Nemůžu odpovědět z vlastní zkušenosti, protože skutečně NEBÝT jsem si nikdy v životě zatím nepřála. Na to mi život připadá příliš zajímavý a krásný.

Ale můžu aspoň napsat, co bych asi dělala, kdybych takové myšlenky měla:
Nejprve bch se sama sebe zeptala PROČ se mi chce nebýt. V tom je zakopaný pes.
A tu příčinu bych pak začla řešit. Tak jak by vyžadovala - možná jen třeba svěřením se kamarádce (jeden pól řešení) a nebo možná bych vyhledala psychiatra (opačný pól řešení).
Jinak - mezi těmito krajními póly (nechci rovnou napsat extrémy) je milion způsobů řešení dalších.

Držím palce, ať svůj problém vyřešíš a ať tě nadále - aspoň občas - potkáváme spíš na vlákně "Co mi dnes udělalo radost."

Priala, ale nikdy to neprešlo od myšlienky ani k náznaku skutku. Asi v podstate mám rada svoje telo, sovojich blízkych (a možno aj ostatných, neznámych ľudí) a vždy som si predstavila svoju mŕtvolu rozfašírovanú, krvavú, alebo aspoň pos.atú po práškoch... a to mi stačilo. Ale myšlienka, aké by bolo lákavé "nemusieť nič", ani dýchať - tá mi občas príde kedykoľvek.

Upravil(a) Selima (7. 9. 2010 14:37)

Určitě nejsi sama, také jsem chtěla "nebýt". Dnes jsem také ráda, že "jsem".
Mě dokonce , tak jako i asi Selimu, děsila představ, jak budu vypadat.. Vida k čemu je dobrá taková marnivost..
Dokonce je možné, že jen nevidíš řešení svého problému, třeba stojíš za sloupem, který ti cloní..určitě se to dá řešit, jako všechno. Pokud ti pomohlo sepsat takový dopis, tak bych řekla, že sis něco ujasnila, roztřídila...a to ti pomohlo. Zjednodušeně, chybí asi nadhled nad problémem, jímž jsi pohlcená a stojíš přímo v jeho středu a to bývají velmi nepříjemné a zdánlivě beznadějné situace. Zejména tak ve 4.00hod ráno.
Zkus napsat, jestli se ti chce, co se stalo....

Jo, mockrát. Jednu dobu mě odrazovalo jenom to, že nechci nikoho vyděsit, až mě najde. Hele, jestli máš takové myšlenky dlouhodobě, tak uháněj k psychologovi a fofrem. On tě buď nasměruje dál za psychiatrem, nebo bude stačit terapie povídáním. Ale jestli máš pocit, že tyhle myšlenky myslíš vážně, tak šup - tady pokec s kamarádkou nestačí.

Hrozé, morbidní a smutné..ale když to pomůže, tak dobré Minimálně si člověk leccos ujasní.

Taky nevím, jak tě mám oslovit, tak třeba Beruško!
Taky bylo v mém životě období, kdybych raději nebyla. Mělo to důvod a snažila jsem se ho řešit, nějak to v sobě zpracovat. Realita se mi tehdy zdála opravdu k nesnesení. Jak se cítím jsem probírala s dvěmi dobrými kamarády občas hodila něco sem na babinet a snažila jsem se každý den nějak prožít, třeba často pomáhalo udělat radost jiným. Do školy jsem chodila jen proto, abych měla ráno kvůli čemu vstát z postele a měla nějaký program. Hodně mně pomohly rodinné konstelace a Bachovy esence. Dnes už se na to dívám jinak. Každý má v životě špatné období, pak zase přijde to lepší. Když je člověku těžko, tak někdy nevěří, že by mohlo být zase hezky, ale bude líp, uvidíš!

Napiš, co tě trápí nebo se někomu svěř. Sdělená starost, poloviční starost!

Ono, právě už jen to, že se z toho vypíšeš nebo vypovídáš, pomáhá: Zformuluješ si myšlenky, a někdy ti i samy naskočí řešení.
A kromě toho ti hodně lidí napíše své pohledy z různých úhlů (někdy i hodně negativních - na to se raděj psychicky připrav), ale to vše dohromady ti může dát trochu  odstup a možná že tě i samotnou pak líp napadnou způsoby, jak z toho ven.

Z toho co píšeš: jestli je vaše podnikání příčina hádek a zdroj slz tvých i dcery, pak je někde chyba.
Pokud "všechno děláte špatně" - tedy ty s dcerou, z pohledu manžela, tak bych mu asi řekla - podívej se, já mám svou práci (předpokládám tedy, že někam chodíš do práce?), a pokud s mou pomocí nejsi spokojený, tak si na to raděj někoho najdi. I kdyby to mělo něco stát, je mi milejší klid v rodině, byť s míň penězi. A na tom trvej.
Protože abyste se o něco ty a dcera pořád snažily,a sklízely jen odsudky, tak je to k ničemu. Nakonec - jak píšeš - pro podnikání se rozhodl on sám.

Tímhle bych na tvém místě začla. A takto nově získaný čas bych zkusila víc věnovat sobě (a třeba dceři - možná, že to taky potřebuje).

Je těžké dělat závěry z jednoho příspěvku,  ale z toho co píšeš, mi vychází zhruba tohle.

Upravil(a) Blossom (7. 9. 2010 21:31)

O tom psychologovi jsem také přemýšlela , ale   on to za mě vyřešit nemůže. Na jedné takové podobné terapii jsem byla a i si tam pěkně pobrečela , ale je to zase jen na mě.
Do práce jinam nechodím, jsem v ID a dělám u manžela. O tom , že by jsem šla pracovat jinam dlouho uvažuji, ale    není to reálné. Máme toho momentálně moc co se nedá odložit, teď jsme si vzali úvěr na určitý projekt, tak abych ještě řekla , že končím nepřipadá v úvahu, nehledě na to , že na mě s prací nikdo nikde nečeká.
Svoje koníčky mám a manžel mě v nich i podporuje, nevadí mu když někde vyrazím, on má zase své a máme i hodně společných. Horší je, že se teď už bavíme a řešíme jen práci a se vším ostatním ho obtěžuji. Já vím , že toho má hodně a neslevuje si , ale mě nějak  na to všechno už udocházejí síly. Je na mě milejší jen když se daří v práci , nebo když já "pěkně "pracuji.

Ono, stala se z tebe lednička - http://family.cz/scripts/journal/articl … m_kid=7318
To se člověk cejtí blbě, to je pravda.
Aby se to vylepšilo, je nutný se...odledničkovat. Uvědomit si znova, že jsi živá bytost, která má svoje potřeby, přání a sny - a ty jsou pro tebe nejdůležitější....
Heleď, ty říkáš, že "to nejde" ale to ve skutečnosti znamená jen jedno - že se bojíš manželovy reakce, je tak? Protože kdybys nedejpámbu utrpěla komplikovanou tříštivou zlomeninu a byla pár měsíců ve špitále - taky by to muselo nějak jít, nebo ne? A když se uštveš, komu tím pomůžeš?
Úplně tě chápu, asi nebudeš o tolik mladší ode mě a my jsme bohužel generace žen - údernic. Taky se učím odpočívat až teď, poněvadž jsem celý život přepínala vesele síly a prostě se ukázalo, že mi docházejí daleko rychleji, než se zdálo.
Odpočinkem ale nemyslím to, že se zbrecháš z nejhoršího a pak zas honem fachat - odpočinkem myslím to, že dávám pozor, jestli se mi už do něčeho chce...

my jsme jen problémové, nic neuděláme dobře, nic sami nerozhodneme, se vším ho obtěžujeme, všechno na něj valíme
Ono - kdyby vám tohle dělal "běžný" šéf v "běžném" zaměstnání, asi byste obě přemýšlely o změně místa, ne? Ale protože je to manžel a táta, tak si to klidně necháte líbit. Mám podobnou zkušenost - ne sice vyloženě se společným zaměstnáním, ale s jinou prací. Ten pán, co s ním bydlím, mi neustále vykládal, co všechno dělám blbě. Pikantní na tom bylo, že kecal do věcí, na který mám vzdělání - ale on si "to přečetl". Byl nesmírně překvapenej, když jsem ze dne na den dělat přestala... jenže mě to tak strašně ani snad nenaštvalo, ale otrávilo, že jsem prostě pokračovat nemohla.
Hele - opravdu musíš dělat to, co děláš? Jasně - máte úvěr, zakázky, projekt... ale k čemu ti budou vejdělky, až se případně sesypeš? Nanejvejš nebudeš mít starost, jak uhradit pobyt ve špitále . Nakonec jak píše lupina - když si přerazíš nohu nebo ti vezmou žlučník, taky si bez tebe bude muset poradit. Možná bych to s ním neprobírala u kafe, ale kdykoli by začal s výše uvedeným jamrováním, okamžitě by se mi "udělalo hůř" a holt bych pár dnů "nemohla pracovat" Souvislost "nepsrávné chování - trest" pochopí průměrně inteligentní pes, tak proč by to nedocvaklo chlapovi?

Ona je naše koza, říkávala moje babička...ten nick nejspíš vystihuje i to, jak se cítíš....
Tvého muže nejspíš práce baví a také chce zabezpečit rodinu, nevidí, že se valí jak buldozér po louce plné sněženek.
Tvá dcera přebírá tvou i jeho volbu....už teď nese na zádech něco, co vůbec není její... Stejně jako ty.
Pokud se podnikání účastní celá rodina a ono jim dává slušnu obživu a radost, je to v pořádku. Pokud to tak není, zadělávají si všichni na pořádný průšvih, přesně jak píšeš, jenže je to v daleko širším záběru než si myslíš.

Když jsem byla dítě, mockrát jsem chtěla nebýt, jako dospělou mne to už nenapadlo. Přesněji nenapadlo mne to od té doby, co jsem porodila první dítě. Chápu ale, že někdo to může mít jinak. V tvé situaci obvzlášť. Ale ani ta není neřešitelná a jak píše javena: jednou se ti velbloud zase promění v komára, jen pro to musíš něco udělat.
To něco je najít pro sebe efektivní pomoc. Vůbec se toho neboj. Zvlášť když už víš, že psycholog to za tebe nevyřeší, ale může ti právě efektivně pomoci, ukázat ti JAK se brát sama za sebe, aniž bys druhého převálcovala.
Hodně štěstí.

Budeš to muset rozetnout ty - rozčlenit čas na pracovní a nepracovní  trvat na tom, aby se to dodržovalo.
A taky si uvědom, že každý máme jiný potenciál sil - jinej rezervoár. Pokud tvůj muž má pocit, že ještě může, nemusíš ho mít nutně ty a už vůbec ne vaše dcera, přece....má vůbec čas na svůj život?
A že on pořád pracuje...to přece není normální, to je úplně stejný, jako by nedělal vůbec nic - jen z druhý strany. Jestli mi rozumíš.
Mmch - tvůj muž nemá koníčky? Nebo nezajde do hospody, nebo tak něco? Já jen, že chlapi většinou svůj osobní odpočinek dokážou uhájit za všech okolností