29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
helena napsal(a):
nikde není psáno, že Puppy musí dělat to co oni po ní chtějí
To máš recht... jenže v situaci, kdy jednak příspěvek od rodičů prostě potřebuješ (a soudit se s nimi samozřejmě nechceš), druhak nestojíš o destrukci rodinných vztahů (a ta možnost je reálná - viz maminčino desetileté nemluveńí s její matkou) a za třetí nechceš a nemůžeš se pověsit kompletně na krk příteli ti prostě nic ninýho nezbejvá. Nanejvejš pomalu a opatrně status quo rozšiřovat.
Tam ještě zbejvá možností, Heleno Nekonečně mnoho
Není tady
lupina montana napsal(a):
Puppy, rodiče se tě snaží jednoznačně udržet v roli malé poslušné holčičky. Praktické rady ti dala nejlepší Javena na první stránce (příspěvek 10 a 12) přečti si to důkladně a vyvěs na ledničku
Pokud svému DVACETILETÉMU dítěti říkám "jsi ještě malá" tak to prostě o ničem jiném nesvědčí. A pokud jsme už u toho počítání, můžeme být malinko brutální, že? A spočítat hodinovou cenu na trhu práce - nějakou průměrnou - a tou pak vydělit rodičovský příspěvekHned by se vidělo, co si za něj můžou "koupit".
To by asi byl mazec, co....
Z brutálního jednání se rodí zase jen brutální jednání. Z upřímného jednání se rodí upřímné. A tak podobně Záleží tedy co člověk zvolí. To pak bude i mít.
Puppy, já jsem byla v podobné situaci jako jsi Ty. Otec mi dával dobrovolně sám od sebe peníze (byl to jeho nápad), když jsem studovala. Jezdila jsem za nimi každý víkend a kdykoliv něco potřeboval byla jsem k dispozici. V hlavě jsem to měla nastavený tak, že za ty peníze musím "něco vracet". Mnoho let to trvalo a já si dodnes pamatuju na ten pocit, který jsem měla při přebírání peněz - nepříjemný pocit, který mi seděl za krkem. Něco v podvědomí mi říkalo, že mi ta situace nevyhovuje, nedělalo mi to dobře. Pak jsem se přistihla při tom, že ke konci měsíce jezdím k našim hlavně kvůli těm penězům a začalo mi to celé vadit ještě víc. Nelíbilo se mi taky, že jsem se cítila díky těm penězům zavázaná, mnoho věcí jsem vlastně dělala proto, že v tom hraíli roli peníze a moje obavy o to, že o ně příjdu.
No a až jednou uzrál čas a já si řekla, že takhle už dál pokračovat nechci, nechtěla jsem si už dál brát ty peníze, které mi táta stále nabízel. Jednoho dne jsem si s ním sedla ke stolu a poděkovala mu, skutečně ze srdce, za to, že mi dal tu možnost studovat v klidu, že mě zabezpečil. Řekla jsem mu, že mu za všechno děkuju a že jsem mu za to vděčná, protože ne všichni studující mají tuhle možnost. Doteď si myslím, že to je skvělé, když má člověk tuhle šanci a vážím si toho. Ale sama jsem se rozhodla, že tak dál už nechci pokračovat, byl to silný vnitřní impuls zříci se těch peněz a uvolnit ruce sama sobě. Dnes jezdím k našim stejně jako předtím každý víkend a dělám to s radostí, žádné peníze už za tím nejsou, protože táta mi už žádné nedává. Krásně se mi ulevilo a náš vztah je mnohem pohodovější, protože jsem uvolněná a nikam sama sebe netlačím. Vím taky, že když nemůžu přijet, prostě nepřijedu, protože to nelze a nijak si za to nenadávám, řeknu jim, že se mi to nehodí, že přijedu až budu moct a je to. I když to bylo zpočátku pro tátu těžké, že jsem někdy nepřijela nebo neudělala to co on čekal, že udělám, časem to přijal. Zpočátku se naštvával jako malý kluk, ale já byla neoblomná, protože jsem věděla co dělám. A přitom jsem se nenechala tím jeho naštváním vykolejit, stále jsem se na něj usmívala jakobych to naštvání neviděla (bylo jeho), chápala jsem, že to těžce nese, že už nedělám všechno co si přeje, ale pro nás pro oba to bylo velmi důležité, udělat tento krok k větší nezávislosti nás obou. Člověka takovéhle situace nesmírně posilní.
Já si Puppy už od začátku myslím, že to je především na Tobě, zařídit si to tak jak Ty sama chceš a nečekat, že rodiče sami udělají ten krok za Tebe. Oni ho totiž možná neudělají nikdy.
Není tady
Mariposo, mně se zdá, že Puppy dělá těch kroků dost - respektive tak normálně, jako kdejaký jiný děti na vysoký. Problém je v tom, že si možná myslí, že nějak může změnit chování rodičů - což může, ale ne vysvětlováním, evidentně, ale tím, že je přiměje reagovat.
Což je samosebou trochu to, cos říkala taky, ale jednodušejc.
a reagovat je přiměje, když se trošku utvrdí v tom, že nedělá žádnou mizérii (a to podle mě nedělá) a začne se chovat víc podle svých potřeb.
Ad brutalita - někdy na hrubý pytel pomůže jen hrubá záplata
Puppy, já bych řekla, že si třeba zkus představit, jestli bys bez těch peněz od rodičů nějak nevyžila a jestli by se ti nedýchalo líp - a líp se ti s nimi nevyjednávalo. A dej na ty Javeniny rady, to by mohlo pomoci.
Není tady
Každý si musí vybojovat své místo na slunci a svoji svobodu.
Děti si musí vybojovat svou nezávislost na rodičích a také respekt.
Rodiče si musí také pěstovat respekt u svých dětí. Není to jen tak samo od sebe.
V některých rodinách jsou ty hranice pevně stanovené a jde to (zejména pro děti) velmi ztuha.
A někde to je v pohodě a funguje to v rozumné harmonii s přibývajícím věkem dětí i rodičů, kdy se z dětí stávají dospělí a z rodičů postupně nesvéprávné děti (s čímž se také stárnoucí rodičové těžko smiřují).
U Puppy se mírnému konfliktu (říkejme tomu spíše novému vymezení hranic) nevyhneme. Nestavěl bych to "já jsem už dospělá". Nedával bych tomu názvy. Jen bych řekl, že je rozdíl, když je dětem 5 let, 15 let a 20 let. To je prostě fakt. Na všechny tyhle věkové kategorie mohu vynakládat jako rodič stejné peníze (jen pro ilustraci, asi to nebude přesně stejné), ale chování, fyzická i duševní vyspělost dětí se v čase mění. To je prostě fakt.
Neznamená to, že méně telefonátů by automaticky znamenalo méně lásky k rodičům. Ale přirozený proces osamostatnění a věnování se svým věcem. Není to nevděk. Je to jen přerod od "holčička se pořád drží máminy sukně" k "zkouším si žít svůj vlastní život".
Argumenty typu, živím tě, tak se podle toho chovej, jsou podobného rázu, jako když by rodiče chtěli absolutní kontrolu nad vším, co si za peníze koupíš a jak budeš trávit svůj volný čas. Je správné nahlížet do deníku své dcery, která ho má schovaný ve svém pokoji (který je rodičů a vybavený za peníze rodičů a ostatně i ten deník a pero je koupené ze peníze rodičů...)? Není. Stejně tak není správné za peníze požadovat tak velkou míru kontroly. Je dobré požadovat slušné známky ve škole či prostě nějaký společně dohodnutý studijní cíl. Aby Puppy neprošustrovala prachy za drogy nebo tak nějak (i když je možné, že je schopná v deliriu složit všechny zkoušky za 1 - to je pak OK).
Ale to je na tobě, své meze a jejich posunutí si musíš s rodiči uspořádat sama. Považuj to za další zkoušku své dospělosti. Kterých je spousta....
Není tady
lupina montana napsal(a):
Mariposo, mně se zdá, že Puppy dělá těch kroků dost - respektive tak normálně, jako kdejaký jiný děti na vysoký. Problém je v tom, že si možná myslí, že nějak může změnit chování rodičů - což může, ale ne vysvětlováním, evidentně, ale tím, že je přiměje reagovat.
Což je samosebou trochu to, cos říkala taky, ale jednodušejc.
a reagovat je přiměje, když se trošku utvrdí v tom, že nedělá žádnou mizérii (a to podle mě nedělá) a začne se chovat víc podle svých potřeb.
Ad brutalita - někdy na hrubý pytel pomůže jen hrubá záplata
Ano s tím vytučněným souhlasím, je to to o čem píšu já a Ty zase jinými slovy. To podle mě funguje
S tím hrubým pytlem nesouhlasím. Když mi někdo vrazí facku, já mu jí jednoduše neoplatím, to je moje cesta a vyhovuje mi to tak. Každý ale ať dělá jak nejlépe umí
Není tady
Puppy napsal(a):
Jen pro upřesnění - nepsala jsem nic o samostatnosti, ale o dospělosti. To, že úplné samostatnosti nedosáhnu, dokud nezvládnu svůj život finančně zabezpečit sama / se svým partnerem, je mi jasné. Ale ono při 2 školách se příliš brigád zvládnout nenechá a moje studijní obory bohužel nenabízí dálkovou formu studia. Dospělost je ale přece něco jiného - jde mi o respekt rodičů vůči mým rozhodnutím a potřebám a o uznání toho, že mám právo na vlastní život, kde se všechno neřídí jejich schválením...
No moc jsem toho zatím nepřečetla, ale hned na tohle bych měla dotaz. Proč studuješ dvě školy? Jedna by nestačila? Tím bys měla víc času na brigády nebo nějaký přivýdělek. Ty holt taky nevíš co chceš, chceš prachy a nekecat do toho co budu dělat. To se fakt dost dobře nedá.
Jdu číst dál.
Není tady
lady ZP napsal(a):
Puppy napsal(a):
Jen pro upřesnění - nepsala jsem nic o samostatnosti, ale o dospělosti. To, že úplné samostatnosti nedosáhnu, dokud nezvládnu svůj život finančně zabezpečit sama / se svým partnerem, je mi jasné. Ale ono při 2 školách se příliš brigád zvládnout nenechá a moje studijní obory bohužel nenabízí dálkovou formu studia. Dospělost je ale přece něco jiného - jde mi o respekt rodičů vůči mým rozhodnutím a potřebám a o uznání toho, že mám právo na vlastní život, kde se všechno neřídí jejich schválením...
No moc jsem toho zatím nepřečetla, ale hned na tohle bych měla dotaz. Proč studuješ dvě školy? Jedna by nestačila? Tím bys měla víc času na brigády nebo nějaký přivýdělek. Ty holt taky nevíš co chceš, chceš prachy a nekecat do toho co budu dělat. To se fakt dost dobře nedá.
Jdu číst dál.
Pokud budeš číst dál, pochopíš, proč studuji dvě školy. Není to o tom, že bych si řekla "nevím, co chci dělat, tak půjdu na medicínu a na ekonomku a ono z toho nakonec něco bude". Já vím, čím se chci živit a co je k tomu zapotřebí umět. A jedna škola to zkrátka dohromady nepropojuje. Navíc se nejedná o 2 VŠ, ale o VŠ a SŠ, jejíž poslední dva ročníky fungují zároveň jako VOŠ... Klidně si poslechnu, co by si přáli moji rodiče, abych dělala, jak bych se podle nich měla chovat - ale zároveň chci, aby oni vyslechli mne, nechali si vysvětlit moje důvody, co mě k tomuto postoji a rozhodnutí vedli apod.
Není tady
Puppy napsal(a):
Děkuji všem za snahu, bohužel mám pocit, že se převážná část diskuze stočila ke kritice mého vztahu s partnerem, s kterým nemám sebemenší problém. Pro všechny tedy ještě jednou uvádím: ano, přítel mne finančně podporuje, protože se tak sám rozhodl. Byl to totiž on, kdo mi řekl, že bych si měla vážit dvou talentů, kterých se mi dostalo - hudebního a jazykového, a že pokud na sobě teď budu takto pracovat, mám před sebou jednou krásnou budoucnost v podobě práce, která mne bude maximálně naplňovat a bude skvěle finančně ohodnocena. Neříkám, že za mne platí každý měsíc - někdy se zadaří a já si můžu zaplatit své měsíční výdaje nebo jejich část sama. Někdy to nejde, ale já ho nenutím za mne platit, rozhodl se tak sám a kdyby nemohl nebo nechtěl, neplatil by to. Ono ale taky dělat hudbu je dřina - je sice hezké, jak píše agewa, že když dcera chce studovat, musí se sama otáčet, fajn, klobouk dolů, ale hrát znamená cvičit, a to min. 3 hodiny denně. Odcházím z bytu v 6, abych od 7 mohla cvičit v budově školy, vracím se v 9 ze školy nebo z brigády a jdu cvičit na svůj elektronický klavír. Ale já jsem se ptala, jestli je tak špatné, že chci bydlet a trávit volný čas s partnerem a přáteli a domů jezdit jednou za čas (a samozřejmě pomoci tam s tím, co je potřeba), pokud by mi rodiče měli dál platit stejnou částku jako doposud. Mám je ráda a chci s nimi dál komunikovat, jen si přeji změnit úroveň této komunikace. A protože vím, že mi je 20 a mnoho zkušeností mi chybí, ptala jsem se vás všech, kdo to dokážete posoudit také z pohledu rodičů, zda je chyba ve mně a v mých představách o životě ve 20 letech, nebo zda by skutečně měli něco změnit i rodiče. A pro pencilu a ostatní s podobným názorem - pardon, ale nepřijde mi nic špatného na tom, že pokud mám druhý den dvě zkoušky a potřebuji se učit, tak přítel uvaří večeři, nebo že když zkrátka nestíhám jeden týden vyprat, tak to do té pračky hodí a následně z ní sám vyndá, popř. umyje umyvadlo a vanu. Kdybych byla starší a měla dostudováno, dělili bychom se samozřejmě o financování domácnosti rovným dílem, ale on šel do vztahu s mladší holkou, tak s tímhle asi počítal, ne? Ono se to jednou otočí, protože moje platová kategorie,navíc v oboru, který jsem si vybrala, bude mnohem výše než ta jeho. A pro laminanonte: pokud bychom my lidé takhle přemýšleli nad každým vztahem, asi by se příliš svateb nekonalo - vztah je o určitých investicích do něho, ano, někdy i finančních. A stejně tak bych se já mohla ptát, jestli mi on po potenciálním rozchodu bude chodit domů uklízet, vařit apod., jestli mi bude můj nový byt pomáhat zútulňovat různými maličkostmi, bude mi na balkóně sázet květiny, prát záclony apod., ne? Je to jen můj názor a pokud někoho uráží, omlouvám se, ale nemyslím si, že bychom žili ve vztahu, kdy jeden natahuje ruku a chamtivě bere a druhý pouze dává, aniž by dostával cokoliv nazpátek...
Něco málo ti tahle diskuze dá. Jedno přísloví říká "můžeš koně přivést ke žlabu, ale už ho nedonutíš se napít" Tak to bude s tvejma rodičema, změna chování i zásad bude muset jít od tebe, je k ničemu nedonutíš, to se ti klidně složí před očima, abys musela rezignovat. Mě dcera uťala hned v začátku když jsem chtěla organizovat nebo požadovat nemožné - dnes vím, že to nemožné bylo a jela si po svém. Akorát privat jsem ji nedovolila. Tatínek byl benevolentnější, holt ji dotoval nad rámec, ale bral to ze svého ne z rodinného rozpočtu. Kde na to bral doteď nevím.
Není tady
Poppy, jsi šikovná holka a líbí se mi, že studuješ. Myslím, že většina lidí s přístupem "no jo, holčička by chtěla rovnou dvě školy a nechat se živit rodiči" asi vysokoškolské vzdělání nemá a bere to jako způsob jak se vyhnout "tvrdému životu pracujícího člověka". Osobně tedy co jsem dodělala vysokou mám jako "pracující" mnohem víc klidu a méně stresu a to jsem dělala jednu školu (zato ale náročnou). Nemyslím to ve zlém, taky záleží na oboru a někde se fakt lidi flákaj, ale kdo to nezažil, nedokáže si většinou představit že studium prostě často je dřina jako blázen s neustálým stresem.
Taky mi připadá mimo mísu řešit, jestli tě živí přítel nebo ne a jestli, když se rozejdete, mu budeš peníze investované do tvého vzdělání refundovat. Předpokládám, že když jednou zůstaneš na mateřské s vašimi dětmi, taky po něm nebudeš chtít, aby ti refundoval ušlý zisk. Kromě toho když zůstanete spolu (a ve zdravém a funkčním vztahu to člověk prostě předpokládá a jedná s dlouhodobou perspektivou), i tvůj přítel bude z tvého vzdělání těžit. Budeš mít šanci na lepší a lépe placenou práci, jako jazykově vybavená budeš mít možnost přivýdělku i při mateřské atd. Mě situace kdy pracující partner po vzájemné dohodě dotuje partnera intenzivně studujícího naprosto normální, koneckonců jsme to taky tak měli. Brali jsme se s mým mužem ještě na vysoké, on krátce potom začal vydělávat, ani jednomu nám nepřipadalo divné, že mě tedy živí z jednoho platu. Koneckonců snad sdílíme dobré i zlé
Jsi cílevědomá holka, dost dřeš po škole i po brigádách, bohužel máš jeden nepříjemný problém: tvoji rodiče tě místo lásky spíš dusí, místo podpory se tě snaží kontrolovat. Nechám teď stranou, jestli je každodenní telefonát domů nenormální (mě by z toho šlehlo) nebo jestli ti mají rodiče co mluvit do toho, jak trávíš prázdniny a kam chodíš na koncert. Tím, že ti finančně přispívají, mají určitou pravomoc, kterou by (podle mě) rodiče neměli zneužívat: ti tvoji ji ale využívají s chutí a zhusta. Trochu riskují, že se jednou ucho přetrhne, jako tomu bylo u Selimy. Tví rodiče na tebe prostě mají bič, a to hned dvojí: finanční a citový. A tebe spíš, přijde mi, trápí ten citový a to neustále vydírání, jak jsou nemocní a jak se o ně musíš starat (jsi asi jedináček, co?)
Jsi chytrá holka a kdyby tvůj problém měl snadné řešení, sama už jsi ho asi dávno našla. Vidím tvoje možnosti takto:
1. Vydržet. Potřebuješ dostudovat aspoň jednu školu, trochu si uvolnit ruce, takže můžeš zatnout zuby a odstřihovat metr to dne, kdy budeš soběstačná (byť s pomocí přítele, ale nezávislá na rodičích). Garantuju ti ale, že postoj tvých rodičů se ani potom moc nezmění, budou se snažit tě manipulovat i dál. Můžeš je zkoušet převychovváat po malých krocích a postupně si vybojovávat, co je "tvoje". Ano, mám vás ráda, ráda přijedu, uvařím, naželhím, ale jen jednou za tři týdny. Ráda u vás o prázdninách budu, ale jen měsíc (příští rok jen tři týdny, pak třeba jen dva). Krok za krokem s odhodlanou vůlí vybojovávat, co potřebuješ. Je to otázka bolestivého hledání rovnováhy, svoje rodiče musíš respektovat a ukazovat jim lásku, ale potřebuješ i svobodu pro sebe a pro svého partnera.
2. Prásknout do stolu. Najít způsob, jak se s partnerem uživíte bez tvých rodičů. Bude to těžké, ale kde je vůle, je cesta. My jsme po mé svatbě (ve druháku šestiletého studia) odmítli od našich jakoukoli finanční podporu. Jako manželé jsme prostě chtěli být soběstační. Byla to někdy až brutální škola života, ale dnes jsem za to ráda: jednak jsem se naučila vyjít s málem, jednak mě a mého manžela začali rodiče respektovat jako samostatnou a nezávislou jednotku. Ty sama víš, jestli to jde (třeba ne hned, třeba příští rok). Roztržení finančního pouta by ti uvolnilo ruce na to, aby sis začala budovat zdravý, vyvážený vztah k rodičům, vztah, nad kterým nevidí bič. Nejlépe je pořád milovat, navštěvovat, pomáhat, ale podle své, dospělé, úvahy a podle vzájemné dohody, ne podle jejich jednostranného rozkazu.
Tak se omlouvám za román, ale snad to aspoň torchu pomůže
Není tady
Milá Puppy,
jsi citlivá a rozumná dívka a na rodičích ti záleží určitě nejen kvůli finančním dotacím. Zazněly tady i dobré rady (Nicolas) a je na tobě, které si vezmeš k srdci. Zřejmě bez konfliktů se to neobejde, ale ty potřebuješ žít SVŮJ život a nenechat se citově vydírat od rodičů. Oni jsou nastaveni jinak. Změnit to můžeš a musíš jen ty. Pokud to neuděláš, budou ti celý život něco organizovat.
Řekla bych , že klidně, bez emocí si vymezovat vzájemné hranice - z tvé strany.
Co popisuješ dobře znám od své mamky. Dnes je mi 62 let, mým třem sourozencům o něco méně a ona nám neustále uděluje nechtěné rady a příkazy, kterými se samozřejmě neřídíme a je nám to už k smíchu. Ale zažili jsme i horší časy, kdy jsme určitou dobu na střídačku s ní nekomunikovali. Ona to sice myslela dobře, ale nám to ztěžovalo život, protože citové vazby se někdy nedají, ani nemohou vymazat.
Přeju ti hezký a šťastný život, uskutečnění tvých plánů. A věř svým ideálům, posouvají tě kupředu. Také - věř sama sobě i lásce svých rodičů, nezatratí tě jen proto, že si půjdeš svojí cestou v životě.
Není tady
Otec mi dával dobrovolně sám od sebe peníze (byl to jeho nápad), když jsem studovala...
Proč studuješ dvě školy? Jedna by nestačila? Tím bys měla víc času na brigády nebo nějaký přivýdělek.
Mariposa, Lady ZP - dámy, tady zas až tak nejde o ty prachy. Kdyby Puppy potřebovala jenom živit, než dostuduje, dá se to řešit poměrně jednoduše cestou práva. Za jiné situace bych jí to možná i poradila, protože by to byl způsob, jak se vymanit zpod rodičovské kurately - jenže bohužel hrozí to, že by ji (až na vyměřené výživné) mohli svým způsobem odepsat, protože "takhle se slušná dcera nechová" - a to si Puppy evidentně nepřeje. Ona je nešťastná z toho, že jí máma s tátou nedovolí "vyrůst", ale na druhou stranu jim nechce ublížit... jó, výchova je mocný kouzlo. Tak se v tom plácá, protože už by chtěla bejt velká holka... ale tak, aby se na ni doma "nezlobili". Ona pořád ty zábrany má - na rozdíl od rodičů, kteří svoje představy "dobře vychovaný dcerušky" tvrdě vyžadujou. Blbý je, že oni to možná ani nemyslí špatně - přece jen vypustili patnáctiletý kůzle do velkýho zlýho světa, asi se o něj i báli... jenom si holt neuvědomujou, že jim mezitím dospělo.
Upravil(a) helena (4. 8. 2010 7:25)
Není tady
mariposa napsal(a):
lupina montana napsal(a):
Mariposo, mně se zdá, že Puppy dělá těch kroků dost - respektive tak normálně, jako kdejaký jiný děti na vysoký. Problém je v tom, že si možná myslí, že nějak může změnit chování rodičů - což může, ale ne vysvětlováním, evidentně, ale tím, že je přiměje reagovat.
Což je samosebou trochu to, cos říkala taky, ale jednodušejc.
a reagovat je přiměje, když se trošku utvrdí v tom, že nedělá žádnou mizérii (a to podle mě nedělá) a začne se chovat víc podle svých potřeb.
Ad brutalita - někdy na hrubý pytel pomůže jen hrubá záplataAno s tím vytučněným souhlasím, je to to o čem píšu já a Ty zase jinými slovy. To podle mě funguje
S tím hrubým pytlem nesouhlasím. Když mi někdo vrazí facku, já mu jí jednoduše neoplatím, to je moje cesta a vyhovuje mi to tak. Každý ale ať dělá jak nejlépe umí
To funguje, pokiaľ je to cudzí človek a facku ti dá raz. Ale ak je ten fackovací človek tvoj otec, ktorý bol ako dieťa tiež týraný, prípadne zneužívnaý, a považuje to za "normálny" spôsob výchovy, tak ti to nepomôže, ver mi. Tak sa dá ujsť alebo sa tiež nejako (najlepšie fyzicky, aby tomu porozumel, to je zrejme jeho "jazyk lásky" ) vymedziť.
Není tady
helena napsal(a):
Ona je nešťastná z toho, že jí máma s tátou nedovolí "vyrůst", ale na druhou stranu jim nechce ublížit... jó, výchova je mocný kouzlo. Tak se v tom plácá, protože už by chtěla bejt velká holka... ale tak, aby se na ni doma "nezlobili".
A jaký je tedy řešení, Heleno, když chce někdo vyrůst a zároveň nechce aby se na něj doma zlobili?
Jak lze jít napravo a nalevo zároveň?
Není tady
Selima napsal(a):
To funguje, pokiaľ je to cudzí človek a facku ti dá raz. Ale ak je ten fackovací človek tvoj otec, ktorý bol ako dieťa tiež týraný, prípadne zneužívnaý, a považuje to za "normálny" spôsob výchovy, tak ti to nepomôže, ver mi. Tak sa dá ujsť alebo sa tiež nejako (najlepšie fyzicky, aby tomu porozumel, to je zrejme jeho "jazyk lásky"
) vymedziť.
Sel, já ale nikde nepíšu o tom, že je dobré být fackovacím panákem. Vždycky můžeš odejít aniž bys facku oplatil. Nemluvím o tom nechat se fackovat a přihlížet tomu. Odejít je přeci taky řešení, je to volba, stejně jako je volbou facku oplatit.
Malé děti samozřejmě od rodičů těžko odcházejí, ale o tom tady snad není řeč, Puppy už není malé dítě
Není tady
mariposa napsal(a):
helena napsal(a):
Ona je nešťastná z toho, že jí máma s tátou nedovolí "vyrůst", ale na druhou stranu jim nechce ublížit... jó, výchova je mocný kouzlo. Tak se v tom plácá, protože už by chtěla bejt velká holka... ale tak, aby se na ni doma "nezlobili".
A jaký je tedy řešení, Heleno, když chce někdo vyrůst a zároveň nechce aby se na něj doma zlobili?
Jak lze jít napravo a nalevo zároveň?
Sama sis odpověděla o kousek výš - pamatuješ? "Tam ještě zbejvá možností, Heleno Nekonečně mnoho"
Nevím, jaké možnosti máš na mysli ty, když se dokážeš takhle zeptat - ale podle mého Puppy musí něco udělat, něco opustit, s něčím se smířit, něco oželet... protože ona je nespokojená - ale my jí neporadíme, co konkrétně - jen si může z nabídnutého menu vybrat . Jejím rodičům to takhle vyhovuje, takže oni ten důvod ke změně nemají.
Není tady
helena napsal(a):
podle mého Puppy musí něco udělat, něco opustit, s něčím se smířit, něco oželet... protože ona je nespokojená - ale my jí neporadíme, co konkrétně - jen si může z nabídnutého menu vybrat
. Jejím rodičům to takhle vyhovuje, takže oni ten důvod ke změně nemají.
S tím co píšeš souhlasím a říkám to tady už od počátku, že to je především na Puppy, jak se ona k tomu postaví a jaké si to udělá takové to bude mít. Rodičům tento stav asi vyhovuje, komu nevyhovuje je Puppy. Taky jsem už na začátku psala: že nic není zadarmo, když člověk vybírá něčeho se vzdává ve prospěch toho co vybírá, tak to je, nelze sedět na dvou židlích zároveň
Není tady
že to je především na Puppy, jak se ona k tomu postaví a jaké si to udělá takové to bude mít
Zní to hezky... až na to, že když tě v něčem 20 roků vychovávají, tak se to sakra blbě mění. Notabene když rodičové mají v ruce kohoutek a ještě můžou (a jak předvedli, taky umí) úžasně vydírat.
Není tady
helena napsal(a):
že to je především na Puppy, jak se ona k tomu postaví a jaké si to udělá takové to bude mít
Zní to hezky... až na to, že když tě v něčem 20 roků vychovávají, tak se to sakra blbě mění. Notabene když rodičové mají v ruce kohoutek a ještě můžou (a jak předvedli, taky umí) úžasně vydírat.
Čím dřív to člověk utne, tím líp
Jsou lidi, kterým rodiče vládnou i 60 let!
Není tady
Nevím, jaké možnosti máš na mysli ty, když se dokážeš takhle zeptat - ale podle mého Puppy musí něco udělat, něco opustit, s něčím se smířit, něco oželet... protože ona je nespokojená - ale my jí neporadíme, co konkrétně - jen si může z nabídnutého menu vybrat .
A tím vlastně dospěje.
Není tady
Všem vám moc děkuju Myslím, že tahle diskuze mne přece jen někam posunula a otevřela mi oči. Teď si to musím sama v sobě srovnat, a pak uvidíme, co s tím udělám - nějak se to prostě musí zvládnout, jen bych ráda, aby to bylo co nejmíň bezbolestné, co se týče další komunikace s rodiči. Dám pak vědět, jak to dopadlo
Není tady