Brouku, jak nebýt nervózní to bych ráda taky věděla... někdy se až sama sobě hnusím jaká jsem po*ná máma... ale je to fakt asi normální. Už jsem přemýšlela, že si pořídím boxovací pytel
Asi Tě neuklidím, ale bude hůř... fakt jo. Já sice tyhle věty nesnáším, ale je to tak. Teď máme podle KNÍŽEK "období vzdoru" no a to je něco na mě... já jsem dost výbušná povaha a navíc blíženec, takže rozpolcená... čili chvilku reaguju v klidu, až přehnaně mile a ve vteřině se "zlomím" a ječím a ječím a ječím a jsem hysterická a nesnáším se. Pak si to samozřejmě vyčítám... jednou jsem ho už plácla přes pusu a vzápětí jsem se mu jak blbec omlouvala, jak mě to mrzelo.
Ale taky bude líp až Ti víc porozumí, až se "aklimatizujete" tak nastane hezké období... pak přijde ten vzdor a pak doufám bude zase dobře

Adri, kocko, vitej v materstvi...Souhlas s holkama, timhle si at vice ci mene projde kazda mama, nikdo neni dokonaly a tohle je na 24 hodin /365 dni v roce bez naroku na dovolenou..Ja mela s Honzikem stavy, kdy jsem se na nej podivala a delalo se mi fyzicky zle..tak jak pises, vetsinou stacilo na chvili odfrknout bez nej..jak byl vetsi, tyhle krize se dostavovaly mene casteji..i ted citim, ze jsem lehce v presu, Honzik celej den blazni, takze hlidam malou a jeste hlidam Honzu aby ji neprejel na motorce, nevypichl ji ocicko, kdyz ji hladi..a venovat se mu nestiham a bude hur..nektere deti neplaci skoro vubec, nektere vic a nektere prorvou dny aniz by jim neco chybelo..Ale neboj, jak poroste, budete vice sehrane, prijde rutina a spousta veci bude snazsi..Obdobi vzdoru mi prijde neco jako zkouska kolik rodice vydrzi, ale je to zase jiny stres oproti dnum s malym miminkem..Uvidis, co ti napisou ostatni, podle me jsi naprosto normalni a tohle k tomu patri..jen si to proste pred tim nez se prcek narodi neumime predstavit...

Adri,
věř mi že to řeší většina mamin ale moc se o tom nemluví neříká se to nahlas jednoduše
řeším podobné věci někdy si říkám že jsem ta nejhorší matka labilní a nervozní a už od půl roka mám občas chuť plácnout Vojtovi na p.r.d.e.l. a jednou jsem to už i udělala - ne moc a přes plínu ani to nezaregistroval za to já se cítila ještě hůř
je to úžasné děcko ale dost živé a nespací první tři měsíce prořval s prdama a usínání u nás od narození obrovský problém se vztekáním atd. a já se někdy udržím a někdy ne a to pak hučím, je to pak ještě horší a já to vím ale pomoct si nemůžu. A když usne tak jsem na nervy z každého hluku ze sousedovic psa, prasklého výfuku, z motorky, přijdu si jak babice v důchodu co nesnáší svět :rolleyes
na všechno reaguju jak čertík z krabičky co vyletí při sebemenším ťuknutí pak si večer před spaním slibuju že od zítřka budu jiná, lepší. Klidná, vyrovnaná, no vydrží to tak dva dny a zase si říkám že budu lepší.
jsem na něj i dost sama, manžel má moc práce (má náročnou práci a ještě rekonstruujeme barák), babičky daleko takže třeba týden jedu nonstop bez sebemenšího hlídání a to už pak tluču hlavou do skříně a kopu do zdi. Občas mě zaskočí jaké pocity vůči němu cítím, moc hezké nejsou
a říkám si jestli opravdu tohle jsem chtěla...
pak si ho ale někdo vezme ven s tím že vrátit se mají za hodinu a když přijdou za hodinu a deset minut tak já těch deset stojím před barákem a netrpělivě vyhlížím
jsou lepší a horší dny a jak píšou holky časem se to bude zlepšovat. najdete si režim, zabaví se sama a ty sama si budeš jistější.
V jedné knížce psala mamka tříleté holčičky že její největší přání je aby její dceři bylo třicet a bydlela v Austrálii takže v tom fakt nejsme sami
držím ti palce a vydrž. já se taky snažím

Adri ta zmena s prichodem prvniho miminka je tak velka, ze si na ni musime zvyknout. A je naprosto normalni, ze se citis frustrovana, kdyz najednou zjistis, ze uz neridis svuj zivot, jak jsi chtela, ale vsechno se toci kolem prcka. Muzu te uklidnit, ze ty nervy jsme poznaly vsechny a navic se to bude lepsit s kazdym mesicem. Ty si pomalu zvyknes na svoji roli, mimco roste a je vic a vic socialni a ty uz urcite nebudes tolik nervozni. Ve chvili kdy mas nerva na pochodu je opravdu nejlepsi od miminka na chvili odejit...zhluboka se vydychat a vratit se. Navic mimca maji uzasny barometr nasi  nalady a kdy zpoznaji, ze jsme nervozni a nesvy, tak to na ne prejde taky a o to vic placou a jsou v nepohode.

Drzim ti palce, at se ti to kazdy den lepsi a nervy se zklidni

Adri, myslím, že tvé pocity jsou normální a má je hodně z nás, jen se o tom nemluví, protože přeci jsme ty děti chtěly, tak bysme měly cítit tohle a tohle. Ale je fakt, že mít dítě znamená svůj život na x let maximálně podřídit tomu vřískajícímu uzlíku. V týdnu běžel pořad na Primě: Dítě mi zničilo život. Jé, jak já se v některých situacích viděla a paradoxně mi pomohlo to, že tam o tom mluvili tak přirozeně, bez jakékoliv známky nějakého studu za svoje pocity. A na konci se všichni shodli, že jsou moc rádi, že ty děti mají. Takže někdy je to boj.
Já si vztah k první dceři musela budovat nějaký ten týden, možná měsíc. Prostě tak po porodu nenastoupila ta úžasná láska. Prostě jsme si na sebe museli zvyknout, sžít se. Mimina brečí, je to těžký, ale tohle období přejde a nastoupí zas jiný, období vzdoru a tak . Sofinka je zlatý dítě, ikdyž si taky poplakala jako mimi, zato Niki mi nějak pořád dává zabrat, dnes ráno stihla vysypat rýži pod naši postel a vylít celou flašku Vigantolu A já už se moc těším na pondělí až půjde na prázdniny k babičce Prostě ten oddych taky potřebuju a když mám doma jen Sofinku, tak je to v takovém klídku, pohodě, má klid na spaní, nikdo jí neprovokuje, takže jsem asi taky divná, ale taky se ráda jednoho dítka na čas " zbavím"

Adri - jak už píšou holky, ve spoustě věcí to taky znám, taky Ti rozumím. Je to pravda, moc se o tom nemluví, sama jsem si kolikrát vyčítala, jak můžu vůbec pomyslet na to, že se mi stýská po životě, kdy jsem nemusela myslet na milion věcí a všechno plánovat a naopak mohla jít s kámoškama na kafe, do kina, jít do práce, nebo jen na nákup - v klidu....

Já jsem hrozně vděčná za malého, že jsme se dočkali a nevyměnila bych ho, je to to nejlepší, co máme a je úžasnej, hodnej.. ale občas mě taky dokáže znervoznit a "vytočit", když byl miminko a i teď.. a jak vidím, tak nás brzo čeká ten "vzdor" apod.
Naštěstí mám bezva tatínka, ale i babičky a dědy blízko, takže pokud nemůže třeba zrovna pohlídat taťka, tak využívám babiček - ony jsou rády a já můžu vypnout. Tímhle jsem proto měla třeba i 6-nedělí v pohodě - teda po prvním týdnu, kdy nám nešlo kojení a já myslela, že jsem neschopná a umře mi hlady - no, a nakonec je takovej prsomil, že kojíme doteď...

takže ono je pořád něco, konkrétní radu nemám, ale myslím, že toho krásného je s prckem o moc víc!  držím pěsti!
a jinak chválím - zajímavé téma!

Ahoj, Adri, hlavu vzhůru! )
Opravdu si to v nějaké míře musí projít každá čerstvá maminka. I když své miminko miluješ sebevíc, musíš to brát tak, že se zatím jinak než brekotem projevit neumí...
Jde o to vždycky si říct, miminko je obstarané, má všechno co potřebuje, takže klid, neumí mluvit, tak brečí.
Obchody neřeš, tam to ti lidé taky neřeší. Koukej vždycky především na vás dvě a když přijde krize, tak ta procházka se psem je úžasný ventil. My jsme to tak taky řešili - manža chvíli hlídal malou a já chodila se psem. Pak mi pomáhalo naložit malou do kočárku a jít i s těmi našimi psy třeba na půl dne ven.
Uvidíš, že za chvilku budete sehraná dvojka a přestože tomu spousta lidí nevěří, už s malým miminkem se dá skvěle "pokecat" .

Adri - přidávám se k holkám.
Po porodu jsem čekala, jak si to budu děsně užívat a já byla nervní, ustrašená, nabroušená a o užívání nebyla řeč. Byly chvíle, kdy bych Tobiho láskou snědla, a naopak okamžiky, kdy se mi chtělo utéct, kdy jsem se bála s ním zůstat sama (první dny), počítala jsem (a občas stále ještě počítám) minuty, než dorazí manžel z práce a já se budu mcot zavří a pracovat aspoň chvilku. Strašně se mnou mávaly hormony
A to Tobi je a byl nádherný, vcelku hodný, i když živý dítě. Úžasně spí, v pohodě jí, má rád společnost, zvířata, není na mě přehnaně fixovaný, prostě pohodář. I přesto jsem se dokázala nervit a stresovat s každým jeho zakňouráním.
Postupně se to zlepšovalo, sice pomalu, ale jo. Myslela jsem, že se nemůžu dožít Tobiho půl roku se zdravým rozumem, ale nejenže jsem se toho dožila, ale navíc to od té doby vzalo děsný spád, hormony konečně povolily a já si to užívám. I přesto jsou okamžiky, kdy bych mlátila hlavou do zdi, kdy se na něj utrhnu, protože si už opět cpe hlínu z květináčů do pusy apod.
Strašně dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že miminko nemá moc prostředků k tomu, jak vyjádřit nějakou nespokojenost, a tak prostě brečí. A přitom mu nic vážnýho není, třeba ho jen něco svědí, nebo se mu nelíbí něčí obličej, nějaký zvuk atd.
Měla jsem pocit, že už nikdy nebudu moct dělat spoustu věcí. Ale časem jsem zjistila, že jde vlastně všechno    
Neboj se, pomine to. Zvykneš si, otupíš. Nemusíš se za tyhle myšlenky a pocity nenávidět, naopak je moc fajn, že si je dokážeš přiznat a dokážeš o tom mluvit. Některé maminky to v sobě potlačujou a pak vybuchnou a je to mnohem horší.
Jestli je to jen trochu možný, vyraž občas večer s kamarádkama ven, nebo s manželem, neboj se nechat maličkou na chvilku u rodičů. Ono jí to neublíží Mně začala mamina Tobiho hlídat hned od začátku, vyjela s ním s kočárem třeba na hodinu, nebo jsem ho u ní chvilku nechala, postupně se naučila znát jeho zvyky a potřeby, a tím, že jsem nekojila, to bylo snazší. Manžel/přítel by to taky určitě chvilku zvládl sám Můj manžel takhle funguje od začátku. Musím po večerech rpacovat, takže má prostě večer Tobiho na starosti on a já o nich vůbec nevím. Byli jsme tak domluvení od začátku a funguje to. A když chlap takhle nemůže pomáhat, tak třeba pomůže babička
Nic si nevyčítej, zanadávej si stranou, ulev si, občas někam vyraž a vypni

Jééé, byly chvíle, kdy jsem si říkala, že chci zpátky svůj původní život "bez dítěte". No a pak se Dáda ráno probudil  a bylo to zase pryč. Stejně jak VErann dodnes někdy počítám minuty, kdy už bude osm hodin a půjde do hajan. Největší krizovka byla od tří měsíců do sedmi měsíců. Dáda do tří měsíců jenom jedl a spal. No a pak najednou ne a chtěl společnost, ale to jsem fakt vymýšlela "kraviny" tančila, zpívala, v půl roce si chtěl neustále sednout, ale neuměl, takže katastrofa . Chodila lv největší slotě s kočárem. No, a jakmile si v sedmi měsících sám sedl, tak nějak zlomilo. Nevím proč, a le najednou super, tak nějak mě přestal potřebovat. Mně fakt hodně pomáhá šátek, když už nevím kudy kam, šupnu do šátku a dobrý. Jsme spokojení oba. A vzhledem k tomu, že šátkříš, tak no problemo.

Seš na tom jako milion z nás.

Adriano, kdepak na*sratý , jestli to tak vypadá, tak to jsem teda vůbec neměla v plánu . Když tak zpětně přemýšlím, kojenecké období do 1 roku bylo to nejhezčí a relativně nejklidnější . Počkej si na období vzdoru .

Je prima, že už se to srovnalo, posílám pusinku Tvojí malé berušce a neboj, nastane čas, kdy si s Tebou dá dcera panáka v tvé rozvětvené rodině a budete se tomu společně smát .

No to si ještě počkáš . Vzpomínám si, že jsem se taky těšila, až si dám dvojku vínka, a nacpu se zelňáky a květákovými plackami Ale když jsem přestala kojit, tak ti mi to najednou přišlo líto . Byl to takový krásný pocit..... .

Zrovna dopo jsem si na tebe vzpomněla, když syn, kterého manžel sprdnul za to, že se bavil neustálým vypínáním a zapínáním TV dostal záchvat vzteku, lehl si na zem, kopal do skříněk a nasadil áčko . Ale stejně je to moje zlatíčko, když měl na jaře virozu a hořel jako kamna a měl 40, spala jsem vedle jeho postýlky, držela ho za ručičku a on mě držel za prst, koukal na mě těma smutnýma horečnatýma očima a opakoval tak měkce máma. Bylo mi do breku a položila bych za něj svůj život....

Upravil(a) IŠTAR (19. 8. 2010 9:58)

cies, ako vidíš, si uplne normálna.

navyše si rozladená inými problémami a Jaruška je fakt maličká.

uvidíš,lepší sa to. zdá sa to strašne vzdialené,ale lepší sa to, teš sa

hlavne neplač nad ňou, lebo na ňu prenášaš. ako píšu knihy, keď už nevieš kam z konopí, polož dieťa do bezpečia postieľky a odíď. najedz sa, vydýchaj sa a potom sa vráť. jej sa za ten čas nič nestane a ty budeš pokojnejšia. hlavne žiadne prudké pohyby, pozor na syndróm traseného dieťaťa.

ja napríklad každým dňom zistím niečo nové, čo na ňu zaberá. Natali je rada hysterická, keď sa neposlúchne jej varovné mrnčanie a včera na ňu zabralo moje hlasné spievanie lá lááá lááá, minule som s ňou tancovala valčík...a často sa na ňu smejem, že jeeežíš, no nezblázni sa, tak si si prdla, no, to musíš takto vrieskať... je to lepšie než keď som prvé dni sa išla zošalieť že preboha prečo plačeeeeeeee!!!!