Agatha napsal(a):

Pěkné téma....

Myslím, že pokora je určitá moudrost nabytá zkušenostmi a schopnost přijmout jinou pravdu než tu svou vlastní, subjektivní...

Nakolik je tedy možné si být jistý tou "svou pravdou"? Od určitého stupně moudrosti to dle mě není možné. A není to ani žádoucí, protože bychom přišli o hnací motor naší touhy po poznání, vědění...

Takže bych jakoukoliv jistotu vztahovala pouze na teď a tady, na přítomný okamžik. O vteřinu později už to s těmi mými "jistotami" může být úplně jinak...

Btw. Teru, myslím, že řada lidí nežije ani podle té "své jisté pravdy", ale bohužel přejímá od okolí to, co se zrovna hodí nebo co je pohodlné...
Protože makat na sobě a přenastavovat si věci v hlavě je to nejtěžší...

Takže myslíš, že pokora je něco jako vděčnost, vlastnost, se kterou se člověk nerodí, ale společnost ho v ni vycvičí?

Oslovilo mně to vytučněné. Zatím jenom nevím ,jestli s tím souhlasím, musím o tom popřemýšlet ;o)

Teru - pokoru vnímám jako stav, kdy toleruješ a jsi tolerován avšak nejsi nucen k jinému pohledu či souhlasu. I NE může být správně . Ono všechno je správně pokud tím neporušuju svobodu druhého člověka a nedupu mu po malíčku zatímco mám plné ústa řečí o zachování prostoru...

Asi jsem nesrozumitelná vím, tohle však jinak předat zatím neumím.

Teru99 napsal(a):

A tak si říkám, nakolik je možné , v rámci svého duchovního přesvědčení,  si být "jistý svou pravdou",  vždyť podle toho přece žiji, a zároveň být dostatečně "pokorný" vůči tomu velkému tajemství ;o)
Co myslíte?

Teru, 
to co prave zijem je prave ted nase dosavadni poznani,nase dosavadni "pravda" ,presvedceni. 
A s tim vsim co je ted nase pravda si musime vsak uvedomovat, ze je to velice a velice omezene vzhledem k tomu co nas presahuje. To je pokora podle mne,ktera musi byt vzdy pritomna.   

Takze bych rekla je mozne si byt jist svou pravdou v souladu se soucastnym vyvojem, avsak s pokorou jak pises Ty=vuci tomu velkemu tajemstvi.  
Jde to spolu ruku v ruce.

Jojo, to je těžká věc
Je tam bod, kdy se pokora může přehoupnout do jakési zbabělosti - cítím.
A tu svoji subjektivní pravdu nebo ten svůj poznatek můžu mít , můžu si ním být jista, ale i tak bych měla respektovat názor druhého - to je hodně těžké - vidíme to všude kolem. A navíc, nikdy si asi nemůžu být jista stopro, že je to tak, jak si myslím, že to je. Tak bych to ráda dopracovala...

Proto je důležité sledovat pocity - jako svůj lakmusový papírek - nas.ere-li mě něco - tak bych měla zapátrat co tam jě, je-li to přiznatelné a je-li na tom něco  - sklonit tu hlavu /přetěžké!/ nebo ne. Ale jak trvat na svém - to je taky podle mě dle míry pokory - jakým způsobem své obhajuji.
Já jsem docela ráda za své "přesdržky", vždycky mě usadí zpět a člověk velmi rychle zpokorní.. Nejlépe takové ty menší, pravidelné. ty větší už ani nenechávám raději dozrát..

mariposa napsal(a):

Wiki napsal(a):

Proto je důležité sledovat pocity - jako svůj lakmusový papírek - nas.ere-li mě něco - tak bych měla zapátrat co tam jě, je-li to přiznatelné a je-li na tom něco  - sklonit tu hlavu /přetěžké!/ nebo ne. Ale jak trvat na svém - to je taky podle mě dle míry pokory - jakým způsobem své obhajuji.
Já jsem docela ráda za své "přesdržky", vždycky mě usadí zpět a člověk velmi rychle zpokorní.. Nejlépe takové ty menší, pravidelné. ty větší už ani nenechávám raději dozrát..

Wiki, něco mě u toho vytučněného napadlo Někteří lidé si natolik věří, že je pro ně těžké sklonit pokorně hlavu a přiznat, že se mohou mýlit, nebo že mohou být malincí, nepatrní. Extrém.
Ale co lidé na druhém pólu, ti co si odjakživa tak málo věří, že jejich hlava je skloněná permanentně, ti co je jejich běžnou realitou být malinký a nepatrný? Setkali jste se někdy někdo s takovými lidmi, s těmi co mají hlavu skloněnou co to jde a je pro ně problém ji pozvednout?

Setkala a setkávám. Mluvím o bojácných ustrašených lidech, neznajících svá práva..a neumějící se bránit atd , ale je to pokora?
Není to obyčejný strach, nejistota..?

Wiki napsal(a):

mariposa napsal(a):

Wiki, něco mě u toho vytučněného napadlo Někteří lidé si natolik věří, že je pro ně těžké sklonit pokorně hlavu a přiznat, že se mohou mýlit, nebo že mohou být malincí, nepatrní. Extrém.
Ale co lidé na druhém pólu, ti co si odjakživa tak málo věří, že jejich hlava je skloněná permanentně, ti co je jejich běžnou realitou být malinký a nepatrný? Setkali jste se někdy někdo s takovými lidmi, s těmi co mají hlavu skloněnou co to jde a je pro ně problém ji pozvednout?

Setkala a setkávám. Mluvím o bojácných ustrašených lidech, neznajících svá práva..a neumějící se bránit atd , ale je to pokora?
Není to obyčejný strach, nejistota..?

Ano, Wiki taky to tak vidím. Ti lidé jsou velmi nejistí. Ti druzí jsou si zase naopak až moc jistí. Obojí je extrém a v obou dvou případech, podle mě chybí zdravá pokora. Pokora-vědomí své vlastní hodnoty, hodnoty všech lidí a tvorů na této planetě a vědomí toho co nás všechny přesahuje. (Takže nejen sehnout hlavu, ale pro některé ji naopak narovnat a podívat se vzhůru).

Fati, já pokoru vnímám jako respekt - k jinému. A taky promíchaný se schopností uznat, že na některé věci prostě nemám - ne v tomto okamžiku A přitom se z toho nepřekyselit

Teru99 napsal(a):

Agatha napsal(a):

Pěkné téma....

Myslím, že pokora je určitá moudrost nabytá zkušenostmi a schopnost přijmout jinou pravdu než tu svou vlastní, subjektivní...

Nakolik je tedy možné si být jistý tou "svou pravdou"? Od určitého stupně moudrosti to dle mě není možné. A není to ani žádoucí, protože bychom přišli o hnací motor naší touhy po poznání, vědění...

Takže bych jakoukoliv jistotu vztahovala pouze na teď a tady, na přítomný okamžik. O vteřinu později už to s těmi mými "jistotami" může být úplně jinak...

Btw. Teru, myslím, že řada lidí nežije ani podle té "své jisté pravdy", ale bohužel přejímá od okolí to, co se zrovna hodí nebo co je pohodlné...
Protože makat na sobě a přenastavovat si věci v hlavě je to nejtěžší...

Takže myslíš, že pokora je něco jako vděčnost, vlastnost, se kterou se člověk nerodí, ale společnost ho v ni vycvičí?

Oslovilo mně to vytučněné. Zatím jenom nevím ,jestli s tím souhlasím, musím o tom popřemýšlet ;o)

Teru, pokud bych měla nějak použít tvé slovo vděčnost, bylo by to ve smyslu vůle, kdy přijímám bezpečně poznanou pravdu a chci se podle ní řídit. Dobrovolně. Pravdu o sobě, ostatních a o světě.
Myslím, že jsou tací šťastlivci, kteří se rodí s velkou dávkou pokory v sobě, ale asi je víc těch, kteří se v ní - jak říkáš - musejí vycvičit.
Surové dřevo je taky vhodné opracovat do vzhledných trámků, aby se z něj dal vystavět kvalitní dům....

mariposa napsal(a):

Wiki napsal(a):

mariposa napsal(a):

Wiki, něco mě u toho vytučněného napadlo Někteří lidé si natolik věří, že je pro ně těžké sklonit pokorně hlavu a přiznat, že se mohou mýlit, nebo že mohou být malincí, nepatrní. Extrém.
Ale co lidé na druhém pólu, ti co si odjakživa tak málo věří, že jejich hlava je skloněná permanentně, ti co je jejich běžnou realitou být malinký a nepatrný? Setkali jste se někdy někdo s takovými lidmi, s těmi co mají hlavu skloněnou co to jde a je pro ně problém ji pozvednout?

Setkala a setkávám. Mluvím o bojácných ustrašených lidech, neznajících svá práva..a neumějící se bránit atd , ale je to pokora?
Není to obyčejný strach, nejistota..?

Ano, Wiki taky to tak vidím. Ti lidé jsou velmi nejistí. Ti druzí jsou si zase naopak až moc jistí. Obojí je extrém a v obou dvou případech, podle mě chybí zdravá pokora. Pokora-vědomí své vlastní hodnoty, hodnoty všech lidí a tvorů na této planetě a vědomí toho co nás všechny přesahuje. (Takže nejen sehnout hlavu, ale pro některé ji naopak narovnat a podívat se vzhůru).

no..jo je to možná tak. .

Wiki, nevím, jestli když jde o pokoru zda takový člověk tohle opravdu vnímá jako ústupek či omezení z vlastní strany, bych snad i tipovala že ne Projev pokory je pro mě spojený s určitým nadhledem na danou situaci a tím pádem mi z toho tak nějak přirozeně vyplývá, že ten člověk to už neumí pak brát jako nějakou formu popření sebe. Nevím, mě to prostě nějak líp zní dohromady takhle

Wiki napsal(a):

Těřko se to vysvětluje. Nemyslím,stejně jako ty, že by byla pokora popřít sám sebe.  Prostě přijmout, že nemusím mít vždy pravdu, uznat druhého, přijmout to a netrpět tím. Jen to prostě vzít. Stejně tak jako přijmout některé neovlivnitelné situace (počasí, smrt). Nebude vždy po mém, nemusí být vždy po mém. Rozlišit, kdy bojovat a měnit to, a kdy to s pokorou přijmout...
Respektovat a uznat.

... mít odstup a dívat se z nadhledu

Teru99 napsal(a):

Zdravím,

v poslední době dost přemýšlím o pokoře (samozřejmě proto, že ji nejspíš docela dost postrádám) a napdlo mně, jestli člověk může být pokorný, když má zároveň svou "subjektivní" jistotu.
Někdy mne docela překvapuje, s jakou vervou lidé obhajuj své "duchovní pravdy", které, na rozdíl třeba od vepřového řízku, nejsou přece jen lidskému vnímání tak snadno dostupné a tak evidentní
A tak si říkám, nakolik je možné, v rámci svého duchovního přesvědčení, si být "jistý svou pravdou", vždyť podle toho přece žiji, a zároveň být dostatečně "pokorný" vůči tomu velkému tajemství ;o)
Co myslíte?

treba byt pokorny, a zaroven zdravo byt presvedceny o svojej pravde a viere, drzat sa svojich zasad,lebo zivot je rovnica, co donho das, to ti vrati (mozno nie hned, ale casom....)