Adelle, tak jsi mě navedla na myšlenku, že i to umírání v nemocnici je možná určitá situace, kterou si člověk musí projít, aby něco pochopil, přijal.... Bráníme se tomu, ale možná to má svůj smysl a cíl? Který nám zůstává ukryt? Napojení funguje mimo prostor a čas, rozloučit se můžeme i když je někdo na stovky km daleko.....

Nevzdávej to, Vladěno, můžeme se tam třeba vrátit hned, je to jen na nás.
Ištar si potřebuje ověřit vlastní reakce a nalézt hodnotu onoho retrospektivního pohledu, což velice rychle získá zkušeností. Proto je logické, že ubírala Largo. Ale když to pozorně čteš, Ištar na to reagovala, dokonce se přímo ptala, jestli tam není nějaké přátelství mezi nima, do kterého nechtěně šlápla. Znovu a znovu bylo vidět, jak se zarazí, ale pak odosobněně a logicky pokračuje v myšlence, kterou chtěla vyjádřit.

Ne, já v tom neshledávám jedinou chybu. Ten rozhovor byl nesmírně přínosný a poučil je obě. Takhle je třeba se na to dívat. Ne, tesknit za tím, co by bylo, kdyby nebylo. Taková situace je totiž jen hypothetická a nikdy nenastane.


Ale vidím, že již jste se v rozhovoru posunuli dál a vlastně to již bylo řečeno.

Upravil(a) Crabat (27. 9. 2010 13:54)

Duchovní prostor není stejný jako ten hmotný, ani se v něm nepohybujeme podobně, dokonce i čas zde plyne jinak. Proto nebojme se, že bychom snad něco mohli zmeškat, záleží jen na upřímnosti našeho srdce. A dokonce až z této úrovně lze některé věci vyjádřit, které se předtím zdály docela marné.

Ahojky, Johano! A víš o tom, že Ištar se vlastně neohrazovala vůči Tvým slovům, ale vůči tomu článku, který jsi zde reprodukovala?.. A vlastně Ti jen chtěla říct, že ten novinář si nedal práci s tím, aby věc posoudil i z druhé strany, prostě to fláknul na papír, jak mu slina na jazyk přinesla, shrábnul za to honorář a pustil z mysli. Ale ona si s tím tu práci dala a přemýšlela nad tím, dokonce velmi hluboce, což bylo z každého jejího řádku jednoznačně cítit. A proti tomu byla podrážděná. Že kdejaký pisálek může přijít a protože fakta podá tak, že už od pohledu působí důvěryhodně, tak my mu na to skočíme, protože jsme zkrátka takoví a chceme lidem věřit.

Hmm.., hmm.., byla to fakt dobrá diskuse, když na ní člověk hledí s odstupem.

A pak taky jestli Johana vi,ze timhle radoby faktem nastavila zarodek pro vyhybku,odklon. 

Crabate, děkuji, že sis dal tu práci a zkoumal jsi oba póly, ne pouze jeden .

Daphné napsal(a):

Já si myslím, že Ištar a Johana píšete o dvou různých věcech.
Je pravda, že k procesu umírání máme jiný, odtažitý vztah než lidé dřív, kteří se se smrtí setkávali často. Vlastně se jí tak trochu bojíme, a je pro nás vpodstatě úlevou, že se odehrává v zařízeních jako jsou nemocnice, LDN, domovy seniorů a podobně.
Jiná věc je schopnost postarat se doma o ležícího, nemocného člověka...jak fyzicky, tak finančně, je to psychická zátěž. Někdy situace řešitelná jen přes některé sociální zařízení.
Johaně šlo myslím o náš postoj k procesu umírání a smrti, si myslím.

No, to áno. Lenže ja vidím problém v rozpore - častom - medzi želaniami a realitou. Deduška sme v podstate doopatrovali doma, ale keď sa mu zhoršilo, nechali sme ho previezť do nemocnice - priznávam, že asi trochu aj proti jeho vôli, ale nikto sme si nelajsli neliečiť mu akútne stavy a nechať ho blúzniť a trápiť sa. Okrem toho to, napriek tomu, že sme sa snažili uňho striedať, neúmerne zaťažovalo tetu. Deduško zomrel v nemocnici, ale bol tam len cca pár hodín a ráno sme poňho chceli prísť...
A otcovi som sľúbila aktívnu pomoc pri skrátení prípadného utrpenia - čím som sa dostala do jasného rozporu so slovenskými(a zrejme aj českými ) zákonmi. Možno prídem na nejaký kompromisný spôsob...

Crabe, ono to bohužel samozřejmé vůbec není.....  O to cennější to je.....

Selimo, no eutanazie, to je další slovo do pranice .

Napadlo vás, proč vlastně máme tak nutkavou potřebu říci sbohem? Já osobně mám pocit, že ať člověk odejde kdy chce, stále budu mít toho tolik, co bych chtěla s tím druhým udělat, co mu říci.....

IŠTAR napsal(a):

Crabe, ono to bohužel samozřejmé vůbec není.....  O to cennější to je.....

To mi vůbec nenapadlo, že Ištar vlastně naštval úředníček, který odfláknul statistické údaje. Teď, když to Crab přímo napsal, tak už to též vidím. Hurá! Netušila jsem příčinu drcání.

Snad me ani nejde o to rici nekomu sbohem,neboli se jakoby loucit.
Jde spise o pojev srdce,vyjadreni ktere souvisi s laskou.

Selima napsal(a):

Tak na to hádam netreba čakať, až niekto bude umierať... Mne by to bolo podozrivé, keby ma zrazu všetci milovali...

Presne tak,netreba cakat.
Ona ale prave ta smrt prinasi tohle poznani ze se nemelo cekat.

Ale kdyz uz se tak stane a tim se i poucime,lze prave tohle vyjadrit kdykoli a to i po smrti.