt už ne.  Normálně jsem dále fungovala se vším tj. i se svými aktivitami, které mě těší. Protože už jsem opravdu trochu jinde …
Jsem svým založením mírumilovný člověk a pokud můžu, tak ráda pomůžu (tzv. blbá „hodná holka“), a to mě vedlo k vnitřnímu neklidu, že jsem nepomohla, když jsem fakticky mohla (tj. třeba zahrát si na soukromou záchytku). Ale s tím se musím srovnat sama. Díky za podporu – potřebovala jsem ji slyšet, neboť ze strany jeho rodiny (matka) cítím osten viny. Chápu, že si bolest racionalizuje hledáním KDYBY, ale nejsem takový tvrďák, aby mi to bylo zcela jedno, že mi přiřkla černého Petra. Ale to by skoro bylo zase na jiné výživné vlákno.
Jak jsem psala hned v prvním příspěvku – rozumově vím, že si jeho stav je důsledek jeho nezřízeného pití – je to důsledek jeho svobodného „dospělého“ rozhodnutí. Pokud to vyznělo, že ho lituji, tak to bylo špatně pochopeno (či špatně formulováno z mé strany?). Je mi smutno obecně z každého alkoholem (nejen) zmařeného života či zhoršené kvality života. A protože ho znám osobně, tak o motivujícím charakteru této události v dlouhodobém horizontu let, vážně pochybuji. Ale to je můj úhel pohledu. Skutečnost bude taková, jakou si ji udělá.

Za svých studentských let jsem zpracovávala nějakou odbornou práci na téma ergoterapie v rehabilitačním ústavu a v průběhu té doby co jsem tam dojížděla,  jsem se setkala s řadou lidských osudů – nemoci, úrazy,  mladí, staří. Ne všechny osudy se objeví v novinách a zejména ne ty, kdy psychika těchto lidí byla zničená víc než tělo. Tím jsem jen chtěla říct, že už nejsem malé kuřátko, které se v životě nepotkalo v reálu s bolestí, radostí, nadějí, zklamáním, smrtí. To je život. A jak se zpívá v nějaké písničce – jaký si to uděláš, takový to máš. Pokud člověk žije, tak má vždy šanci žít šťastně nebo alespoň spokojeně, ať jsou vnější podmínky jakékoliv.

Bloss............se picnu.....toto rodina BM taky řekla.....nějak rychle jsi ho hodila přes palubu.....neřešila jsem už

když zemřel tchán......šla jsem na pohřeb.....neseděla s rodinou.....tchýně požádala dceru, abych přišla za ní...........přišla jsem, byla tam spousta lidí....kondolovali.....já jí poslala kondolenci písemně....podala jsem jí ruku....ona seděla na invalid. vozíčku a řekla mi.....Věru, dej mi pusu, prosím.....tak jsem ji políbila..............

Volala mi kamarádka, moje "kolegyně", kamarádka, se kterou jsem kdysi byla na stejné lodi. Před asi 10lety. Ona pije dál, ale je jí tak dobře a nehodlá menit. Pije víceméně celý život. Patří spíše ke kvartálům, ale ona jaksi umí přežívat. Tak jí to neberu. Mám ji ráda, ani netuším proč, i když je na mě někdy hnusná - volává mi "no jo - ty vzorňačko - co? kolikátý pak už máme autíčko?? co? penízky se jen sypou..viď??? no jo no - ty jsi hvězda - a vždycky budeš co??" atd . Ale nemyslí to zle, hned to uvede na pravou míru. To je jediná parťačka z mokré čtvrti, se kterou se scházím. Tedy jedu za ní - jinak to nejde.

No a volala mi, že jí zemřel přítel. Alkoholik. Na jaterní cirhozu.

Když mi tenkrát, před asi dvěma roky  o jejich nové velké lásce povídala, věděla jsem co se děje. A co z toho vznikne. Celkem učebnicový příklad vztahu  dvou alkoholiků.

Holky, z toho není jiná cesta, než smrt. A je úplně jedno jakou formou, zda-li někde umrzne, přijde o končetiny- postupně,  přejede ho auto, hepatitídy, někam spadne a poláme se či zabije...atd. Udělejte to, co vám říká vaše svědomí, váš instinkt a zbytek už musíte nechat na dotyčném.

Veruško -

Upravil(a) Wiki (12. 11. 2010 12:34)

jo....to ona za to může.......říkala na mne rodina BM......i na Bloss....i na Marthinu a další.....................

Já to u své tchýně, jak už jsem psala, chápu.
Ano, lze to odsoudit, to je tak snadné. Ale myslím si, že možná na jejím místě bych to cítila podobně. Pocit - mé dítě těžce selhalo- je pro mámu nepředstavitelně těžký.
Nezlobím se na ni, chápu ji a dávno jsem jí odpustila.

Tak jsem včera byla v nemocnici, kde jsem si nejdřív musela na centrálním příjmu zjistit kde přítele najdu, protože jeho matka jaksi neuznala za vhodné mi to říct.. Takže jsem asi hodinu čekala před jipkou neboť jsem po společném setkání u postele opravdu neprahla. Taková herečka opravdu nejsem. Byla to celkem traumatizující hodinka - neboť jsem vůbec netušila v jakém stavu je přítel a v této části nemocnice jsou operační sály a jipky a počet exitusů je zde bezpochyby větší než na jiných odděleních, takže jsem nechtíc byla i svědkem práce lapiduchů.
Ale teď nadějnější zprávy - noha přítele je stále na svém místě, sice asi jen s částečným prokrvením. Ale podstupuje po operačním zákroku kromě medikamentózní léčby i "léčbu kyslíkem" v hyperbarické komoře. Doufám, že se to zvrtne pro něj příznivým směrem. Sám říká, že už jemně začíná cítit dotek na chodidle. I když noha tedy vypadá zatím příšerně - šílený otok a sinalá barva kůže. Psychicky je na tom ale dobře. Musím říct, že blikající monitory a pípající přístroje (i ostatních pacientů) spíš nedělaly dobře mně. Když jsem vylezla ven, tak jsem si připadala o dvacet let starší. Cítila jsem takovou tíhu jakobych nesla pytle cementu na hřbetu. Fakt obdivuji práci těch zdravotnických pracovníků!

majkafa napsal(a):

JJ. Rodina musela najít viníka. Co kdyby probůh, to někdo shodil na ně? Nebo nedejbože by byl viníkem ten alkoholik?

Já to vidím takto. Jeho matka si musela bohužel přiznat tu krutou pravdu, že její syn je alkoholik, už dříve. Ale ona si mě pasovala v počátku do pozice tolerované milenky a poslední dobou do pozice pečovatelky o její "poklad". No a já jsem jako pečovatelka tedy tvrdě zklamala - neboť jsem neposkytla záchrannou síť, o kterou mě výslovně žádala.

Je to částečně o tom co jsem psala v minulém příspěvku a částečně o spoluzávilosti. Kdy rodinní příslušníci alkoholiků, když se nechají závislostí semlít, nedokáží  udržet reálný odstup od problémů závislého a stávájí se spoluzávislými. Ale chápu, že partner alkoholik se opouští snáze než dítě alkoholik. Dítě nikdy nebude bývalým dítětem.

Jen malou filozofickou vsuvku do úvah - alkoholik, jeho partnerka a jeho rodiče. Případně i jeho děti.

Když jsem si o tom důkladně porozmýšlela, tak se mi to jeví tak, že partner/ka alkoholika má ze všech 3 paradoxně nejlehčí situaci: Ona může z toho vztahu s partnerem - alkoholikem v krajním případě vystoupit, opustit ho, žít dál bez něj. I toto samo je sice strašně bolestné,ale v principu - jde to.
Jenže se svým dítětem (a ani se svým tátou nebo mámou) se "nerozvedete". Zůstává stále vaším dítětem a nebo rodičem, ať chcete, nebo ne. Jediné, co můžete (pro svou záchranu, aby vás to nezničilo) udělat, je přestat se s rodinným příslušníkem-alkoholikem stýkat. Ale prostě "něco" je tady neoddělitelné.

Z pozice rodiče je to podle mě úplně nejhorší. Ta bezmoc je strašná, tím spíš, že dospělému dítěti ani do života zasahovat nemůžete .
A samozřejmě - u rodiče je bohužel obrovské pole působnosti pro jeho výčitky vůči sobě samému: Co jsem udělala ve výchově špatně, že začal pít? Co jsem měla udělat jinak, a jak?
Rodič sám myslím hodně těžce nese v sobě tuto pomyslnou "vinu". Která podle mě vinou skutečnou není .

A vaše pijící a ničící se dítě vám svým padáním níž a níž bude stále víc rvát srdce, takže já odpouštím všem, kdo v takové slabé chvíli tu tíži neunesou a (podvědomě) se pokusí najít aspoň částečného "viníka" někde jinde. I když je to samozřejmě vůči těm, na koho má být vina "shozena" strašlivě nespravedlivé.

U nás to mělo dohru jak z řecké tragédie: Když můj BM byl už v nemocnici s velmi neveselou diagnózou, dostala jeho maminka v osmdesáti mrtvici. Ležela pak o patro nad ním. Umírali oba. On, její nejmladší dítě, ji o 3 týdny předešel.
To, že on je v nemocnici a je to s ním vážné, jeho matka věděla. To, že on umírá, jí ostatní příbuzní neřekli, ale obávám se, že to tušila. To, že jí syn zemřel, jí neřekli a snažili se to před ní do její poslední chvíle tajit.Netuším, zda to věděla, nebo tušila, ale obávám se, že ano. Umírala asi nelehce. Zemřela těsně po vánocích, přesně na 16.té narozeniny mé dcery.
Byly to tehdy nesmírně smutné vánoce. Je mi všeho moc líto.
A hodně i mé hodné a nešťastné tchýně, že musela odejít ze světa takto těžce. Měla jsem ji ráda a mám vlastně pořád. Byla to skvělá, zlatá  ženská, která si takové trápení nezasloužila...

Upravil(a) Blossom (13. 11. 2010 13:16)