luminka napsal(a):

Daphné napsal(a):

luminka napsal(a):

Tak já se k tomu ještě nedopracovala a celé mi to připadá divné, to mít se rád. Jako že to je nějaký porevoluční výmysl. Dřív přece každý vyznával skromnost, v pohádkách vyhrávali skromní a ne namyšlení a samolibí.

Já si myslím, že "mít se rád" neznamená neskromnost, sobeckost, namyšlenost a samolibost, luminko. Je to o vlastním, vnitřním pocitu, který se odrazí i v reakcích okolí. Třeba když se budeš usmívat a vyzařovat dobrou náladu, lidi okolo tebe budou mít taky dobrý pocit a tím se to vrátí. Totéž ovšem když budeš morous. A stejné je to u "mít se rád". Někoho se spíš týká spojení "nemít se rád", a tak se taky bude k tomu člověku chovat okolí. S tím jde něco udělat (například změnit myšlení z "nelíbí se mi pohled na mých pár špekovatých kil navíc" na "jedno kilo hezčí než druhé". )

Tak to je pěkný, někdo, kdo už tak má mindráky (třeba z těch špekovatých kil, nebo z něčeho jiného), tak ho ještě budou nesnášet ostatní. Jak to? Dřív jsem myslela, že ostatní nesnášejí spíš krasavce, namyšlené, kteří o tom vědí, nebo hůře vypadající, co si myslí, jak jsou krásní.

Tak namyslení a povýšení ľudia asi nie sú veľmi obľúbení, ale na druhej strane - ak sa niekto neznáša, furt fňuká a všetkých presviedča, že je neschopný, škaredý a nemožný - mám ho pracne presviedčať, že to nie je pravda? Alebo je jednoduchšie súshlasiť a povedať si v duchu"No, keď inak nedáš... tak pre mňa za mňa buď neschopná, škaredá a nemožná ...- a ešte ja protivná, trebárs..."

Podľa mňa vynikáš v lamentovaní... a občas tým vieš aj dobre pobaviť. A ešte výhovorky vymýšľaš nadpriemerne... Ja ťa mám aspoň takto uloženú v pamaeti. (Čo skúsiť nejakého koníčka,  v ktorom by si vynikla...?)

luminka napsal(a):

To bych taky ráda, takový koníček se zatím nenašel. Třeba kolegyni bylo divné, že nevyšívám a nepletu. Jen jsem doma občas něco opravila, to mě naučila nouze. Taky jsem se chtěla zbavit vzpomínek na špatné události, aby byl můj život lepší. V jedné knize radili malovat si pomníčky negativních událostí a pak celý hřbitůvek roztrhat a vyhodit. Měla jsem pořádný hřbitov. Roztrhala jsem ho, vyhodila, a nic, pořád si to špatné pamatuju a vzpomínám na to.

Ja bych rekla, ze jsi moc vtipná: vtipne pises. Otazka je, zda umyslne. Ale: Treba by sis mohla vytvorit vlastni blog.
P.S. Ja se spis divim, ze v dnesni dobe se ta kolegyne divi, ze nekdo nevysiva ci neplete... Uz presluhuje v duchodovem veku? ;-)

hirondel napsal(a):

Luisa napsal(a):

Chci být trošku jiná než jsem, nejde mi to a děsně mě to na sobě štve. Často se obviňuju.

Jak jina chces byt Luiso? Co to znamena?

Kdyz se umis obvinovat,pak uvaz-zakonite musi existovat i ta druha strana mince-umet se neobvinovat. (proste s tim prestat)
Ty jsi ta co dava svemu obvinovani tu silu (energii ktera Te zpetne negativne ovlivnuje) a prave proto jsi i ta co to muze zmenit a svoji silu-energii nasmerovat pozitivne. Je to otazkou treninku.

Kdyz se nad tim vsim hluboce zamyslis a vsimnes si jak si tim obvinovanim a kritizovanim vlastne skodis (trapis se tim),melo by Ti to dojit ,ze zase jedine Ty sama to muzes zmenit a sama sebe tim netrapit.

Luisa napsal(a):

Začnu se cítít jako největší nula na světě, že nestojím za nic. Tato situace se u nás doma často opakuje, přitom on jen konstatuje fakta, neútočí na mě, jen já si to tak vykládám.

Je dobre ze si uvedomujes ze si to automaticky (sila zvyku) vykladas jinak.
Ten zvyk Te ovlada protoze Ty se teprve ucis ho nenechat Te ovladnout.
Kdyz zaznamenas ze Te ten zvyk chce zase polapit ,ovladnout- muzes mu v duchu s laskavosti rict ,ze muze odejit. 

No jo, ale já si to uvědomím pozdě, až poté co neadekvátně zareaguju. Nechám se strhnout, řeknu něco, čeho pak lituju. Zaznamenám to, až je pozdě. A proto se potom obviňuju, že jsem to zase nezvládla. Je mi přes 30, a jsem stále nevyrovnaná, k tomu nerozhodná, pesimistická, ustrašená. To bych chtěla změnit na sobě. Plus i jiné aspekty mé povahy, je toho hodně.
Já vím, že to mám ve svých rukou, ale stále se nedaří. Já se strašně snadno vytočím, a pak kopu kolem sebe, nejvíc to pochopitelně schytává partner i když on je často příčinou (tak to vidím v tu chvíli já). Kdybych byla vyrovnaná a spokojená sama se sebou (měla se doopravdy ráda), tak by mě nemohl tak snadno vytočit.

Luisa napsal(a):

No jo, ale já si to uvědomím pozdě, až poté co neadekvátně zareaguju. Nechám se strhnout, řeknu něco, čeho pak lituju. Zaznamenám to, až je pozdě. A proto se potom obviňuju, že jsem to zase nezvládla. Je mi přes 30, a jsem stále nevyrovnaná, k tomu nerozhodná, pesimistická, ustrašená. To bych chtěla změnit na sobě. Plus i jiné aspekty mé povahy, je toho hodně.
Já vím, že to mám ve svých rukou, ale stále se nedaří. Já se strašně snadno vytočím, a pak kopu kolem sebe, nejvíc to pochopitelně schytává partner i když on je často příčinou (tak to vidím v tu chvíli já). Kdybych byla vyrovnaná a spokojená sama se sebou (měla se doopravdy ráda), tak by mě nemohl tak snadno vytočit.

Pochopila jsem ze si to uvedomis az potom.A prave proto rikam ze je dobre ze si to vubec uvedomujes. (protoze to je zakladni prvni krok)
Pak nastava ten tezsi= uvedomit si to drive nez vyslovis svoji neadekvatni reakce-uvedomit si to kdyz Te to prave v tu chvili polapilo. (velice tezke)
Nicmene pro zacatek by Ti v Tvem pripade ktery popisujes,ze si to uvedomis az pozde pomohlo i to,ze se za to nebudes obvinovat.
Nebot jestlize se neco teprve ucis zvladat,je pochopitelne ze jsi ucena z nebe nespadla a ze budes delat chyby dokud se to nenaucis. Za to se vsak nemas obvinovat cimz zaroven sama sebe trapis.
O tom obvinovani uz jsem psala vyse.

Pises ze partner je casto pricinou (ze tak to v tu chvili vidis Ty). A kdyz to neni v tu chvili ,jak to vidis pak (jinak) ? Co je pricinou?

Luminko, a co třeba takhle: Zpívám jako motorová pila, ale ráda a s chutí, a komu se to nelíbí, ať to neposlouchá. Nemám ráda domácí práce, no a co? Jsem dobrá, že je přesto zvládám.....

hirondel napsal(a):

Luisa napsal(a):

No jo, ale já si to uvědomím pozdě, až poté co neadekvátně zareaguju. Nechám se strhnout, řeknu něco, čeho pak lituju. Zaznamenám to, až je pozdě. A proto se potom obviňuju, že jsem to zase nezvládla. Je mi přes 30, a jsem stále nevyrovnaná, k tomu nerozhodná, pesimistická, ustrašená. To bych chtěla změnit na sobě. Plus i jiné aspekty mé povahy, je toho hodně.
Já vím, že to mám ve svých rukou, ale stále se nedaří. Já se strašně snadno vytočím, a pak kopu kolem sebe, nejvíc to pochopitelně schytává partner i když on je často příčinou (tak to vidím v tu chvíli já). Kdybych byla vyrovnaná a spokojená sama se sebou (měla se doopravdy ráda), tak by mě nemohl tak snadno vytočit.

Pochopila jsem ze si to uvedomis az potom.A prave proto rikam ze je dobre ze si to vubec uvedomujes. (protoze to je zakladni prvni krok)
Pak nastava ten tezsi= uvedomit si to drive nez vyslovis svoji neadekvatni reakce-uvedomit si to kdyz Te to prave v tu chvili polapilo. (velice tezke)
Nicmene pro zacatek by Ti v Tvem pripade ktery popisujes,ze si to uvedomis az pozde pomohlo i to,ze se za to nebudes obvinovat.
Nebot jestlize se neco teprve ucis zvladat,je pochopitelne ze jsi ucena z nebe nespadla a ze budes delat chyby dokud se to nenaucis. Za to se vsak nemas obvinovat cimz zaroven sama sebe trapis.
O tom obvinovani uz jsem psala vyse.

Pises ze partner je casto pricinou (ze tak to v tu chvili vidis Ty). A kdyz to neni v tu chvili ,jak to vidis pak (jinak) ? Co je pricinou?

Snažím se to analyzovat, ale fakt pořádně nevím. Můžu jen (přibližně) popsat své pocity v tu chvíli. Cítím uvnitř takové bolestné bodnutí, pocit ohrožení, a potřebu agresivně se bránit. Jakoby spustí ve mně natolik nepříjemné pocity, které nechci znovu prožívat, že ho chci za to potrestat. Tím řevem (někdy to tak doslova je) chci udusat to bolavé v sobě, tou svou nepříjemností ho chci vytrestat - tak, mně je teď bídně a ty za to můžeš, tak si to užij. Samozřejmě tohle mi v tu chvíli neběží hlavou, to ani nestíhám, jen to zpětně pitvám.
Připomene mi svými větami věci, které na sobě sama nemám ráda, protože i když se "kritice" vehementně bráním, v koutku duše mu dávám za pravdu. Kdybych byla se sebou vyrovnaná, tak mě to nerozhází.

Luisa napsal(a):

Snažím se to analyzovat, ale fakt pořádně nevím. Můžu jen (přibližně) popsat své pocity v tu chvíli. Cítím uvnitř takové bolestné bodnutí, pocit ohrožení, a potřebu agresivně se bránit. Jakoby spustí ve mně natolik nepříjemné pocity, které nechci znovu prožívat, že ho chci za to potrestat. Tím řevem (někdy to tak doslova je) chci udusat to bolavé v sobě, tou svou nepříjemností ho chci vytrestat - tak, mně je teď bídně a ty za to můžeš, tak si to užij. Samozřejmě tohle mi v tu chvíli neběží hlavou, to ani nestíhám, jen to zpětně pitvám.
Připomene mi svými větami věci, které na sobě sama nemám ráda, protože i když se "kritice" vehementně bráním, v koutku duše mu dávám za pravdu. Kdybych byla se sebou vyrovnaná, tak mě to nerozhází.

Luiso, znám tohle velmi dobře. A vnímám to tak, že nejvíc ze všech tím trápí-trestá člověk sám sebe, protože se v tom celém sám nachází

Daphné napsal(a):

Luminko, a co třeba takhle: Zpívám jako motorová pila, ale ráda a s chutí, a komu se to nelíbí, ať to neposlouchá. Nemám ráda domácí práce, no a co? Jsem dobrá, že je přesto zvládám.....

No jistěěěěě
Přesně tak to mám já.
No a ještě: jsem úžasná a nejlepší a kdo se s tím nemůže srovnat, tak tomu držím všechny pěsti, klidně i před nosem

Ne, vážně: je to věc volby, nic víc v tom není

Selima napsal(a):

Ja to mám zdanlivo ľahšie, ale v skutočnosti možno ťažšie: ja sa nevytáčam v tej chvíli, ale ukladám si jeho/ej slová do takej malej komôrky (alebo jedové číše, podľa páně Plzáka) a vo vhodnej chvíli, keď už celý svet vrátane jeho/jej na to zabudol, ich vytasím, prekrútim, použijem proti nemu/jej, apod. Mám bohužiaľ pamäť ako slon a krivdy sa v nej bohužiaľ ukladajú úplne ukážkovo. Tiež sa s nažím s týmto "darom" pracovať a tiež so striedavými úspechmi.

Tak tohle znám bohužel taky velmi dobře. To, že se vytočím hned vůbec neznamená, že to za čas nevytasím jako hnusnou podpásovku i když vím, že se to NEMÁ. I když bych žila 200 let, tak křivdy si budu pamatovat do smrti.

Upravil(a) Luisa (7. 7. 2010 19:02)

luminka napsal(a):

Tak já se k tomu ještě nedopracovala a celé mi to připadá divné, to mít se rád. Jako že to je nějaký porevoluční výmysl. Dřív přece každý vyznával skromnost, v pohádkách vyhrávali skromní a ne namyšlení a samolibí. Teď všude čtu, že aby se mi stávaly pozitivní události a ne ty špatné (po čemž toužím jak dítě po sladkosti, protože série malých negativních blbostí mě ubíjejí), musím mít sama sebe ráda. Jak to, připadá mi to divné. Myslela jsem, že události zvenku tak moc nezávisejí na nás. Prostě se nám stanou, přihodí. Slovo "náhoda, příhoda, přihodit se" z duše nenávidím. Jako kdyby nahoře někdo bezcitně házel kostkou a bylo mu jedno, jak se při tom cítíme. Prostě tobě se stane právě toto a hotovo.

Porevoluční výmysl?
Ty jsi luminkp zase v zajetí "předrevolučního"naprosto zločiného zmanipulování lidské mysli: nejdůležitější je celek, jedinec neznamená nic! To je ale pěkná hovadina . Celek složený z "nicotných" jedinců je stejně tak nicotný, jako ten "nejnicotnější" jedinec v něm

Věci musejí být v rovnováze, jinak nefungují, takže je nezbytně NUTNÉ mít se rád/a
Mít se rád/a vůbec není totožné se samolibostí a s namyšleností. Mít se rád/a znamená k sobě přistupovat jako k jedinečné bytosti, která si prostě lásku zaslouží jako každá jiná. Mít se rád/a znamená dbát na své vlastní potřeby jako na potřeby každého jiného člověka, na kterém mi alespoň trochu záleží. Mít se rád/a znamená myslet na sebe jako na každého druhého s prostou a obyčejnou bezpodmínečnou láskou - tedy netýrat sám sebe iluzemi vlastní nedostatečnosti a nedokonalosti. Mít se rád/a znamená nenechat se nikým ponižovat a usurpovat, ale také sám/a nikoho neponižovat a neusurpovat :jojoj:
V souhrnu mít se rád/a znamená se nijak "neupozadňovat", ale ani "neupřednostňovat". Prostě přesně vybalancovat tu ROVNOVÁHU a tak se dostat do harmonie sam/a se sebou a okolím.

Když se nemáš rád/a, nemáš nic, nemáš tedy co dát ani sobě, ani nikomu dalšímu. Stejně tak když máš všeho moc, probouzí to v tobě majetnické pudy a ty se nechceš rozdělit, chceš mít víc a víc a je ti jedno, že ani za tisíc životů nespotřebuješ to, co jsi nashromáždila... a zárověň, že to, co jsi nashromáždila a nahamonila sama pro sebe, musí někde tisícům životů chybět... A teď nemluvím jen o materiálních věcech.
Tak moc je tedy důležitá rovnováha

Každý, kdo hlásá něco jiného je podle mne pokrytec a nebo prostě pořád ještě nic nepochopil.
A když čtu tebe, tak pod tou vší skromností, kterou navenek ukazuješ, vidím velké ego, které ti nedovolí být šťastná - ono sice navenek dělá, že nechce nic, ale v podstatě chce všechno A co hůř: to všechno vlastně neumí ani definovat, takže ať dostane cokoliv, nebo ať se ti stane cokoliv (a věř, že se to neřídí žádným házením kostek), tak ty si z toho vybereš vždycky to nejhorší pro tebe.
Proč to děláš?

Wiki napsal(a):

Hlavně mi pomohlo pochopení, že moje neúspěchy nikoho nezajímají, tedy proč to někomu cpát a litovat se. Pochopení skutečnosti, že co si neudělám, nezařídím sama, to prostě nebudu mít. Že je všechno jen na mně. Cokoliv nemám nebo nebudu mít nebo nebudu umět, je jen můj problém a moje chyba. A pokud si mohu vybrat (a to jsem mohla, může každý), oslovily mě spíše úspěchy, než neúspěchy - bylo mi " v nich" příjemněji. Takže výběr byl a je naprosto jasný.

Snad jen doplním: moje neúspěchy zajímají jen ještě většíé zoufalce, než jsem já, nezajímají spokojené a vyrovnané lidi.
Takže si honem rychle musím vybrat, kam chci patřit

Luisa napsal(a):

Snažím se to analyzovat, ale fakt pořádně nevím. Můžu jen (přibližně) popsat své pocity v tu chvíli. Cítím uvnitř takové bolestné bodnutí, pocit ohrožení, a potřebu agresivně se bránit. Jakoby spustí ve mně natolik nepříjemné pocity, které nechci znovu prožívat, že ho chci za to potrestat. Tím řevem (někdy to tak doslova je) chci udusat to bolavé v sobě, tou svou nepříjemností ho chci vytrestat - tak, mně je teď bídně a ty za to můžeš, tak si to užij. Samozřejmě tohle mi v tu chvíli neběží hlavou, to ani nestíhám, jen to zpětně pitvám.
Připomene mi svými větami věci, které na sobě sama nemám ráda, protože i když se "kritice" vehementně bráním, v koutku duše mu dávám za pravdu. Kdybych byla se sebou vyrovnaná, tak mě to nerozhází.

Luisi, tohle bych nepodceňovala, vypadá to téměř jako citová či psychická deprivace... Tohle ti může zcela spolehlivě zničit kaýždý vztah a tak vlastně znepříjemňovat život do nekonečna...
Hledala bych dobrého odborníka a našla kořeny toho všeho. Je potřeba to "přeprogramovat"