Mariposo, promiň, že ti to píšu, ale tvoje názory na depresi, potažmo nemoci vůbec, jsou naprosto směšné.
Příčinou endogenní deprese je nedostatek serotoninu v mozku, který si nemocný člověk nezavinil žádným svým nevhodným myšlením. Je to přesně naopak - nevhodné, depresivní myšlenky, např. na sebevraždu, jsou důsledkem nemoci. A depresí mohou onemocnět i naprostí životní optimisté.
Jsem si naprosto jistá, že nemoci si lidé nezpůsobují svými myšlenkami, to by třeba kojenci nemohli být nemocní. A co zvířata? Způsobil si Vilemínin křeček svoji nemoc nevhodným životním postojem?

Ivana napsal(a):

Mariposo, promiň, že ti to píšu, ale tvoje názory na depresi, potažmo nemoci vůbec, jsou naprosto směšné.
Příčinou endogenní deprese je nedostatek serotoninu v mozku, který si nemocný člověk nezavinil žádným svým nevhodným myšlením. Je to přesně naopak - nevhodné, depresivní myšlenky, např. na sebevraždu, jsou důsledkem nemoci. A depresí mohou onemocnět i naprostí životní optimisté.
Jsem si naprosto jistá, že nemoci si lidé nezpůsobují svými myšlenkami, to by třeba kojenci nemohli být nemocní. A co zvířata? Způsobil si Vilemínin křeček svoji nemoc nevhodným životním postojem?

Ivano, vím co je deprese z vlastní zkušenosti. Vím jak rychle se mění nálady a co to s sebou nese. Proto tady říkám to co tu říkám, stojím si za tím.
Existují odlišná stadia této nemoci, to je jasná věc. Vilemína zatím studuje, překládá, jezdí na výlety, chtěla by doučovat jazyky, sama se učí další... píšu to tady vzhledem k vláknu Vilemíny a její vážnosti deprese jak na mě působí. Dívám se na ní nezaujatě, čehož ona sama není schopna a proto se tím nechává ovládat. Napsla jsem tu svůj názor, každý ať si z něj vezme to co chce jako svobodná svéprávná myslící bytost.

Ta zvýrazněná věta Ivano, tam to píšeš ty sama. Nejpre následuje nevhodné myšlení a poté vzniká deprese, v pokročilejším stádiu sama deprese podporuje negativní myšlení a další a další myšlenky živí depresi a ta rodí další negativní myšlenky, vzájemně je to propojené (mysl, psychika, tělo). Je to samozřejmě komplikovanější, ale v jednoduchosti řečeno Tvé myšlení formuje Tvoji osobu a Tvůj osobní svět. Myšlení, které člověk dnes má mohl nakrásně převzít už jako malé dítě od svého okolí (rodina, škola, přátelé, příbuzní, kdololiv), s něčím se taky člověk rodí a to myšlení to buď rozjede nebo nerozjede, buď přitopíš a rozfajruješ ohýnek depresivního sklonu nebo ne, vyhneš se tomu. Počátek je v myšlení, a nemoc je projevem toho jak myslíme.

Se zvířaty a s dětmi to je jiná kapitola, já tady mluvím o Vilemíně a o lidech jejího typu, kteří si radši budou stěžovat, než aby si vyhrnuli rukávy a postavili se tomu čelem.

Vilemína napsal(a):

Jsem znechucená. Naprosto vším.
Podala jsem si inzeráty, že doučím němčinu. Zatím se mi nikdo neozval.
Můj křeček zřejmě umírá.
Už cca dva měsíce mi mamka slibuje, že osloví jednoho známého, jehož manželka překládá, že mi dohraje překlady. Zatím se nic neděje a to jí to dnes a denně připomínám.
V sobotu nejspíš nepojedeme na zájezd Alpská jezera. Nemáme to teda zaplacené, jen jsme se na tom domlouvali, že bychom tam jeli, pokud bude pěkné počasí. Bohužel má v sobotu pršet. Takže zase nic.
Dneska jsem se byla podívat ve třech velkých brněnských knihkupectvích (2x Barvič a Novotný, jednou Dobrovský na České) na německé knihy. Prodávají cizojazyčnou literaturu, ale 90% je anglická, tam je krásný výběr. Zbytek je tak dvacet knih německých, samý Kafka, o kterého nemám zájem, patnáct francouzských, pět ruských a možná se najde i něco ve španělštině a italštině. Nic jsem si z toho nevybrala. Před zhruba měsícem měli v němčině Annu Frankovou, dnes jsem ji tam neviděla. Knihkupectví mě zklamala, čekala jsem, že německých knih mají několikonásobně víc.
"Kamarád" (je to vůbec můj kamarád?), kterého jsem řešila na vláknu Neschopnost navázat vztah a zamilovat se, se mi neozývá. Píše čím dál míň, jen krátké vzkazy. Vždy si už myslím, že mi nikdy neodepíše, tak zrovna napíše krátký vzkazík. Pak čekám cca dva týdny, už si kolikrát říkám, že určitě odepíše, ale to se mýlím. Jsem do něho stále zamilovaná, nejde mi ho dostat z hlavy.
Já a vztahy, to je katastrofa. Jsem stále nepolíbená panna. Hlavně mě štve, že jsem nepolíbená.
Závěr - asi ve 30 letech spáchám sebevraždu. Můj život stojí opravdu za houby.

výběr německé literatury v českých knihkupectvích fakt není nic moc. Ale třeba před 2ma týdny se mi podařílo koupit v Luxoru Předčítače v němčině Jinak co třeba amazon.de? Plánuju si tam teď koupit jednu učebnici, už jsem kupovala knížky a učebnici z jejich anglický a americký verze a byla spokojená...

koniklec napsal(a):

Ahoj Vilemíno,
a co zkusit trochu sportovat? Předpokládám, že mě s tím pošleš "někam", že tě sport nebaví apod. Ale zkusila jsi to někdy? Nebo tě nebaví už dopředu, protože se cítíš naohrabaná? Napadlo mě to proto, že při sportu funguje chemiev mozku - endorfiny a jak se ty všechny hormony jmenujou. Proti lehké depresi by to mohlo pomoci - u mě to tak funguje. Navíc pocit, že něco děláš pro sebe, že se tak trochu překonáš. A ještě ti to pomůže i líp vypadat. Nejen vytvarovat postavu, ale člověk se celý tak nějak rozsvítí. Zvyšují se tak vlastně i šance na seznámení. Úplně stačí svižné procházky. To jsou aspoň moje zkušenosti a pocity.  Možná můj příspěvek vyzní jako pěkná blbost, pak se omlouvám. 

Sporty mě nebaví. Max. mě bavilo rekreačně si zahrát badminton, volejbal, jít si zaplavat. Bohužel ale není s kým, tak žádný z vyjmenovaných sportů neprovozuju.

Ivana napsal(a):

A Vilemíno, já i když už dávno nemám takové nutkavé myšlenky na vlastní smrt, jako v době deprese, stále mě utěšuje ta možnost, že můžu spáchat sebevraždu, kdybych to tu už nemohla vydržet. To mě velice uklidňuje a když mám problémy nebo smutek, tak si říkám: vždyť já tu nemusím být, nemusím to snášet, můžu kdykoliv odejít.

Přesně o tom mluvil můj "kamarád". Taky má deprese.
Něco na tom je. Já si zase říkám, že to v nejhorším ve 30 letech tady zapíchnu. Beru to jako takový kompromis, že nikdo nemůže říct, že jsem se pár let nesnažila bojovat. Třicítku považuju za zlomový rok.

To mě velice uklidňuje a když mám problémy nebo smutek, tak si říkám: vždyť já tu nemusím být, nemusím to snášet, můžu kdykoliv odejít.
Na tyhle myšlenky nemusíš mít deprese - naopak. Ano, je to uklidňující, mít v sobě uklizeno natolik, že odchod není něco, co děsí, ale jedna z možností volby.

Vilemína napsal(a):

mariposa napsal(a):

Ty si myslíš, že se smrtí něco vyřeší? Narodíš se znovu a budeš si muset projít tím samým před čím jsi smrtí utekla. Tohle je můj názor, taky jsem měla někdy myšlenky na smrt. Kdo nemá, v těžkých chvílích? Útěkem se ale ještě nikdy nic nevyřešilo. Jen oddálilo to co stejně jednou musí přijít.
Ivano, chápu Tě, i Tvoji víru v to, že smrt Ti ulehčí. Můj názor ale je, že před ničím se nedá utéct, natož před svým vlastním stínem, který je Tvojí součástí.

Tak tímto se vůbec netrápím. Jsem přesvědčena, že po smrti je definitivní konec.

Však jo, já si zase myslím opak a tak to je, každá žijeme to své

Na plavání není třeba parťák. Já taky chodím plavat sama. V zime do bazénu a v létě nekam ven k rybníkum.
Vil, taky mě zaujalo tvé - nikdo nemuže říct. Žiješ pro sebe a ne pro jiné. Nebo ne?

Ja jsem pro sport a jakoukoliv praci take - v tele titiz probiha nasledne take chemicka reakce.
Poprve se treba dokopes, ale pozdeji te to zacne bavit.
Mela jsem jiste obdobi, kdy jsem nemohla napr. bez tenisu (ani den) vydrzet. Mela jsem doslova abstak. Totez mel můj pritel (nekdy v mych 18ti) - ten denne behal. Nebyl schopen vynechat. behal i v desti a mrazu. Pokud vi, beha dodnes (neni to Forest Gump )
Co to takhle doopravdy neco zkusit. .. Verim, ze nesportujes-li a nejsi-li ke sportu vedena, tak ti to pripada jako pitomost a zbytecnost spojena s pocenim....ale i tak..co se ti muze stat? Maximalne se seznamis s novymi lidmi...

Sama jsem chodila i do posilovny, na vaku shaper (no asi jsem to napsala blbe) - takove to vakuum s behanim. Na tenis jsem chodila i sama - treba jen placat na zed- , coz me vyridilo vic nez hra na kurtu. Nebo s babama chodit na nejake tajci (jsou tam vesmes same baby- chvili jsem chodila). Tezko jsem sladovala svůj program s kamaradkama ci kolegyni. Vetsina lidi tam chodi sama. Parta na lyze - to nemas v okruhu znamych? Nebo s rodici nejezdite?

Pisu to proto, že clovek zaživa opravdu vyjimecne okamziky, pro ktere stoji za to zit.
Ale pokud je ani nezkusi?? !

Rosamunda napsal(a):

majkafa napsal(a):

Na plavání není třeba parťák. Já taky chodím plavat sama. V zime do bazénu a v létě nekam ven k rybníkum.
Vil, taky mě zaujalo tvé - nikdo nemuže říct. Žiješ pro sebe a ne pro jiné. Nebo ne?

No v tom je asi právě zakopaný pes, já teda nemůžu za sebe říct, že bych žila jen pro sebe a ne pro jiné (třeba děti, manžel,rodiče). A tam právě vyvstává ta otázka co by tomu řekli. Jenže na druhou stranu, kdo z nich u Vilemíny ví, co má Vilemína za potíže a jak těžce s tím bojuje.

No, podľa mňa je príma dať v prvom rade sama na seba a byť sám/sama sebe žalobcom, obhajcom, sudcom aj katom. A bacha: sudca Lynch sa už nenosí!

Vilemína:
Když to řeknu hodně laicky, tak pokud deprese je nedostatek určitých hormonů radosti a dobré nálady, tak pohyb tyhle hormony dokáže vyrobit a doplnit. Může tedy fungovat jako lehké antidepresivum. A to by na lehkou chronickou depresi, jakou máš,  mohlo pomoci. Mě osobně to pomáhá hrozně moc, proto mě to napadlo.

Jinak já třeba často nemám náladu jít třeba běhat nebo cvičit, tak se úplně normálně obléknu a obuju a jdu na svižnější procházku. Cestou zpátky si třeba nakoupím . Výhoda je, že to vypadá, jakože prostě někam jdeš a nepřipadáš si blbě, že funíš po sídlišti v teplákách . A na tu náladu to opravdu funguje. Ideální je aspoň půl až hodinka. A pak si taky lehce cvičím doma na karimatce. Nebo ťapu na stepperu u televize. Jen tak pro sebe, nikdo mě nevidí. A když nálada je, tak pohyb mezi lidmi a venku je úplně super "pračka" na hlavu. Člověk se hned cítí líp ve své kůži. 

Já jsem teď taky zavřená doma, učím se na státnice a stresuju se, jak to s mojí školou dopadne. Mám taky sklony hrozně přemýšlet, dumat, vidět sebe i svůj život negativně. Dala jsem si pravidlo, že každý den aspoň na chvilku věnuju pohybu. Ideálně venku. A je to fajn.

Můžeš to hned zmítnout. Ale taky to můžeš nejdřív zkusit...

Upravil(a) koniklec (5. 8. 2010 18:59)

Já chodím plavat. A taky chodím na procházky kolem Brna. Sama, když nemá žádná kamarádka čas. Vždycky si představuju, že jdu vlastně s mým BM, ale opozdila jsem se a on je za nejbližší zatáčkou. Moc mi to pomáhá. A na plavání chodím radši sama, snažím se plavat intenzivně, 50 bazénů v kuse. Mám potom opravdu lepší pocit. Ale při depresi jsem nebyla schopna nikam jít.

Ivana napsal(a):

Vždycky si představuju, že jdu vlastně s mým BM, ale opozdila jsem se a on je za nejbližší zatáčkou.

Ježiš, to je smutný....dokážu to pochopit, ale je to děsně smutný.... Co kdyby za tou zatáčkou byl nějaký nový bezvadný sympatický a pěkný chlap? Nebo třeba vyrovananá a spokojená a nezávislá Ivana? :-) Co by tam tak ještě mohlo být? Budoucnost?

Při těžší depresi to určitě nejde, to úplně chápu. Právě jsem záměrně psala, že by to mohlo pomoci na lehkou depresi, jako psala Vil, že má.... fakt to byl laický nápad.