Luisa napsal(a):

Je mi přes 30, a jsem stále nevyrovnaná, k tomu nerozhodná, pesimistická, ustrašená.

¨
Je mi skoro 60 a jsem občas tohle všechno taky.
Klídek, Luiso.
NEMUSÍŠ BÝT DOKONALÁ!
Jinými slovy - jsi dost dobrá taková, jaká jsi - kapišto? Všechny námitky předem vyvráceny, protože když se na to podíváš objektivně, nic se proti tomuhle prohlášení namítat vpodstatě nedá.
Důležitý je jedině to, jestli se ti daří nějaké ty bolístky likvidovat, ne jakým tempem.
Tempo NENÍ důležitý.

Co se Luminky týče, přidávám se k hlasu lidu:
Jsi Skuhrací Královna Luminko a jsi v tom fakt dobrá! Firmy by si tě naopak měly najímat, neboť v Čechách jemné umění skuhrací dochází velmi častého uplatnění Vim to, poněvadž to neumím. Víš, jak já bycch někdy potřebovala trošku toho tvýho skuhráníčka?

Luisa napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Luisa napsal(a):

Luisi, tohle bych nepodceňovala, vypadá to téměř jako citová či psychická deprivace... Tohle ti může zcela spolehlivě zničit kaýždý vztah a tak vlastně znepříjemňovat život do nekonečna...
Hledala bych dobrého odborníka a našla kořeny toho všeho. Je potřeba to "přeprogramovat"

Na terapii jsem chodila několik let. Výsledkem bylo např. že jsem dokázala dát výpověď a najít si sama nové místo, začít se seznamovat přes internet a najít si partnera, dokonce se vdát. Pro jiné běžné situace, pro mě dřívě naprosto neproveditelné (a teď už možná zase neproveditelné). Už jen vyhledat psychologa byl nadlidský výkon (byla a vlastně jsem na to pyšná). Čekala jsem, že na terapii objevím "otřesný zážitek z dětství", který to u mě vše spustil. Na nic takového jsme nepřišli, jen na to, co už jsem věděla předtím. Můj vztah s otcem stojí za prd, nikdy jsem pro něj nebyla dcera jakou by chtěl, bála jsem se ho, nikdy jsem s ním a ani s jinejma chlapama neuměla jednat, mluvit. Přitom on je tzv. slušný člověk, VŠ, žádnej alkoholik apod. Zbytek je má povaha.

Nu, tak možná jen potřebuješ zase zajít na pár sezení a udělat si popřádek v životě.
A nebo třeba potřebuješ nějakou úplně jinou terapii.
Jsou desítky druhů psychoterapií a ty jsi třebas jen vyčerpala možnosti té, na kterou jsi chodila.
Prostě to nevzdávej.
Jinak si myslím, že není vždy potřeba hledat "otřesný" zážitelk z dětství...ony i docela malinké křivdičky a otřesy ve finále vyrobí jeden velký a nepřekonatelný blok,který se špatně "rozbíjí"...rozpouští a transformuje

Osobně si myslím - a vycházím i z vlastní zkušenosti - poznání hlubokých niterných pocitů u osob, u nichž jste přesvědčeni, že toto neřeší a mají zvládnuté (např. když i ostatním radí, jak na to... ), že "co je dáno, to je dáno" a zrušit to v jednom životě nelze.
Tím chci říct, že bude-li člověk k sobě opravdu upřímný, a pokud ten nedostatek sebedůvěry má zakódovaný v sobě z dětství (od rodičů, šikana od přátel, cokoliv...), tak i v důchodu, po všech slávách a úspěších v zaměstnání, ocenění v manželství, po stovkách všemožných terapiích na uvědomění si vlastní jedinečnosti a získání sebedůvěry....si stejně bude muset přiznat, že se k té avizované míře "mít se sám rád" stejně nedopracoval....Že ta neláska a pochyby k sobě samému v něm pořád je,...a on se jen naučil si to uvědomovat a dle potřebné nutnosti to před světem maskovat...

Luisa napsal(a):

Můj vztah s otcem stojí za prd, nikdy jsem pro něj nebyla dcera jakou by chtěl, bála jsem se ho, nikdy jsem s ním a ani s jinejma chlapama neuměla jednat, mluvit. Přitom on je tzv. slušný člověk, VŠ, žádnej alkoholik apod. Zbytek je má povaha.

Vis Luiso tyhle rodine uzly jsou casto veci ktera se rozpleta velice pomalu a samozrejme nesnadno.
V te vytucnene vete je znatelny uzel (coz sama vis). Neses si tu bolest ze nejsi dost dobra (tu iluzi ktara Ti byla nevedome implantovana (neumyslne) ) vsude sebou a proto kdyz vyvstane patricny podnet,automaticky zaktualizuje Tve bolesti udusane uvnitr a v souladu s tou bolesti reagujes prehnane a kricis.
Je to neco jako vracet se v case zpet do minulosti skrze pamet.
Ale ted je ted,neni to vcera.  Preprogramovat tyhle implantovane iluze je smer,cesta a cil.

Jak uz napsal Lupina. Ty jsi plnohodnotna bytost a jsi v poradku ted takova jaka jsi. Takova jak jsi se potrebujes prijmout i kdyz pro sveho otce jsi nebyla tou jakou si vysnil.
Nebot otcovi predstavy ,ocekavani pro dceru jakou by chtel jsou jeho vlastni a Ty je vubec nemusis naplnovat, jeho predstavy jdou ruku v ruce s nevedomosti (neuvedomenim si ) ze Te i on potrebuje prijmout takovou jaka jsi. (ale take to nedokaze ,stejne jako Ty)
Je to potom jako zacarovany kruh.

Hledat vsechny cesty jak z toho kruhu vyjit ven je vyzvou. Cest je mnoho a kdo opravdu hleda ten vzdycky najde. 
Clovek musi byt take predevsim sam k sobe trpelivy a s trpelivosti se ucit. 

hirondel napsal(a):

Clovek musi byt take predevsim sam k sobe trpelivy a s trpelivosti se ucit. 

A také musí  mít sám se sebou slitování

Agatha napsal(a):

Osobně si myslím - a vycházím i z vlastní zkušenosti - poznání hlubokých niterných pocitů u osob, u nichž jste přesvědčeni, že toto neřeší a mají zvládnuté (např. když i ostatním radí, jak na to... ), že "co je dáno, to je dáno" a zrušit to v jednom životě nelze.
Tím chci říct, že bude-li člověk k sobě opravdu upřímný, a pokud ten nedostatek sebedůvěry má zakódovaný v sobě z dětství (od rodičů, šikana od přátel, cokoliv...), tak i v důchodu, po všech slávách a úspěších v zaměstnání, ocenění v manželství, po stovkách všemožných terapiích na uvědomění si vlastní jedinečnosti a získání sebedůvěry....si stejně bude muset přiznat, že se k té avizované míře "mít se sám rád" stejně nedopracoval....Že ta neláska a pochyby k sobě samému v něm pořád je,...a on se jen naučil si to uvědomovat a dle potřebné nutnosti to před světem maskovat...

Já myslím, že v oblasti sebepřijetí je to jako - dovolím si ten příměr - jako třeba se sklonem k obezitě: Určité genetické dispozice  si sebou každý nase už od narození a je to dáno i výchovou. Ale podobně jako s tou obezitou - hodně věcí se dá ovlivnit a cíleně vylepšovat. Třeba z geneticky robustnější baculky může být životosprávou a cvičením šmrncovní baba. I když, na druhou stranu, očekávat, že z ní bude rovnou éterická víla, by bylo asi nereálné.

Mimochodem - to už myslím i Werich říkal, že nikdy o sobě nepochybuje pouze blbec. 
A povýšení arogantní seběstřední blbci jsou ubožáci, a narazíte na ně všude - virtuálně i v reálu.

Upravil(a) Blossom (8. 7. 2010 13:16)

hirondel napsal(a):

Ty jsi plnohodnotna bytost a jsi v poradku ted takova jaka jsi. Takova jak jsi se potrebujes prijmout i kdyz pro sveho otce jsi nebyla tou jakou si vysnil.
Nebot otcovi predstavy ,ocekavani pro dceru jakou by chtel jsou jeho vlastni a Ty je vubec nemusis naplnovat, jeho predstavy jdou ruku v ruce s nevedomosti (neuvedomenim si ) ze Te i on potrebuje prijmout takovou jaka jsi. (ale take to nedokaze ,stejne jako Ty)
Je to potom jako zacarovany kruh.

Dost pravděpodobně se ani Tvůj otec nepřijímá takový jaký je. Protože možná ani jeho rodiče ho nepřijali takového jaký je, možná měli o něm jiné představy, které nemohl naplnit. Jde o velké nepochopení s následky jež bolí.

Ale jakmile toto člověk pochopí, pochopí svého otce, pochopí sám sebe, pochopí svoji bolest i svůj křik ... nebude v tomhle kruhu už dál pokračovat = dojde ke změně

Pandorraa napsal(a):

Agato, souhlasím s tebou, že někteří lidé to tak mají a za celý svůj život se nic nenaučí, jen stále hrají své pokrytecké divadlo ve strachu, že budou odhaleni.
Ale pak tu jsou také ti, kteří se učit dovedou a ti to mají ale úúplně jinak

Ovšem, učit se můžeš, snaha je vždy ceněná a důležitá, i kdyby nevedla k úspěchu,...ale komu není dáno - nikdo to do něj nedostane. Svůj stín nepřekročíš, jen se s ním můžeš smířit a přijmout ho, ne?
Takže nevíš-li, jaké to je "být sebevědomý a mít se rád" - jak se pak můžeš snažit dosáhnout na něco, o čem vlastně nic nevíš?
Podle mě to nejde...

Mně se to vlastně "událo" samo. Možná v rodině (měli mě přiměřeně rádi), možná v různých kolektivech byla tak nějak posilována moje individualita a zvláštnost do té míry, že jsem měl období, kdy jsem neměl o sobě pražádné pochybnosti. A doteď mám pochybnosti spíš malé a velmi zřídkavé.

To sice není úplně přesně "mít se rád", je to spíše o sebevědomí. Mít se rád jsem také nepotřeboval nějak se učit. Často jsem před zrcadlem musel uznale kývnout, jaký jsem fešák. Úsměvné na tom pro účely naší diskuse je to, že obecně fešák pro většinu populace být vlastně nemusím a s největší pravděpodobností ani nejsem. Ale jelikož ostatní nám mohou být více či méně ukradení (nežijí náš život, naše radosti a strasti), tak ten pocit spokojenosti se sebou samým je zatraceně důležitý.

Z výše uvedeného vyplývá, že nemám instantní radu či návod, jak se dopracovat k "mít se rád", protože jsem to nijak intenzivně nepotřeboval. Co mi však pomáhalo, když byly oblasti života, se kterými jsem nebyl u sebe zrovna spokojen, tak začít od částí osobnosti (či těla), které se nám líbí. U někoho to mohou být oči, řasy, důlek na bradě, vlasy, loket, zadek, prsty, pohlavní orgány (zevní či vnitřní) apod. Pak lze postupovat dále, až se člověk dostane k celému svému fyzickému "já" i s částmi, které nejsou jako ze žurnálu, ale má je (se) prostě rád jako celek.

U osobnostních předpokladů (šikovnost, finanční zdatnost, fyzická zdatnost, vytrvalost aj), se kterými nejsme spokojeni, mi pomohla kineziologie s kouzelnou mantrou "i přestože je mi líto, že nejsem tak bohatý jakou soused od vedle a závidím mu jak prase, tak se mám rád a přijímám se". Je to značně zjednodušené, ale je to velmi mocná formulace, která je schopna celé vnímání posunout jiným a pozitivním směrem.

Agatha napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Agato, souhlasím s tebou, že někteří lidé to tak mají a za celý svůj život se nic nenaučí, jen stále hrají své pokrytecké divadlo ve strachu, že budou odhaleni.
Ale pak tu jsou také ti, kteří se učit dovedou a ti to mají ale úúplně jinak

Ovšem, učit se můžeš, snaha je vždy ceněná a důležitá, i kdyby nevedla k úspěchu,...ale komu není dáno - nikdo to do něj nedostane. Svůj stín nepřekročíš, jen se s ním můžeš smířit a přijmout ho, ne?
Takže nevíš-li, jaké to je "být sebevědomý a mít se rád" - jak se pak můžeš snažit dosáhnout na něco, o čem vlastně nic nevíš?
Podle mě to nejde...

To nevieš na začiatku o ničom. Ja som sa začala učiť cudzí jazyk ako 5-ročná - a čo myslíš, že som o ňom vedela? PRD. Na začiatku vieš vždy zhruba PRD, aj keď občas má človek pocit, že už vie všetko.... Na cestu môžeš vyjsť, aj keď nevieš, čo ťa čaká na jej konci - v podstate to tak robíme všetci. A aj cesta okolo sveta sa začína proste prvým krokom, na tom sa nedá nič zmeniť.

Nicolas napsal(a):

U osobnostních předpokladů (šikovnost, finanční zdatnost, fyzická zdatnost, vytrvalost aj), se kterými nejsme spokojeni, mi pomohla kineziologie s kouzelnou mantrou "i přestože je mi líto, že nejsem tak bohatý jakou soused od vedle a závidím mu jak prase, tak se mám rád a přijímám se". Je to značně zjednodušené, ale je to velmi mocná formulace, která je schopna celé vnímání posunout jiným a pozitivním směrem.

TY WOE

Když musím, tak musím.

Agatha napsal(a):

Blossom napsal(a):

Já myslím, že v oblasti sebepřijetí je to jako - dovolím si ten příměr - jako třeba se sklonem k obezitě: Určité genetické dispozice  si sebou každý nase už od narození a je to dáno i výchovou. Ale podobně jako s tou obezitou - hodně věcí se dá ovlivnit a cíleně vylepšovat. Třeba z geneticky robustnější baculky může být životosprávou a cvičením šmrncovní baba. I když, na druhou stranu, očekávat, že z ní bude rovnou éterická víla, by bylo asi nereálné.

Ano, s tím nelze než souhlasit ... Právě to jsem chtěla říct - z baculky uděláš pěknou babu - ne vílu,....z člověka dvacet let "vychovávaného" jako posledního otroka, s nulovým respektem k němu, k jeho potřebám a individualitě,..prostě sebevědomého člověka nevymlátíš ani pětimetrovou kopřivou,...
Pokud to nemáš v sobě od počátku - nikdo do tebe sebevědomí nenalije... Asi jako slepému popisovat krásy světa: může o nich poslouchat od rána do večera bohatou květnatou mluvou, ale nikdy je sám neprocítí. Na rozdíl od toho, komu oči slouží... Komu bylo dáno, ale třebas se jen zatím neuměl dívat správným směrem...

Víš co je Agato zásadní problém tohohle pohledu?
Že si někdo vůbec myslí, že je třeba z baculky "vyrábět" éterickou vílu. Že to tak prostě musí být, jinak žena nemůže být šťatná. Taková blbost
Pak s tebou pochopitelně souhlasím, to nejde.
Ale co jde a je dokonce velmi žádopucí je fakt, aby si i baculka (když už jste použily tenmhle příklad) uvědomila, že i taková jaká je, má své kouzlo, je žádoucí a existuje spousta mužů, kteří právě o tom, čeho ona má nadbytek, sní
Jsme totiž lidé různí, tak nás příroda stvořila a cpát sami sebe do nějaké mometálně "modní uniformy" je pěkná hovadina.
Takže podle mého názoru je nejlepší cesta, aby se taková baculka vykašlala na všechny ty diety a modelky, které se povětšinou týrají hlady, aby vypadaly, jak vypadají a prostě začala žít SVŮJ VLASTNÍ život, byla spokojená sama se sebou, přijala se taková, jaká je a netrápila se tím, že není jiná. Že není stejná, jako všechny ty kočky v televizi a v časopisech. Že je prostě SVÁ

A stejně tak je podle mne nesmírně důležité, aby i ten, jehož sebevědomí roky někdo pošlapával, pochopil a přijal, že proto není méně hodnotná bytost. Že nikdy není pozdě na to, aby se začal brát sám za sebe a KAŽDÝ krůček, který  v tom udělá, je obrovský pokrok. Každým takovým krůčkem mění totiž celý vesmír a to i tehdy, pokud není zrovna borec ala Pandora Jeho Everest je totiž zcela jiný než můj či tvůj Everest
Říkám to tu furt: každý jsme jinde, ale všichni stejně jdeme jedním směrem