Dano dík, ale musím říci, že jsi mne překvapila, protože v poslední době si zase dost "hraju" a přestávám si brát servítky. Energie na babi se totiž totálně proměnily, přibylo tu hodně "plaček, profesionálních obětí a těch co se tooooolik litují", nezvládají jiné názory a naprosto odmítají, to, co píšeš ty: že jejich život je jen sledem podmíněných událostí, kterým tu první podmínku, to "naťuknutí", které spustilo celou tu jejich kalamitu, daly ony samy svými myšlenkami a postoji k životu.....

Já vím, že je hodně těžké to příjmout. Ale jednou se s tím začít musí, protože to funguje jako bumerang - odhodíš to, ono se ti to vrátí
A moc se mi líbí, že i současná psychologie s tímhle fenomenem velmi seriozně začíná pracovat - s tím, že je třeba tíživé situace ZPRACOVAT, protože jinak se vrátí v daleko HORŠÍM provedení.
No a včera mne málem omejvali, protože v Událostech a komentářích byl pan R. Moody... se teda dějou věci

Dano, oprava: nejenže PŘIBYLO, ale taky pořád tu JSOU a vláčej na svých zádech ne jednu ženskou, ale hned celej tucet

Dana.p. napsal(a):

Předkládám otázku k zamyšlení. Dokážete brát život jako sled podmíněných událostí? Bez zbytečné sebelítosti a nenávisti? Jak na to jdete? Jak moc je to pro vás důležitý po nevěře?  No je těch otázek víc:-). A malý dodatek pro Pan. Velice jsi mě potěšila v posledních měsících. Tvoje vyjadřování se obrousilo, ztratilo na útočnosti, je v něm víc pochopení. Super!!!! :-) Je vidět, že na sobě makáš, tak ať se ti to daří:-).

Snažím se o to - ale stejně se polituju, zanadávám si a pak se třeba pochválím. Jinak by snad člověk byl stroj bez emocí... Nejdřív jsem chuděra malá, (ten kdo za to či ono případně může je šupák největší), pak si řeknu, že nejsem žádná chudinka a zas jedu dál. Tyhle moje stavy jsou většinou rychlý, někdy to zvládnu i za jeden den. Ráno chuděra, večer pohodička. Hlavně se v tom nerejpat  moc dlouho. Ale zase se mi prd děje, jsou horší věci v životě, než ty, co potkaly mě...
Po nevěře už nevím... to jsem se moc nelitovala, ani to nijak neházela na manžela... začaly mi docházet jiný věci... ale bolelo to, to je jasný. Ale chvíli jsem teda byla spíš stroj, jinak bych se zbláznila. Ráno do práce, pak pro děti, domácnost, úkoly... večer pokec, abych nebyla jak slípka doma... jako v oparu, v mlze... pak mi zase naštěstí začal fungovat mozek.
Jaký si to udělám, takový to budu mít. A já to chci mít pěkný.

Dana.p. napsal(a):

Předkládám otázku k zamyšlení. Dokážete brát život jako sled podmíněných událostí? Bez zbytečné sebelítosti a nenávisti? Jak na to jdete? Jak moc je to pro vás důležitý po nevěře?  No je těch otázek víc:-).

Snažím se, ale je to běh na delší trať, se to naučit. Podobně jako Javena, nejdřív příjde nával emocí (rozčílení, bolest, smutek .....), ale už se mi to daří celkem rychle zpracovat. Snažím se hlavně nereagovat hned, dávám si čas na uklidnění a promyšlení situace.

Svůj psychický stav a chování při rozchodu (rozvodu) bych radši ani nekomentovala. Ale určitě mě to nakoplo správným směrem.

Je nesmírně osvobozující připustit si, že ty spouštěcí momenty všeho, i ten malinký kamínek, který strhne celou lavinu mého života , že jsou moje. Třebaže si to neuvědomuju hned nebo vůbec. Neberu to a ani to nechci brát - že to tam tak nějak skočilo odnikud....

Je ale pravda, že první reakce na své neumožněné (v tu chvíli) návyky, na má očekávání a předpoklady či domněnky  nebývají tolik sofistikované   jak píšu hore.., ale den po dni ubývá hysterie a pláče a dramat a stále dříve naskakuje automaticky nově naučená reakce - přijmutí nebo  řešení. Že je to práce na celý život, asi netřeba psát.