Wiki napsal(a):

Včera zemřela kolegyni maminka, kterou měla i já za "babičku" spoustu let... Aktuálně to tedy spolu řešíme. Nejhůř mi bylo, když mi včera volala,plakala a řekla - že "to nestihla". Tedy , že nestihla dojet do nemocnice včas. Bylo zoufalá, a já jsem jí to rozmlouvala. Nakonec jsem ji doopravdy přesvědčila, že to "nevadí", že "ona"(babička) stejně ví jak moc ji měla ráda , a že je pořád s námi , že nevnímala apod.... Říkala, že jí to moc pomohlo...
V noci měla pocit,  příjemnný, že se s ní máma přišla rozloučit. Ten popis toho vnímání je natolik abstraktní, že nemá smysl ho sem psát. Interpretace by nebyla přesná..atd

Stalo se vám to také? Jak vnímáte "nestihnutí" rozloučení se ?

Já se svou babičkou jsem se rozloučit stihla - tedy tak nějak ve své duši, při poslední návštěvě, věděla jsem, že je to naposled co ji vidím. Ona mě tehdy asi už vůbec nevnímala (aspoň tak se to navenek jevilo).

Dcera taky velmi litovala, že s tátou nebyla v posledních jeho okamžicích, že prý se s ním nestihla rozloučit.
Ale pak mi časem vyprávěla o podobném pocitu jako Wiki popisuješ u své kolegyně - že se jí táta zdál ve snu a řekl jí něco v tom smyslu, že je mu teď dobře. To jí pomohlo se s tou ztrátou vyrovnat.

Ja som nestihla, cítila som to dlho ako "nespravodlivosť" a "traumU", ale dnes som rada: s babičkou sa v podstate radím stále a obraciam sa na ňu, ako keby žiadna rozlúčka a žiadne odchod nebol.

Já si myslím totéž. Že je všechno jaksi propojeno, jen vždy v jiném skupenství či hmotě, že ta energie, kterou ta myšlenka vyslala nezmizla, že je...

Jednoduše se to řekne a něco jiného je to zažívat v ten okamžik. Já jsem nebyla u smrti svých rodičů, ani jednoho jsem "nestihla". Taky jsem si to vyčítala. Hodně dlouho.  A bylo to dávno, to jsem o duchovních věcech neměla ani páru. Strašně dlouho jsem nedokázala mluvit o mámě v čase minulém. Když tak vzpomínám....

Je fajn vědět, že druzí to mají také tak, či podobně, je to jaksi uvolňující...
Kolegyně je v pohodě, při vzpomínkách ji dnes zaplavuje jen pocit něhy a lásky - tak to asi i má být...

Já si taky s mámou často povídám, když se mi něco daří nebo i nedaří....ty vzpomínky.., do.pr... ..se mi to všechno oživilo...

Holky,dík..

Upravil(a) Wiki (22. 9. 2010 12:07)

Já osobně si myslím, že máme v současné době poněkud rozporuplný vztah k záležitostem okolo přirozeného umírání. Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké  do nemocnic , LDeNek a podobně....
Je jen málo odchodů , kdy jsme s bližními pohromadě, je tedy běžné, že většina z nás cosi nestihne...
O jednom jsem však hluboce přesvědčená i na základě osobních zkušeností . Energetická podstata nebo chcete-li duše, tu ještě nějakou různě dlouhou dobu po smrti  setrvává na místech a s lidmi, se kterými má emocionální vazbu , než se definitivně uvolní. Záleží na tom, jaká ta vazba je, jak ten který člověk lne k materiálnímu světu nebo i na způsobu smrti.
Například můj bývalý kolega, který zemřel násilnou smrtí ,několik měsíců  prostě chodil do kanceláře  a já vnímala jeho přítomnost, protože mu zřejmě nějakou dobu trvalo, než akceptovall svůj stav a co se ve skutečnosti stalo...
Stejně jsem dokázala vnímat  po jistou dobu i přítomnost své bližní, která se s námi po dobu cca 1/2 půl roku postupně loučila i s místem , kde žila.
Wiki, to co se stalo tvé přítelkyni je zcela přirozené a věřím, že až opadne prvotní smutek, zůstanou velmi příjemné vzpomínky i nová zkušenost  , kterou vnímám jako velmi pozitivní, protože  nás smiřuje se ze záležitostí, kterou často považujeme za tabu a nebo o ní nepřímýšlíme.

Upravil(a) Johana50 (22. 9. 2010 13:46)

Ano, je to tak, jak píše Pag. Už teď mě trápí myšlenka na to, že kdyby se s mamkou něco stalo, tak já se o ni nebudu moci postarat, protože jsem samoživitelka se synem na vysoké. A moc by si to zasloužila. Tak se jí snažím pomáhat, co to jde, aby na tom byla co nejdéle dobře a cítila se v pohodě. Naštěstí mám tu možnost, protože bydlíme kousek od sebe.

Jsem na tom podobně jako Amriana, byla jsem s taťkou krátce před jeho smrtí a když jsem odcházela z nemocnice věřila jsem, že si ho na druhý den odvezu domů a namísto toho jsem druhý den vyřizovala pohřeb.

Když jsem ho viděla naposledy nevěřila jsem, že už ho neuvidím živého, byl unavený, ale veselý, vyrovnaný, takový v pohodě. Souhlasím s Amrianou, "že tam kde to ten člověk "nestihne" to může být i díky tomu, že ten umírající to prostě nepotřebuje a nechce..."

Johana50 napsal(a):

Já osobně si myslím, že máme v současné době poněkud rozporuplný vztah k záležitostem okolo přirozeného umírání. Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké  do nemocnic , LDeNek a podobně....
Je jen málo odchodů , kdy jsme s bližními pohromadě, je tedy běžné, že většina z nás cosi nestihne...
O jednom jsem však hluboce přesvědčená i na základě osobních zkušeností . Energetická podstata nebo chcete-li duše, tu ještě nějakou různě dlouhou dobu po smrti  setrvává na místech a s lidmi, se kterými má emocionální vazbu , než se definitivně uvolní. Záleží na tom, jaká ta vazba je, jak ten který člověk lne k materiálnímu světu nebo i na způsobu smrti.
Například můj bývalý kolega, který zemřel násilnou smrtí ,několik měsíců  prostě chodil do kanceláře  a já vnímala jeho přítomnost, protože mu zřejmě nějakou dobu trvalo, než akceptovall svůj stav a co se ve skutečnosti stalo...
Stejně jsem dokázala vnímat  po jistou dobu i přítomnost své bližní, která se s námi po dobu cca 1/2 půl roku postupně loučila i s místem , kde žila.
Wiki, to co se stalo tvé přítelkyni je zcela přirozené a věřím, že až opadne prvotní smutek, zůstanou velmi příjemné vzpomínky i nová zkušenost  , kterou vnímám jako velmi pozitivní, protože  nás smiřuje se ze záležitostí, kterou často považujeme za tabu a nebo o ní nepřímýšlíme.

Již několikrát po smrti blízké osoby jsem se přesvědčila, že energetická podstata zůstává. Já ji například cítím dva měsíce,potom již nic. Když mi zemřela matka, místo abych se trápila, cítila jsem její něhu. Byla se mnou přítomna a pořád mi dodávala sílu vše zvládnout. Vlastně jsem se stále usmívala, neboť ten pocit byl příjemný a pro mne ohromující. A potom jsem se už cíleně zaměřila na vnímání energie po zemřelém, a vždy to fungovalo. Ale musí vás ten člověk mít rád. Takže se říká, že o mrtvém jen to dobré a já dodávám, že odešla tělesná schránka, ale energetická podstata tak rychle nevyprchá, a pokud se někdo nestihne rozloučit, je ještě dostatek času si ,,popovídat" a vyjádřit úctu  zemřelému.

Upravil(a) Vladena (24. 9. 2010 16:07)

Judyna napsal(a):

že ten večer, kdy taťka v nemocnici umřel a my to ještě nevěděli, tak jsem  měla moc pěkný pocit - jakoby ze mě všechno spadlo a cítila jsem ohromnou pohodu a já nevím, ani to neumím popsat.

přesně to samé se mi stalo, takové ticho a úleva a pes, který celou dobu spal u mojí postele na zemi se zvedl a šel na svoje obvyklé místo. Potom zavolala mamka...

Emotivně nesouhlasit sice můžete, ale na velmi rozdílných počtech  lidí, kteří zemřou   doma v kruhu svých blízkých- oproti    nemocnicím, domovům důchodců a jiným zařízením, to nic nemění.
A že to bylo kdysi jinak, to snad není třeba zdůrazňovat .
Proč je tomu tak, je zcela jiná otázka a nijak jsem jí nehodlala rozebírat ani spojovat s tématem, na které jsem Wiki odpovídala. Bylo to jen pojítko s tou důležitou myšlenkou, že za tohoto stavu většina z nás "něco nestihne" v souvislosti s odchodem bližního.

Upravil(a) Johana50 (26. 9. 2010 17:54)

tak ještě jednou, vidím že se nechápeme:
o tom, co je dnes možné a reálné , humánní či ne, jsem nepsala, pouze jsem zkonstatovala fakta.

Upravil(a) Johana50 (26. 9. 2010 18:04)

Johana50 napsal(a):

Já osobně si myslím, že máme v současné době poněkud rozporuplný vztah k záležitostem okolo přirozeného umírání. Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké do nemocnic , LDeNek a podobně....
Je jen málo odchodů , kdy jsme s bližními pohromadě, je tedy běžné, že většina z nás cosi nestihne...
O jednom jsem však hluboce přesvědčená i na základě osobních zkušeností . Energetická podstata nebo chcete-li duše, tu ještě nějakou různě dlouhou dobu po smrti  setrvává na místech a s lidmi, se kterými má emocionální vazbu , než se definitivně uvolní. Záleží na tom, jaká ta vazba je, jak ten který člověk lne k materiálnímu světu nebo i na způsobu smrti.
Například můj bývalý kolega, který zemřel násilnou smrtí ,několik měsíců  prostě chodil do kanceláře  a já vnímala jeho přítomnost, protože mu zřejmě nějakou dobu trvalo, než akceptovall svůj stav a co se ve skutečnosti stalo...
Stejně jsem dokázala vnímat  po jistou dobu i přítomnost své bližní, která se s námi po dobu cca 1/2 půl roku postupně loučila i s místem , kde žila.
Wiki, to co se stalo tvé přítelkyni je zcela přirozené a věřím, že až opadne prvotní smutek, zůstanou velmi příjemné vzpomínky i nová zkušenost  , kterou vnímám jako velmi pozitivní, protože  nás smiřuje se ze záležitostí, kterou často považujeme za tabu a nebo o ní nepřímýšlíme.

no pouhé konstantování fakt vypadá jinak

Myslím, že jsem dostatečně znovu osvětlila, že nebylo mým úmyslem hodnotit  a posuzovat jak kdo a proč  koná.To je jen jeho odpovědnost a rozhodnutí.
Ostatně jako ve všem.
Za  nepochopení asi nenesu odpovědnost nebo ano?