mariposa napsal(a):

Právní systém je pomůcka, kterou si lidé vytvořili, z mnoha důvodů.
S čistým svědomím bys někoho odsoudila na smrt. Ty Majkafa.
Zabila bys vlastníma rukama zvíře, tj. zbavila ho života?
Jaký trest bys vyměřila sebevrahovi?

Nepřekrucuj. Já jsem psala, že bych konkrétního člověka za konkrétní čin, který jsem popsala, odsoudila k doživotí. A ne na smrt. Jsem ráda, že v našem právním řádu už trest smrti není.
A ne, nikdy jsem žádné zvíře nezabila, nemám na to.
Sebevrahovi nelze vyměřit žádný trest. Neboť je mrtvý.
A ten, kterému se to nepovedlo, ublížil především sám sobě. Ale pokud by náš právní řád takový trest měl, držela bych se toho, kdyby mým povoláním bylo - soudce.

mariposa napsal(a):

majkafa napsal(a):

Ppavli, taky si to myslím. A je taky dost mimo tvrdit to, co tvrdí hirondel. Neboť to se ukáže až v konkrétních situacích. A pokaždé to může být jinak, než minule.

Pokud člověk nezná sám sebe = své vlastní činy, stává se, že je ovlivňován okolím, okolnostmi, mění své názory, mění své postoje - jednou tak podruhé onak a potřetí zase jinak ... takový člověk si nemůže být jistý vlastně ničím, neboť si není jistý především sám sebou, svými vlastními kroky, tím čím je. Takový člověk je neustále smýkán spousty ze strany na stranu, je rozervaný na části. A trpí.
Pokud tady hirondel píše, že si je něčím jistá (konkrétně svým postojem), já osobně jí to věřím. Neboť věřím, že existují lidé, kteří znají sami sebe, nenechají se smést, nenechají se svést ze své cesty, znají svůj směr. Ať se děje co se děje

Mariposo, je zcela přirozené, že lidé mění svoje postoje a názory, dokonce mění i svou životní filozofii.
A podle mne na to mají právo.
Je to tak správně.
Je to vývoj.
V některých věcech by ale měli mít jasno co nejdřív - zda jdou po cestě Strachu nebo cestě Lásky.
Je to opravdu o SMĚRU, ale i v jeho rámci nemusíš vždy přesně vědět, že NIKDY bla bla

majkafa napsal(a):

mariposa napsal(a):

Právní systém je pomůcka, kterou si lidé vytvořili, z mnoha důvodů.
S čistým svědomím bys někoho odsoudila na smrt. Ty Majkafa.
Zabila bys vlastníma rukama zvíře, tj. zbavila ho života?
Jaký trest bys vyměřila sebevrahovi?

Nepřekrucuj. Já jsem psala, že bych konkrétního člověka za konkrétní čin, který jsem popsala, odsoudila k doživotí. A ne na smrt. Jsem ráda, že v našem právním řádu už trest smrti není.
A ne, nikdy jsem žádné zvíře nezabila, nemám na to.
Sebevrahovi nelze vyměřit žádný trest. Neboť je mrtvý.
A ten, kterému se to nepovedlo, ublížil především sám sobě. Ale pokud by náš právní řád takový trest měl, držela bych se toho, kdyby mým povoláním bylo - soudce.

I ten muž ublížil sám sobě, psychicky nemocní lidé velmi trpí, bolest duše je něco co zažívá jak vrah tak sebevrah. Jedna bolest a dva různé projevy jak se s tím vypořádat. Takové lidi dokáže soudit a odsoudit jen nevědomý člověk. Podle mého.

Omlouvám se Vilemíně za

Pandorraa napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Majko, problém je, že náš právní systém dbá dodržení PRAVA, ale mnohdy naprosto kašle na SPRAVEDLNOST. Ten bych do toho fakt nezatahovala.

však taky ta baba, co drží v ruce ty váhy má zavázané oči

To ano - jako symbol nestrannosti

to měla být ironie

agew, už tady na nás byla andrea, že se nedržíme tématu.

Zjistila jsem, že se nedokážu jen tak snadno zamilovat. Myslíte si, že je to tím, že jsem vyhraněný melancholik? Že melancholici se těžce zamilovávají? Nebo to tím není? Co myslíte?
Taky to máte někdo tak, že nezamilujete jen tak? Co třeba pozoruju ze svého okolí, kdy během roku někdo prožívá dva vztahy a je opravdu zamilovaný, tak toho bych já nebyla schopna. I do toho muže, pro někoho zrůdy, jsem zamilovaná, ale ne nějak bláznivě.

Vilemína napsal(a):

Že melancholici se těžce zamilovávají? Nebo to tím není? Co myslíte?

A Ty si myslis co Vil?   

Vilemína napsal(a):

Zjistila jsem, že se nedokážu jen tak snadno zamilovat. Myslíte si, že je to tím, že jsem vyhraněný melancholik? Že melancholici se těžce zamilovávají? Nebo to tím není? Co myslíte?
Taky to máte někdo tak, že nezamilujete jen tak? Co třeba pozoruju ze svého okolí, kdy během roku někdo prožívá dva vztahy a je opravdu zamilovaný, tak toho bych já nebyla schopna. I do toho muže, pro někoho zrůdy, jsem zamilovaná, ale ne nějak bláznivě.

A zeptám se, ty by ses chtěla zamilovávat snadno? Proč?
Já si myslím, že každý jsme jiný, proto neexistuje žádná časová mez a intenzita (za)milování - obecně platná. Všechno má svůj čas a také u každého je jiný, ... Byla bych si jista, že se vše děje správně, pakliže bych dělala tak, jak nejlépe umím, tak, jak je mi příjemné, tak, abych nikoho neomezovala, neubližovala a respektovala jak sebe, tak druhé. Zkrátka v dobré víře. Toto by byl pro mě ukazatel.

Pak je ještě jedna věc, kterou já považuji za důležitou a vlastně prvotní. Příprava sebe pro vztah. Pokud ty budeš sebejistá, sebe-vědomá, znát svou cenu a přitom stát pevně nohama na zemi, tak pravděpodobně ubyde těchto otázek, protože budeš znát odpověď sama a bude ti jasné, že nikdo ti neodpoví líp, než ty sama sobě.

Vil, pokud nemáš sama v sobě jasno, pokud máš pochybnosti, nepouštěj se do vážného vztahu a nechtěj se zamilovat rychle a násilím. Neběží-li to všechno hladce, přirozeně, hravě, s čistým svědomím, je to většinou špatně. A tím nemyslím určitě hádku v páru nebo něčo podobného...

Ten tvůj objekt zamilovanosti - (můžu se mýlit, ale přesto nabídnu jednu možnost pohledu) -  je možná jen tvá iluze a vyplývá (možná) z touhy po lásce a touha po "být Milována". To nám mnohdy zatemňuje,  jindy jasné, naše smysly. Milovat můžeme pořád, všechno- od sluníčka, přes výhled z okna,.. až po sebe, tedy nouzí o lásku trpět nikdy nemusíme. (Nebyl tím pochopitelně myšlen narcisismus). A "být milován" může být  někdy pro někoho zaměněno s pár pěknými slovíčky či větami či úsměvy ..bo polibky.. Proto považuji za důležitou první práci na sobě, na svém sebeuvědomění si, poté teprve řešit vztahy.

A melancholici - nemyslím si, že by to se schopností se zamilovat nějak podstatně souviselo. Vůbec bych neměla snahu se zařazovat do jakékoliv škatulky, abych si pak objasnila či obhájila své chování. Třeba vůbec nejsi melanchilik...třeba je problém úplně někde jinde?

Ja som skôr sangvinicko-flegmatický extrovert, ale naozaj zamilovaná som bola len párkrát v živote a beriem, že to tak proste je. Vzťah môžem mať aj len pri sympatiách - niekedy zamilovanosť príde neskôr, niekedy vôbec - a ja mám ten problém, že keď sa naozaj a silne zamilujem, býva to dlhodobé a dosť ťažko sa "odmilúvam". Takže pri mojom nastavení je možno aj lepšie, že sa tak ľahko nezamilúvam.
Jedna vec by ma zaujímala a vrátim sa k nej, ak dovolíš, Vil:
Ty si sa NAJPRV zamilovala, až potom dozvedela, čo je tvoj milovaný zač...? Alebo si to už vedela a aj tak si sa zamilovala...?

Schopnost zamilovat se je hodně individuální. Jsem musela přemejšlet, ale jednou jsem se už zamilovala - ale už je to dost let. Jinak se mi spíš stalo, že kamarádství přerostlo v lásku (ale přeskočilo tu fázi zamilovanosti).

Vilemína napsal(a):

Jak dát najevo muži, že se mi líbí? Mně třeba napadlo vyšít (ano, vyšívám, je to můj koníček) mu obrázek koně (tento muž miluje koně), zarámovat to a dát mu to, ideální by bylo, aby na tom obraze byl jak kůň, tak srdce. Myslíte si, že je to hloupé?

Ja si myslím, že cokoliv co vychází z hloubky srdce a je nevinné a čisté, má obrovskou hodnotu.
Pokud Tobě samotné udělá radost to, že budeš vyšívat pro toho muže, pokud Ti to bude dělat dobře, jednoduše pokud Ti to dá zpětnou vazbu už jen proto, že to děláš, udělej to. Ten muž má rad koně a proto jsi vybrala pro vyšívání koně, je to tak?
Já osobně si myslím, že pokud Tě to napadlo a máš do toho chuť jít, jdi do toho a vyšívej!

Zklamaná napsal(a):

Wiki napsal(a):

Vil, pokud nemáš sama v sobě jasno, pokud máš pochybnosti, nepouštěj se do vážného vztahu a nechtěj se zamilovat rychle a násilím. Neběží-li to všechno hladce, přirozeně, hravě, s čistým svědomím, je to většinou špatně. A tím nemyslím určitě hádku v páru nebo něčo podobného...

... a to by mě nadmíru zajímalo, cos přesně tímto "s čistým svědomím" měla na mysli....

mě by zajímalo i to zamilování násilím. to jde ? myslela jsem, že zamilovanost buď je, nebo není.

Vilemíno, mně je 51 let a v životě jsem byla zamilovaná jen 1x (kromě dětských platonických 2 "lásek"). Jsem taky melancholik a introvert a myslím si, že jsem i chladnější typ, i když svého exmanžela jsem milovala tak, že bych za něho dala bez váhání život, ale nikdy (ani s ním) jsem necítila žádné pověstné motýlky v břiše.
Nevím, každý to máme jinak. Někdo se dokáže zamilovat téměř do každého chlapa, kterého blíž pozná, někdo ne. Nedá se říct, co je lepší a co horší. Smiř se s tím, že tobě to tak snadno nejde. Taky si myslím (soudím podle sebe), že kolem sebe nemáš partu kluků, z kterých by sis mohla vybírat, ale že se i těžko s někým sbližuješ a seznamuješ. Takže nemáš ani tolik příležitostí k lásce, jako nějaká extrovertní holčina obklopená bandou přátel.