Proč je to těžké? Protože změny bolí, protože nás ty zažité vzorce oběti stojí méně úsilí a my si na to už zvykli, že. Protože je někdy moc těžké vystoupit ze svého stínu.

Mě už to neba, tak netrpím. Prostě jsem se rozhodla.

mariposo, prosím, když si pečlivěji přečteš první příspěvek, tak právě tohoto případu se majkafino netrpění netýká

PavlaH napsal(a):

mariposo, prosím, když si pečlivěji přečteš první příspěvek, tak právě tohoto případu se majkafino netrpění netýká

Nevím, jak to dělám. Nedoporučila bych na to nic. Mi to přišlo, jako co bych doporučila třeba na chřipku.
Na ten správný způsob pro sebe si musí přijít každý sám.
Já jsem se prostě rozhodla. Nevím, jak to přesně funguje.
Možná - měňte to, co měnit můžete (jestli vás to trápí), nesnažte se měnit, co změnit nemůžete. Učím se rozeznávat, co je co a je to zajímavé. Docela se mi to daří. Čím dál tím víc.

Např. nemůžu změnit, že je můj milý daleko daleko. Tak proč bych se tím trápila. Nemůžu změnit, že mě můj BM s námi už není, tak proč bych se tím trápila.
Můžu změnit, když je mi smutno za dcerkou a vnoučkem, sednu na vlak a jedu se za nimi podívat. .......

A ještě - chci to, co právě dostávám. Ať je to cokoliv.
Protože nikdy nedostanu vše to, co bych chtěla.
Tak jsem se naučila netrpět a taky být šťastná s tím, co dostávám. A vděčná. Každou vteřinu je toho taková spousta pozitivního. A když je to smutné, i to je třeba, abych si o to víc vážila toho radostného. Funguje mi to.

Upravil(a) majkafa (19. 5. 2010 22:06)

Ametyst napsal(a):

Utrpení , zdá se, dává jakousi "chranu".
Nemuset ještě do toho tvrdého světa.

Ještě se rochnit ve svém utrpení, nepříjemném, ale známém, než budem připraveni vykročit na cestu samostatně.

Jak dlouho to člověk potřebuje, to je velmi individuální a myslím, že to nejde nikým druhým uspíšit proti vůli toho trpícího. Je to jako vývoj dítěte. Můžeš ho stimulovat, podporovat, ale kdy začne chodit a mluvit, to je dáno prostě jeho individuálním biologickým nastavením.

Každý jakoby měl ten svůj čas jindy.
A někdo třeba  nestihne do konce života.
A všechno je to tak "správně". Protože každý jsme jiný.

Jo, kdysi jsem taky cosi o tvrdém světě...
Teď už si to nemyslím. Shledávám svět laskavým. I v případě, že mě někdo uhodí, když se dobře dívám kolem sebe, najde se někdo, kdo mě pohladí.
Svět je krásné místo pro žití. Tím nemyslím jenom přeslazené happyendy. I když přijdou třeba živelné pohromy, rány, vyplují na povrch zase jiné krásné stránky žití, třeba soudržnost lidí, obětavost, obyčejné lidské teplo. Které tu pořád je. Když se dobře podívám.

V úterý jsem zažila krásné gesto, a přitom vlastně úplně obyčejné. Přišli jsme do hospůdky ze studeného větrného počasí. Dala jsem si kafe a obejmula rukami sklenici, abych si ohřála ruce. A můj milý mi je obejmul na té sklenici, aby se mi ohřály i zvenčí.

Takový je svět.

Teru99 napsal(a):

Když už jsme u těch mnoha proč na duchovním, tak si tak říkám, proč nás vlastně baví trpět?
ještě bych chtěla specifikovat, jaké utrpení mám / nemám na mysli. Nechci mluvit o takovém tom "přirozeném" utrpení, kdy mně potká něco nepříjemného a já potřebuji nějaký čas na to, než to vstřebám a chvíli to opravdu bolí a ta chvíle může být kratší nebo delší v závislosti na situaci.
Mám na mysli takové to utrpení, kdy ve chvíli, kdy první šok odezněl a já místo, abych hledala cestu ven z bludného kruhu, tak si v něm spokojeně lebedím a říkám si - ó já chudinka nebohá, ó jak to bylo ošklivé, to jsem si nezasloužila, já, taková čistá duše, ó ó ó, a čí je to vina? jeho? tamtoho? její? protože moje určitě ne. Ne, nebudu hledat cestu ven z bludného kruhu, ne, prosím neříkejte mi, že to přebolí, vy blbové, co říkáte, že si za to můžu sama, tak vy rovnou odprejskněte, protože vy vůbec NECHÁPETE jak se cítím, a kdybych udělala tohle, nebo tamto, proč on/a/i vůbec nevidí, jak strašně se trápím a trápí mně dál, ajá chudinka nebohá s tím nemůžu nic dělat, bé bé.. no věřím, že jsem dostatečně nastínila, jakou situaci mám na mysli
Proč nás zkrátka mnohem více baví hledat viníky než hledat cestu ven ze vzniklé situace, cestu k uzdravení srdce / duše? Proč je tak obtížné vidět, že tímhle koloběh si nakonec ubližuju mnohem víc, než jak mi bylo na začátku ublíženo.. proč je tak těžké pustit od sebe tu bolest pryč?

A vůbec, proč je pro mnoho z nás tak strašně těžké žít vlastní život, vyrovnávat se s turbulencemi, které přináší proč je tak moc těžké vzdát se všeho toho lpění, zbytečné bolesti, všech těch "a takhle by to mělo bý"?

Nebylo by krásné si skutečně uvědomit, že se svým životem fakt můžu dělat cokoliv, a přestože nemohu někoho přesvědčit, aby mne miloval, nemůžu ze sebe udělat blondýnu, když jsem černovlasá a pr... můžu mít menší, nikoliv však vel. 36 i přesto fkat můžu dělat všechno CO CHCI?

A prosím nepiště mi ať už to neuhlím Mám dneska nějakou speciální náladu

Já si myslím, že toto (vytučněné) je psychologicky zcela zákonitá fáze vyrovnávání se s nějakým problémem.
A že nemá smysl se snažit tuto fázi uměle úplně PŘESKOČIT. Důležité je jen to, nezůstávat v tomto rozpoložení příliš dlouho a nebo se v něm dokonce neusadit a nezůstat. To se naštěstí ovlivnit dá.

Myslím, že takovýto pocit je naprosto přirozenou lidskou reakcí na nepříznivou situaci a většinou (co jsem vypozorovala) to chodí právě v tomto sledu:

- nepříznivá situace, problém nebo neštěstí
šok

- fáze o které píše Teru: "Proč právě já? Kdo mi to udělal? Čí je to vina? Kdo zlý mě, čisté a hodné duši, tolik záměrně ublížil a proč? Jaktože je svět tak nespravedlivý? "

- dále fáze: "A neudělala jsem chybu někde i já? Co s tím můžu dělat, jak se z toho můžu poučit? Co mi nová situace dává?"

- fáze smíření s realitou a i určité "Poučení z krizového vývoje"

- fáze vykročení do dalšího spokojeného života

Víte, nechci nikomu nic brát, každý to máme jinak, nemyslím to osobně vůči tobě, majkafo. Ale právě věty typu: "Netrpím, protože jsem se rozhodla. Je to tak snadné. Stačí jen chtít a prostě se přeprogramovat."
na mě působí jako naučené klišé, šílená falešná fráze, kterou se lidi (upřímně) snaží přebít ty nepříjemné pocity a snaží se přeskočit právě tu fázi, na kterou se Teru ptá.

Mě přijde, že rozumnější je to si to prostě odžít a pochopitelně se přitom aktivně snažit se z toho hrabat ven, směrem k normálnímu spokojenému životu.

A mám pocit, že kdo sám sebe znásilnil a tuto fázi přeskočil, a neustále si dokolečka opakuje "Jsem tak šťastný, jsem tak šťastný, stačilo se jen rozhodnout", tak právě tomu se neodžitá fáze bude neustále negativně vracet do života.

Blossom napsal(a):

Já si myslím, že toto (vytučněné) je psychologicky zcela zákonitá fáze vyrovnávání se s nějakým problémem.
A že nemá smysl se snažit tuto fázi uměle úplně PŘESKOČIT. Důležité je jen to, nezůstávat v tomto rozpoložení příliš dlouho a nebo se v něm dokonce neusadit a nezůstat. To se naštěstí ovlivnit dá.

Myslím, že takovýto pocit je naprosto přirozenou lidskou reakcí na nepříznivou situaci a většinou (co jsem vypozorovala) to chodí právě v tomto sledu:

- nepříznivá situace, problém nebo neštěstí
šok

- fáze o které píše Teru: "Proč právě já? Kdo mi to udělal? Čí je to vina? Kdo zlý mě, čisté a hodné duši, tolik záměrně ublížil a proč? Jaktože je svět tak nespravedlivý? "

- dále fáze: "A neudělala jsem chybu někde i já? Co s tím můžu dělat, jak se z toho můžu poučit? Co mi nová situace dává?"

- fáze smíření s realitou a i určité "Poučení z krizového vývoje"

- fáze vykročení do dalšího spokojeného života

Víte, nechci nikomu nic brát, každý to máme jinak, nemyslím to osobně vůči tobě, majkafo. Ale právě věty typu: "Netrpím, protože jsem se rozhodla. Je to tak snadné. Stačí jen chtít a prostě se přeprogramovat."
na mě působí jako naučené klišé, šílená falešná fráze, kterou se lidi (upřímně) snaží přebít ty nepříjemné pocity a snaží se přeskočit právě tu fázi, na kterou se Teru ptá.

Mě přijde, že rozumnější je to si to prostě odžít a pochopitelně se přitom aktivně snažit se z toho hrabat ven, směrem k normálnímu spokojenému životu.

A mám pocit, že kdo sám sebe znásilnil a tuto fázi přeskočil, a neustále si dokolečka opakuje "Jsem tak šťastný, jsem tak šťastný, stačilo se jen rozhodnout", tak právě tomu se neodžitá fáze bude neustále negativně vracet do života.

Ano, kdo sám sebe znásilnil, a své "štěstí" si jenom namlouvá, tam to dle mého názoru nelze dlouhodobě "ustát".

Já to však mám už několik let jinak. Mé štěstí, můj klid a vnitřní mír, má harmonie je prostě celkem přirozeně ve mně a trvá, i když prožívám různé životní události. Když přijdou nějaké problémy, rozumem si proberu, o co jde, jestli s tím můžu něco udělat nebo ne, když ano, tak co. Pak to třeba udělám. Nebo taky ne, když nechci. A když si to takhle srovnám, zase mám v sobě svůj vnitřní pokoj a klid. Už to se svým egem umím. Daří se mi propojit rozum s duší, srdcem, nitrem, nevím, jak to nazvat.
Kdoví. Možná jednou přijde otřes, který nebudu moct takhle zpracovat, nebo mi to zpracování bude nějakou dobu trvat. To vše ukáže čas.

lupina montana napsal(a):

Pavli, bylas rychlejší, koukám

Čauko, Fati! Jestli hádám dobře...
Mno: nevím jak kdo, ale můžu ti popsat, proč to "bavilo" mě, jo?
Já byla typickej obětní beránek rodiny. Ono se mi to teda vůbc nelíbilo - ale nemohla jsem nic děalt, tak jsem si holt zvykla. Tahle role má mimo jiné totiž jednu velkou přednost - člověk je DŮLEŽITEJ pro zdraví svojí rodiny (a nejen člověk - mají to tak i třeba smečky, stáda, tlupy...) Velice důležitej - a podvědomě to ví, přestože se neustále dovídá, jak všechno zavinil, za všechno může a jak by bez něj bylo lépe. Pak ovšem dospěje, což je ten prů*er, protože najednou by měl takříkajíc otočit o 180° a navíc dělat něco, co se absolutně neměl kde naučit: chovat se jako soběstačná, sebejistá bytost. To se například v těch tlupách a smečkách nemusí - tam si buď vybojuješ postup, nebo umřeš jak obětní beránek, takže to má posloupnost a řád.
Takže vlastně, když si libuješ v tom být oběť, víceméně děláš jen to, co ses tak dobře naučila - a odmítáš se učit něco, o čem tušíš, že to bude příšerná námaha a výsledek? Bůhvíjakej. Ergo musí přijít hoodně velký tlak, aby se do toho člověk pustil....
Nicméně, když se to povede, a když se člověk takto uvidí s odstupem, je to dost děsivá podívaná na to, cos byla....Mně se to stalo nedávno: manžel koukal na jakýsi film o Marylin Monroe. Ona se chovala od á do zet jako oběť, všech obětí kapitánka. Já na to nekoukala, slyšela jsem to od počítače - nicméně jsem se přistihla při sladkém pocitu touhy a stesku. Pěkně mě to vyděsilo - přestože to byl jen takový závan....prchavá vůně starých časů

Čauko Lupíšku, no jasně
Hele, tebe bych na profesionální oběť netipovala ani omylem Tomu se mi vůbec nechce věřit!

Blossom, to že jsem svůj první příspěvek psala v první osobě tě možná zmátlo a přivedlo k domněnce, že píšu o sobě. A přestože nemohu vyloučit, že jsem se někdy v podobných stavech nacházela, přiznávám, že to, co jsem výše předvedla, byla spíše "parodie" na příspěvky některých spolubabinetek.

A narážím sktuečně spíše na příběhy některých, které i po dlouhé době raději brečí, než by začly znovu žít. A ptám se právě proto, že mi není jasné, jak to někoho dlouhodobě může uspokojovat.

Tož tak.

Teru99 napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Pavli, bylas rychlejší, koukám

Čauko, Fati! Jestli hádám dobře...
Mno: nevím jak kdo, ale můžu ti popsat, proč to "bavilo" mě, jo?
Já byla typickej obětní beránek rodiny. Ono se mi to teda vůbc nelíbilo - ale nemohla jsem nic děalt, tak jsem si holt zvykla. Tahle role má mimo jiné totiž jednu velkou přednost - člověk je DŮLEŽITEJ pro zdraví svojí rodiny (a nejen člověk - mají to tak i třeba smečky, stáda, tlupy...) Velice důležitej - a podvědomě to ví, přestože se neustále dovídá, jak všechno zavinil, za všechno může a jak by bez něj bylo lépe. Pak ovšem dospěje, což je ten prů*er, protože najednou by měl takříkajíc otočit o 180° a navíc dělat něco, co se absolutně neměl kde naučit: chovat se jako soběstačná, sebejistá bytost. To se například v těch tlupách a smečkách nemusí - tam si buď vybojuješ postup, nebo umřeš jak obětní beránek, takže to má posloupnost a řád.
Takže vlastně, když si libuješ v tom být oběť, víceméně děláš jen to, co ses tak dobře naučila - a odmítáš se učit něco, o čem tušíš, že to bude příšerná námaha a výsledek? Bůhvíjakej. Ergo musí přijít hoodně velký tlak, aby se do toho člověk pustil....
Nicméně, když se to povede, a když se člověk takto uvidí s odstupem, je to dost děsivá podívaná na to, cos byla....Mně se to stalo nedávno: manžel koukal na jakýsi film o Marylin Monroe. Ona se chovala od á do zet jako oběť, všech obětí kapitánka. Já na to nekoukala, slyšela jsem to od počítače - nicméně jsem se přistihla při sladkém pocitu touhy a stesku. Pěkně mě to vyděsilo - přestože to byl jen takový závan....prchavá vůně starých časů

Čauko Lupíšku, no jasně
Hele, tebe bych na profesionální oběť netipovala ani omylem Tomu se mi vůbec nechce věřit!

Vitaj!

Terru, já myslím, žes na tu otázku sama odpověděla hned v prvním příspěvku...polebedit si v tom, nechat se vyživovat (energii) okolím a nemuset začít něco dělat.

To "rozhodnutí" netrpět já chápu. Já mám rozhodnutí "být spokojená" , což bude totéž. A vůbec se to nevylučuje s něčím prožitým a odžitým a dlouze vstřebávaným.
Proč falešné? Je-li tomu tak.. To rozhodutí, třeba u mě, přišlo po vyzkoušení asi všeho, všech možností , všech jednodušších možností
Zdá se to jednoduché? Není to jednoduché. Tomu "rozhodnutí" honě předchází. Tedy píšu o sobě...