Wiki napsal(a):

Kdyby neměl zájem na návratu k rodině, také nevadí. Nezasloužil si toto místo - bude tedy volné pro nového partnera. Může tě totiž čekat nový a lepší život, než doposud. není to žádný konec světa a katastrofa. Spíš si myslím, že když uvidí, že ty ho nedržíš a nevyvádíš, že ho to vykolejí , dostane strach ze ztráty zázemí a dá zpátečku. 

Je potřeba jednat racionálně. Zorganizovat chod domácnosti, prostředky pro zabezpečení rodiny a své zázemí. Vím, že ti nyní  probíhají všechny možné emoce a stavy, vím jak je to nepříjemné, ale vydrž to. Všechno se vyřeší a poskládá.

Dovolila jsem si vypíchnout z Wikina  příspěvku to absolutně  nejdůležitější: Zůstat alespoň na povrchu  cool.   Spousta  aktérů rozpadlých vztahů po čase řekne - kdybychom si odpustili ty kyblíky emocí , výčitek, špíny ( zbytečné) bylo by možná k čemu se vracet....
Ovšem   klidem nemyslím útrpné čekání na  mužovo zmoudření.

Pandorraa napsal(a):

Balit muži kufry a pokřikovat na něj: Táhni k tý couře a už se nevracej!" si může dovolit jen ta žena, která to tak cítí nejen hlavou, ale i srdcem. Nevede jí její uražené ego, ale smířené a uzdravené srdce.

Ale takhle jsem to vůbec nemyslela.. průpovídky o courách bych vynechala, ale nějak mi připadá ze Sorajaa manželovou přítomností - ačkoli zřejmě velice střídmou - docela trpí.. Spíš to vidím tak, že "promýšlet" jestli od rodiny odejde nebo ne, by mohl jinde.. Tím pádem i Sorajaa bude mít čas a prostor si také v klidu promyslet, jestli ještě bude stát o to, aby se případně vracel...

Haha, teď koukám, že jsem nečetla moc pozorně..  Tohle je to co jsem myslela:

"Mám tě ráda, ale donekonečna na tebe čekat nebudu, ani držet tě doma za nohu nebudu.
Můžeš se rozhodnout svobodně, máš na to tolik a tolik času, já budu zatím taky přemýšlet a pak se tu zase sejdeme a řekneme si, k čemu jsme oba došli."

ovšem do toho "pak sejdutí" bych asi opravdu uvítala ho spíš nevidět...

helčo,

myslím, že kde bude manža přemýšlet, je čistě jeho problém.. přesně jak říkáš.. existují hotely, ubytovny... možná jsem vedle, ale být postavená před "mám jinou paní, PŘEMÝŠLÍM jestli teď budu s ní nebo s vámi" mi přijde jako jednání dítěte... Vybral si, že Soraja už patrně nemá být součástí jeho života jako jeho partnerka, tak proč by ona měla trpět při pohledu na to jak se přijde domů "zkulturnit" a jde jinam?

Možná jsem se v mém prvním příspěvku vyjádřila se sbalenými kufry příliš ostře.. Pokud tedy budou schopní si spolu promluvit alespoň na tolik aby si tedy vzájemně dali čas a stanovili určité podmínky... Pokud manžel očekává "full service" když se ukáže doma a nic "nenabízí" pak mi to přijde jako jednostranně vyčerpávající a nefér.. a je na Sorajje, aby si ujasnila nakolik to takhle bude přijímat.. Patrně i za cenu "poslání ho do náruče"..

Upravil(a) Rei (15. 6. 2010 16:07)

Holky, díky vám všem za vaše příspěvky a zkušenosti, Pandořře za za úžasný článek, ve kterém jsem se místy poznávala. Začínám si vše pomalu srovnávat v hlavě a vidět důvody, proč se to vše stalo. Vdávala jsem se v 18, manžel byl můj první a nepoznala jiný chlapy, takže jsem nemohla srovnávat a brala to moje přizpůsovení jemu jako normální. Vytěsnila jsem svůj svět, svoje zájmy, přání, kamarády a koníčky a žila jen těmi maželovými.Velká chyba, teď to vím. Moje chyba. Jenže co teď dál? Ten můj malý svět s maželem uprostřed se mi rozpadá a já mám hrozný strach z toho velkého světa kolem sebe, který prakticky neznám. Proto se tak upínám k tomu důvěrně známého, i když nevím, jestli to vůbec ještě smysl.
Nelituji těch víc jak 20 let, mám bezvadný děcka, dobrou práci. Jen si říkám, co dál?
Manžel mě za ty roky zřejmě začal brát jako nedílnou a jistou součást zařízení domácnosti, já se vracela pozdě z práce utahaná, do noci uklízela vařila a starala se, manžel, který přicházel o 3 hodiny domů dříve, nedělal skoro nic nebo jen velmi málo. V klidu si pospal po práci a pak se věnoval svým koníčkům. Takže nebyl problém vyplnit svůj volný čas a zahnat nudu milenkou. Má práci, která ho neuspokojuje, ale nic neudělal pro to, aby to změnil. Kdyby měl víc starostí a práce, možná by k tomu nedošlo.
Jenže co teď dál, má to ještě smysl? Manžel odmítá se mnou cokoli řešit, prý se musí rozhodnout sám, kdy to bude, to samozřejmě neví, jestli ho budu tlačit, prý se sbalí a odejde hned, ale netuším kam by šel, možná jen tak vyhrožuje a myslí si,že se leknu, dám mu pokoj a on si bude dál žít svůj pohodlný život teď navíc obohacený milenkou.
Mám obavy, že se to může takto táhnout donekonečna a zároveň nevím, kde vzít v sobě sílu a zbavit se strachu z budoucnosti a vyřešit to sama. A mám to vůbec řešit? Nebo čekat? A jak dlouho?
Moc vám děkuji za další příspěvky, dodávají mi sílu díky nim si vše srovnávám v hlavě.

Moc bych ti přála Soraajo abys  našla odvahu se vzepřít. Možná mají tvé děti domov jen za servis( jako ti moji velcí potomci)- tudíž  procházky s dcerou jsou sci -fi,kde by máma byla poněkud out...Možná  tvůj muž  odejde za hlasem hormonů v přechodu- ale kde jsi ty?   Přece mi neříkej, že nemáš jednu jedinou kámošku.  Jedu jedinou zálibu, která by tě vytáhla ven z opečovávané a momentálně poněkud kontraproduktivně fungující domácnosti?!?
Čekání na popravišti nových možností- tak bych viděla tvoji momentální pozici. Ale ty tam nejsi přivázaná za nohu! Můžeš se sebrat a už tenhle víkend jet  za bratru 2tisíce na  víkend pro ženy  do nejbližších lázní, nebo navštívit   nejbližší zoo, nebo já nevím- muzea v Praze, nebo jen obecní knihovnu- prostě NĚCO, COKOLIV - co tě vytáhne a nedovolí ti jen čekat na vysmátého zaláskovaného mužíčka...  Při takové změně stereotypu možná dojdeš k rozhodnutí , co a jak dlouho chceš snášet... Možná si řekneš, že budeš  tiše čekat na to až dostane tvůj muž od manžela milenky na budku a bude  se chtít vrátit lízat si rány domů. Možná si řekneš , že jakékoliv čekání ti bere energii a čas- ale věřím, že takový čas jen pro sebe a v neznámém prostředí tě někam pinkne. Pomůže ti rozhýbat myšlení... Držím pěsti.

sorajaa napsal(a):

Holky, díky vám všem za vaše příspěvky a zkušenosti, Pandořře za za úžasný článek, ve kterém jsem se místy poznávala. Začínám si vše pomalu srovnávat v hlavě a vidět důvody, proč se to vše stalo. Vdávala jsem se v 18, manžel byl můj první a nepoznala jiný chlapy, takže jsem nemohla srovnávat a brala to moje přizpůsovení jemu jako normální. Vytěsnila jsem svůj svět, svoje zájmy, přání, kamarády a koníčky a žila jen těmi maželovými.Velká chyba, teď to vím. Moje chyba. Jenže co teď dál? Ten můj malý svět s maželem uprostřed se mi rozpadá a já mám hrozný strach z toho velkého světa kolem sebe, který prakticky neznám. Proto se tak upínám k tomu důvěrně známého, i když nevím, jestli to vůbec ještě smysl.
Nelituji těch víc jak 20 let, mám bezvadný děcka, dobrou práci. Jen si říkám, co dál?
Manžel mě za ty roky zřejmě začal brát jako nedílnou a jistou součást zařízení domácnosti, já se vracela pozdě z práce utahaná, do noci uklízela vařila a starala se, manžel, který přicházel o 3 hodiny domů dříve, nedělal skoro nic nebo jen velmi málo. V klidu si pospal po práci a pak se věnoval svým koníčkům. Takže nebyl problém vyplnit svůj volný čas a zahnat nudu milenkou. Má práci, která ho neuspokojuje, ale nic neudělal pro to, aby to změnil. Kdyby měl víc starostí a práce, možná by k tomu nedošlo.
Jenže co teď dál, má to ještě smysl? Manžel odmítá se mnou cokoli řešit, prý se musí rozhodnout sám, kdy to bude, to samozřejmě neví, jestli ho budu tlačit, prý se sbalí a odejde hned, ale netuším kam by šel, možná jen tak vyhrožuje a myslí si,že se leknu, dám mu pokoj a on si bude dál žít svůj pohodlný život teď navíc obohacený milenkou.
Mám obavy, že se to může takto táhnout donekonečna a zároveň nevím, kde vzít v sobě sílu a zbavit se strachu z budoucnosti a vyřešit to sama. A mám to vůbec řešit? Nebo čekat? A jak dlouho?
Moc vám děkuji za další příspěvky, dodávají mi sílu díky nim si vše srovnávám v hlavě.

Sorajaa, ja som si pri rozchode s bývalým hovorila "To je koniec, to je Smrť"... Tiež sme boli až príliš previazaní, hoci ja som mala svoje kamošky a nejaký ten individuálny záujem, ale on mal syna, ktorého sme spoločne vychovávali - to bol silný argument. Potom mi vrátila kamoška to, čo som jej kedysi povedala pri JEJ rozchode "Každý koniec znamená nový začiatok". Vesmír nemá rád vákuum a ono vždy niečo príde, prázdnota nezostane - bude záležať len na tebe, nakoľko si to "nové" k sebe pustíš.

Sorajo, teď to je všechno čerstvý, při představě, že ti muž odejde se bojíš, že se sesypeš, ale jestli mu budeš poskytovat "hotel" který u tebe má nebude nikam spěchat a tvoje utrpení bude nekonečný. Jsou tu holky co na takového parazita čekají i pět let. Prošla jsem podobnou situací a dala na čas sanci / byla to chyba ex ten půlrok  nevyužil na přemýšlení, ale k tomu aby nás se synem oškubal jak jen to šlo/. Nakonec jsem konečně dostala vztek a vyprovodila jsem ho div neběžel /dneska se tomu opravdu upřimně směju a měla jsem to udělat dřív/Chlap když je zamilovaný tak je uplně mimoň. Ty to vidíš teď hrozně bolavě, ale my z venku to spíš vidíme tak, že by ses měla bát, aby ti ho tak vyvolená nechtěla vrátit. Protože dárečka co bude platit cirka 4 tisíce na svoje děti a přitom vydělá jen 14 tisíc nebude dnešní "moderní matka" asi brát všema deseti. Navíc píšeš, že je vdaná. Možná až to u ní praskne přileze ten tvůj ještě rád ke křížku. Rozhodně se neboj, že zůstaneš sama, jsi ještě mladá a navíc máš odrostlé děti. Jestli můžu poradit jednu důležitou věc, začni místo breční koukat jak se finančně zajistíš alespoň do začátku. Ulej si každou korunu,kterou jen budeš umět ulejt. Ono až se vybrečíš budeš muset dál fungovat. A určitě to netutlej, děti jsou dospělé a není to tvoje ostuda, že se manželovi splašil pohasínající hormónek. Začni tím, že skončíš s pradlenou, žehlenou a posluhou pro všechny. Mně v těch nejtěžších chvílích pomáhala práce, uklízela jsem třeba ve čtyři ráno půdu nebo kůlnu na nářadí, vymalovala jsem si jinak dům, postupně jsem si nakoupila nový nábytek. Padala jsem na hubu a neměla čas na někoho kdo si mě nezasloužil Celkem rychle jsem se ze smutnění dostala, pomohl taky "převozník" co mi vrátil sebevědomí a dneska jsem ráda, že to tak dopadlo, spíš si vyčítám, že jsem se nechala dostat do situace, kdy jsem žila život tak aby exovi nic nechybělo a nic nemusel a sama jsem odsunula i sebe stranou.

Holky, ani nevím, jak vám všem mám poděkovat, držíte mně nad vodou a pomáháte ujasnit moji situaci, jste bezvadný..
Vím, že máte pravdu a vím, že si za současnou situaci můžu také sama. Je to pro mě jenom velký šok, že to vše přišlo tak nečekaně a strašně to bolí. Pořád si říkám, že to není možný, aby manžel hodil za hlavu mě, děti, celých těch 20 společných let a bylo mu totálně fuk dívat se, jak mi teď je, jak se trápím, co bude s naší rodinou, dětma...
Pořád to nedovedu pochopit. Proč mi neřekl dřív, jestli mu něco vadilo?
Jak pro něj může nějaká jiná, kterou zná tak krátce, znamenat víc než naše rodina a děti?Na otázku, co bude se studiem dětí jen pokrčil rameny.Pokud prý odejde, bude platit alimenty, co mu vyměří soud, víc ale ani korunu, jemu prý taky nikdo nic nedal, když byl mladý.Beru to jako pozdraz, obě děti mají gymnázium, všichni jsme počítali s tím, že půjdou dál studovat, i manžel to tak chtěl. Starší dcera studuje v Opavě, kde možnost najít nějakou brigádu je takřka nulová.
Nechápu, to té druhé je jedno, že zničí dvě rodiny?
Na druhou stranu nevím, pokud by manžel nakonec přece jen zůstal, jestli bych byla schopná na něj dále pohlížet jako na chlapa, kterému můžu věřit a vážit si ho.
Nechci dělat ukvapené závěry a říct mu, aby odešel okamžitě, vím že to by byl konec.Ale také nevím, jak dlouho budu schopná tuto situaci snášet, je hrozný vidět, jak je zaláskovaný, jak pořád mobiluje s tou druhou, neřekne kam jde a kdy přijde. Zároveň je mi jasný, že tato situace mu maximálně vyhovuje, s tou druhou to má nádech zakázaného ovoce (její muž prý nic netuší) a může se to táhnou hodně dlouho, aniž by měl potřebu něco řešit.
Jak dlouho myslíte, že může taková fascinace milenkou trvat, jak dlouho může trvat než mu spadnou růžové brýle?Jinak aspoň perlička: včera večer přišel od milenku, velmi se podivovatl kde má nachystanou večeři, na stole jsem nechala ležet kuchařku a na ní lístek: Večeři máš na straně 58. Odešel spát hladový.
Ještě jednou vám holky všem moc děkuji, a budu moc ráda, když mi zase napíšete.

sorajaa napsal(a):

A ještě jedno, vím že  bych měla taky někam vypadnout, věnovat se nějakým koníčkům, jenom na to teď vůbec nemám sílu a energii, nikam se mi nechce, jsem strašně unavená, žiju ze dne na den. Byla jsem včera sednout se známýma na kafe a stejně si to vůbec neužila, pořád myslela na ty svoje starosti, jak to překonat?

Aktivitou, byť z donucení.....

sorajaa napsal(a):

Holky, ani nevím, jak vám všem mám poděkovat, držíte mně nad vodou a pomáháte ujasnit moji situaci, jste bezvadný..
Vím, že máte pravdu a vím, že si za současnou situaci můžu také sama. Je to pro mě jenom velký šok, že to vše přišlo tak nečekaně a strašně to bolí. Pořád si říkám, že to není možný, aby manžel hodil za hlavu mě, děti, celých těch 20 společných let a bylo mu totálně fuk dívat se, jak mi teď je, jak se trápím, co bude s naší rodinou, dětma...
Pořád to nedovedu pochopit. Proč mi neřekl dřív, jestli mu něco vadilo?
Jak pro něj může nějaká jiná, kterou zná tak krátce, znamenat víc než naše rodina a děti?Na otázku, co bude se studiem dětí jen pokrčil rameny.Pokud prý odejde, bude platit alimenty, co mu vyměří soud, víc ale ani korunu, jemu prý taky nikdo nic nedal, když byl mladý.Beru to jako pozdraz, obě děti mají gymnázium, všichni jsme počítali s tím, že půjdou dál studovat, i manžel to tak chtěl. Starší dcera studuje v Opavě, kde možnost najít nějakou brigádu je takřka nulová.
Nechápu, to té druhé je jedno, že zničí dvě rodiny?
Na druhou stranu nevím, pokud by manžel nakonec přece jen zůstal, jestli bych byla schopná na něj dále pohlížet jako na chlapa, kterému můžu věřit a vážit si ho.
Nechci dělat ukvapené závěry a říct mu, aby odešel okamžitě, vím že to by byl konec.Ale také nevím, jak dlouho budu schopná tuto situaci snášet, je hrozný vidět, jak je zaláskovaný, jak pořád mobiluje s tou druhou, neřekne kam jde a kdy přijde. Zároveň je mi jasný, že tato situace mu maximálně vyhovuje, s tou druhou to má nádech zakázaného ovoce (její muž prý nic netuší) a může se to táhnou hodně dlouho, aniž by měl potřebu něco řešit.
Jak dlouho myslíte, že může taková fascinace milenkou trvat, jak dlouho může trvat než mu spadnou růžové brýle?Jinak aspoň perlička: včera večer přišel od milenku, velmi se podivovatl kde má nachystanou večeři, na stole jsem nechala ležet kuchařku a na ní lístek: Večeři máš na straně 58. Odešel spát hladový.
Ještě jednou vám holky všem moc děkuji, a budu moc ráda, když mi zase napíšete.

Proč se tak bojíš  osamostanění, respektive toho že by - Tvými slovy:" říct mu, aby odešel okamžitě, vím že to by byl konec.! " Takhle je to co ? Agonie?
Naopak  každý "konec" je začátek.  Budeš čekat na jeho odmilování, nechat se ponižovat a  chystat cedulky na kuchařku? Slabá  náplast! Lepší by bylo, kdyby tě vůbec nenašel doma, kdyby měl místo vypraných komínků s prádlem  hubu otvírající prádelní koš  a každou fusekli jinou a pro jistotu i děravou.... A ty abys přišla jako druhá a s vysmátou tváří třeba z aerobiku ( který já tedy k smrti nesnáším....)

A proč je to té druhé jedno, že něco ničí?  Třeba proto, že ten její se před ní chová stejně jako ten tvůj před tebou... Nebo je to naopak dobrý trouba, který  po večerech hlídá děti aby se mohla jít unavená manželka bavit  s "kamarádkami".... Těch možností je hafo... Pomůže v něčem  TOBĚ  to vědět? Kašli na to. Žij!

Sorajoo - měla jsem to stejně. 23 let normálního manželství, mě bylo tedy už 45, manžel se zamiloval ze dne na den, do týdne to prasklo, tak týden se snažil tvrdit, že o nic nejde, pak obrátil a prohlásil, že se jí nevzdá. Znám přesně to, co píšeš - jak do noci seděl u mailů, jak si celé večery volali, každý víkend odjížděl s ní, doma se válely účty za pobyty, za dárky, ve skříni měl dárky pro ni, nikdy jsem nevěděla kdy odjede, kdy se vrátí. Pak už si od ní vozil i jídlo a vyžehlené prádlo. A nekonečné myšlenky "proč", "jak mi to mohl udělat", "to přece nemůže být pravda". Syn studoval na VŠ.
Já jsem ho hned na začátku vyhodila z ložnice i od stolu. Dotklo se ho to, ale pak byl zjevně i rád.
Na rozdíl od tebe byla jeho láska rozvedená. Neměla jsem šanci.
Za necelý rok jsme byli rozvedení, do dvou let se s ní oženil. Teď jsou to už čtyři roky a já jsem sama. Bývalý manžel mě úplně odříznul, nekomunikuje se mnou, nepozdraví mě.
Těžko radit. Ta zamilovanost trvá až rok. Pak začne myslet i trochu mozkem. Dost velkou naději dává to její manželství - kdo ví jak to ona má.
Moje zkušenost z mnoha příběhů je taková, že pokud chce chlap odejít, nemá manželka moc šancí to zvrátit. Ale pokud chce chlap mít jen milenku, tak nějaká šance je. Jenže která ženská to vydrží tolerovat a žít nějaký čas svůj život jen tak vedle něj, aniž by vyvolávala scény a končila na prášcích.
Obecně tak nějak platí, že ujet můžeme všichni a že žít se dá spokojeně i po zvládnuté nevěře. Samozřejmě pokud se to neopakuje za čas znovu.
Takže já souhlasím s tím, že pokud nejde sám, nikam bych ho nevyhazovala. Ale taky bych se netvářila, že se nic neděje. Prostě žijeme vedle sebe, každý svůj život. Na tu hroznou bolest fakt pomáhá práce, vycházky do přírody, kamarádky, péče o sebe. A čas ..... za dva roky to bude dobrý :-). Vím že to zní hrozně, ale tak dlouho v průměru trvá ta bolest.
A snažit se od něj odpoutat, připustit tu možnost, že zůstanu sama, plánovat co a jak zařídím, jak budu žít.
Mohu ti říct, že se mi vůbec nežije špatně. Ale je fakt, že syn už pracuje a bydlí sám. Všechno se dá zvládnout, vůbec se neboj.

Upravil(a) Salen (16. 6. 2010 22:51)

Ano - rozhodnutý muž odchází, aniž by měla stávající partnerka šanci něco ovlivnit.
Muž tápající - toť oříšek... Nechat ho jít, nebo trpělivě čekat? Co když mu to ulehčím, když řeknu, aby šel... ale proč trpět a chápat něčí vrtochy...
Z těchto tápajících mužů je, dle mého názoru, velmi malé procento těch, kteří za to, aby zůstali, opravdu stojí. Většina z nich kalkuluje - chlapácky si narazí milenku, ale srabácky volí rodinu, která je tak dusila.
Já tedy konkrétně, jsem se po rozchodu, kdy se chtěl manžel vrátit a byl překvapen mým ne, dozvěděla, že on mi tehdy dal taky šanci. Když měl před lety milenku řekla jsem mu, že mu nebudu bránit a dělat scény a jestli chce, může jít... zůstal. Zvláštní - já to tehdy brala jako šanci pro nás. Tak ten za to fakt nestál.
Jinými slovy, Soraja (a kterákoli, co se dostane do stejné situace) by si měla uvědomit, proč přesně o svého muže nechce přijít. To je klíčové. Děti, hypotéka, co já chudák budu dělat a co tomu řeknou lidi, jsou špatné důvody.