14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Cukr a bič je na můj vkus příli primitivní metoda motivace. Nedávno to u nás jedna "manaerka" zkouela a bylo to neuvěřitelně trapné.
http://www.peoplecomm.cz/zajezdy/zajezd-cukr-bic.php
Upravil(a) Axi (11. 9. 2010 10:36)
Není tady
Cukr a bič? Manipulace. Je s podivem, e stále existují dospělí (!), kteří si to nechají líbit. To, e existují ti, kdo jsou lační cukr a bič pouívat, s podivem není, touha po moci s blbostí ruku v ruce jdoucí, jsou asi věčné.
Není tady
Moná, e kdy se to nazve "cukr a bič" zní to nepříjemně a opravdu zbytečně extrémisticky.
Ale kdybychom to nazvali jemněji - např. systém "pochvala a trest" - tak myslím, e to vystihuje toté a u je to jaksi psychologicky schůdnějí. prostě - jde o systém motivace.
Podle mě v autoritativně - hierarchickém systému to ani jinak nejde. Např. v práci: Pracuje dobře? Dostane přidáno. Pracuje patně? Dostane výtku a hrozí ti vyhazov.
A nebo při výchově dětí: Pomohl jsi (například) mladímu sourozenci po jeho upadnutí zpátky na nohy? Rodiče tě pochválí. Mlátí-li sourozence (například), bude následovat trest.
Článek od Axiho povauji za hezký, ale má jednu chybu: Lidský faktor , nebude to fungovat. To u tu zkoueli komunisti, e budem vichni jako dobrovolně pracovat jen ze své vůle a potřeby práce, no a jak to dopadlo...
Deti se potrebuji naucit, ze zbusob jakym jednaji, ma dusledky. Domluva nekdy nestaci.
Ale cukr a bic, nebo pochvala a trest, specielne trest v praci? Nemam sice firmu, tudiz zamestnance neresim, ale predstava, ze pracuji, protoze se boji bice, neni pro mne prilis lakava. Takovi lidi snad ani nemuzou odvest skutecne dobrou praci. Je potreba dat jim moznost, aby si nasli neco jineho.
Kdyz premyslim nad tim, co motivuje mne, je to do znacne miry me vlastni ego. Jsem rada dobra a tesime me, kdyz se to obecne vi a uznava. No a samozrejme jsem prodejna, a kdyz dostanu, kolik zadam, dostane i zamestnavatel, co zada. Ostatni tak oblibene firemni povzbuzovadla me otravuji a ostentativne se neucastnim.
V clanku zminovane ruzne firemni zamestnanecke vyhody (tzv. cafeteria plans) spis souvisi s danemi, teda cukrem od statu pro firmy a zprostredkovane i zamestnance, nez s firemnim cukrem bicem ve vztahu k zamestnancum.
Upravil(a) elena007 (13. 9. 2010 0:39)
Není tady
elena007 napsal(a):
Deti se potrebuji naucit, ze zbusob jakym jednaji, ma dusledky. Domluva nekdy nestaci.
Ale cukr a bic, nebo pochvala a trest, specielne trest v praci? Nemam sice firmu, tudiz zamestnance neresim, ale predstava, ze pracuji, protoze se boji bice, neni pro mne prilis lakava. Takovi lidi snad ani nemuzou odvest skutecne dobrou praci. Je potreba dat jim moznost, aby si nasli neco jineho.
Kdyz premyslim nad tim, co motivuje mne, je to do znacne miry me vlastni ego. Jsem rada dobra a tesime me, kdyz se to obecne vi a uznava. No a samozrejme jsem prodejna, a kdyz dostanu, kolik zadam, dostane i zamestnavatel, co zada. .
Toto podle mě naprosto souhlasí. A kadému je lépe ve firmě, kde je přátelská atmosfétra a taky je člověk oceněn. Finančně, ale i nefinančně.
Take nejen, e způsob "pochvala" (nechci u psát cukr, to fakt zní divně ) je blií mé povaze, ale ono jnáleitě je to - jako vedlejí produkt - i ekonomicky výhodné.
Dám příklad: Asi před 10 lety tady v jedné firmě se stejným výrobním programem nastoupilo nové vedení. Ti chlapi museli být podle mě padlí na hlavu, protoe nutili své zaměstnankyně - kolikrát enské těsně před důchodem, aby je - třicátníky,zdravily nahlas a první, a jakmile to nebylo dostatečně nahlas a uctivě, tak jim byly streny prémie. A takovýchto naprostých (a přitom zbytečných) buzerací tam bylo najednou hafo - prostě nastolili atmosféru strachu, poniování a trestání.
No a tehdy pár jejich zaměstnanců přili sami poádat o práci u nás - přestoe to měli pak třeba s delím dojíděním. Tehdy bylo zakázek fůry, tak my je rádi vzali. Tak my jsme na sluném zacházení vydělali, a ta konkurenční firma prodělala.
Myslím, e pozitivní motivace je potřeba mnohem víc. Ale ta negativní - spíe ve výjimečných případech - být musí taky: Např. kdyby se jeden zaměstnanec flákal, a my mu to nechali procházet, demotivuje too ostatní: proč my bychom se měli snait, kdy on se jen veze, a ve výsledku (mzdou apod) je na tom stejně jako my, co makáme?
kdy to tak čtu, tak si dnes nedovedu představit, e bych takto měla fungovat. Bude poslouchat nebo letí. A´t se t o u nazve cukr a bič, nebo pochvala a trest - je to pro mě patně.
Kdy bych se (nedejboe) dostala do takové firmy, vydrím tam jen proto, e jsem se rozhodla a tedy mám nějaké důvody přistoupit na jejich podmínky. (příchody v 7.00, plnění plánu apod). /ak to tedy plním. Dobrovolně bych to ale nepodstoupila.
Pracovat bych tak nechtěla a asi ani neuměla. Měřítkem práce je moje spokojenost se sebou. A oceněná práce. Asi tedy něco jako píe Elena, ego.. A zrovna takovou práci (náhodou ? ), kde můu tako fungovat, mám.
Cukr a bič neumím uplatnit ani u psa, přestoe je to dopručováno.
Firmu řídit neumím a neuměla bych na zaměstnance dohlíet, vést je, kontrolovat a oceňovat. Nebavilo by mě to. Pro mě jsou přínosné kolegyální vztahy.
A výchova dětí? To je kapitola sama pro sebe...
Upravil(a) Wiki (13. 9. 2010 14:34)
Není tady
Blossom, tebou popsane feudalni zpusoby rizeni firmy nemuzou dopadnout dobre. Kazdy, kdo neco umi, utece Bratr jezdi neco delat do podobne vedene firmy a rika, ze vzdy, kdyz tam po par mesicich prijede, nekdo dalsi z tech schopnych chybi. A je to region, kde prace neni. Firma pomalu upada.
Není tady
Elena: predstava, ze pracuji, protoze se boji bice, neni pro mne prilis lakava. Takovi lidi snad ani nemuzou odvest skutecne dobrou praci.
Ale oni někteří neodvedou dobrou práci, ani kdy se k nim chová velmi sluně. Nezáleí vdycky jen na éfovi, občas taky na tom "materiálu", který se Ti ve firmě sejde.
Tak, jako jsou různí éfové, jsou i různí zaměstnanci - stejně jako děti: na některé platí laskavé chování, jiné postřehnou a zvýený hlas. To úzce souvisí s tím, jak byli ti lidé vychovávání v původních rodinách.
Ty kolegiální vztahy, o nich píe Wiki, mohou platit v moomentě, kdy je personál na určité úrovni. Existují toti lidé, kteří éfovo kolegiální chování berou jako slabost a podle toho se k němu pak chovají.
Taky neumím uplatňovat metodu cukru a biče, je mi z due protivná, ale podruhé bych si ve vlastní firmě u rozmyslela svoje sladké úsměvy, kdy poaduji po lidech práci.
Asi se to nedá vidět černobíle , praxe je opravdu pestrá.
Upravil(a) Tercila (13. 9. 2010 17:55)
Není tady
Tercilo, v pripade male soukrome firmy, kde majitel zna praci kazdeho jednoho zamestnance, neni prece nutne mit nekoho, kdo mi jako zamestnanec nevyhovuje a musim nad nim neustale praskat bicem, nebo ano?
V mem tymu - celych sest lidi vcetne me - byl jeden takovy, co se nejdriv zdal a pak se zjistilo, ze umi akorat mluvit. Uz neni. A to delam ve velke nadnarodni firme s odbory, kde nekoho jen tak vyhodit nelze. Ja ze sve pozice ani nemuzu. Ale kdybych mohla, tak by letel. Ted je v jinem tymu a jeho supervizor je z tech, co jsou ochotni kontrolovat, dohlizet, vyhrozovat.... ja to nechapu. Ten chlap stejne nic poradne nedela. No, ale muj problem to neni, ja ho neplatim.
Zamestnanci nejsou deti, jsou to dospeli lide. Lide, se kterymi delam, me zajimaji, to jiste a chapu, ze se obcas u nich v soukromi udeje neco, co ovlivni jejich vykon. Ale zkoumat jestli nahodou nebyli vychovavani tak, ze pochopi, ze se po nich neco chce, az kdyz zarvu, se mi jevi byt uz za hranici.
Není tady
Existují firmy, v nich nic není povinné. Lidé si sami rozhodují o tom, zda a kdy přijdou do práce a kolik času svému zaměstnání chtějí věnovat. Podle vlastního uváení si určují, co, s kým, jak a kdy budou dělat. Vybírají si dokonce, kdo bude jejich éf nebo kolik budou za svou práci brát.
úvodní úryvek z článku, co odkázal Axi....
take opravdu, asi jsem 100 let za opicema, ale tímto způsobem si nedovedu představit fungování jakékoliv firmy, kde je potřeba, aby "dotyčný" byl na place od - do. maximálně při nějaké tvořivé práci, kdy je zadán úkol a monost třeba výkonu doma, kdy si ten dotyčný sám zvolí tempo a způsob práce - důleitý je výsledek, a jak, nebo kdy bude tvořit, záleí pouze na něm. Je-li vak firma a chod firmy ze 100% závislý na "tady a teď", tak tento systém pohoří. Leda-e by se víc pocukrovalo, aby ti dotyční měli pocit, e vlastně pracují proto, e zrovna takto pracovat chtějí.
A mi Axi neříká, e při této metodě (názorné ukázce) neexistuje ani cukr ani bič....já ho tam skrytě toti stále vidím, i kdy je opředen líbivými slovíčky. Prostě a jasně - flákač by se ani v takto "benevolentně na oko tvářící" firmě ani na chvíli neohřál. Take cukr by dostal za odvedenou práci a bič nad ním by práskal, pokud by se hodlal flákat. A navíc je tedy jasné, e tam pravděpodobně (nejsou to české firmy a české prostředí) také neexistuje minimální mzda - co musí zaměstnanec dostat, i kdyby se dloubal v nose.
Cukr a bič - já bych to tak také nenazvala, ale odměna za OPRAVDU vykonanou práci a rozloučení s kadým flákačem. Myslím si, e dobrý zaměstanec se biče bát nemusí, take ho ani nad sebou nevidí. A cukr u českého podnikatele bych řekla je mnohem sladí, ne pocukrováno od nadnárodních firem. Jene ná český člověk raději pocukrováno a bič nad sebou od nadnárodní firmy, ne aby nedej boe makal na sousedovic firmě a soused měl větí bazén, větí dům, větí dovolenou a větí auto...(a kdoví, co ten soused má jetě větího ) Take a bude český člověk natolik uvědomělý, nebude tu místa pro ádný cukr ani ádný bič. Zatím to tak funguje a jetě nějakou dobu fungovat bude.
Není tady
elena007: Tercilo, v pripade male soukrome firmy, kde majitel zna praci kazdeho jednoho zamestnance, neni prece nutne mit nekoho, kdo mi jako zamestnanec nevyhovuje a musim nad nim neustale praskat bicem, nebo ano?
Eli, kdy je firma umístěná v malé vesničce, na jejím kraji zastavuje opravdu jen pár autobusových spojů za den, kdy práce nepřipadá lidem zrovna prestiní, navíc se směnuje v kontinuální výrobě, musí se pracovat o víkendech - tak tam je potom velmi tenká hranice mezi tím, jestli si zahrává zaměstnavatel s podřízenými nebo opačně . Mezi lidmi se toti rychle rozkřikne, e nemá kým pokrýt směnu, a to u nastává, panečku, jiná situace, ne kdy jako zaměstnavatel ije v pocitu, e udělá lidem kdovíjaké blaho, kdy je vůbec milostivě zaměstná . Velmi rychle měli někteří pocit, e dělají blaho nám, kdy se vůbec dostaví na směnu.
Ve větím městě můe nabrat nouzově i brigádníky, studenty, ale my jsme je za celé roky v zapadlé vesnici absolutně nesehnali. Maximálně jako záskok k PC a fakturám, ale do výroby ani omylem.
Co chce dělat, kdy Ti podřízený nevyhovuje, nikdo jiný se Ti do práce nehlásí a Ty potřebuje do druhého dne nekompromisně vyrobit?.... Nechá si ho. Aspoň po určitou (v naem případě na můj vkus velmi dlouhou) dobu.
Pro mě jako uhoněnou (ale spokojenou) kariéristku , neznající TV a věčně něco studující při několika zaměstnáních, bylo docela velkým překvapením, kdy jsem zjistila, e někteří lidé (mnozí ti, které jsem měla monost poznat já) na vesnici by nejraději pobírali poloviční invalidní důchod, měli oficiálně nahláenou péči o nějakou, klidně i sousedovic starou babičku, a do práce by nejradi chodili jen načerno, a to jetě tak, aby si stihli v poklidu vykrmit ta svoje prasátka na dvorku...
Samozřejmě jsem za ta léta řeení vdycky nala, ale jednoduché to skutečně nebylo. Kadopádně děkuji osudu, e mi tuto zkuenost dopřál. A e mi nakonec dopřál i zbavit se firmy . Právě proto, e práskání bičem neuznávám a pochopila jsem na těch povahách, e někdy nepomáhá ani ten cukr. A kdy člověku nepomůe ani cukr ani bič, je lepí se zařídit úplně jinak .
Upravil(a) Tercila (1. 10. 2010 21:16)
Není tady