lupina montana napsal(a):

Hir: pořád jsem hluboce přesvědčená o tom, že cizího se zbavit nelze už proto, že my jsme výsledek spousty "cizích" postojů a názorů - ovšem, je na nás, jaký ten výsledek bude. Tak, jako my sami neustále někoho a něco ovlivňujeme, něco a někdo ovlivňuje neustále nás - jde jen o to, aby to bylo ovlivňování veskrze prospěšné, životaschopné a životu milé.
K čemuž slouží ten proces rozeznávání co si ponechat a co vyhodit

Ja jsem naopak presvedcena ze to jde.  

Nicmene Ty to sama popisujes v te posledni vete. (tedy ja to tam ctu)
Proces rozeznat co si ponechat a co vyhodit. 
Ja osobne vyhazuju,zbavauju se toho ovlivneni ktere rozeznavam jako neprospesne.To co je cizi a neni moje.

Priklad ciziho nazoru a projekce:   tatinkovy se zda byt jeho syn budiz k nicemu a neustale mu to opakuje,no a tak ten synek roste a roste s touhle projekci a do zivota si nese cizi nazor (projekci tatinka).
Zalezi pak jen na synovi jak zivotem pujde dal=  byt urcen nekym ,nebo se sam urcit (najit a rozpoznat) a byt tim,kym je.  "

hirondel napsal(a):

Dita.L napsal(a):

Proste spontani prime akce a divoke reakce kdy ne ja, ale ti druzi maji problem

No jasne ,pokud zacnou Ti nadavat,ponizovat atd. tedy maji co delat s tim aby Tvoji uprimnost zvladli, pak je to prave na Tobe pochopit je,pochopit co se v nich odehrava.
No a pokud Te jejich zpetne reakce nezranuji,pak jsi v pohode.

aha

Panenkomariastaroboleslavská!!
Ježíš, na to já jsem už stokrát zapomněla, Hir!
To je tak, když se Panna dohaduje s Blížencem
No zkrátka - když mě boty netlačej, vyhazovt je nebudu

Dita.L napsal(a):

hir vyrovnat se s okoli pro me znamena prave nelitovat toho, ze jsem prave rekla tchyni, ze se to tentokrat u holice moc nepovedlo, protoze si to myslim nebo ze jsem treba prave rekla sefovi, ze s novym financnim planem akorat zakope firmu protoze se tolik neproda.
Jsou lidi, kteri takove veci proste neprijmou, zacnou nadavat, ponizovat te nebo kricet a ty si pak rikas, zes mela tvrdit, ze prodej vynese miliony nebo ze novy uces je nejlepsi za poslednich 10 let.
No a vyrovnat se s tim znamena pro me prijmout takovou reakci, nevycitat si co jsem rekla a nelitovat toho. Nenechat se rozhodit a zustat v klidu. Protoze kdyz kritizuju uces rikam to v dobrem umyslu vlasy precesat a firmu zachranit.
To byl jenom priklad. Proste spontani prime akce a divoke reakce kdy ne ja, ale ti druzi maji problem

Lupi, na tom hodne je, musela jsem si to precist trikrat

Dito, je jasné,že máš dobré úmysly (vida - začíná se to prolínat s vedlejším vláknem Já jenom vysílám, jak to kdo přijme je jen jeho věc).
Ale chtělo by to kapku diplomacie: Tchýni (ale i komukoli jinému) zásadně nový účes nehaním. I kdyby vypadal fakt hrozně. Když se mi nový účes líbí - tak pochválím. Když se mi nelíbí, tak mlčím. A když jsem náhodou výslovně tázána, tak se vyjádřím asi takto: No, je to změna, ale mě ses víc líbila v tom původním.
Což je pravda, a taková, co (snad) moc nezraňuje.
Proč vůbec komentovat něčí nový špatný účes? Tím si nabíháš sama sobě na vidle...

No a v té práci, tam bych svůj názor rozhodně ventilovala. Ale opět - diplomatičtěji: Řekla bych třeba, že jsem si nový finanční plán srovnala se starým, a že mi vychází toto: Prodej tam a tam pravděpodobně o tolik procent nižší, a to z těch a těch důvodů, atd.,atd., atd. Prostě - snasla bych šéfovi věcně, bez emocí, předem připravené a dobře spočítané argumenty. A hned bych navrhla postup, správný podle mě, a doplnila, že hledám cesty pro to, aby firma co nejlíp prosperovala, a že takto to vyšlo mě.
Když na někoho vypálíš, že jeho nový nápad firmu akorát zakope, tak opravdu dosáhneš jediného: Že se dotyčný na tebe naštve....

Dito, myslím, že mnoha těm stresovým situacím, o kterých píšeš, by se dalo předcházet: jednoduše tím, že k věcem, na kterých "nestojí svět" (např. účes tchyně, rozhodnutí kde a jak se bude slavit jejich svátek) budu  raději mlčet. Nebo  počkám, co mají na srdci ostatní, a pak navrhnout případně návrh svůj, zvlášť pokud jsem na můj názor dotázána (ale nebýt pak naštvaná, že se zrovna on mezi spoustou jiných neujal.)

Myslím, že by ti mohlo pomoct, kdybys nechala nevýznamné věci spíš samy plynout. Tvůj názor prosazovat jen tam, kde se to týká právě jen tebe.
Prostě - neplýtvej silami zbytečně a nevytvářej si stresové situace ty sama. Předcházej tomu radši.

(Teď tu radím jak z knihy, ale nemysli si -  i mě se to taky někdy nedaří, i když teorii, kterou tady popisuju,  víceméně znám... )

lupina montana napsal(a):

hirondel napsal(a):

No jo Lupi,ale jakmile jeden reaguje na neco co druhy napsal a drzi se te pointy a druhy na to uz davno zapomnel,neboli ztratil nit,tak to je potom vis kde?

No jasně že vím - jinde Náhodou, takový jinde je velice zdravý, Hir A nemyslela jsem to jinde, co ty, ale doopravdický, nefalšovaný jinde, abys věděla....

Nooo ,je to jinde.   

Dito a bereš v úvahu i to, že můžeš svojí upřímností ublížit? Já jsem taky huba pravdomuvná prostořeká, co na srdci, to na jazyku, a napáchala jsem s tím spoustu zlého. Nehledě na to, že někteří lidé nejsou evidentně na tu tvoji pravdu připraveni......... Někdy je opravdu dobré se držet hesla mluviti stříbro, mlčeti zlato..... .

To bylo úžasné, Zonan. A klíč je v tom "mít pod kontrolou své já". Ovšem toho docílíme jen pochopením, ne tak, že na sebe budeme vůlí tlačit. Kdybychom totiž vyvíjeli tlak, něco zvládneme, ale jinde, v nestřežené oblasti, by se to zase provalilo. Výsledek nula anebo hůř než původně.

Ale vím, že to zvládneš. Když k sobě budeš takhle poctivě přistupovat, tak to dokážeš. Je to už jenom otázkou času.

hirondel napsal(a):

Zonan ,vzala jsi to pekne od podlahy jak se rika.

Ano,byt sam sebou v tomhle slova smyslu je neztotoznovat se s "ja" (jastvi) 
Prokouknout iluzi dalo by se rict.

Takze muzes byt sama sebou,ale je to fuska.   

Skoro by mě i zajímalo, jak ty můžeš vědět, že je to fuška

Ano, nehodlám si hrát na svatou a už se nebojím si rýpnout, když mě něco bije do očí

Být sám sebou - to je něco, co jsem si začla uvědomovat až v určitém věku nebo spíš v určitém stupni svého duševního a duchovního vývoje. Dříve jsem nevěděla kdo jsem, proč jsem , kam jdu a hledala jsem vzory a mapy..atd, které jsem třeba chvíli následovala.  Postupovala jsem podle oněch několika vnitřních já - střídavě, různě... Ani jsem nevěděla kam jdu a proč jdu, takže se mi krásně stalo i to, že jsem třeba šla dlouho úplně nesprávným směrem. Netušíc to. Jen pocity mi to napovídaly. Později a postupně se mi to vykrystalizovalo, až když jsem byla ochotna převzít za všechno své zodpovednost a bylo to jasnější a jasnější. Pak už jsem věděla kdo jsem, proč jsem a kam jdu. Pak už jsem mohla být sama sebou, nic už mě neomezovalo. A pokud mě něco omezuje, tak jsem si to zase vybrala sama a akceptovala jako "schůdné", tudíž jaksi dobrovolně "omezená"

No a ty informace, posbírané životem, školami, výchovou, okolím..atd, ty jsem si přetřídila, kladně vyhodnocené ponechala a nové přidala..a skládám dál. Samozřejmě také přesívám dál. Jen se bojím, že mi život nepostačí na příjem všech dalších, které by mi  umožnily "být sám sebou", ale  zase o kousek jinde  (nebo výš, nebo hlouběji..). Je jich tolik...

zonan napsal(a):

Od založení této diskuze se ptám sama sebe: „Co je to být sám sebou?“ Přiznám se, že se mi hlavou honí spousta myšlenek. Je zvláštní, že v meditaci je mám vždy tak krásně utříděné a sotva zasednu ke klávesnici, jsou fuč. Pokusím se sepsat alespoň torzo, co z nich zbylo.

Myslím, že nemohu být „sama sebou“ a to z jednoduchého důvodu. Mám v sobě spoustu „Já“. Ta „Já“ se neustále mění. Jaká „Já“ to jsou? Tak třeba ráno procitám a mé první „Já“ zdraví nový den a děkuje Bohu, že jej mohu prožívat. Je to laskavé a konejšivé „Já“. Jenže ho za chvíli přehluší druhé a řekne: „Dnes se připravím na angličtinu“. Tak otevřu knihu a chvíli čtu. Jenže mi to vůbec nejde do hlavy a ozve se třetí „Já“: „Hele, dej si pauzu a něco zbašti“. A tak se chvíli věnuji občerstvování. Čtvrté „Já“ upozorňuje: „Ta angličtina!“, páté: „Ále, ještě mám celý den, dám si čokoládu.“ A sotva ji dojím, tak se ozve další vyčítavé „Já“: „Hele a nechtěla jsi držet dietu?“ A sedmé: „No, nechám to od zítřka, dnes jsem to už stejně zkonila.“ Pak se tedy znovu odhodlám a jdu se učit, jenže procházím kolem televize a mé osmé „já“ tam něco zaujme. Další čas strávím sledováním TV. Pak volá deváté „já“: „Koukej se učit!“ a tak se zvednu a znovu otevírám knihu, ale opět se nedokážu soustředit. „Fajn,“ říká desáté „já“, „tak si zamedituj“. Medituji a krásně si zdřímnu. Tímto stylem proběhne třeba celý den a druhý den jdu na kurz angličtiny naprosto nepřipravená. A teď mi řekněte, které „Já“ může za to, že jsem se nepřipravila?  Které „Já“ může za to, že v jedné situaci se chovám mile a chápavě a ve velmi podobné situaci běsním jako čert? Tohle možná dobře znají rodiče. Jednou jim nevadí, že děti vyvádějí a za chvíli jim za stejnou věc vyplísní. Tak co je to být sám sebou? Jsem tím chápavým a milým rodičem nebo tím běsnícím a nechápavým? Jsem milou partnerkou, nebo fůrií. Během každého dne vystřídáme spoustu svých „Já“, spoustu tváří. A teď si představte, že ostatní lidé to mají stejně. Jak se mají lidé mezi sebou domluvit, když nemají pod kontrolou ani své "já"? Nikdy nevíte, která z těch tváří se bude v daném momentě projevovat.

Je jen velmi malé procento lidí, kteří mohou říct, "Jsem sám sebou“. Jsou to lidé osvícení. Ti mají jen jedno „Já“, které splynulo s Jednotou.

Už jsem to chtěla odeslat, ale napadla mě ještě jedna myšlenka. Možná, že vyváženost našich "já" je měřítko, jak daleko člověk pokročil na své duchovní cestě. Je to ale měřítko jen a jen pro daného člověka, pokud má potřebu ještě vůbec něco měřit

Když v tom tvém textu "já" zaměním za slovo myšlenka/y, většinou to dává smysl.

K tomu tučnému - myslím si, že ten kdo to může říci, ten to neřekne, protože nemá potřebu to říkat... který s splyne s jednotou, to se pak nabízí, že duchovní srdce není jednota, ale jen jeden ze stupňů. zkušenost nemám, ale myslím si, že je to před před poslední stupeň.

giorgino: v mém momentálním vnímání bych také  „já“ nahradila slovem „myšlenka“, či „ego“ nebo „program“. A celkem se bavím, když si to své „já, myšlenku, ego, či program“ uvědomím. Nejčistěji se cítím, když jednám „ze srdce“. Když z tohoto místa něco napíšu, sama pak nemohu pojmout, jaká "moudra" se tam skrývají. Stejně tak i poznám příspěvky jiných autorů a autorek, kteří „ze srdce“ píší. S těmi příspěvky se nedá polemizovat, protože v sobě mají ryzí pravdu. Nad těmi příspěvky se člověk může jen zamyslet a někdy jejich obsah i prožít.
Mám jedno krásné cvičení, jež se nazývá „Od hlavy k srdci“. Je jedno z Oshovy  modré knihy meditací.
Takže za prvé- snažte se zbavit hlavy. Představte si, že nemáte hlavu. Pohybujte se bez hlavy. Zní to absurdně, ale je to jedno z nejdůležitějších cvičení. Zkuste to a sami to poznáte. Kráčejte s pocitem, jako byste neměli hlavu. Ze začátku to bude „jenom jako“. Bude to velmi zvláštní. Až se najednou objeví pocit, že nemáte hlavu, bude to velmi zvláštní a podivné. Ale postupem času se usídlíte ve svém srdci... Jakmile zjistíte, že hlava zmizela, centrum se přesune dolů k srdci – okamžitě! Budete se dívat na svět svým srdcem, ne hlavou... Svět bude úplně jiný.