Můj porod začal na chirurgické pohotovosti.
Během tří hodin mi otekly ruce takovým způsobem, že jsem neudržela skleničku s pitím. Nevěděla jsem, kam s tím, ke všemu byla půlnoc. Odjeli jsme na "chíru" a tam, jak viděli pandírko, mě samozřejmě hned poslali na porodnici. Takže jsem si přešla do vedlejší budovy, dospala tam noc  a ráno v pět začal typický český koloběh měření tlaků a teplot.

  V sedm hodin si mě vzal do parády primář s tím, že jde o těhotenský otok a jediný lék je porod. Byla jsem 40tt. Takže jsem dostala čtvrtku tabletky přímo na čípek a sestra mi říká, ať si jdu lehnout a dospat se. 
  Po půl hodině jsem začala cítit bolesti, docela mě překvapily svojí intenzitou. Nechápala jsem, jak mám u toho spát. V devět znova na kontrolu a další čtvrtka tablety. Chodila jsem po chodbě sem a tam, bolesti se rychle stupňovaly. Říkala jsem si, jak to bude vypadat za deset hodin.
  Kolem půl jedenácté jsem byla na předporodním pokoji na monitoru a z tohoto pokoje už jsem neodešla. Kontrakce lítaly, já spocená, vykulená, co se děje. PA se usmívala a říkala, že jsem jedna z těch, co rodí rychle. Sedla jsem si do vany, sprchovala si břuch teplou vodou (vůbec to nepomáhalo), a snažila se přežít.   Najednou přišla PA s tím, že mám návštěvu. Objevila se tam manželova sestřenice, která tam také pracuje, ale ne na porodním. Evidentně nečekala, že mě najde v takovém stavu. Vydržela se mnou tři kontrakce, které už chodily po 1-2 minutách a s vyděšeným výrazem vycouvala. Jí samotnou to teprve čeká. Ještě jsem na ní stačila houknout, ať volá manžela.
  Z posledních sil jsem vylezla z vany, lehla si na postel a jak jsem si před porodem říkala: Nebudu hystericky řvát, tak jsem si každou kontrakci hezky hlasitě odhekala.  
  PA mě zkontrolovala, zjistila, že jsem na 5-6cm a že můžu požádat o epidurál. Na tu větu jsem čekala jak na smilování. Během pár minut nade mnou stát mladý, sympatický a usměvavý anesteziolog. Do žíly jsem dostala oxytocin. PA mi s úsměvem povídá: Aby se to pořádně rozjelo. No, mě se to zdálo rojetý až dost...

  Jenže pak vzalo všechno rychlý obrat. PA volala doktora, chvíli sledovali srdeční akci miminka a pak doktor povídá: Okamžitě sekce! A jelo se. Před tím jsem dostala do žíly zase něco na kontrakce, které okamžitě zmizely, dali mi podepsat nějaké papíry (nezvládla jsem ani tři křížky, jen vlnovku ) a byla jsem na operačním sále. Jak jsem se později dozvěděla, miminko mělo pupeční šňůru kolem krku, bříška a kolem nožičky.
  Musím říci, že jsem se cítila absolutně klidná. Viděla jsem, že každý ví, co má dělat. Vše se dělo tak nějak automaticky. Mladý, sympatický a usměvavý anestezilog mi konečně píchl epidurál a začali s operací.
  Nebolelo to, jen cítíte tlaky. Řezání i šití ještě šlo, ale jak doslova rvali miminko ven, to byla teda síla.    

  Barunka poprvé zakřičela ve 12,51. Byl to neuvěřitelný, těžko popsatelný pocit...to křičí vaše dítě...
Hned mi hlásili, že je to holčička s očičkama jako korálky.

  Teď už jsme doma, je nám dnes 13 dní a jsme moc spokojení. Dobře papáme i spinkáme, i když nějaké poplakání je tu taky. Ale to k tomu patří.