Luiso,
obyčejně to funguje tak, že vezmeš dobu, po kterou se příliš ráda nemáš, znásobíš ji dvěma a začneš pracovat na tom, abys to změnila.... většina z nás na to přesně ten dvojnásobek času potřebuje...
Zkrátit to jde těžko, ale jde. Je dobré, když na to nejsi sama, tedy máš zpětnou vazbu od lidí, kteří tě vidí "jinýma očima", obvykla laskavějšíma než ty vidíš sama sebe.
Metod je hodně.
Jedna z nejúčinnějších je tato: http://www.jitrnizeme.cz/view.php?nazev … 2004022701
Pokud ji zbavíš rituálních mysterií, bude také fungovat, ale nebude tak účinná.
To je moje osobní zkušenost
Také to cvičení nedoporučuji nervově labilním ženám, které užívají AD. Neměly by ho rozhodně dělat samy, v případě vedení jinou osobou a nebo přímo ve skupině jim může naopak velmi pomoci.

Proč se nemáte rádi? Mě nenapadlo, že bych se neměla mít ráda. Zeptala jsem se 3 členů mojí rodiny, řekli mi taky že se mají rádi a myslím že mají...

Bety napsal(a):

Proč se nemáte rádi? Mě nenapadlo, že bych se neměla mít ráda. Zeptala jsem se 3 členů mojí rodiny, řekli mi taky že se mají rádi a myslím že mají...

Aniž bych chtěla zpochybnit, co řekli členové tvé rodiny, myslím že lidí, co se nemají rádi (nepřijímají se takoví jací jsou), je poměrně dost. Zdá se mi, že se to více týká žen (nebo spíš ženy to dokáží snáz přiznat).
Spousta lidí má mindráky, jsou nejistí, nevěří si, kolik lidí žije v nefungujícím vztahu, třeba proto, že si nevěří, že se dokážou o sebe postarat sami, nebo že by ještě našli někoho, kdo by je mohl mít rád (s jejich povahou, pár kilama nebo vráskami navíc). Nebo po sobě nechají dupat v práci. Anebo mě děsí, kolik žen se nechá týrat, ať už psychicky nebo fyzicky. Možná pletu páté přes deváté, těžko se mi to formuluje.
Proč se nemám ráda já? Někdy se mi zdá, že mi to už docela jde, ale jsem hodně labilní.
V práci i jinak mám věšinou strach projevit svůj názor, když se liší od jiných. Když je problém, hledám chybu automaticky u sebe (přitom v práci je málokdy u mě). Chci být trošku jiná než jsem, nejde mi to a děsně mě to na sobě štve. Často se obviňuju. Atd. Vím, že mám i dobré vlastnosti, jsou lidi co mě mají rádi, ale většinou jsem negativně naladěná. Partner třeba něco ohledně mé osoby komentuje, já si vše okamžitě a automaticky vykládám jako kritiku, kterou navíc neumím vůbec přijímat. Začnu se cítít jako největší nula na světě, že nestojím za nic. Tato situace se u nás doma často opakuje, přitom on jen konstatuje fakta, neútočí na mě, jen já si to tak vykládám. To bylo pár příkladů:-)

Ametyst napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Luiso,
obyčejně to funguje tak, že vezmeš dobu, po kterou se příliš ráda nemáš, znásobíš ji dvěma a začneš pracovat na tom, abys to změnila.... většina z nás na to přesně ten dvojnásobek času potřebuje...

No nazdar. Dvojnásobek...ale to většina lidí nemůže stihnout do koce svého života!
Je tedy lepší se o to vůbec nepokoušet?
Přece nebudu dobíhat vlak, který nemám šanci dohonit...

Jak jsi na to přišla, že nemáš šanci?

Potvrzuji, že ta kontrola, o které píše Pan, funguje.

Já se k tomu, abych se přijímala, jaká jsem, abych se měla ráda, dopracovala velmi těžce a než jsem na tom začala "makat", musel mě život pořádně nakopat, tak jsem byla slepá a pyšná a negativně sobecká a "ubohá".
Neexistuje žádný zaručený recept. Jenom rady, naše vlastní příběhy, naše vlastní cesty. Každý si z těch rad může něco vzítt, ale stejně si každý tu svou správnou cestu pro sebe musí najít sám. A taky - ta cesta nikdy nekončí, pořád je co zlepšovat.

Upravil(a) majkafa (4. 7. 2010 22:13)

Já se asi neměla takhle bezvýhradně ráda nikdy, takže kdybych na tom měla makat dvojnásobek doby, co jsem se ráda neměla, tak se musím dožít 150ti let.
U mě je problém, že nějak nejsem schopná najít žádné svoje kladné vlastnosti. Kdybych měla vyjmenovat svoje chyby, tak mi pomalu nestačí hodina, ale kladné vlastnosti? Já je snad ani nemám.
A není to jen moje představa. Proč mě opustil můj manžel? No, protože jsem byla pesimistická, sobecká, vzteklá, hádavá, nespolečenská, nespala jsem s ním ...
Proč mi to nejde v práci? Protože jsem líná, nesoustředěná, odbývám to, nebví mě pracovat.
Jaká jsem matka? Sobecká,neobětavá, vzteklá ...
To si o sobě nemyslím, to mi řekli druzí - exmanžel, vedoucí, děti.
K tomu jsem před 10ti lety ztloustla, takže i vypadám hnusně. Nikdy jsem nebyla hezká, spíš jen brejlatá šedá myš, ale teď jsem ještě k tomu tlustá myš.
Nemůžu říct, že bych se nenáviděla, tak nějak jsem si na sebe zvykla, ale že bych se mohla upřímně pochválit ráno před zrcadlem, to tedy ani náhodou.

Upravil(a) Ivana (5. 7. 2010 9:06)

Ahoj,Ivano,myši mám ráda,tak Ti píšu.Vše,cos tu napsala,jsem já přesně.Akorát moc hubená,vychrtlá a žádnej zadek.Zkoušela jsem k sebelásce kdeco a málem jsem si byla sebeláskou jistá.Potkala jsem přítele a mám s ním dítě.Co jsem si zkusila,že neumím vařit a uklízet jako matinka a že jsem agresivní  a měla bych být milejší.
Přesne od včerejška vím,jak to je:Frajer už dlouho miluje vdanou paničku s velkým pozadím.Já byla jen ta služka na doma,když už bude mít dítě,tak se o něj jako jeho matka budu starat. Jeho milá má chlapy na háku,chlastá každý pátek (já myslím i pondělky),o dítě se jí starají babičky a manžel.
Tak,jak jsem to včera nahlédla,jsem se rozhodlah nedovolit mu na mě sahat,nesnažit se být milá,neříkat,co jsem přes den dělala.Rozchod plánuju na září,jestli se mi povede získat zatím byt.Nejsem krasavice,ani kadeřnici si nemůžu dovolit,ale ponižovat se už nedám. A je mi líp.
P.S: to moje nemožné vychrtlé tělo s břichem plným strií mi dalo v září kouzelnou dceru a já se na ni nemohla vynadívat.Už jednu velkou mám,taky krásnou.Přítel to zkoušel shodit tím,že jsem je přece neporodila,narodily se císařem.A já si to,husa,tak brala!!!
Držím palce,Ivčo

Upravil(a) ElinaH. (5. 7. 2010 15:02)

fuj......to je vůl.......bila bych ho podvazkovým pásem přes hlavu

Ametyst napsal(a):

Bety napsal(a):

Proč se nemáte rádi? Mě nenapadlo, že bych se neměla mít ráda. Zeptala jsem se 3 členů mojí rodiny, řekli mi taky že se mají rádi a myslím že mají...

Já myslím, že se mají rádi všichni.
Jinak by tu nebyli.

Jen někteří to zrovna neprožívají.

Ja som obdobie, keď som sa nemala rada, skoro neprežila.... Akurát mi bolo ľúto skaličiť si telo a ešte som ľutovala tých, čo by ho skaličené našli. Inak mi bolo všetko tak nejako fuk. Keby sa dalo umrieť tak, že si to zaželáš a padneš mŕtva/mŕtvy na zem (a úhľadne, čisto, bez krvi a sračiek a tak), už by som tu nebola.

Já budu (furt dokola) propagovat Luisičku - ostatně, nomen omen, ne? Tedy Luisu Hay - Miluj svůj život. Absolutně srozumitelné komukoli, kdo došel k tomu, že s tím něco chce a potřebuje dělat.
A není to tak hrozné, Luiso. Já jsem to zvládla za 20 let z bodu "nemůžu se na sebe ani podívat" do bodu "holka, tobě to sluší víc, než ve třiceti" (dneska ráno)
I když je pravda, že z bodu, který popisuje Seli, mi to trvalo kapánek dýl....záleží, jak na tom jsi.
Jo a Pan ti neřekla, že každý kousek, o který se budeš mít radši, je dobrý a je to neuvěřitelná úleva.
Ono je důležitý začít - pak už tě to vede samo, přesně, jak říká Seli.

Selima napsal(a):

Okrem toho- aj malé zlepšenie je zlepšenie. Netreba zdolať na prvý pokus Mount Everest, stačí túra v Tatrách.

To máš pravdu.
Jen to chce sílu. A ta třeba mi chybí.
Nevylezu ani kopeček, natož túru.

Nalakovaná, nebo ne, mně fungovala Je, pravda pro lidi, kteří vůbec netuší, jak to mají udělat a kde začít. Kteří slyší "to musíš myslet pozitivně" nojo - ale jak?
Nicméně netvrdím, že to bez ní nejde - co začlo fungovat tobě?

Ametyst, pro začátek stačí třeba takříkajíc pár kroků po kuchyni - tůra i Everest můžou počkat, až se zbercháš.