Radku, a to si musíš najít někoho hned teď? Nechceš se z toho původního vztahu nejprve trochu dostat, zpracovat ho, uvědomit si svoje chyby, přemýšlet o tom, jaký vztah chci do budoucna a pak "hledat"? Takhle chceš jen zaplácnout to prázdné místo vedle sebe.

Sandra: uvědomit si svoje chyby,

Já bych to ještě doplnila: uvědomit si i svoje kladné stránky povahy....

Ahoj, tak další týden je za námi… Dnes jsem hledal fotky a mezitím jsem samozřejmě našel ty, na kterých jsme vyfoceni, když jsme se seznámili. Všechno se mě kompletně vrátilo včetně slov, který říkala, když odjížděla, takže mám samozřejmě špatnou náladu, totální nechuť něco dělat, pocit, že jsem všude „jaksi navíc“ a jistotu, že mě nikdo nechce. K tomu samozřejmě patří asi 1 000 000x za den položená otázka, jestli si vůbec někdy někoho najdu. Už mě zase nic nebaví. Ach jo!!!

Aby řekl pravdu, tak nevím, jestli chci vztah hned, nebo ne. Chci, ale sám cítím, že je to asi dost brzo. Jenže aby to nebylo na 10 let. To je asi pozůstatek rozchodu – nevím, co vlastně chci, jestli se odstěhovat, zůstat, jít někam sednout, nejít, být doma… O tom to asi je. Mám pořád takový blbý pocit, že když zůstanu doma, tak na nikoho nenarazím (to je jasné), ale zároveň se mě nikam nechce, protože bych byl jenom nepříjemný, naštvaný a bez chuti. Říkám si, jestli nemám jít někam na diskotéku, ale já nejsem na to typ a tak se mě moc nechce. A navíc „nuceně“ tam jít – to nevede k úspěchu, to vím. Jenže v podstatě jinam jít nejde… Včera jsem nakonec zůstal doma, dnes bych se šel někam projít, ale bohužel nikomu se nechce… Tak aspoň půjdu večer na trénink, když už nic.

A ještě s tím negativismem – mám několik koníčků, (asi i zajímavé), a myslím si, že nejsem úplná nula. Ale když vidím, jak kamarádi, který nic nezajímá, válí se u DVD anebo jdou maximálně do hospody, někoho mají a jsou v klidu, tak nevím, co si o tom mám myslet. To je taky důvod, že už nemám s kým někam jít, protože všichni někoho mají, válí se doma a jsou vysmátí.

Je to fakt začarovaný kruh, ze kterého nevím, jak uniknout. Prostě mě to strašně moc mrzí a bolí stále u srdce, co se stalo. Hrozně moc je mě to líto, že ty báječné dny jsou pryč a zase jsem na dně. Přání se zatím plní, ale ty, které jsou nepodstatné – to hlavní se zatím nenaplnilo. Kéž by se tak někdy stalo. Chjo.

Moc vám všem děkuji za podporu, protože aspoň trochu mám vždy lepší náladu a pocit, že všechno není zas tak černý, jak si myslím.

Radku, všechny moje kamarádky jsou také zadané a brečím? ne! mám prostě svoje zájmy, nečekám, až se mi ony ozvou, ale plánuji si svoje aktivity sama. Ráda se s nimi sejdu, když mají od svých miláčků "volno" Mně se po rozchodu taky nikam moc nechtělo, tak jsem prostě nešla a strávila večer u TV nebo u PC. No a co.
A s tím urputným hledáním někoho. Jak dlouho jsi od rozchodu? Měsíc? To mi přijde po tak dlouhém vztahu dost brzy na to, aby:
a.) jsi někoho urputně hledal - nejspíš by to stejně byla jen tzv. "převoznice"
b.) jsi propadal depresi, protože jsi ještě nenašel náhradu za slečnu, které máš stejně pořád plnou hlavu

Dej si prostě "voraz", dělej, co tě baví, na co jsi jako zadaný neměl čas, věnuj se sám sobě...

Já nebrečím, ale vše má souvislost s větami v předposledním odstavci. Po rozchodu jsem dva týdny. Snažím se, je to lepší. Snažím se nějaký akce naplánovat, ale jde to pomalu, začíná zima, tak nějaká zábava snad začne… Musím oprášit starší kontakty:-)

Tercila napsal(a):

Sandra: uvědomit si svoje chyby,
Tercila: Já bych to ještě doplnila: uvědomit si i svoje kladné stránky povahy....
Sandra: Terci, tohle jsem brala jako samozřejmost...

Já Ti věřím , ale nepoznamenala jsem to kvůli Tobě, ale hlavně kvůli Radkovi - protože jestli sis všimla, on je v dost špatném rozpoložení. Takže doporučit mu uvědomění si svých chyb je fajn, ale možná je v tomto smutném období pro něj důležitější si uvědomit právě ty svoje kladné stránky.

jj, souhlasím
Radku, tak sem s tím. Napiš nám alespoň 5 tvých kladných stránek, hm?

Radek704 napsal(a):

Já nebrečím, ale vše má souvislost s větami v předposledním odstavci. Po rozchodu jsem dva týdny. Snažím se, je to lepší. Snažím se nějaký akce naplánovat, ale jde to pomalu, začíná zima, tak nějaká zábava snad začne… Musím oprášit starší kontakty:-)

ja som si dala nejake mesiac smutenie. Po mesiaci som sa zobudila a povedala som si ze ok stacilo. Jasne ze som smutna, ale robim hlavne kopu inych veci. Ale kludne bud smutny, aspon mesiac, to pomaha, mas na to pravo, ale hovorim, po mesiaci skus fungovat dalej

Sandra: Radku, tak sem s tím. Napiš nám alespoň 5 tvých kladných stránek, hm?

Bude stačit, když je sám sobě vyjmenuje třeba doma před zrcadlem :-).

Radku, super! Jsem si jistá, že v budoucnu tvoje dobré vlastnosti nějaká příjemná slečna více než ocení
Hele, jestli ona bude někdy něčeho litovat nebo ne, ti už může být jedno. Teď jsi důležitý TY. Ona je už bohužel pasé. Prostě a jednoduše "čo bolo, to bolo". Ještě asi nějakou dobu se budeš probouzet a usínat s myšlenkou na ní, ale věř tomu, že za pár týdnů a měsíců už bude mnohem líp

Drž se!

Radek704 napsal(a):

Stejně mě nic jiného nezbývá, než si počkat a najít někoho lepšího!

Jen malá poznámečka: snaž se případnou slečnu nesrovnávat s bývalou. Bude jen jiná - v něčem lepší, v něčem ne, hlavně jiná. Protože každý člověk je jedinečný.

Ahojte všichni. Tak jsem po pár dnech zase dorazil domů. Týden uběhl, chvíli dobrý, většinou ale hrozný… Budu se opakovat, ale musím znovu napsat pocity a myšlenky, co se mi honí hlavou a které bych nejradši neměl, ale bohužel i přes vaše rady se mě nedaří odreagovat a nemyslet na to.

Pořád se mě nic nechce dělat, nikam chodit a jsem většinou bez nálady. Všechno se mě vrací. Dřív jsem všechny bavil, byla se mnou sranda, ale dnes už to nejde. Smál bych se, nechci být uražený a nepříjemný, ale hlava nechce, nemá důvod se usmát, protože není čemu, když je vše pryč… Nejde to se začít usmívat a dělat, jak jsem v pohodě, když nejsem. Když vidím kamarády a kamarádky, jak jim to klape, mají pohodu, plánují společný život, nákup vybavení do bytu, atd., tak nemám důvod být nad věcí, protože jsem se vrátil k našim domů a jsem pořád na nule. Samozřejmě jim to přeji, jen ale pořád přemýšlím, kde se stala chyba a proč tyto „problémy“ nemám i já…

Myslím si, že zas tak špatný nejsem. Vždycky jsem měl za to, že ten kdo má nějaké koníčky a něčemu se věnuje, je zajímavější, než ten, kdo nic nedělá. Když se podívám do okolí, vidím, že to tak není a štěstí mají ti, co nic nedělají a nic je nezajímá. Sami teď vidíte, jak je moje sebevědomí na padrť a vůbec si NEVĚŘÍM. Ani vlastně nevím, jestli má cenu v mém případě někoho hledat. Po neúspěších předtím jsem si konečně věřil, že to vyjde, a jak to dopadlo – tak jako vždy předtím. Čas všechno spraví, ale čím je člověk déle sám, tak je to horší a horší. Holky si vybírají, ale kdo by chtěl mě, že. Přestávám věřit, že by se někdo ještě objevil, měl mě rád a mohl bych s ním spát v objetí… Nejradši bych si dal pauzu, ale hlava říká, že ne, že ztrácím čas… Ale já vím, měl bych i dát pauzu a snažím se na nic nemyslet.

Moc nevěřím tomu, že se to spraví a že budu mít sílu dál se s někým seznámit. Přiznám se, že na to už sílu nemám. Ono se řekne, najdi si někoho, ale jednoduché to opravdu není. Když už se někdo objevil, je zase všechno pryč. Nemám sílu být jako dřív, v pohodě, plánovat výlety, večeře… Proč taky, když se to pak všechno zbortí. Já už z toho všeho opravdu nemůžu. Když někam jdu, tak většinou sám, protože se nikomu nechce, ale stejně mě to tam nebaví, když už se dám s někým do řeči, tak z toho nic není… Psychicky na to nemám. Závidím těm, kteří mají štěstí a nic podobného jako já teď neřeší.

Mrzí mě, že ona to hodí jen tak za hlavu, jako by se vůbec nic nedělo, vše vymazala z paměti během chvíle. Má se tam fajn, pohodu, asi nic jí netrápí. Ona se navíc vždy trochu smála a podivovala těm, kteří nikoho nemají a trápí se, jak teď já. Vždy říkala, že nechápe, jak se někdo může rozejít jen tak, podvést, nechat někoho bez důvodu. Naslouchal jsem jí, co má za problémy a pomáhal jí, říkala, že je jí se mnou dobře a konečně našla toho, kdo se jí věnuje a že jsem úplně jiný, než její bývalí. Jenže nakonec sama to, co pomlouvala a co se jí nelíbilo, udělala také!!! Ona totiž toto sama nikdy nezažila a mohla si vybírat, protože je hezká a dokáže zaujmout. Bohužel já jsem právě ten typ, který si nikoho stále nemůže najít – takový, kterým se podivovala.

To vše je ten pocit, který mě celou dobu žere a táhne ke dnu, protože jsem si myslel, že už jsem našel tu, které můžu důvěřovat. Takhle zklamaný jsem nikdy nebyl. Já jsem tak tady z ničeho nic zůstal sám bez ničeho a s pocitem, že mě nikdo nechce. Poprvé v životě cítím naplno, co to je, když někoho bolí u srdce a moc, hrozně moc. Možná kdyby to sama zažila, věděla by, jaké to je a neudělala to.

Nevěřím tomu, že se najde někdo lepší. Nebudu už nikdy nikoho tak milovat, jak ji. Nevím, jak ty pocity popsat, ale cítím, že se budu dál jen potácet. Z pocitu, že nic nebude, mě bolí srdce, nejde to popsat, jaké to je. Navíc ten pocit, že o vás někdo měl zájem a teď z ničeho nic vás nechá… Nemůžu si na jejím místě představit někoho jiného, protože mám v paměti jen ji. Na místech, kde jsme byli, co jsme zažili… Nejhorší jsou právě ty místa, kde jsme byli spolu, tam se vždy „sesypu“. Když vám vše vyhovovalo, zajímalo by mě, kdo by jen tak nad tím mávl rukou!

MOHOU MÍT LIDI, JAKO JÁ, VŮBEC NĚKDY ŠTESTÍ? Já myslím, že asi ani ne. Jinde docela štěstí mám, ale v lásce ani náhodou a v mysli to strašně bolí. Jedno mi chybí, abych byl šťastný – mít někoho, koho můžu na rukách nosit, prožívat společné chvíle, mít ji rád… Mám srdce, ale jsem jeden z těch, co to štěstí prostě nemají.

Já vím, že se už opakuji, ale takto to vše cítím a tyto negativní myšlenky se mě pořád honí hlavou. Radili jste mě, co s tím, ale je to opravdu strašný se s tím smířit a kdybych neměl aspoň tu blbou práci, tak bych si to asi „hodil“. Tímto příspěvkem se mě aspoň trochu „ulevilo“, a jestli to čte někdo známý, aspoň teď ví, jaké mám pocity a proč jsem teď takový, jaký jsem.

Mějte se hezky a ještě jednou všem děkuji za reakce, protože by to jinak bylo ještě horší. NECHCI zůstat sám, jak někteří známí, ale mám obavy, že ta pravá NEPŘIJDE. V koutku duše ale stále VĚŘÍM, že se jednou některá objeví, CHCI ji!

Radku myslím, že tvoje pocity jsou normální je to ještě krátká doba, bude snad líp. i Já v to doufám, sice už je to dnes přesně půl roku od toho, co ode mně a mojí dcreky odešel manžel k milence. Sice je malilinko líp, ale občas je ještě den, že se mi nic nechce , nebaví, je mi smutno atd. Pro mě by bylo lepší ho nevídat vůbec, jenže kvůli malý musím. Musím ho vídat a i s ním mluvit. Zajímalo by mě jestli někdy dokážem být v budoucnu aspon něco jako kamarádi, zatím mi to nejde, je tam bolest, ublížení, lítost atd. Je to těžký, staršně moc ti rozumím co prožíváš. Ale přece nemůžem mít pořád jen smůlu zas určitě přijde nějaký štěstíčko, trochu se tím uklidnuji.

ahoj Radku, mohu Tě uklidnit - časem na ni budeš vzpomínat míň a míň. Pokud budeš mít stále co dělat a nové plány, tak toho myšlení na ní bude ještě míň.
O jakém štěstí na seznámení píšeš? Snad nemyslíš tu která tě před 3 týdny nechala aniž by Ti jk tomu cokoliv řekla? O takovou by sis už ani kolo neměl opřít - buď rád, že odešla takhle brzy a ne v době kdy byste spolu měli děcka.
Holek je spousta a většina jich chce taky partnera napořád, ale něco se proto musí udělat abys ji našel, z nebe nepadaj.