anais.de: Neni tez tak docela pravda, ze kazda kultura vzdy podporovala porodnost, co treba Cina se svoji politikou jednoho ditete?

Jejda, anais, patříš mezi moje oblíbené pisatelky , ale tady musím trošku "zaodporovat" - v Číně se přece v tomto případě nejedná o kulturu, nýbrž o setsakryš "ekonomickou politiku"....

Annais, jasně že vždycky existovali lidi, kteří neměli vlastní děti a často si to kompenzovali péčí o další příbuzné. A byli třeba spokojení, když jim holt nic jiného nezbylo. Ale to je přece zpravidla náhradní řešení, většina by si vlastní děti určitě přála, jenže to holt z nějakého důvodu nešlo. Pak tady existovali ti, co nemohli mít vlastní děti a zbláznili se z toho, nebo minimálně se z nich stali podivíni...
A s těma kulturama, Čína je kapitola sama pro sebe, ale je fakt, že i v tradičních společnostech se porodnost často omezovala, z ekonomických nebo ekologických důvodů - ono není vždy nejvýhodnější mít maximální počet dětí, které pak neuživím. Třeba v Tibetu se rozmnožovali prakticky vždy jen jedna dcera a jeden syn z rodiny, ostatní pro ně celý život pracovali. A taky to nějak zvládali. Ale zajímavý je, že potom, co to tam Číňani "zcivilizovali", tak začli zakládat rodiny všichni, i druhorození a víc. Navzdory tradici.
Ve středověku bylo zase moderní posílat neprvorozené syny, pro které už nebylo výhodné zakládat vlastní rodinu (teda hlavně z pohledu rodičů to nebylo výhodné) do války a dcery do kláštera. Ovšem jakmile syn přijel zpátky s kořistí, šel se ženit nebo se pro dceru našla výhodná partie, hned šupajdila z kláštera do chomoutu.
Ale samozřejmě byli vždycky i ti, co neměli děti, a to zcela dobrovolně, místo toho si budovali kariéru a věhlas. Ona z toho měla nakonec vždycky největší prospěch zase jejich rodina, ale to je jedno. Ale že má někdo větší zásluhu, když napíše knížku, co si i po sto letech někdo přečte, než někdo jiný, komu se podaří vychovat spokojenou a slušnu dceru nebo syna, to je akorát tvůj názor, který já třeba nesdílím

Upravil(a) jilinda (21. 5. 2010 12:55)

Já zase obdivuju bezmezně všechny matky, nebo rodiče, i když vychovat dítě je pokládáno za normu. Teda samozřejmě ty, co to berou zodpovědně. Asi proto, že s tím mám začínající zkušenosti a do práce si chodím zásadně odpočinout přestože předtím mi připadala děsně náročná
Ale původně jsme se nebavily o tom, jestli může být někdo bez dětí šťastný, to je jasný, že může. Já jsem taky radši, když jsou lidi šťastní a pokud nemůžou mít dítě, tak se třeba starají o cizí a najdou se v tom. Ani o tom, že jsou lidi, kteří mají děti a šťastní nejsou. Ale o tom, jestli je přirozený, aby člověk cítil silnou touhu po dítěti a pokládal to za tragedii, když ho nemůže mít. Mně zase připadá necitlivé vůči těm lidem, co děti nemůžou mít, když jim tohle právo na to, být z toho nešťastní, upíráš.

Zajímavě se teď ubírá diskuze ohledně kultur.

Včera jsem viděla na youtube dokument o Rusku a plánovaném rodičovství tam. (Snad jsem to ani vidět neměla, dostala jsem se k tomu při hledání pod heslem porod.)
Jejich nejčastěji používaná metoda je zřejmě potrat a nemají s tím nějaký morální problém. 8 žen z 10 někdy potrat mělo a vychází to většinou na ženu 2-10 potratů za život (tedy ne jeden úlet, jak by se ještě snad dalo vysvětlit nějakou nehodou).
Co je dost hrozné, udělají tam potrat i ve vysokém stupni těhotenství, byly tam rozhovory s mladičkýma holkama z nemocnice, které na potrat šly v 6. měsíci, některé tvrdily, že otěhotněly po znásilnění.
Mluvila tam i doktorka, že je to legalizovaná vražda, ale menší zlo než když by děti skončily v dětském domově, které jsou v Rusku přeplněné a nikdo o ty děti nestojí.
-------------
Když jsem byla v Rusku jedna kamarádka (taky cizinka) v tom městě založila charitu a byl taky večer s dětmi z dětských domovů před Vánoci, něco jsem jim taky přispěla pod stromeček společně s mnoha jinými lidmi (hlavně cizinci). Děti pro nás udělali moc hezkou besídku a byly to krásné děti slovanského typu, které by si u nás jistě někdo adoptoval, ale v Rusku o ně nikdo nestojí. Kamarádka se snaží v tom Rusku o lepší vzdělání těch dětí i podporovat mezinárodní adopci těch dětí, Rusové s tím v zákonech nedělají problémy (jsou rádi, když se těch hladových krků zbaví). Ona sama se na tuto charitu vrhla, protože se svým manželem dítě mít nemůže a našla smysl v pomoci těmto dětem a chce si nějaké adoptovat, jen musí přemluvit manžela. Ty děti žijí v dětském domově docela dobře do 18 let, pak je vykopnou na ulici... a končí většinou špatně.

Někdo třeba sám dítě mít nemůže, jak už tu zaznělo a je mnohem lidstvu užitečnější, než kdyby děti měl.