Vladeno, tvoje tvrzení, že vím prd o dětských nemocech je dost agresivní a pokud si to myslíš, vyvracet ti to nebudu . Je to věc názoru, osobně já slovo MUSÍM ve slovníku nevedu. Musím tak akorát zemřít, jinak je to otázka volby. Moje sestra je vyléčený epileptik a vím o tom dost. A také a jiných způsobech léčby, ale je na každém, co si zvolí. Děkuji Ti za Tvé příspěvky a tvůj čas, jen v těch soudech bych příště byla opatrná.....

A osobně si myslím, že nejen zdravé, ale i psychicky spokojené a s láskou vedené.... .

Tulip, to je dobrý nápad . Zastyděla jsem se za to, když jsem mu jí pleskla , ale to byla mžiková reakce. Agresi oplácím agresí, to jsem teda matka .

Tulip, přečetla jsem si tu diskuzi a docela se mi ulevilo . Zvláštní je, že včera po těch příšerných projevech se mi odpo po procházce s tátou vrhl do náruče, vzal můj obličej do dlaní a začal mě pusinkovat. U něj jev velmi nezvyklý, zírala jsem jako blázen . Dneska až na to rafnutí, byl v pohodě.

Dívala jsem se na metodu pevného objetí http://www.prekopova-pevneobjeti.cz/ a na diskuzi a opravdu doporučují s malými dětmi navštívit odborníka nebo absolvovat seminář. No vyčkám, zkusím co děláte vy a uvidíme .

Lupino, abych nezapomněla - dnes byl docela v dobrém rozpoložení, takže když ke mně zamířila se zvednutou ručičkou s cílem mě praštit, nahodila jsem příšerně zamračený výraz a syn ke mně přiběhl a jen mně decentně poplácal. No ale bohužel obličej belzebuba u nás nefunguje, když je v záchvatu vzteku .

laminanonte napsal(a):

Vladena napsal(a):

Ištar, jsi matka a každá matka má v sobě bezpečně barometr, že pozná, kdy se dítě pouze vzteká a je přitom agresivní, a kdy mu opravdu něco schází. Tvoje tučná věta :A léky ho ROZHODNĚ UTLUMOVAT nehodlám značí , že víš prd o dětských nemocech. Některé děti se prostě utlumovat musí, neboť by dostaly epi záchvat, který by tělu více ublížil. Jsem ráda, že předpokládáš, že klučík z toho vyroste. Vždyť zdravé dítě je ten největší poklad.

utlumovat dítě léky jen proto, že je ve věku, kdy se snaží prosazovat a uvědomovat si svoji osobnost je nesmysl.

samozřejmě souhlasím, psala jsem o tlumení léky pod lékařským dozorem, kdy byla diagnostikována mnohem závažnější choroba....Některé děti se prostě utlumovat musí, neboť by dostaly epi záchvat, který by tělu více ublížil.   .....slovo MUSÍ je zde správně, občas mají doktoři pravdu není to na zvůli maminky!

Vladěno, já se přece nemusím bránit, nikdo na mě neútočí, nebo ano? Jen zírám, jak jsi to převedla na dětské a dospělé nemoci a na závěr jsi ze mně udělala přeborníka mediciny . No nic, občas mě lidé dokáží překvapit, co vše si dokáží vyčíst mezi řádky . A o epilepsii mám slušné znalosti, za tím si stojím .

Pavlo, já právě váhám s tím doprovodem na prdku.... Někdo říká škoda každé rány, jiný že je to blbost. Vyber si . Nerada bych zanechala svému dítku šrámy na duši, na druhou stranu možná pár na zadek neuškodí . A k tomu zkoušení, když člověk nevyzkouší víc věcí, jak pozná, co je pak to pravé ořechové? A co s tím mlácením hlavy do čehokoliv? Jak tomu zabránit? Poraďte....

Upravil(a) IŠTAR (21. 8. 2010 20:28)

Jé Pavli, promiň, já svůj příspěvek upravila, zatímco jsi to napsala...... Kdyžtak mi ještě písni něco k tomu mlácení hlavy, jestli máš nějaké zkušenosti.

U mlácení do hlavy - hele jestli je u vás epilepsie rodová, genetická záležitost, asi bych já osobně chtěla vyjádření neurologa. Pokud je to poúrazová věc a nemá s genetikou nic společného, pak bych vysvětlovala, že to tu hlavu bolí a ptala se proč to dělá a vysvětlovala. Pokud on si našel mláceí hlavy jako rituál, jako hru, kterou přiláká tvoji pozornost - asi bych sledovala kdy se to děje, za jakých příčin. Hledala bych souvislosti.

Ištar, výchova a vychovávání mě naučilo dosti cenné dovednosti - pozorovat. Kdy a jak a pak si vysvětlit proč se ty věci dějí. Co je spouští, kde mají začátek a jak končí. Hlavně co to dělá se mnou, s dětmi. Uvidíš, třeba ti pomůže si něco zapisovat, abys pak líp uviděla společné body. třeba ti tu pomůže rada jiné mamky. Uvidíš. Ale za vyzkoušení nic nedáš.

Chtěla bych se s vámi podělit o nejnovější zkušenosti, které jsem nabyla díky Vám, třeba to pomůže v budoucnu dalším zoufalým maminkám s podobným problémem.

Lupino, metodu pevného objetí jsem bedlivě prostudovala, sice ji nebudu aplikovat, protože u malých dětí je třeba poradce a tady nikdo není, ale stejně jsem tam zjistila pár dobrých návodů, které mě zaujaly a hned jsem je dnes vyzkoušela. Konkrétně, když se malý dostal do vzteku (nechtěl jít spát, přestože byl moc unavený), chytla jsem ho do náruče a popisovala situaci ve stylu: Vím, že jsi teď rozzlobený, že musíš jít spát a chtěl by sis hrát, ale očička jsou moc unavená a musí si odpočinou. Půjdeš teď do postýlky, vyspinkáš se a pak přijde tatínek a půjdete ven. Začal si mnout očička a fakt šel v klidu do postýlky a už je tam ticho .

Pavli, tobě moc díky za tu radu k tomu mlácení. Hned jsem to vyzkoušela, sice nesnese, abych mu vzala hlavu do dlaní, ale když začal mlátit hlavičkou o skříňku, hned jsem se ho zeptala: Pročpak to děláš, hlavičku to moc bolí, au au, hlavička moc plače, že ji biješ. Zarazil se, sice stále ječel dál, ne né , ale bouchání ustalo.

Nepochybně jsou to první vlaštovky, ale moc vám díky za inspiraci

Upravil(a) IŠTAR (22. 8. 2010 13:15)

Lupino, když tu ještě Pavla výše uvedla, abych sledovala svoje reakce atd., tak jsem nad tím před chvilkou dumala a zjistila, že jeho agrese okamžitě vyvolává moji. Sice jsem dospělá, takže ji v sobě tlumím, navenek reaguji klidně, ale vevnitř to ve mně šíleně bublá a nejraději bych začala ječet stejně jako on . No to bychom byli dvojka . Možná mi chtěl ukázat - hele mami, koukej si tu agresi v sobě zpracovat, jinak budu pořád nepříčetný ????? Nevím, možná je to blbost, ale napadlo mě to.

A jo, to je klidně možný - přijdeš na to, proč a jak ten mechanismus funguje a možná bude klid. Moje starší dcera byla taky pěknej vtekloun a vlastně ve mně vyvolávala podobný nálady - aby ne, když můj tatínek doved řvát, jako pominutej.......tatínka jsem se bála, mimina už ne, tak jsem jaksi vzplanula taky. Jenže jsem se to taky snažila krotit a skřípala jsem u toho zubama, navíc proto, že jsem cítila, jak mě ten vztek zaplavuje - zrovna, jako to děcko. A bála jsem se, abych něco neprovedla. Jednou jsem ji kvůli čemusi dost natvrdo seřezala a ona na mě jen koukla ukřivděným čumáčkem, popotáhla a šla do svého koutečka a tam plakala. PAmatuju si to přesně, protože jsem si v tu chvíli a) uvědomila, že jsem jí nabaňčila nespravedlivě (počmárala mi rpáci za dva dny - ale ona přece jen chtěla pomáhat!) b) mě zaplavila strašná lítost a stud. A ty vzteklý záchvaty jsem tehdy prostě narvala pod kontrolu. Bylo to strašně vysilující a bohužel se s tím v důsledku toho peru dosud, ale tehdy to pro mě bylo jediné řešení a tudíž správné.
Vytočila mě ještě mockrát, párkrát i na vařechu ale vždycky to už bylo spíš cílené vytočení - mohla si to dovolit.
Ty máš ovšem dneska spoustu možností, takže počítám, že to krásně zvládnete

Lupino, já marně přemýšlím, kde jsem ke své agresi "přišla". Jako dítko jsem byla zlaťoučká a hodňoučká , až do puberty. Ale ani v pubertě jsem se prý neprojevovala agresivně, spíš jsem byla drškatá a ne jedno slovo mamky deset svých . Prý jsem byla na zabití, ale nakonec mamka uznala, že jsem byla ještě docela hodný puboš . Rodiny byla vždycky harmonická, naši se před náma nikdy nehádali, netuším, kdy řešili svoje problémy , asi večer, když jsme spaly . Ten spouštěč je mi záhadou, bude to někde hluboce zasunuté o čem na vědomé rovině nemám ani tucha...... .

On vlastně můj synek je mým velkým učitelem , mám ráda věci pod kontrolou, ráda si o všem rozhoduji sama, slovo nemůžu neznám. Prostě všechno jde, když se chce..... Jenže ouha. Synek se narodil o měsíc dříve, nevyvíjel se jak měl, nerostly nám zuby dle tabulek, prostě jsme byli takoví exoti. A od doktorů jsem slýchávala - no zvládli jste to dle tabulek jen taktak, zubařka se nechala slyšet, že za celých 40 let praxe nikoho takového nepotkala. No a já najednou zjistila, že jsou věci, které prostě pod kontrolou nemám a nezbývá mi nic jiného než čekat a smířit se s daným stavem věcí. To snad byla ta nejhorší lekce, kterou jsem mohla dostat. Pomyšlení, že nic nemůžu ovlivnit, něco s tím udělat, popohnat.... Byla jsem nešťastná, trápila se a nakonec pochopila, že to stejně NIKAM NEVEDE. Že je to lekce pokory, kterou prostě musím spolknout, jinak se z toho nevymotám. Přijala jsem ji, ale fakt jsem u toho skřípala zubama a nakonec to pustila a přijala. Ono mi taky nic jiného nezbylo, že .

Tak jsem moc ráda, že jsem tohle vlákno založila. Vím co s tím, i co je za tím. No s tím už se dá něco dělat .