http://www.postizenedeti.cz/tracker         přečti si příběhy, dostaneš odpověď.

Agewo,
mám ten stejný problém, ale prý to není u malých dětí až tak velký problém. Řekla bych, že se to postupně zlepšuje. Dříve po nás házel třeba i flašku s pitím, dnes už jen někdy ujede, třeba když je naštvaný, unavený nebo během hry.

Agewo, správný dotaz, ale právě proto jsem založila tohle téma .

Lupino, tak malý už právě ne, 2 roky měsíc a pár dní . No ono kdyby to bylo sem tam, tak to taky neřeším, ale ono je to několikrát za den den co den, proto to řeším. Navíc má tendence i ubližovat sobě, mlátí hlavou do čehokoliv, do zdi, do podlahy, do nábytku, hrozně se o něj bojím, aby si neublížil. Potřebovali bychom vypolstrovanou místnost jako v blázinci .

Bohužel na zatváření nereaguje, už jsem se taky snažila mračit jako belzebub . S tím hlasem, to vyzkouším. Je fakt, že spíš vždycky nasadím áčko .

myslela jsem autistický sklony- počkej, najdu příběh maminky-dva roky je zase dost na takový vzdor

Adelle, no ono co s tím obsahuje vlastně i co je za tím . Když budu vědět co je za tím, dá se s tím pracovat.....

Mě to taky právě nepřijde jako běžný dětský vzdor. Ano mají jedno společné. Vždy, když se mu něco nelíbí a prostě to nechce. Například, má jít spát, přečtu pohádku, chvilku s ním pobudu, pohladím a pak řeknu: až dočtu pohádku, zhasneme a půjdeš spinkat. Okamžitě je virvál..... Nebo - dnes v poledne na pískovišti - už je poledne, půjdeme obědvat, ještě si uděláme poslední bábovičku a pak půjdeme..... řev a agrese. Nebo uklidíme hračky do sklepa, půjdou spinkat a my půjdeme domů. Zamknu sklep a opět hysterická scéna. Možná to fakt souvisí s těmi zuby, poslední dobou má neadekvátní reakce.

A poctivě říkám, že doma jsme fakt v pohodě. Ne že bych neměla občas chuť řvát (když posté šlápnu na rozházené hračky, když někam chvátám a on se ne a ne obléci ). Manžel je vůbec v klidu, ale budu nad tím poctivě přemýšlet. Možná že ventiluje mě a já něco v sobě hezky utěsnila.....

ještě jeden:
Agresivita dětí aneb pomoc,dítě mě bije.
by Neregistrovaný autor (bez ověření) - 14/01/2010
ahoj,nevim jestli bych sem vůbec měla psát svůj komentář,mám totiž holčičku,která je až na alergie zdravá,bystrá ale,přesto budu v psaní pokračovat,protože jsem si s ní užila dost chvil hrůzy a tak trochu se z toho potřebuju vykecat.První problémy s agresivitou a tvrdostí se u ní projevily také kolem 1 roku a pak se to nadále stupňovalo a stupňovalo.S manželem jsme situaci řešili neustále,nechápali jsme,proč útočí jen na mě,když jsem v místnosti nebyla,byl klid,pohodová holka,jen jsem se objevila,změnila rázem chování v problémové.Pravidelně každý den jsem řešila nějakou situaci,z které pak vzešlo kousání,bití,kopání a tak-samozřejmě,že do mě,chtělo se mi brečet..Nikdo z okolí tomu nechtěl věřit,protože se všude chovala naprosto vzorně i ve školce (to bylo nejhorší období),všichni říkali jak může být dítě tak šikovné a poslušné,že takové ještě neviděli,vždy věděla,co je správné,co a jak má dělat a co se nedělá.Jen se za námi zavřeli dveře domova,naprosto se změnila a zase začalo to bití.Chodila jsem si všudemožně pro rady a tady jsou:
1.Utéct před dítětem-nefungovalo to! Byla rychlá a o to útočnější,nakonec jsem ji za sebou vláčela,držíc se mé nohy a kousajíc do ní.
2.Zavřít dítě do pokojíčku,až se uklidní,tak smí přijít-do dnes lituju,že máme byt bez dveří,neměla jsem možnost to vyzkoušet.
3.Pevně držet ručičky,aby nemohla bouchnout,dokud ji to nepřejde-nefungovalo,měla mnohem větší sílu a hbitost,prostě jsem ji neudržela,no.
4.Stejnou ránu vrátit,ať pozná,že to bolí-nefungovalo,vypadaly jsme obě jak divá zvěř,veřte mi,když se manžel nečekaně vrátil z práce,nevěřil vlastním očím,mlátily jsme se hlava nehlava.
5.Na radu kamarádky(dodnes ji za to děkuji,ve 3 letech to bylo to nejlepší,co na ni platilo)-vzít za každé ublížení,kopanec,kousnutí 1 milou hračku,fungovalo to jen s hračkami,se kterými si zrovna intenzivně hrála a zavřít do skříně.(já je dávala na skřín,tam ani ze židle nedosáhla),byla jsem nezlomná a tvrdá,říkala jsem jí při tom,že až přestane řvát a bít,promluvíme si o tom,nic víc!bylo to těžké,sápala se po mě a přidávala rány,tak jsem se vracela do pokojíku 2x,3x,4x,5x.Hodně ji to rvalo srdce a mě taky.Když byla na skříni kopa hraček,pochopila...Začala jsem praktikovat:když dnes neudeříš,večer si smíš o jednu hračku říct..Bylo to skvělé období,kdy jsem věděla,jak na ni.Přestala jsem s tím ve chvíli,kdy mi řekla:Maminko,viď,že je správné,když ti někdo ubliží jít a vzít mu hračku a dát ji na skříň...Začalo další těžké období.Ale zůstala nám jedna věc,vždy když se zklidnila,směla si mi sednout na klín a já ji povídala jak to všechno začalo,bylo fakt těžké si vzpomenout na ten prvotní impulz,ale chtěla to vždy slyšet.Posléze jsem přišla sama na další způsob zklidnění,píšu ho jako
6.Nahlas říkat klidným hlasem(klidný nebo aspoň rázný,nevybrující hlas mi ve všem přišel jako dost fungující)Vím že jsi měla dnes náročný den,jsi unavená,viď,pojď,nebudem si kazit hezké odpoledne,večer,..chceš si se mnou o něčem popovídat?Sednout si blizoučko k sobě a mluvit spolu.Převzala tento způsob řešení konfliktu něco kolem 4.roku a dodnes to používá,když se na ni rozvztekám,začne naučenou větou:Maminko a jak to vlastně všechno začalo,pojď uděláme si hezký den.(to je to nejkrásnější,co jsme se společnými silami obě za tu dobu naučili).Dnes je mému malému srdíčku 5 let a jsme ve skvělé situaci,kdy občas napřáhne,natáhne nohu ke kopanci a tím to hasne,cítím se konečně dospělá a svobodná.. V každém případě bych maminkám,co mají podobný problém a zdánlivě na děťátko nic nefunguje,chtěla dát ještě jednu obrovitou radu.I když je těžké mít rád dítě,které vám působí fyzickou bolest,přesto mu říkejte,že ho máte rády i když zlobí.Ale neznamená to,že vás,když zlobí,musí mít,a tak zkuste můj poslední osvědčený způsob:odepřít mu na chvíli sama sebe.Když ubližuje,tak ať vás tedy nemá,vždyť ví,že to bolí..

Tak si přečti návody, jak to zmírnit. Třeba s hračkou na skříni nebo odejít z místnost

Aha - no tak to mi teda Ištar taky nepřijde vpořádku.
U maminky z toho dlouhého článku od Vladěny bych tipla, že pes byl zakopanej v tom "je mi do pláče". Rodič malého dítěte nemůže před ním přece projevovat, ba ani cítit slabost - vůči tomu dítěti myslím - protože pak to dítě podle nátury logicky bude buď znejistělé a vyplašené, nebo začne posouvat svoje hranice na úkor té maminky.
Ale ony to vyřešily hezky a hlavně tu malou naučila, že to prostě nebude fungovat.
Ištar, poslyš, netuším, co to u tvého synka vyvolává, ale určitě ho nenechte, aby tímhle způsobem dosáhl svého! Znám chlapečka je takový. Za běžných okolností by byl normálně zvládnutelný, ale on je z hodně dětí a maminka jela opravdu na doraz, když byli malincí a tenhle prostě byl nejprůbojnější a ona ho upřednostňovala prostě proto, aby neřval....jenže vyrostl a byly s ním velké problémy....
A kdyby něco, co kdybys zkusila někoho, kdo dělá metodu Prekopové pro těžko zvadatelné děti? Jmenuje se to metoda pevného objetí, ale neznamená to, že terapeut dítě chňapne a drží, to objetí je jen jedna z fází
Jenže nevím, jestli se to dělá i s takovýma prckama.

Tulip díky , docela jsi mě uklidnila. Půjdu si pročíst to téma na dětech. No s tou flaškou - dnes když už jsme šli domů, tak chtěl jít jinou trasu (což nešlo, byli jsme venku 3 hodiny, byl čas oběda a bylo vidět, že je unavený) a když jsem prohlásila ne, tak mě normálně rafnul do ruky. No protireakce byla, že mi okamžitě vystřelila ruka a pleskla jsem ho po papuli .

Vladěno, obecné metody typu odejít z místnosti praktikuji, hračka na skříni u nás nezabírají, musela bych schovat všechno co má . Jemu je fuk, když mu něco seberu, jde a zabaví se něčím jiným. A léky ho ROZHODNĚ UTLUMOVAT NEHODLÁM.Proto jsem tady na duchovním. Věřím, že každý vnější projev má svoji vnitřní příčinu a já hledám co by to mohlo být. Možná má Adelle pravdu s tím vykříčením, možná obecně děláme chybu ve výchově. No jinak já samozřejmě vím, že nejsme jediní s tímhle problémem, jenže myslím, že prďola si časem nabalí svých problémů dost, tak proč mu zadělávat hned od děství, že . A ten článek o té mamice s holčičkou mi opět připomněl, že to, o co se snažím je zřejmě dobře. Vždycky mu řeknu, teď tě tady nechám být, až se vykřičíš a vyvztekáš, tak přijď. Občas nakouknu do pokojíku, a když spustí intenzivnější virvál, mizím.... Někdy dokonce on sám práskne dveřmi a zavře za sebou . Vlastně takový malý dospělý? No ale když ho to přejde, tvářím se že je to v pohodě a jedeme dál (ale někdy se musím přemáhat, protože ve mně taky vyvolal vztek......).

Lupino, už jsem o téhle metodě četla na jednom z nějakých serverů o maminkách. To je velice dobrý nápad. Zkusím zpětně pohledat, možná u nás najdu psychologa, který to praktikuje. A ještě k tomu nenechat ho to dělat, kdepak, když my řekneme NE, tak to prostě platí. Prostě hranice jsou jasně stanoveny a basta. Já si myslím, že to dítě hranice potřebuje, aby tím získal jistotu (jsem myslím vyčetla někde v moudré knize ). Snažím se sice odvést pozornost, nebo se prostě seberu a nechám ho být  a po chvíli se vrátím (třeba když ho chytl rapl ve sklepě a lehl si na zem, tak jsem nechala pootevřené dveře, odešla pryč, odnesla si věci do bytu a pak se zase vrátila zpět. Mezitím se vyvztekal a pak šel celkem ochotně domů. A metodu nechat ho samotného v místnosti aplikuji poměrně časo. No a když je nejhůř, tak ho prostě chňapnu jako pytel brambor a jde se .) Klasické sevření do náruče u nás nefunguje, chytl ho pak takový amok, že to byla hrůza . Nesnáší omezování (holt rodiče se nezapřou ).

Upravil(a) IŠTAR (21. 8. 2010 13:57)

nečetla jsme diskusi ,tak nevím, jestli to už někdo nepsal, nevím kde, ale někde jsem četla, že rodič by měl v případě, že dítě se chová agresivně, přijít a pevně ho obejmout.Tím ho jednak zklidní, jednak znejistí, protože reakce na útok, je úplně jiná, než dítě očekává.

Já bych to zkusila, případně bych dítě vyvedla z místnosti, že se smí vrátit, až se bude chovat jinak.
fyzické násilí bych nepoužívala.

Sama jsem syna strčila 2x hlavou pod sprchu, asi to pomohlo  , je mu dnes 17 a je fakt prima kluk. Dcera je postižená, tak tam jsem musela jinak, ale i ona je ve 14letech príma žába.

Hodně dětí z toho samo vyroste. Hlavně to chce důslednost, ať je výchova jakákoliv.

Upravil(a) laminanonte (21. 8. 2010 14:06)

Ištar,
přesně tak. Náš syn už od dětství nesnášel ani zavinovačku, natož metodu pevného obětí. Myslím, že se mi ho dařilo držet už i s láskou, tedy ne jenom mu zabránit v agresi, ale ani po půl hodině se to nezlepšovalo, vyváděl jak zuřivý býk .
Třeba ta metoda funguje i na naše děti, ale asi bys musela za odborníkem.

http://fora.babinet.cz/viewtopic.php?id=40718

Upravil(a) Tulipánka (21. 8. 2010 16:12)