Přemýšlela jsem, proč vlastně se mi nechce vůbec ani vyslovovat ta slova vyznání, a ani nějak netoužím je od někoho slyšet. Dávám vždycky přednost spontánním projevům s fantazií a hravostí.

Asi ta určitá averze vůči klasickým slovním vyznáním je u mě i tím, že jsou tak strašlivě zprofanovaná filmy, tedy převážně americkými filmy.
Vždyť to znáte: Ona a On prchají před bandity. Jejich auto vyletí ze srázu,  s nimi se ve vzduchu 6* převrátí a jen, co oni dva vypadnou, tak auto efektně vybuchne a shoří.
V hromadě sutin je chvíli ticho pak se z nich vyhrabe postupně Ona i On, kromě rozcuchaných vlasů a ušpiněné tváře oba bez jediného škrábnutí.
Zároveň vydechnou: Jsi v pořádku? A pak následuje to závěrečné  "Miluju tě". a samozřejmá odpověď "Já tebe taky". Obejmou se, a pohádky je  The end.

...tak asi proto mi tahle původně krásná vyznání znějí jako hloupá klišé.....

Ráduju tě, to je jako když člověk nechce být sprostí a řekne dluhému, aby šel do "zadele"

ráduju tě se mi nelíbí. Když miluju, není co řešit. Ale proti gustu žádný dišputát. Já říkám - miluju tě - ve chvíli, kdy to tak cítím a chci říct. Žádné rozumování.

Proč ne. Dá se to pro slabší povahy, co nesnesou zvuk toho slova "miluji tě", zkrátit také jen na "ju tě". A ten druhý, aby si nezadal, by řekl "tě taky".

Ale jinak souhlasím s Majkou. Velké holky říkají "miluji tě", když to cítí a když chtějí. Není co řešit.
Já jsem to míval jako Bloss (filmy), pak jsem v tom cítil strašně moc závazek. Pak bylo období hledání. A teď z toho slova nemám ani osypky, ani je nemám spojené s něčím, co se mě netýká (filmy a cizí prožitky), ale čím dál více to vnitřní pocit. Ovšem chápu, že tzv. slova lásky mohou mít různí lidé odlišná. A tahle různorodost je normální.

Tak to já si zase dovolím Nicolasovi oponovat. Mě slovní vyznání typu Miluju tě, nebo i ju tě fakt nezní, mě přijdou jako zprofanovaná klišé ( podrobnosti viz můj příspěvek níže).
Ale rozhodně se necítím jako "slabší povaha".

Myslím, že způsob vyjadřování lásky (verbálně/neverbálně) s vyspělostí osobnosti vůbec nesouvisí.
Nakonec - nejvíc vzletných vyznání tohoto typu kolem mě (u mě  i u mých kamarádak) lítalo, když jsme byly v pubertě a nebo těsně po ní.

Upravil(a) Blossom (16. 6. 2010 9:16)

majkafa napsal(a):

Já konkrétně vyznání Miluju tě řeknu jen několikrát za život.

já si zase římám, proč bych si měla šetřit tyto slova na jindy, když jindy už být nemusí? Kdo ví co bude zítra? Jsem ráda, za každý den, kdy můžu milovat a lásku sdílet.. Když jej miluju každý den a ne jen párkrát za život, tak to ráda dám najevo každý den každý den je přece jen jednou za život
a strach z toho, že z těchto slov bude klišé? neměli bychom si to nechat jen na svátky?

pencila napsal(a):

majkafa napsal(a):

Já konkrétně vyznání Miluju tě řeknu jen několikrát za život.

já si zase římám, proč bych si měla šetřit tyto slova na jindy, když jindy už být nemusí? Kdo ví co bude zítra? Jsem ráda, za každý den, kdy můžu milovat a lásku sdílet.. Když jej miluju každý den a ne jen párkrát za život, tak to ráda dám najevo každý den každý den je přece jen jednou za život
a strach z toho, že z těchto slov bude klišé? neměli bychom si to nechat jen na svátky?

Já si je nešetřím . Říkám je tehdy, když to tak cítím, když to říct chci. Jsou to pro mě vzácné chvíle, možná právě proto, jak tu někteří píší, že by se pak z toho pro mě stalo klišé, když bych je říkala jen tak, aby se řeklo.
A jestli je to několikrát za život? Nu, tak to prostě mám.
Skutky jsou tím, co slovům dává cenu.

Upravil(a) majkafa (16. 6. 2010 20:16)

Selima napsal(a):

Blossom napsal(a):

Tak to já si zase dovolím Nicolasovi oponovat. Mě slovní vyznání typu Miluju tě, nebo i ju tě fakt nezní, mě přijdou jako zprofanovaná klišé ( podrobnosti viz můj příspěvek níže).
Ale rozhodně se necítím jako "slabší povaha".

Myslím, že způsob vyjadřování lásky (verbálně/neverbálně) s vyspělostí osobnosti vůbec nesouvisí.
Nakonec - nejvíc vzletných vyznání tohoto typu kolem mě (u mě  i u mých kamarádak) lítalo, když jsme byly v pubertě a nebo těsně po ní.

Ani s manželom ste si to nehovorili? (Tým chcem nazančiť, že možno to záleží aj na intenzite citu, príp. pocitu ...)

S manželem možná párkrát, a spíše písemně , v dopisech, ktaré jsme si psali, když já byla v Praze na koleji a on doma.
Slovně řečeno si žádné takové klasické vyznání  ani s manželem nepamatuju.
Ono to mezi námi bylo tak samozřejmé, že se máme rádi (v tom nejlepším slova smyslu), cítili jsme to jako tak neochvějnou a nezpochybnitelnou věc, že jaksi nebylo potřeba se o tom ještě slovně ujišťovat a přesvědčovat.
Ale je fakt, že jsme si to oba hodně dávali najevo činy, gesty, doteky... To pro mě znamenalo a znamená mnoho.

Ale vlastně vzpomínám na jedno slovní, ovšem originální a neotřelé manželovo vyznání: Když u něj v práci jeho podřízení mluvili o svých manželkách, používali to hnusné slovní spojení "moje stará". On na protest proti tomu a s velkou hrdostí v hlase říkaval "Tohle je moje mladá".

Ano, vyjadřování lásky záleží i na intenzitě citu. S tím souhlasím.
Ale vůbec nemusí být vyjadřováno (alespoň pro mě) pomocí těch klasických vyznání.

Na jednu stranu to může znamenat, že to je jedno (co řekneme).
Na druhou stranu to tak úplně není. Přeci jen se význam slov nějak vyvíjel a mají nějaký smysl. Asi těžko budeme tvrdit, že si budeme jen tak najednou říkat "polib mi pr.del" a myslet tím hluboko v srdci "miluji tě".

Mně osobně je fakt úplně jedno, jak si co kdo říká a co tím uvnitř myslí. Když se dva dohodnou, že si budou říkat "polib mi pr.del" a budou to mít zakodovano jako "miluji tě" a bude jim to tak vyhovovat, proč ne. Ale přijde mi to jako skrývání se. Když mluvíme o obtížně uchopitelné kategorii nějaké vnitřní vyspělosti, tak se projevuje i schopností "posvítit si" na pojmy a slova a nebát se jejich normálnímu významu a vyrovnat se s vnímáním těchto slov z puberty a přenést je do dospělosti.

Uvedu příklad.  Je to jako s bázlivostí a obavami. Láska je stejně opakem Strachu. Spousta z nás si v určitých obdobích života nedokázala přiznat a veřejně či před partnerem uznat, že má obavy a strach. Málokdo uměl říct v okamžiku, kdy to vnitřně cítil, "milý můj, mám šílené obavy a strach, že budeš hrozný otec mých dětí". Je to odvaha, říct své pochybnosti a vystavit se tak kritice, hádce či možnosti, že druhého velmi zraníte. A říct "miluji tě" vyžaduje také odvahu (když to myslíte vážně). Jinak řečeno, nezatížená osobnost, s velkou vnitřní integritou ví, co cítí. A nebojí se říct to, co cítí. Protože ví, že se nemusí bát to říct a není jí u toho divně. A taky ví, že se nemusí obávat, jak to, co řekne, vezme protějšek.

Nehledal bych ve spojení "miluji tě" nic zákeřného. Je to poměrně jednoznačný pocit, který většina bezpečně rozezná. Stejně tak, jako jednoduše rozeznáváme pocit, když se nám něco líbí nebo když máme radost, že někoho opět vidíme. Kdo má potřebu to říkat jako ujišťující frázi, nechť. Ale tady se bavíme o tom, co je a co není příčinou toho, když něco uvnitř cítíme, víme moc dobře o co jde a z nějakého důvodu to nejsme schopni artikulovat.

PS: pocit "miluji tě" nesměšovat s láskou jako takovou - to bychom se zapletli do jiné kategorie. Co je "láska" a "opravdová láska" a nikoli jen "závislá láska", to už tu bylo 1000x a je to jiné téma.

Perdita napsal(a):

Nicholasi a proč si tedy většina mužů vybaví pod pojmem Miluju Tě, to, že jsem na něm nějakým způsobem závislá? Snažím se mu dát všemi způsoby najevo, že jsem samostatná bytost, která je schopna se o sebe postarat a jeho mám jen jako třešinku na dortu:)

To slyším (čtu) poprvé. A určitě si to nemyslím.

majkafa napsal(a):

Perdita napsal(a):

Nicholasi a proč si tedy většina mužů vybaví pod pojmem Miluju Tě, to, že jsem na něm nějakým způsobem závislá? Snažím se mu dát všemi způsoby najevo, že jsem samostatná bytost, která je schopna se o sebe postarat a jeho mám jen jako třešinku na dortu:)

To slyším (čtu) poprvé. A určitě si to nemyslím.

To neslyším poprvé, ale myslím si, že je to spíš jejich strach ze závazku ... ze vztahu. Pokud jde třeba jen o sex ... Málo pánů to řekne na rovinu (jen velcí kluci) ... je pak větší šance na milování bez milování. No a to případné "miluji tě" pro ně představuje "hrozbu" něčeho víc než jen samotného aktu. Třeba. To platí samozřejmě i pro holky

Perdita napsal(a):

Asho, přesně tak jsem to myslela:supr:

1. Protože většina mužů v tvém životě nebyla emocionálně dospělá (jistě mluvíš o tvé vlastní zkušenosti, nikoli o většině mužů tohoto světa, že?)
2. Celou dobu proto mluvím o tom, že "miluji tě" říkají velké holky a velcí kluci úplně v pohodě. Protože v těchto slovech necítí ani závislost, ani povinnost. Je to prostě jen vnitřní pocit, za který není potřeba se stydět či se ho bát. Jak jednoduché