Crabat napsal(a):

Óm je luk a duše šíp
a brahmani je šípu terč,
jejž neomylně stihnout má.

Poznáš, kdo ta slova napsal
a kde je uvedl?..

Tělo je luk, pozornost je šíp a Brahma je cíl-slova jednoho ze starých mistrů, slova Gampopy: „Obdržet lidské tělo a nevyužít ho k prožití života na duchovní cestě, to je jako ležet v hromadě klenotů a vrátit se s prázdnýma rukama jako chudák.“ (Poetrie 905) Gampopa (žákem Milarepy, který žil kolem roku 1100) .

Upravil(a) Vladena (28. 9. 2010 18:52)

Vladěno!
Moc hezké vysvětlení.

Přesně tak, Lupi.., černý vlku se zářivýma očima.

Ahojky Wiki! Moc jsem se sem těšil. Je to jako přijít domů, kde na nás dýchne všechno krásné vzpomínkami i nostalgií a zároveň rozzářenými okny, skrze něž dopadá slunce.

Máš jen hlavu plnou ideálů.

lupina montana napsal(a):

Selima napsal(a):

Všetko nasvedčuje tomu, že som... len idem akosi pomaličky, vlečiem sa ako korytnačka. Holt mám iné tempo, no.

No a čo radšej by si, aby ťa vlieklo? Problém nieje Seli v tempe, ale v príliš ostrom zraku Chcem povedať, že akonáhle  vidíš smer, perspektívu - alebo aspoň tušíš - každé tempo sa odrazu psychologicky spomalí....

Si ma pobavila s tým orlím zrakom - mám 6 a 8 dioptrií. Ale asi máš pravdu - a druhá vec je, že možno sa mi to z tej diaľky len zdá, že to je MOJ smer... Zdiaľky mi všetko pripadá lákavé (pri mojich 8 dioptriách...)

Crabat napsal(a):

Máš jen hlavu plnou ideálů.

Napriek pokročilému veku...

Fuckt? Toho som kedysi v praveku čítala, dokonca analyzovala. Ale zrejme len málo uviazlo trvalejšie.

lupina montana napsal(a):

Selima napsal(a):

Si ma pobavila s tým orlím zrakom - mám 6 a 8 dioptrií. Ale asi máš pravdu - a druhá vec je, že možno sa mi to z tej diaľky len zdá, že to je MOJ smer... Zdiaľky mi všetko pripadá lákavé (pri mojich 8 dioptriách...)

Ale čuš, kamarátka...duša tvoja nemá nijaké dioptrie

Wiki, to se mi taky stalo a je to paráda, co? Mám na mysli oboje - vesmír i "faráře".
Co se pohřbů týče, možná právě zavádíš nové Pravidlo - i když hele, pořádný venkovský pohřeb je podle podobného uspořádání! S příslušnou pompou vyprovodit nebožtíka (hřbitov na kopci - ať se živí trošku namáhaj, no ni? Kamarádi, co nesou rakev a utíraj sople do manžet hódobóžovýho obleku a vraníci s chocholama....jéje!) a potom pořádná sláva v hospodě, kde se vzpomíná s příslušnou láskou i případně nenávistí...

Pak do hrobu spadnou farářovi brýle i s knihou a dobrovolníci je krakají nedůstojně zpět. apod.  ..

Ty cizokrajné kultury o kterých jsem četla (ale dávno- nic si nepamatuju- sic vidím dobře - ale taky není o co stát ) byly tak zajeté, že když někdo zemřel, upřímně se radovaly ( ti lidé se radovali). Mají to tak naučené, nastavené a přijaté, jako radost a přání mrtvému postoupit někam jinam - co já vím, třeba do nirvány, nebe. A vůbec nesmutní. Obávám se, že se týká zaostalých (dobrej paradox) lidí, kmenů. Což je vtipné, protože je to jaksi až nadčasové. My vesmírní badatelé, znalci molekul, atomů, fyzikálních teorií, Sfermionů,  skvarku, a nevímčeho si s takovou věcí jako je pochopení a porozumění sama sebe - neporadíme. ..
jo, ale snažíme se ..to jo.

moja mama umrela minuly piatok. Vobec som v tom case nemala byt v nemocnici, lebo sa tam dost prisne dodrziavali navstevne hodiny. Kedze nam vsak den predtym nedvihala telefon isla som sa osobne poinformovat na jej stav u osetrujucej lekarky. Ta ma po slovach, ze kazdu chvilu moze umriet, (co bolo pre mna uplne sokujuce, mala sice uz mnohe roky rakovinu a jej stav sa v poslednej dobe zhorsoval, avsak este dva dni predtym som tam bola a den predtym jej bol otec nakratko odniest veci a vobec sme to nevyhodnocovali, zeby mala do jedneho/dvoch dni umriet) pustila za nou na izbu. Bola nadopovana morfinom a spala. Tak som ju zlahka prebrala, hladkala za ruku a videla, ze to je zle. Ale ani vtedy som si nepripustala, ze je to naposledy. Potom trikrat zopakovala, ze uz nevladze a kratko na to zomrela. Myslim, ze ma cakala, ze sme sa este mali vidiet. To jedine ma utesuje, ale ta bolest a prazdnota je velka. Hovorim si, co som mohla urobit lepsie. Tie otazky ako by to bolo keby ... A s odstupom casu je to nie lepsie, ale stale horsie...

Maio, je to čerstvé, .. soucítím s tebou...
To je krásný, cítilas, že tam máš být, a tak jsi tam prostě byla.
Mně se toto nepodařilo. Máma měla také zhoubné onemocnění, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že ..teď (tehdy..) Docela náhle. Strašně jsem brečela proto , že s ní nemůžu mluvit. Nikdy se mezi náma v mé primární rodině nepěstovalo nijaké velké objímání a říkání si jak se máme rádi atd. Proto jsem toho litovala a chtěla jí všechno to říct.
Teď už si myslím, že spolu můžeme mluvit kdykoliv, když chceme. Je to už dlouho...

Ta moje kolegyně, o které jsem na začátku psala, ta vzpomíná na maminku s láskou, s něhou, i s úsměvnými vzpomínkami. Myslím, že to pojala fantasticky.

Já myslím, že právě při čtení tohoto vlákna si nejlíp můžem uvědomit jednu podstatnou věc:
Že si se svými blízkými máme co nejvíc dávat najevo city, dokud je čas. protože když to pak nestihneme tomu dotyčnému říct, máme právě pocit, že mu takovéto vyznání dlužíme.

Problém je trochu - jak. Třeba v naší rodině , já s rodiči, to umím spíš jen neverbálně - snažím se rodičům pomoct, kde to jde, udělat jim radost, často jim zavolat, projevovat o ně zájem.
Cítím, že takové to (americkými filmy zprofanované) " Mám tě ráda. Já tebe taky. Moc pro mě znamenáš. " mi nějak nejde přes pusu.
Jenže mým rodičům je oběma přes 70 let. Bolestně si uvědomuju, že nevíme dne ani hodiny, a že bych jim to nějak sdělit chtěla, co nejdřív. Vyřešila jsem to tedy v sobě tak, že knihu, kterou teď píšu, jim věnuji. Na jejím samém začátku bude pro ně věnování - pár vět, kde napíšu, co pro mě znamenají a že jim děkuju.
Tu knihu dostanou k vánocům. Písemně snad vyjádřím lépe to, co mi z očí do očí nějak nejde.