Tak je konečně chvilka klidu,ä abych neporušila krásnou zažitou tradici, i já se podělím o svůj zážitek z porodu :
V pátek 2.7. jsem byla na kontrole a doktorka mi oznámila, že jsem otevřená na 2 prsty volně, a že to asi už bude opravdu každou chvilku, odhad váhy Marečka byl 2700g. Byla jsem ten den 38+2tt. Ať už jsem radši jen doma a dobalím si tašku do porodnice. Ale vzhledem k tomu, že už od 35tt mě strašila předčasným porodem, jsem si  z toho nic nedělala. Přišla jsem domů, přetlumočila vše manželovi a domluvili jsme se, že ještě vyrazíme na víkend na ryby, kousek od nás, kdyby náhodou něco . Do porodky to byla slabá půlhodinka. Jaksi jsme prostě nemohli být doma, den předtím, ve čtvrtek nás totiž po téměř 10ti letech opustil náš milovaný pejsek Neo, na rakovinu. Prostě jsme museli vypadnout. Nechali jsme to ale na sobotu, až s námi jela kamarádka, která v případě, že by to na mě přišlo, by tam zůstala a pohlídala Míšu. Původně jsme chtěli zůstat do pondělka . Tak jsme v pátek něco pobalili, naložily do auta i tašku do porodnice a vyrazily ještě na hřiště s Míšou. Krásně jsem se vyspala, netrpěla jsem celé těhotenství žádnýma poslíkama, ani ničím jiným nepříjemným, prostě pohodové těhotenství. Naprosto nic nenaznačovalo, že bych už za pár hodin měla porodit. V sobotu dopoledne jsme vyrazily, kolem poledního už jsme byly na místě, vybalený věci, postavený stany, rozložený slunečník, lehátko, židle a stolek, malému bazének, prostě naprostá pohodička. Za pár hodin na to dojela i kamarádka, vybalila si a pak už bylo jen leháro. . Večer kolen 20té hodiny jsme dali Míšu spinkat, kupodivu na to že spal ve stanu poprvé, usnul, jako když ho do vody hodíš, i přesto, že v nedaleké restauraci měli děti, co tu byly na táboře dost hlasitou diskotéku. S kamarádkou jsme se sebrali a vyrazily do nedalekého stánku pro klobásky a nealko pivčo k večeři. Před tím stánkem sedělo pár lidí, kteří si nemohli nevšimnout, jak se valím, a že už to budu mít asi za pár .Prohodily jsme s nima pár slov a oni ještě říkali, že se nemusím ničeho bát, protože paní, co tam s nima seděla byla porodní asistentka přímo od nás z Jablonecké porodnice, kam jsem se chystala rodit. A že prý kdyby něco, ta se to dá porodit i tady na louce, že by to nebylo poprvé . No děsně jsem se u toho bavila, ještě jsem říkala, že určitě ještě vydržím, aspoň do středy, že musím doma ještě vyprat . Ta porodní asistentka byla zrovna  u lidí, vedle kterých jsme měli postavený stan, takže první pomoc zaručena. Tak jsme si dali véču, nalili pivčo a vytáhli karty. Měli jsme rozehrátou druhou hru prší a najednou rup a prdla mi voda. Vyskočila jsem ze židle a Michal s kámoškou na mě koukali jako z jara a prý co je?? No já se začala strašně smát a říkám, že jsme si ten prodloužený víkend pěkně skrátili, protože budu rodit. A jestli tu partičku nedohrajem, že máme hafo času. No oni dva byli na mrtvici, začali panikařit, manžel stahoval pruty, uklízet rybařinu a já se jen smála. Trochu jsem se ještě opláchla ať tam nejedu jako čuně, ručník mezi nohy a houkla jsem vedle na paní porodní asistentku, že tedy se prodloužený víkend nekoná, že mi praskla voda a že s manželem jedem do porodky a že kamarádka tu s Míšou zůstává, dokud se manžel nevrátí. Nasedli jsme do auta a vyrazili. Já si tak říkala, že to bude asi na dlouho, protože málokdy po prasknutí vody nastoupí hnedko kontrakce, u Míši jsem to nezažila, tam mi píchali vodu až na sále. No ale jak jsem byla najivní že?, tak po 5ti minutách v autě přišla první kontrakce, jak jsem byla překvapená. Manžel na mě koukal a začal sešlapávat plyn více k podlaze, nějak se začal bát, abych neporodila v autě. No a já vlastně už taky, neboť za 3 minuty přišla další a už s docela slušnou intenzitou. A takhle to šlo až vlastně do příjezdu do porodky a to už jsem před branami myslela, že to dokončíme na parkovišti .  Nebyla jsem za hrdinku a nechala jsem se naložit na pojízdné křeslo a s řízencem se nechala pěkně odvézt až nahoru . Přijeli jsme tam, hned mě posadili na vyšetřovací křeslo a PA mě prodhlídla a konstatovala, že jsem už skoro na 7cm, že klystýr už nestihneme a že monitor uděláme radši až na porodním boxu. Manžel se letěl převlíknout, já se v předklonu doplazila na box. Měla jsem ten nejhezčí a největší, ale bylo mi to jaksi úplně fuk. Začalo mi být pěkně zle, motala se mi hlava, tak jsem byla ráda, že ležím, kontrakce chodily jedna za druhou po 2 minutách a v docela hodně silné intenzitě. Co bylo ale zajímavé, že jsem měla dýchat úplně jinak než u Míši, tam jsem musela z hluboka do břicha a pomalu a tady klasicky, jako pejsek. Tak jak to člověk vidí ve filmech. Rozdíl byl dost rapidní, každopádně kontrakce byly mírnější. Pro mě ale v této chvíly už strašně vysilující, hrozně mi klesal tlak, dělalo se mi zle a začala jsem mezi kažkou kontrakcí usínat a to fakt natvrdo, že když přišla bolest, úplně mě to rozhodilo, jak jsem se lekla. PA chodila co půl hodinky kontrolovat, jak to pokračuje a jednou říká, že hlavička je ještě dost vysoko, ať zkusím jít na míč. No skoro jsem jí ani nevnímala, hlasy jsem slyšela jakoby z dálky a strašně mě brněli prsty na rukou i nohou. Manžel jí říkal, že to asi nehrozí, ale ona si prostě nedala říct, tak mě zvedli, snažili mě posadit na míč a v tu chvilku jsem byla na zemi a nevěděla o světě. Tak mě zase pěkně vrátili na postel. Abychom se trochu dostali do obrazu, tak ve čtvrt na deset mi rupla ta voda, kolem půl desáte přišla první kontrakce, před desátou jsme dorazily do porodky. Teď mohlo být tak kolem půl - třičtvrtě na 12, a to říkala, že zkusíme trochu tlačit, a vzhledem naprosto nepochopitelného zvyku, který jsem zažila i u Míši, do mě vrazila při kontrakci ruku a prý kontoluje hlavičku, jak postupuje. Je to strašná bolest, horší než kontrakce, měla jsem tendence normálně šplhat po té posteli nahoru. Pak přestala, že to ještě chvilku necháme, ať ještě pár kontrakcí prodýchám. Přišla pak nějak po půlnoci, že to zase zkusíme a zase ta ruka, a já s vypětím sil jsem se prostě rozhodla, že to tak nenechám, protože jsem se bolestí stahovala a tlačit mi tedy takto opravdu nešlo. No prostě jsem na ni začala hulákat ať tu ruku kouká vyndat, že si budu tlačit sama, že tohle se prostě nedá vydržet, tahle tyranie trvala přez nekonečnou čtvrt hodinu, než zjistila, že to myslím smrtelně vážně. Na to že jsem myslela, že už nejsem schopná ani sama dýchat, tak jsem se prostě rozhodla za sebe bojovat a vyhrát. Když už jsem ji začala vyhrožovat, že jestli tu ruku nevyndá, že si to s ní pak vyřídím, tak v tu chvilku přišel pan primář, a ona hned jak ho viděla a zjistila, že vidí, že dělá něco přez nesouhlas pacientky tak hned byla jako mílius, a ať si tedy tlačím podle svých pocitů a sama, no a na dvě zatlačení byl Mareček na světě.  Jsem strašně ráda, že jsem si to dokázala vybojovat, myslím že poslouchat svoje pocity je to nejpodstatnější. Bylo 0:21 hodin. Takže od první bolesti 2 hodiny a 20 mint. Mareček měl 2x omotanou pupeční šňůru kolem krku, ale naštěstí to perfektně zvládl a hned jak ho pan primář od ní osvobodil,ječel jako na lesy. Apgar byl 10 10 10. Takže byl naprosto v pořádku. Maličký, ale silný. Na chvilku mi ho položily na hrudník, byl to úžasný pocit. Pak ho odnesli utřít, zvážit a změřit. Mezitím jsme měli krapet problém s placentou, tentokrát to i bolelo, než ji ze mě dostal. Pak přišlo šití, hned jsem si vzpoměla, jaké to bylo poprvné a ani tentokrát jsem nebyla "zklamaná" . Bolelo to jako prase, cítila jsem každý steh. Opět mě musel píchnout mezokain 2x. A opět jsem to přežila. . Za chviličku se mi vrátil manžel i se synem a oproti prvnímu porodu jsme hnedko zkoušeli přiložit a Mareček se tedy jako savec rozhodně nezapřel. Manžel tak s námi strávil ještě asi hodinku, a pak už na něm bylo vidět, že padá na ústa a to měl před sebou ještě cestu zpět za Míšou a kamarádkou. Odjížděl asi kolem 2 hodiny ranní. Za chvilku už jsme jeli na pokoj, ale na gynekologii, protože na 6ti nedělí bylo plno. Ale bylo to jedno, bylo to na stejném patře a Marečka jsem mohla mít celou dobu u sebe. Pokoje byly skoro stejný, jen tam nebyla vanička a pevný přebalovací pult. Takže mi to fakt nevadilo. Ještě 2 dny jsem měla strašně nízký tlak a pořád jsem se kácela, bylo to strašně nepříjemný, pan doktor říkal, že mi asi někde něco Mareček přiskřípl, ale naštěstí jsem už v pohodě. Tlak jsem ale měěla kolem 80 na 40 + - .  Mareček je strašně hodný, nemá přehozený rytmus, krásně spinká i baští. V noci jí tak 2x a přez den ho i budím. Mlíka mám dost, kojení nám jde krásně. Jsem prostě moc šťasná. I za malého Míšu, jak Marečka krásně přijal. Objímá ho, pusinkuje, naučil se jeho jmého a krásně si zvykl na skate ke kočárku a nijak se vození v kočárku nedožaduje. Snad taková pohoda bude pořád . Mimochodem, epidurál jsem zase nedostala, a že jsem žebrala a jak mi to bylo platný, hold, zase pozdě, tak snad příště . Ve středu nás pustily domů. Jsme zdraví, prospíváme, jen tak dále. Mareček se narodil 4.7.2010, v 0:21 hodin, měřil 48cm a vážil 2650g.

Omlouvám se za tu délku, ale já se nějak nemohla zastavit, no hold slohovky - to je moje.
A těm co to vydrží číst až do konce, děkuji za pozornost . A děkuji hlavně všem babinetkám, za podporu, názory a pochopení a zároveň se omlouvám Letňátkům 2010, za slabou účast. Ale holky, pořád jsem s vámi. Díky moc všem.