Narodil se nám kluk! Ještě se z toho nemůžu pořádně vzpamatovat a dojde mi to asi za pár dní (možná týdnů či měsíců). V kolotoči příprav na porod, účast u porodu, následné zařizování, shánění samostatného pokoje, oslav (z kterých jsem unaven) si člověk ani pořádně neuvědomí ten zázrak zrození a už kouká, jak se mu převrátil život naruby. O každé události se dá napsat pár vět na blog, o čemž jsem sice přemýšlel, ale není na to příliš času. Na druhou stranu je blog místem, kam se lze po nějakém čase vrátit zpět a trochu zavzpomínat.

Když jsem šel z porodnice a moje drahá s mým novým drahým se pokoušeli poněkud neúspěšně navázat vzájemný matko-synovský vztah skrze kojení, napadlo mě, že ten náš kluk je obrovské štěstí a zároveň šílená odpovědnost. A vytanul mi na mysli slib, který je nevyslovený a asi mi ho syn ještě notnou dobu neřekne, ale automaticky se s tím počítá.

Můj milý novopečený táto,
tak jsem se narodil a udělal jsem vám radost už jen tím, že jsem přišel na svět a křičím. Budu vám dělat radost i beze slov svým pouhým bytím a budete se rozněžňovat nad mým nevinným spánkem, po čas jídla a dokonce budete nadšení z toho, jak kadím a prdím. Proč ne. Počítám s tím, že mě budeš mít rád takového, jaký jsem. A budu zneužívat to, že si budete s mámou myslet, že jsem nejkrásnější a nejbáječnější miminko na světě :-)

Budeš se o mě bát na každém kroku a budeš zoufalý z toho, že nebudeš vědět, co mi vlastně je. Ale neboj se. Na to jak jsem malý, jsem poměrně silný a budu růst jako z vody. V podstatě budu jen jíst, spát a kadit a prdět. To poslední mi bude činit potíže, takže občas budu křičet a kroutit se bolestí či nepohodlím. Ale přežiju to v pohodě ve zdraví. Spíš ty a moje máma budete nervní. První půlrok vás nenechám pořádně vyspat. Nemůžu za to. Matka příroda to tak zařídila. Většinou je celkem efektivní a chytrá, ale tady jí to trochu ujelo a první období po narození lidského mláděte vystavuje matku a otce nebývalé zátěži a deficitům spánku. Ale na druhou stranu dodala notnou dávku nějaké endorfinové drogy a mateřské a rodičovské lásky, která umožňuje rodičům toto období nějak prostě přežít.

Budeš se o mě starat s veškerou možnou péčí a všechny tvé koníčky půjdou pěkně stranou. Teď jsem prioritou číslo 1 já. To víš, jsem malý a naprosto závislý na rodičovské péči (na rozdíl od antilop či jiných zvířat se postavím na vlastní vratké nohy až za rok). I pak mě budeš mít na krku minimálně do 16-18 let a budeš občas zoufalý, co ze mě "vyrostlo". Ale budeš mě mít stále rád, protože si vždy připomeneš, jaké to bylo, když jsem se narodil.

PS: k porodu samotnému musím říct, že mi to přišlo jako u maturity. Taky spousta lidí říkalo, že to bylo v pohodě, ale moje drahá tento názor vůbec nesdílí (ani v průběhu porodu, ani nyní po porodu). Každopádně chovám obrovský respekt k ženám. Přestože se každý den rodí miliony dětí a je to naprosto normální součást života, tak si nějak nedovedu představit nás muže, jak toto podstupujeme několikrát za život. Chodit do válek a střílet po sobě, to nám jde a pak vyprávíme historky o svém hrdinství a statečnosti. Mně se zdá, že ženy jsou taky statečné, akorát se tím tak neprsí.