Byl pátek ráno, předposlední červenec 2010 a ze mě cosi, co jsem zřejmě mylně považovala za plodovou vodu, nebo její část, ze mě začalo po troškách odtékat, jak jsem se později dovtípila byla to asi hlenová zátka, no spíš její začátek.
Protože jsem si nebyla jistá tou plodovkou, tak jsem vystartovala do porodnice, kde už na mě čekal nejen personál , ale shodou okolností i Evča s Verčulkou a jejich robátka.
Klasika nástup do porodky – monitor, prohlídka a jako bonus hamilton, který zabolel tak, že jsem nadskočila na posteli (vědět jaké budou porodní bolesti, tak se při tom hamiltonu směju).
Nechali si mě tam na pozorování na hekárně, což byla místnost 2x3 metry,postel,  na zdi obrázek mimin, mičuda a prostor akorát na otevření dveří, nad dveřma hlasitě tikající hodiny, které se vlekly a vlekly a nic se nedělo. Plodovka neprokázána, takže k večeru mě přeložili na odd. gynekologie, kde to byla hrůza a děs co se osazenstva týče, i množství postelí na pokojích.. no ale to sem nepatří, o tom třeba jindy. ..
V sobotu ráno jsem byla propuštěná s tím, že rodit teda zatím nebudu, no byla jsem šťastná, že jdu domů, byla to totiž hrozná otrava, bez bolestí, bez mimča v nemocnici, v krásný slunný den, no nic moc. Takže jsem si říkala, ať tam Jaruška ještě nějakou chvilku vydrží, že se mi jen tak zpátky nechce..
Jenže po tom hamiltonu mi kleslo břicho a hlenová zátka začala doslova odtékat, takže už to bez vložky, jen s intimkou nešlo ani náhodou. V sobotu večer to začalo, bolesti jako při MS, ale ty už tu párkrát byly a vždycky odezněly, takže jsem si s tím nelámala hlavu a šla v klidu spát, četnost byla tak po půl hodině, takže se dalo i celkem slušně vyspat, tedy celkem slušně když vezmu v potaz další noc, která následovala. V neděli ráno, respektive už v hodně hodně časných hodinách byly bolesti po deseti minutách a spát už se nedalo, sílily a já začínala tušit, že to asi poslíčci nebudou, takže jsem honem pochystala doma co bylo třeba, nakrmila všechna zvířata, dobalila poslední hlouposti, které jsem nakonec ani nepotřebovala, studovala na netu hopsajíc na balónu jak vlastně ten porod poznat, psala s holkama tady jestli je to ono nebo není  a čekala co z toho bude.. Bolesti sílily a kolem deváté ráno už byly po pěti minutách, čekala jsem  a čekala, abych pak v té porodce po předchozí zkušenosti netvrdla zbytečně. Horká vana pomohla na pár minut… no kolem čtvrté odpoledne už se to nedalo vydržet, bolesti po 4 minutách mě doháněly k slzám a já se rozhodla – bude se rodit, jedem. Poslední pohlazení kočce domácí, poslední instrukce mámě co a jak v mé nepřítomnosti, poslední foto s pupkem a jelo se.
Na příjmu už jsem věděla co a jak chodí, takže už jsem byla v klidu, né tak vyplašená jako prvně a doufala jsem, že mi s tou šílenou bolestí pomůžou.. no nevim co jsem čekala, nepomohli, místo doma jsem funěla dalších 12 hodin tam. Oznámili mi, že jsem otevřená na 3 cm, doktor prohlásil, ať jdu na přípravu, dám si klystýrek, holit nebylo co, že píchnem vodu a rodíme. Tak jsem zajásala, že konečně je to fakt tady, že už budu mít Jarulínka brzo u sebe a zkrátka, že i těm bolestem, při kterých se nedalo ani jíst, ani spát, ani chodit, ani ležet, ani nic jiného – však to znáte.. bude brzy konec.
To byl omyl. Po klystýru PA prohlásila, že nález je příznivý, nicméně, že nám nepostupuje.. takhle to šlo hodinu po hodině, holka mi v břiše chrupkala, takže pořád monitor, pořád mi rajblovali břichem, což zvlášť při kontrakcích byl zážitek.. po půlnoci a dalším sdělení PA, že nález nepostupuje a že to taky můžou být jenom poslíčci (stále po 4 minutách) jsem byla zoufalá, bolesti už byly nesnesitelný, kňourala jsem, slzela, nadávala, křičela a prokládala to sprchou, čůráním, vanou a výměnou vložek od kvanta hlenu. Nikdo kolem nerodil do té chvíle, sama samotiná na hekárně i všechny sály prázdné, nikdo neodpočíval ani po porodu, jenom já kvílela do toho ticha jak vuvuzela, ale bylo mi to jedno, v tu chvíli mi bylo uplně všechno jedno, už jsem byla tak unavená, že jsem usínala i mezi těmi čtyřminutovými kontrakcemi s hlasitým chrápáním, které mě samotnou budilo. Porod jsem si představovala všeljak, ale takhle moc intenzivní bolest né, taky člověk dokud to nezažije, tak si těžko může něco obdobného představit.
O půl druhé přišla vedle rodit jiná mamina, no v tu chvíli jsem byla doslova naštvaná, já stále ještě na hekárně – nález nepostupuje – a vedle pani jde rovnou na sál?! Teď mám být přece na řadě já! No pani párkrát zahekala a snad za půl hodinky už byl slyšet pláč miminka a já pořád nic! Už jsem byla tak zoufalá a vyčerpaná, že jsem prosila PA, ať mi dají něco co porod vyvolá nebo zastaví, že už prostě nemůžu! Že to nezvládnu a v duchu jsem si říkala – pane bože, ať mi udělají císaře, přesto, že jsem předtím chtěla za každou cenu porodit přirozeně, abych si ten „krásný moment“ porodu zažila. Píchli mi do zadku nějaký oblbován, což měl porod vyvolat nebo utlumit bolest (nevím proč to proboha neudělali dřív!!) Zadnice mě bolela ještě týden, protože během té injekce přišla kontrakce a já husa zatla sval.Jediný efekt, který ta injekce měla byl, že jsem byla ještě unavenější, o čemž jsem si myslela, že už to snad ani nejde.
Ve dvě hodiny se nahybám, že se napiju vody (vypila jsem tam strašný kvanta vody za tu noc) a najednou rup! Praskla voda!PRASKLA VODA!!! Konečně! Tak, teď už porodit musim napadlo mě a doslova s radostí (nějak najivně jsem si myslela, že se mi ulevilo – no na tři minuty, než přišla pořádná kontrakce) jsem zvonila na PA, že voda praskla. I PA měla evidentně radost, že mě bude mít z krku a zbytek šichty si dočte chvilku pro tebe a docucá kávu.
Zavolala jsem tu novinku otci, který chtěl být u porodu. Dostala jsem antibiotika do žíly, monitor a šlo se konečně na sál! Hurá! Pak už to byla víceméně brnkačka, i když přišly stahy v pravém slova smyslu a i když jsem se snažila sebevíc nutilo mě to tlačit, jenže ještě nebyl čas, ještě musela dorotovat hlavička.. takže pár ukrutných kontrakcí bez tlačení se muselo vydržet. Po pár minutách konečně zazněla nejkrásnější slova toho dne – MŮŽETE TLAČIT – děkovala jsem bohu, že už nemusím to tlačení zadržovat a můžu se do toho s vervou pustit. No tlačila jsem tak, až jsem z toho měla monokly a skvrny po vrchní půlce těla, ale PA si mě chválila, masírovala hráz a pak přivolala doktora, který přišel na posledních pár kontrakcí. Otec mi přidržoval záda při tlačení, čimž mi v tu chvíli hrozně moc pomáhal i přesto, že to je zmetek všech zmetků, za to, že tam byl se mnou jsem mu neskutečně vděčná. 
Pak zaznělo – už vidím vlásky, ještě dvakrát zatlačíte a skutečně, zatlačila jsem jednou  a pak šmik, šmik, šmik nástřih – který jsem absolutně necítila, zatlačila jsem podruhý a najednou obrovská úleva a vidim jak doktor drží mojí holčičku na nožku a ona pláče a já pláču a otec pláče a je mi krásně…
2. 8. 2010 dva dny před termínem VE 4:00 SE NÁM NARODILA DCERA JAROSLAVA, 2600 g  A 49 cm!
Malou odnesla PA s otcem umýt, já dostala lokálku a doktor mě sešil. Pak už ze mě všechno tak opadlo, že jsem byla doslova v agónii. Malou mi umytou přinesli a přiložili k prsu, chvíli jsem se s ní mazlila a nevěřila svým očím, že fakt mam miminko, že je moje, že už je to tak.. otec udělal pár fotek, já dostala pytlík písku  na břicho a odpočívala. Otec – strašně vyčerpaný odjel, malou odvezli a já odpočívala další hodinku a půl na sále. Smskama jsem vzbudila v pět ráno komplet celý telefonní seznam. Lidičky byli shovívavý a tak hodný, že hned odesílali gratulace, které jsem ani pořádně nevnímala. V šest jsem se dostala na pokoj, spala tim nejsladším spánkem 4 hodinky a v deset přivezli malou, no koukala jsem na ní stále nevěřícně, dojatě a spokojeně.  A v tu chvíli jsem byla tou nejšťastnější mámou na světě.

Upravil(a) cieska (19. 8. 2010 21:25)