Ivano, taky se připojuju a aspoň zdálky a virtuálně ti na tu potvoru kůstku foukám, ať se rychle hojí. Je to fakt pech. Myslím na tebe.


A dnes si jdu taky zaskuhrat, je mi smutno: Před chvílí  jsem se dozvěděla o osudu jedněch lidí z nedávno zatopeného Liberecka: Byla to rodinná firma, velmi podobná té naší. Byli i podobného oboru a měli i podobnou firemní strategii, a v té firmě pracovala celá rodina.
Záplavy jim vzaly jedním šmahem všechno: Bydlení, firmu, obživu všem členům rodiny. A hlavně výsledky 20 let práce. Začínají zcela od nuly, v kraji, kde práce jiná skoro nebyla, a teď po povodních jí je ještě míň (firem, které to tam vyplavilo, je hodně).
Je mi smutno nad nespravedlností a krutostí života....

mariposa napsal(a):

Blossom napsal(a):

Je mi smutno nad nespravedlností a krutostí života....

Slunce a déšť. Slunce je spravedlivé a déšť je nespravedlivý, krutý? Příroda nezná pojem krutý, příroda je, prochází neustálou proměnou, nic nezůstátá stejné. Po dešti vysvitne slunce a po slunci zaprší. Tak to je, bez nálepek.

Ta nálepka "krutý" je jen v lidské mysli, která hodnotí a nálepkuje. Stejně jako na vlákně o postižených dětech, Bloss, podle mě jednoduše neumíš přijmout fakt, že každá situace (vyhořelý dům, potopa, postižené dítě, ztráta partnera, dítěte...) nám něco nového dává. Když něco starého odchází, něco nového přichází. Život není neměnný, je v pohybu a věci jsou pomíjivé. Jistota neexistuje, protože Tvůj dům kdykoliv může postihnout něco nad čím nemáš kontrolu. Život ale není o kontrole, ale o užívání. Všeho co přichází. A všechno co přichází, zase jednou odejde

Mariposo, já jsem na ty tvé teorie už celkem zvyklá.... 

Ale prosím, hlavně je nechoď vykládat někomu, kdo opravdu o všechno přišel, komu opravdu někdo umřel, kdo prožil opravdovou nějakou tragédii.
To by byla krutost na druhou.

PS: A opět, už asi po stopadesáté, připomínám: Toto je SKUHRACÍ vlákno.
Nikoli duchovně - rozebírající. Ta jsou na babinetu jinde.
Ale obávám se, že ani po stopadesáté to připomenout nebude stačit...

Upravil(a) Blossom (25. 8. 2010 12:44)

Tak jen připomenu příspěvek č. 71 moderátorky Ronji:
Toto je skuhrací vlákno. Prosím nechte si ty, kteří to potřebují, zaskuhrat. Pro psychologické rozbory a názory máte ostatní vlákna, pro osobní spory SZ. Neberte prosím našim uživatelům možnost prostě a jednoduše si postěžovat, všichni to někdy potřebujeme. Jsem si jistá, že až budou chtít znát vaši radu, tak se na ni zeptají

Připomenutí stopadesátéprvní.....

Upravil(a) Blossom (25. 8. 2010 13:05)

Anda napsal(a):

Mariposo, žádné z pravidel zřejmě neporušuješ, ale je opravdu tak těžké nechat druhé postěžovat si na to, co je aktuálně trápí? Aniž by museli očekávat obdobný rozbor?
Je to samozřejmě na tobě a tvé empatii, ale  přihřívat si tímto způsobem svoji polívčičku připadá jako tanec na cizím hrobě i mně.

Kde, v jakém bodě, dělám to, že nenechám druhé si postěžovat?
Proč mě nenechá Blossom napsat svůj příspěvek a neustále mi opakuje, že jsem na skuhracím? Stejně jako ona má právo napsat svůj příspěvek, mám i já právo napsat svůj. Když napíšu svůj názor, že život je pomíjivý, kde prosím tancuji na jakém hrobě?

V příspěvku č. 78 říkám svůj názor, jak to vidím já. Jsme na diskusi, na chatu, copak je tak nepochopitelné, že sem píši jak se na věc dívám já?

Upravil(a) mariposa (25. 8. 2010 13:37)

Mari, v příspěvku č. 78 školíš Blossom, protože podle tebe neumí přijmout fakt, že všechno, co se stane nám něco dává... a to je ten problém. Kdybys nemluvila k Blossom, tak je to tvůj názor na věc, takhle, jak jsi to popsala je to tvůj názor na to, jak blbě se na to kouká Blos...
Kdybys napsala neadresně svůj názor, že to tak holt je... nebyl by problém. Ale tím, jak adresně to použiješ už jaksi narážíš osobně na někoho, kdo si přišel zaskuhrat bez toho, že by chtěl nějaký rozbor. To by asi přidal něco jako otázku - co vy na to? Je spravedlivé, že někomu voda vezme barák a někomu ne? Pak můžeme teoretizovat, jestli jednou tomu nevytopenýmu veme tornádo střechu nad hlavou a jak moc to bude v pořádku z hlediska lidského, přírodního...
Jinak nějak nevím, co dá člověku fakt, že se mu, někdy i dvakrát ročně, prožene řeka obývákem. Těžko stavět jinde, barák neprodejnej, pozemek bezcenej... fotky dětí od miminek v bahně... většina lidí je na práškách, začínají od nuly a při dešti si lupnou ještě piluli navíc. Víš, i když nejsi materialisticky založená, tak tě to sebere.
Kolik let něco buduješ a během hodiny je to fuč.
Myslím, že by to mělo dát něco všem - nikdy nevíme, co semele nás a hlásat, že si z toho máme vzít ponaučení dopředu je dost... blbost.
Já mám třeba schovaný věci po dětech, co nosily - dupačky, holky šatičky, první písanky a žákajdy... těch fotek... to se nedá vrátit. To by mě mrzelo. Vím, že bez toho vyrostou taky, ale já mám dodnes svetřík po sobě - se divím, že ho moli nesežrali... a je to takový... duchovně materialisticky bezvadný. Háčkovala mi ho babička, ta už s námi není...
No, trocha empatie, jak tu někdo psal, fakt nezaškodí...

javena napsal(a):

Mari, v příspěvku č. 78 školíš Blossom, protože podle tebe neumí přijmout fakt, že všechno, co se stane nám něco dává... a to je ten problém. Kdybys nemluvila k Blossom, tak je to tvůj názor na věc, takhle, jak jsi to popsala je to tvůj názor na to, jak blbě se na to kouká Blos...
Kdybys napsala neadresně svůj názor, že to tak holt je... nebyl by problém. Ale tím, jak adresně to použiješ už jaksi narážíš osobně na někoho, kdo si přišel zaskuhrat bez toho, že by chtěl nějaký rozbor. To by asi přidal něco jako otázku - co vy na to? Je spravedlivé, že někomu voda vezme barák a někomu ne? Pak můžeme teoretizovat, jestli jednou tomu nevytopenýmu veme tornádo střechu nad hlavou a jak moc to bude v pořádku z hlediska lidského, přírodního...
Jinak nějak nevím, co dá člověku fakt, že se mu, někdy i dvakrát ročně, prožene řeka obývákem. Těžko stavět jinde, barák neprodejnej, pozemek bezcenej... fotky dětí od miminek v bahně... většina lidí je na práškách, začínají od nuly a při dešti si lupnou ještě piluli navíc. Víš, i když nejsi materialisticky založená, tak tě to sebere.
Kolik let něco buduješ a během hodiny je to fuč.
Myslím, že by to mělo dát něco všem - nikdy nevíme, co semele nás a hlásat, že si z toho máme vzít ponaučení dopředu je dost... blbost.
Já mám třeba schovaný věci po dětech, co nosily - dupačky, holky šatičky, první písanky a žákajdy... těch fotek... to se nedá vrátit. To by mě mrzelo. Vím, že bez toho vyrostou taky, ale já mám dodnes svetřík po sobě - se divím, že ho moli nesežrali... a je to takový... duchovně materialisticky bezvadný. Háčkovala mi ho babička, ta už s námi není...
No, trocha empatie, jak tu někdo psal, fakt nezaškodí...

Jav, já to chápu moc dobře . Ale právě proto, že je všechno tak pomíjívé, stavět na tomhle přináší následný smutek (když se domeček zbortí), a to co tady Bloss dnes ventilovala - smutek nad nespravedlností života. Jenže to není nespravedlnost, to jsou prostě jen zákony života a přírody. Nic není jisté a vracet se ke starým botičkám pomůže jen na chvíli. Jav, taky jsem schraňovala kde co, já to chápu, ale říkám tady to co tady říkám, protože to je moje pravda, i když to někdo nechce slyšet.

A mluvila jsem k Blossom, proto, že ona to napsala, přišlo mi tedy přirozené ji oslovit

Sel, já budu trochu , ale s tou nespravedlností - příspěvek pro odlehčení.
Zastihla mě nedávno buřina pod stanem, bylo to na Mělnicku, vyvracela stromy... vyhodila proud... no v bytě bych byla pokajděná strachy - pod stanem fakt labůžo... myslela jsem, že odletíme jak papírovej drak a říkala jsem si - dopr. kvančic, jak je to nespravedlivý - recykluju, nemám auto, snažím se používat ekologický prostředky a nějakej blbec, co nevrací prášky do lékárny a leje sr.anděry do odpadu, ubližuje planetě a kvůli němu je počasí zmatený jak Goro před Tokijem, sedí doma v suchu a já, která se tak snaží to možná nepřežiju. Někdy to prostě potřebujem říct, že je to nespravedlivý.
A to já to měla levný.
Kámoška před lety ušetřila na Malorku a hned druhý den se tam prohnalo tornádo. Taky povídala, že to není spravedlivý, když ona jede jednou za dvacet let a celou dovču pak pomáhá uklízet následky, přitom někdo tam lítá každej rok a nic.
To se prostě tak říká. Chytat se toho je zbytečný. Nikomu přece nepřejeme, aby se to stalo jemu spíš, než nám, ale skuhrat si nad nespravedlností snad můžeme, ne...

mariposa napsal(a):

javena napsal(a):

Mari, v příspěvku č. 78 školíš Blossom, protože podle tebe neumí přijmout fakt, že všechno, co se stane nám něco dává... a to je ten problém. Kdybys nemluvila k Blossom, tak je to tvůj názor na věc, takhle, jak jsi to popsala je to tvůj názor na to, jak blbě se na to kouká Blos...
Kdybys napsala neadresně svůj názor, že to tak holt je... nebyl by problém. Ale tím, jak adresně to použiješ už jaksi narážíš osobně na někoho, kdo si přišel zaskuhrat bez toho, že by chtěl nějaký rozbor. To by asi přidal něco jako otázku - co vy na to? Je spravedlivé, že někomu voda vezme barák a někomu ne? Pak můžeme teoretizovat, jestli jednou tomu nevytopenýmu veme tornádo střechu nad hlavou a jak moc to bude v pořádku z hlediska lidského, přírodního...
Jinak nějak nevím, co dá člověku fakt, že se mu, někdy i dvakrát ročně, prožene řeka obývákem. Těžko stavět jinde, barák neprodejnej, pozemek bezcenej... fotky dětí od miminek v bahně... většina lidí je na práškách, začínají od nuly a při dešti si lupnou ještě piluli navíc. Víš, i když nejsi materialisticky založená, tak tě to sebere.
Kolik let něco buduješ a během hodiny je to fuč.
Myslím, že by to mělo dát něco všem - nikdy nevíme, co semele nás a hlásat, že si z toho máme vzít ponaučení dopředu je dost... blbost.
Já mám třeba schovaný věci po dětech, co nosily - dupačky, holky šatičky, první písanky a žákajdy... těch fotek... to se nedá vrátit. To by mě mrzelo. Vím, že bez toho vyrostou taky, ale já mám dodnes svetřík po sobě - se divím, že ho moli nesežrali... a je to takový... duchovně materialisticky bezvadný. Háčkovala mi ho babička, ta už s námi není...
No, trocha empatie, jak tu někdo psal, fakt nezaškodí...

Jav, já to chápu moc dobře . Ale právě proto, že je všechno tak pomíjívé, stavět na tomhle přináší následný smutek (když se domeček zbortí), a to co tady Bloss dnes ventilovala - smutek nad nespravedlností života. Jenže to není nespravedlnost, to jsou prostě jen zákony života a přírody. Nic není jisté a vracet se ke starým botičkám pomůže jen na chvíli. Jav, taky jsem schraňovala kde co, já to chápu, ale říkám tady to co tady říkám, protože to je moje pravda, i když to někdo nechce slyšet.

A mluvila jsem k Blossom, proto, že ona to napsala, přišlo mi tedy přirozené ji oslovit

No, pokud rovnáme vodní toky a upravujeme krajinu, tak to není moc o přírodě, ale spíš o lidech, kteří ji nerespektují... to je ale na jinou diskusi.
Neschraňuju kde co, na to nemám místo. Jen ty věci mě milé, ty mám. Právě proto, že nic není jisté je naše minulost a to, co nám ji připomíná pro mě strašně důležité... to je zas moje. Podle toho, co jsem vytučnila v tvém příspěvku by člověk neměl tedy plánovat, nestavět nebo stavět a rovnou počítat s tím, že to jednou vezme možná voda, tornádo, tank... a tak nějak ten život flikovat, protože stejně pomine? To si radši pak zaskuhrám, jak je to nespravedlivý a buduju, no...
Vím, žes to tak nemyslela, ale vyznělo to tak - teda mě.

mariposa napsal(a):

javena napsal(a):

Mari, v příspěvku č. 78 školíš Blossom, protože podle tebe neumí přijmout fakt, že všechno, co se stane nám něco dává... a to je ten problém. Kdybys nemluvila k Blossom, tak je to tvůj názor na věc, takhle, jak jsi to popsala je to tvůj názor na to, jak blbě se na to kouká Blos...
Kdybys napsala neadresně svůj názor, že to tak holt je... nebyl by problém. Ale tím, jak adresně to použiješ už jaksi narážíš osobně na někoho, kdo si přišel zaskuhrat bez toho, že by chtěl nějaký rozbor. To by asi přidal něco jako otázku - co vy na to? Je spravedlivé, že někomu voda vezme barák a někomu ne? Pak můžeme teoretizovat, jestli jednou tomu nevytopenýmu veme tornádo střechu nad hlavou a jak moc to bude v pořádku z hlediska lidského, přírodního...
Jinak nějak nevím, co dá člověku fakt, že se mu, někdy i dvakrát ročně, prožene řeka obývákem. Těžko stavět jinde, barák neprodejnej, pozemek bezcenej... fotky dětí od miminek v bahně... většina lidí je na práškách, začínají od nuly a při dešti si lupnou ještě piluli navíc. Víš, i když nejsi materialisticky založená, tak tě to sebere.
Kolik let něco buduješ a během hodiny je to fuč.
Myslím, že by to mělo dát něco všem - nikdy nevíme, co semele nás a hlásat, že si z toho máme vzít ponaučení dopředu je dost... blbost.
Já mám třeba schovaný věci po dětech, co nosily - dupačky, holky šatičky, první písanky a žákajdy... těch fotek... to se nedá vrátit. To by mě mrzelo. Vím, že bez toho vyrostou taky, ale já mám dodnes svetřík po sobě - se divím, že ho moli nesežrali... a je to takový... duchovně materialisticky bezvadný. Háčkovala mi ho babička, ta už s námi není...
No, trocha empatie, jak tu někdo psal, fakt nezaškodí...

Jav, já to chápu moc dobře . Ale právě proto, že je všechno tak pomíjívé, stavět na tomhle přináší následný smutek (když se domeček zbortí), a to co tady Bloss dnes ventilovala - smutek nad nespravedlností života. Jenže to není nespravedlnost, to jsou prostě jen zákony života a přírody. Nic není jisté a vracet se ke starým botičkám pomůže jen na chvíli. Jav, taky jsem schraňovala kde co, já to chápu, ale říkám tady to co tady říkám, protože to je moje pravda, i když to někdo nechce slyšet.
A mluvila jsem k Blossom, proto, že ona to napsala, přišlo mi tedy přirozené ji oslovit

Abstraktne máš pravdu, ale konrétne by som napr. žene, ktorej práve umrelo dieťa, nedávala nejako striktne radu neupínať sa. A keby vzalo strechu nad hlavou napr. tvojej rodine alebo priateľovi, tiež by si si nešla zrejme ako prvé budhisticky zameditovať, ale pomáhala by si im, utešovala, smutnila, rozčuľovala sa - aby si sa potom s tým predsa len vyrovnala. Ľudia skurhajú aj nad menšími vecami - a nakoniec, je to ich právo. Neviem, koľko domovov si už vybudovala z ničoho, ale ja si ten môj práve budujem, som na to prevážne sama, a sranda to nie je. A hoci nie som materialisticky založená(nieekdy si hovorím bohužiaľ) a VIEM, že môj domov je všade tam, kde som ja, bolo by mi ho ľúto a vzalo by mi to hodne elánu a síl. Nie navždy, ale na nejaký čas áno. A keby s tým súviselo priamo aj moje živobytie, tak dupľom. Nežijeme v ášrame či budhistickom kláštore a svete výmenných obchodov či dobrovoľných príspevkov, ale v stredoeurópskej každodennej realite práce a zárobku.

Mariposo,
víš, co to je páchat dobro?
Pokud ano, už víš, co se ti tu všichni snaží říci?

Tak já se chci pochlubit s přetransformovaným  skuhraním - v naší obci (jsem tu nová ještě nepřihlášená) je hlášeno trvale 38lidí a podařilo se nám získat pomocí "bleskového festiválku" narychlo zorganizovaném přes 70tisíc kč pro jednu obec na severu čech.
To je pro mě krásný, takový pocit soudržnosti..že všichni sem přijeli zpívat zdarma a všichni zaplatili zcela dobrovolné vstupné atd .
A auto plné věcí jelo přímo ke starostovi, kde mu peníze i věci předalo. Tak jsem spokojená, žádné mezitahy a dpháčka apod.
Tak jsem  taková celá cacná z toho kam jsem se to vmístila..

Jojo příroda si zařizuje rovnováhu a vůbec se nás , mrška,  neptala  líbí -li se nám to takto.. Je to  normálně spravedlivě nespravedlivý

javena napsal(a):

Sel, já budu trochu , ale s tou nespravedlností - příspěvek pro odlehčení.
Zastihla mě nedávno buřina pod stanem, bylo to na Mělnicku, vyvracela stromy... vyhodila proud... no v bytě bych byla pokajděná strachy - pod stanem fakt labůžo... myslela jsem, že odletíme jak papírovej drak a říkala jsem si - dopr. kvančic, jak je to nespravedlivý - recykluju, nemám auto, snažím se používat ekologický prostředky a nějakej blbec, co nevrací prášky do lékárny a leje sr.anděry do odpadu, ubližuje planetě a kvůli němu je počasí zmatený jak Goro před Tokijem, sedí doma v suchu a já, která se tak snaží to možná nepřežiju. Někdy to prostě potřebujem říct, že je to nespravedlivý.
A to já to měla levný.
Kámoška před lety ušetřila na Malorku a hned druhý den se tam prohnalo tornádo. Taky povídala, že to není spravedlivý, když ona jede jednou za dvacet let a celou dovču pak pomáhá uklízet následky, přitom někdo tam lítá každej rok a nic.
To se prostě tak říká. Chytat se toho je zbytečný. Nikomu přece nepřejeme, aby se to stalo jemu spíš, než nám, ale skuhrat si nad nespravedlností snad můžeme, ne...

No a to je asi vono! Co je na dešti tak strašnýho? Je to živel, stejně jako slunce, i slunce Ti může ublížit, když to tak vezmeš. Všechno je ale v přístupu. Bloss, nám taky kroupy zničili kdeco, a byly to kroupy golfovejch míčků, ale proč kvůli tomu mám brečet, stalo se prostě, život jde dál, není to konec světa. Věci se dějí a když je neumíme přijímat, jsme pak smutní a nešťastní, protože se nedějí tak jak bychom si přáli. Jet na Mallorku kde se přežene tornádo, já osobně bych byla maximálně nadšená, že jsem zažila něco výjimečnýho. Kde tady u nás zažiješ tornádo? Mám tohle nadšení asi po tátovi. Za komunistů byl rok zavřenej a on to dodnes bere jako velké obohacení, jako další zkušenost, zážitek, nikdy o tom nemluvil jako o něčem nepříjemném, je rád, že tam byl, ať se to někomu zdá nemožné, je to tak. Když byl letos na cestách a nemohl se kvůli islandský sopce vrátit v termínu, byl opět nadšený, ani ho nenapadlo si stěžovat, bral to jako zpestření, jako něco co se člověku neděje každý den. Je to prostě jiný úhel pohledu, než skuhrací Jen jsem sem ten úhel chtěla napsat, ať je to bohatší o další pohled na věc.
Napsala jsem co jsem chtěla a to je celé. Skuhrejte si dál, jakobych tady nebyla