Je to sice zázrak, ale i já jsem se nakonec dokopala k sepsání slohovky.

V pondělí 21. června jsem šla na běžnou kontrolu do porodnice, to jsem byla 38+5, abych se opět dozvěděla, že jsem zavřená na dva západy, čípek je tuhý, vzadu, nic se k porodu nechystá, od minulé kontroly žádná změna, příští týden přijďte znovu, to už půjdete na ultrazvuk, abychom věděli váhu miminka, no a když by se nic nedělo, tak vám to 12. července vyvoláme.... A tak jsem šla domů. Musím přiznat, že jsem to nebrala nijak tragicky, věděla jsem, že se to může během pár hodin změnit, takže jsem to neřešila a dál byla v pohotovosti. No a richtig - večer jsem šla na záchod a na kalhotkách jakýsi hlen, tak si říkám - že by hlenová zátka? Ještě jsem si hledala v knížce, že odchod hlenové zátky může být i pár TÝDNŮ před porodem. Tak jsme šli všeci v klidu spát, ráno manžel odjel do práce, já jsem nějak nemohla už usnout, no a v 8 ráno jsem ucítila jakýsi cosi, co mě donutilo přemýšlet nad tím, jestli to už náhodou není ono. To "cosi" se brzy opakovalo, tak jsem vstala, abych se podívala, po jak dlouhé době se to bude opakovat - jestli se to bude opakovat. A světě div se - opakovalo se to a hned po pěti minutách. Tak jsem volala manželovi, jestli by nemohl přijít domů, kdybych "náhodou" rodila, tak on teda přijel, zavolal tchýni kvůli hlídání, já se šla osprchovat, pustila jsem si na břicho teplou vodu - a mě to přešlo. Byla jsem sama na sebe vzteklá, že jsem do té vany vůbec lezla.
Už jsme plánovali, že počkáme půl hodinky a manžel odjede zpátky do práce, a jako bychom to přivolali - ono se to zase rozjelo. Hlídali jsme to celý den, pořád to bylo takový nepravidelný mezi 7-15 minutami, až pak se to najednou ustálilo na 5 minut, pak rychle na 3 a šup - vlítlo to na pravidelný kontrakce po dvou minutách. Samozřejmě v té době bylo 15.30, byla největší špička a porodnice na opačném konci Olomouce. Odevzdali jsme Páťu, já to obulela, že ho 3 dny neuvidím a už se jelo.
Celkem mě překvapilo, jak to bral manžel v klidu, nezmatkoval, celou dobu jel plynule a nenadával na ostatní řidiče (asi to už pro něho nebylo takový vzrůšo, když to bylo podruhý ) a celkem v klidu jsme dojeli do porodnice. Tam jsem ještě nechtěla moc říkat, že rodím, pořád jsem přemýšlela nad poslíkama. No a tak jsme došli na vyšetřovnu, tam mě položili a zajásali, že to bude rychlý, že už jsem na 2cm. Já byla celkem naštvaná, jsem si říkala, že jestli po 8 hodinách kontrakcí jsem teprv na 2 cm, tak to bude dlouhá noc. A tak mě oholili, klystýr jsem tradičně odmítla a šlo se na box. Tomáš ještě šel přeparkovat auto, já na boxu zavolala babičce a tak byl celkem klid... Za 15 minut přišla doktorka, že mě zkontroluje a natočí ozvy a ono hurá - najednou jsem byla otevřená na 7 cm a šla se píchat voda. To jsem ještě žertovala, ale jakmile mi tu vodu píchli, začali galeje. Já jsem se na lůžku stočila do klubíčka, nebyla jsem schopná ničeho, manžel mě akorát hladil po vlasech a já jsem se nemohla z té bolesti vzpamatovat. Začali mě brnět ruce, dostala jsem do nich šílenou křeč a nemohla s tím nic dělat, za chvilku mě začal brnět obličej, tak jsem jim to řekla a už mě dávali na kyslík.... Tím se mi hrozně moc ulevilo, mohla jsem najednou dýchat, bolest ustupovala a najednou jsem měla pocit, že je po všem. Pak už jsem jenom cítila veliký tlaky na konečník, tak jsem hlásila, co mi je, doktorka s PA mi radily, co mám dělat, a pak už to tak nějak šlo. Po každém stahu jsem chtěla vědět, kde je hlavička, ale šlo to hrozně rychle, nabídly mi, že si můžu na hlavičku sáhnout, ale já měla strach, tak jsem raděj tlačila. A ono pak vážně šlo, stahy mi pomáhaly (u prvního stahy chyběly, tak můžu říct, že s těmi stahy se tlačí fakt jednodušeji ) a najednou šup - a byl malej na světě. Akorát byl chudák celý domotaný do pupeční šňůry, což částečně vysvětlilo, proč se poslední týdny skoro vůbec nehýbal - byl v ní zamotaný fakticky obstojně.
Když bylo po všem, tak jsem byla neskutečně šťastná, že to mám za sebou, děkovala jsem všem okolo a byla jsem zvědavá jen a jen na ten náš uzlíček.
Jediný, co mi kazilo radost, bylo to, že jsem byla neskutečně vyčerpaná, i když byl porod krátký, celkově jsem na tom byla hůř než u prvního porodu. Tlak jsem měla přes 160, pořád se mi motala hlava, nevěřila jsem si, že udržím Lukáška, takže jsem ho musela odmítnout a měl ho u sebe manžel, pořád jsem jakoby čekala na další bolesti.... Bylo to zvláštní, měla jsem fakt strach, že se děje něco špatnýho, prý jsem tak i vypadala, byla jsem celá bledá a PA se furt ptala, jestli jsem v pořádku a pak pověřili manžela, ať mě hlídá a kdyžtak zvoní.
No, důležitý je, že se všechno vrátilo do normálu, největším šokem pro mě bylo, že mě ani nenastřihli, ani jsem se nenatrhla, nikdo po mně po porodu nic nechtěl a vzhledem k tomu, že jsem rodila večer, tak jakmile mě dali na pokoj, mohla jsem si lehnout a spát.

No, všechno se to nakonec zvládlo, navíc můj strach, že nebudu mít Lukáška tak ráda jako Patrika, vzal za své, jakmile jsem ho uviděla. Miluju ho od první chvíle a nikdy ho milovat nepřestanu. Jsem neskutečně šťastná, že se mi splnil sen o čtyřčlenné rodině, sen o dvou zdravých dětech, milujícím manželovi a šťastné rodině. Snažím se užít si každou chviličku, kdy to štěstí trvá, a modlím se, ať jsme šťastní už napořád.

Závěrem bych chtěla virtuálně poděkovat sestřičkám i doktorům z Fakultní nemocnice v Olomouci, byli tam fakt bezvadní a neskutečně trpěliví a vstřícní (hlavně na oddělení šestinedělí). Děkuju taky holkám z jarňátek 2008, kteří mi byli vrbou po celou dobu a doufám, že ještě hodně dlouhou dobu budou. (Zároveň se omlouvám letňátkům 2010, že jsem na ně během těhu neměla tolik času ).
A v neposlední řadě děkuju mému manželovi a synovi, oba dva to zvládají na jedničku a hlavně Patrik přijal Lukáška až neuvěřitelně hezky. Jsem teď fakt ta nejšťastnější máma na světě.