V pátek 11.6.2010 v nejteplejší den v tomto roce mě v 1:00 v noci mě vzbudili poslíčci po 2-3 min. a nepřestali. Takovéto poslíčky jsem měla již několikrát, no tyto ani po 2 teplých sprchách nepřestali, nenechali mě spát a tak jsem nachystala a upravila sebe a synkovi zabalila kufr k dědovi a babičce a ve 3:30 jsem vzbudila taťku že pojedeme. Vypili jsme spolu kávu a vyrazili, ještě jsem si nebyla jistá, jestli pojedeme až do Vrchlabí nebo zůstaneme v našem okresním městě. 
Během cesty necelých 20 km do okresního města, kam jsme vezli malého k prarodičům mě kontrakce skoro přešly a tak jsem se rozhodla, že to do Vrchlabí v pohodě stihneme, to už nám zbývalo jen necelých 70 km a v noci nebyl žádný provoz.
V 5:30 jsme byli v porodnici. Po cestě kontrakce výrazně ubraly na intenzitě, no četnost se po příjezdu vrátila na ty 2-3 min přestávky a pak pár sekund kontrakce.
Udělali mi CTG a vyšetření a konstatovali: hrdlo dlouhé a zavřené, děložní činnost slabá, možná se porod večer nebo v noci rozjede a doporučili mi odpočívat na pokoji (naspala jsem v noci jen 2 hodiny).
Ještě mi pan doktor řekl, že když je rodička unavená, porod většinou za moc nestojí.
Dostala jsem vybrat jaký chci pokoj, řekla jsem nějaký nadstandard, hlavně ať jsem sama.
Dostali jsme pokoj s manželskou postelí, dřevěnou postýlkou. Tolik jsem ani nečekala.
Něžně jsem koukala na postýlku a doufala, že v ní bude brzy moje děťátko.
Kontrakce mě nepříjemně bolely, jen když jsem se hýbala. Pokud jsem se nehýbala, nebolely skoro vůbec. Jako pomoc proti bolestem jsem dostala 2 nahřívací lahve, jednu na bříško, druhou na záda. Opravdu to pomohlo a skoro bych i mohla usnout, kdybych neměla nervy napjaké, kdy už to bude a v porodnici nedělali hluk s výměnou oken. Tatínek se vyspal na můj porod dokonale. Já jsem ležela a četla jsem si časopisy z klinik boxu (to je taková reklamní krabice s vzorky časopisů pro maminky a s kosmetikou pro mimi, kterou každá maminka dostane), snažila jsem se nehýbat, nahřívat, pořádně se najíst a vypila jsem 3 l vody. Během dopoledne se udělalo vedro, v pokoji bylo snad 30 stupňů. Měla jsem tu smůlu, že na severní straně porodnice zrovna v ten den měnili okna. Samozřejmě bylo slyšet spousta vrtání a bouchání, tak jsem si připadala jako doma, kde zrovna působí tesaři.
Porodní asistentka se chodila ptát, jestli bolesti nabraly na intenzitě, já odpovídala že bohužel pořád nic, vždy změřila ozvy děťátka.
V 11:30 už mě začal podbřišek opět bolet, asi tak intenzivně jako v noci ti poslíčci. Řekla jsem taťkovi, že se něco možná začíná dít, ať se jde v klidu naobědvat, ať pak nemá večer hlad, až budu rodit.
Kolem 12:00 jsem šla za asistentkou, že bolesti jsou silnější, ať se do mě podívá. Podívala se a pochválila, že 4-5 cm. Ptala jsem se, jestli už mám chodit nebo ležet, ona řekla, jak se cítím, ať třeba zkusím sprchu, že je to vedro. Tak jsem pochopila, že lepší bude nesnažit se moc o fyzickou aktivitu (jako např. skákání na balonu), protože bych to v tom vedru dlouho nevydržela.
Dala jsem si teplou sprchu na břicho, donesli mi oběd, zvládla jsem sníst jen brambory z polévky, to už jsem se do jídla vyloženě nutila, abych měla na porod sílu, navíc na mě přišla běhavka na záchod (klystýr jsem nedostala). Sezení na WC mi taky dělalo dobře a kontrakce tak nebolely, ležet nešlo. Pohybovala jsem se už jen mezi WC a sprchou. No najednou se mi zatočila hlava z toho vedra, tak jsem ve 12:20 jsem zavolala SOS taťkovi, ať mě jde hlídat, abych neomdlela. Pak jsem zalezla do sprchy, už jsem byla schopná být jen na všech 4 a sprchovat si břicho teplou vodou. Kontrakce byly téměř bez přestávky. Na jednu kontrakci jsem si už zařvala, chtěla jsem aby někdo přišel. To jsem byla ve stavu, kdy vstát a přivolat sestru vypínačem bylo moc složité.
Hned byl slyšet dupot na chodbě a přiběhly 2 asistentky. Asistenka, která se o mě od rána starala mě na pomohla stát, odvedla na postel, vyšetřila a velmi překvapeně konstatovala, že jsem se za těch 20 min. co mě neviděla otevřela ze 4 na 10 cm a jdeme rodit. Vůbec jsem nechápala, jak je to tak rychle možné, navíc nevytekla ze mě ani kapka ničeho, i hlenová zátka zůstala. 
Sestra mě chtěla odvést na sál (o 3 dveře dále), no moje první starost byla, že jsem nahá a jsou tam na chodbě řemeslníci a chtěla jsem se jít oblíkat. Pak přišla kontrakce a řekla jsem, že už je mi všechno jedno, vzala jsem první věc, co mi padla do ruky: přebalovací podložku, trochu si s ní zakryla předek, sestra mi zakryla mým ručníkem zadek a tak jsem došla na sál. Po cestě na sál sestra svolávala personál, že jdeme rodit. To byl fofr. Na sále byl klasický porodní stůl, porodní stolička a u ní matrace. Trošku jsem zmateně koukala, co si vybrat, asistenka mi nabídla kleknout si na matraci. Klekla jsem si, ruce opřela o sedák porodní stoličky a chytila se tyček opěradla a v této pro mě pohodlné pozici čekala. V tu chvíli dorazil tatínek, byla jsem moc ráda, že to stihnut. To už přišla další kontrakce a mi vadilo, jak to tlačí na spodek, tak jsem poprosila, ať už píchnou tu vodu. Troška vody vytekla, následoval moment úlevy, pak mi řekla asistenka ať mírně zatlačím, radila mi, ať tlačím pomalu, no já jsem si říct nedala a zatlačila pořádně a pořádně si při tom zařvala. Tak byla malá asi za 5 sekund venku, to bylo ve 12:34. Všeho všudy od příchodu na sál do porození uběhly asi 2 minuty. První slova asistenky byla, že takovu rychlost už dlouho neviděla. Podívala jsem se za sebe a viděla svou princezničku, ale taky to, že ze mě tekla krev mírným proudem. Jednali velmi rychle, honem přestřihli pupečník, vylezla jsem na kozu (kupodivu pro mě to nebyl žádný problém) a pan doktor mi pomohl rychle porodit placentu nějakým hmanem přes břicho a musela jsem zatlačit. To jsem si zařvala potřetí a bylo to pro mě horší než porod dítěte. Hlavně jsem měla strach, aby mě nemuseli uspávat a proběhly mi hlavou všechny krvácivé komplikace, které jsem měla načtené. Měla jsem hold poslechnout a tlačit mírně a radši tolik nečíst. Tím mocným zatlačením se trochu odloučila i placenta dřív než je zdrávo a trošku mě malá natrhla ramínky, jak ze mě vyletěla. Přítel říkal, že to bylo, jako by ze mě skočila šipku. 
Aničku zvážili: 3,125 kg.
Pak už následovalo jen šití dvou malých trhlinek, už při šití jsem dostala svou Aničku ještě nahou a už očištěnou na hrudník a pak už nás neodloučili. Během šití jsem zkoušela kojit, no v té pozici se nám přisátí nepodařilo a ona poplakávala. Pak oblékli Aničku, já jsem dostala pampersky a dovedli mě na pokoj, tatínek nesl Aničku. Už půl hodiny po porodu jsem ležela s přítelem na pokoji, Anička ležela mezi námi a zkusili jsme kojení. V leže nám to šlo hned. Anička vydržela 2 hodinky střídavě pít, spinkat a blinkat, pak usnula na 5 hodin tvrdým spánkem.
Mě doporučili po porodu 2 hodiny nevstávat a hodně pít. To jsem ráda dodržela. Kojení mi způsobovalo bolestivé kontrakce, jak se děloha zavinovala a jakýkoliv pohyb to ještě zhoršoval. Po 2 hod. mi přítel pomohl vstát, sama jsem si došla do sprchy a byla jsem překvapená, jak jsem fit. Mohla jsem sedět, klidně bych mohla jít na pole okopávat brambory :-) . Ani jsem z toho zážitku do půlnoci nemohla usnout a pořád jsem se na Aničku dívala, jak je krásná. Porod mi vůbec nepřišel vysilující, jen to horko mi vadilo. Celkem jsem za ten den vypila 5 l. vody.
Jsem moc ráda, že jsme jeli rodit do Vrchlabí a mohli si tak užít první chvíle života Aničky spolu. Přítel zůstal přes noc s námi a celý další den. V sobotu jel navečer domů, ale každý den nás navštěvoval, přijeli i se starším synkem, až si nás dnes konečně mohl odvézt domů. Nechtěli jsme, aby si starší klouček připadal odstrčený, jinak by klidně přítel mohl zůstat všechny dny a noci v porodnici.
Ve Vrchlabí se mi líbilo úplně vše, chválím porodní asistentky a sestry, které se chodili sami ptát, jestli něco nepotřebuji, vždy s úsměvem, velké plus je i to, že vše i jídlo nosí na pokoj, takže rodička po porodu může opravdu jen odpočívat. Připadala jsem si jako na dovolené na horách, ze které jsme si přivezli miminko.
Aničku měřili až 3. den po porodu, protože měření je miminkům nepříjemné, tak to nedělají hned po porodu. Má rovných 50 cm.
Anička se krásně kojí a přibývá a my jsme nejšťastnější rodiče dvou (jak jinak) nejkrásnějších dětí.

Upravil(a) eva4444 (15. 6. 2010 18:09)