29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
rejko, ano, má dcerka musí u sebe pořád mít Průkaz zdravotně postiženého, má totiž mezi předsíněmi umělohmotnou "záplatu", cizí předmět. I nejmenší zánět se musí léčit antibiotiky, aby se jí do srdce nedostala žádná infekce a "záplata" se nezanítila. I během těhotenství byla ještě víc než běžně sledovaná na kardiologii a v porodnici měli docela obavy, musela doručit dobrozdání, že může normálně rodit.
Bylo ji 2 a půl roku, když ji operovali. Vyndali jí srdíčko ven a napojili ji na mimotělní oběh. Byla tak maličká. Vážila jenom 9 kilo, když šla na operaci.
Tuhle v dokumentu Vizita taky operovali podobnou vadu - díru mezi předsíněmi. Tam jsem viděla, jak ta operace probíhá a i po tolika letech mi z toho nebylo vůbec dobře.
Blossom, proč spojuješ postižení s duchovním růstem? To jsou odlišné kategorie. Někdo může duchovně růst, když už to tak nazýváš, jsa zcela zdráv, někdo ani postižením.
To je takový nesmysl,cos napsala - cituji tě:
Představte si, že by třeba matka s postiženým dítětem dostala nabídku: Našel se zázračný lék, když ho vašemu dítěti dáme, uzdraví se. Když mu ho nedáme, tak vy dál můžete pokračovat v této duchovně přínosné cestě.
Upravil(a) majkafa (4. 5. 2010 15:51)
majkafa napsal(a):
rejko, ano, má dcerka musí u sebe pořád mít Průkaz zdravotně postiženého, má totiž mezi předsíněmi umělohmotnou "záplatu", cizí předmět. I nejmenší zánět se musí léčit antibiotiky, aby se jí do srdce nedostala žádná infekce a "záplata" se nezanítila. I během těhotenství byla ještě víc než běžně sledovaná na kardiologii a v porodnici měli docela obavy, musela doručit dobrozdání, že může normálně rodit.
Bylo ji 2 a půl roku, když ji operovali. Vyndali jí srdíčko ven a napojili ji na mimotělní oběh. Byla tak maličká. Vážila jenom 9 kilo, když šla na operaci.
Tuhle v dokumentu Vizita taky operovali podobnou vadu - díru mezi předsíněmi. Tam jsem viděla, jak ta operace probíhá a i po tolika letech mi z toho nebylo vůbec dobře.
Blossom, proč spojuješ postižení s duchovním růstem? To jsou odlišné kategorie. Někdo může duchovně růst, když už to tak nazýváš, jsa zcela zdráv, někdo ani postižením.
To je takový nesmysl,cos napsala - cituji tě:
Představte si, že by třeba matka s postiženým dítětem dostala nabídku: Našel se zázračný lék, když ho vašemu dítěti dáme, uzdraví se. Když mu ho nedáme, tak vy dál můžete pokračovat v této duchovně přínosné cestě.
Majkafo, není mi dost dobře jasné jakým právem si troufáš posuzovat co je a co není nesmysl. Mně se to třeba jako nesmysl nezdá.
Kdysi nám jeden učitel říkal, že skutečně duchovně vyspělý člověk se pozná podle toho, že je nad věcí, nekritizuje, nepoučuje.
Není tady
Proč propojuji postižení s duchovním růstem? Právě protože to tu je na duchovním často takto lidmi pojímáno (já sama to tak nevnímám).
Příklad toho je např. v příspěvku č.4 od Ametyst - cituji: A vlastně vše, co jsem z toho příspěvku pochopila, je o tom, že životní břemena slouží k růstu.
Já sama se s pojetím, že životní břemena slouží k růstu neztotožňuji. Rozhodně ne v tom smyslu, jak třeba píše Dia Terr, že to (údajně) ty matky i děti tušily, jaké trápení je čeká, a přesto do toho šly (předpokádám právě tedy proto, aby duchovně rostly).
Tím, co majkafa považuje za takový nesmysl, jsem chtěla říct, že kdyby si postižení nebo jejich rodiče skutečně mohli vybrat, zda takto žít dál, a nebo se moci uzdravit, volili by (podle mě na 100%) to uzdravení a takovéto cesty duchovního růstu (celý další život s postižením) by se milerádi vzdali.
rejka napsal(a):
Vždycky,když mě potkala nějaká ta "rána osudu",snažila jsem se hledat důvod,proč a co mi to má dát.Ze všeho zlého,vyber si to dobré pro sebe...říkám si. Když hledám odpovědi v duchovnu,možná je to proto,abych si ulehčila a stalo se to pro mě snesitelné. Když mohu těm ranám nějak zabránit,udělám to,když ne přijmu je a pokusím se s nimi poprat.Možná mě některé odsoudí,ale kdyby mi sdělili i ve vyšším stupni těhotenství,že mé dítě bude postižené ať už fyzicky či mentálně svolila bych s přerušením. Mám kamarádku,které se před 17-ti lety( stejně jako mě ) narodil první syn.Po porodu prodělal mozkovou příhodu a zůstal na úrovni měsíčního dítěte.A nejen psychicky,ale i co do tělesného vývinu.Lékaři její těhu udržovali už od 8.týdne pomocí silných léků s vedlejšími účinky,upozornili jí co se může stát a ona to riziko podstoupila. Když jsme se potkávali a můj syn rostl,vyvíjel se a začal běhat,mluvit....říkávala mi,že je šťastná jak jí její Honzík dělá jenom radosti,že je moc šikovný....nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
Byla jsem kdysi postavena před podobnou volbu.Byla jsem těhotná,ale všechno nebylo tak jak má být a miminko chtělo ven.Doktor mi řekl,že těhu udrží,když si to odležím s nohama nahoru.Ale výsledek,že dítě opradu donosím a bude zdravé, mi zaručit nemohl.Řešení jsem vlastně nechala na přírodě.Mimi se nenarodilo.
a proč by nemohla být. Má na výběr..buď bude celý život utrápená, co to jejich rodinu potkalo za "neštěstí", a nebo se vyrovná se situací a začne se radovat z jiných věcí, z těch, které ty třeba ani nepostřehneš.Z maličkostí..Já třeba šťastná jsem, i když má dcera down.syndrom.
Není tady
Očekávala bych, že pokud si někdo založí vlákno na Duchovním foru, bude alespoň připraven s TOLERANCÍ přijímat jiné filozofie, než je právě ta jeho, než je právě většinou materialistické pojetí světa. Prostě skousne fakt, že někdo to může mít nastavené jakkoliv pro něj nepochopitelně a zůstane nad tím POVZNESEN, vezme to prostě jen jako NÁZOR, nebude si to brát nijak osobně, pohoršovat se nad necitelností teze, že každý si své žité programuje zcela SÁM a to popdle toho, co se POTŘEBUJE v životě naučit, pochopit atd.
To je totiž tak složitá neuka, že ten, kdo se tím nezabývá, nepochopí z pár vět na netu vůbec nic. Jen si otevře své vlastní třinácté komnaty.
Je to jen NÁZOR. Nic víc, nic míň.
Stále přemýšlím, proč na duchovní fora chodí lidé, kteří to nedokažou alespoň vzít jako filozofii někoho jiného a pořád mají potřebu mluvit o nehoráznosti, necitelnosti, nesmylech ap.
Každý z nás si svůj světonázor tvoří sám a dlouhé roky. Ti vyspělejší ho dokonce i MĚNÍ, protože svět kolem nich se stále mění.
Pokud jste na duchovním foru, rozmyslete si, zda sem chodím proto, abyste to nám "věřícím" nandali a nebo proto, abyste pochopili a poznali něco jiného, než co vás naučili doma, ve škole, v knihách, atd. atd...
Jde vám o informace a nebo o co vlastně?
Podvědomě vás to sem přitahuje, ale vědomě snad máte strach, že se dozvíte něco, co vás natolik rozseká, že už se neposkládáte?
Bez ironie: opravdu mne odpovědi zajímají.
Není tady
Opravdu zajímavé školení o nadhledu a hlavně o toleranci k jiným názorům od toho, kdo s ní má sám tak velký vnitřní problém.
Ale nehodlám ztrácet čas osobními střety.
Pro mě osobně bylo tohle vlákno velmi zajímavé. Utřídila jsem si myšlenky k těmto věcem. Nejpřínosnější pro mě byly odpovědi těch, které vědí nejlépe, o čem se tu mluví (laminanote a amely).
Zítra v poledne odjíždím na 3 dny pryč, teď ještě musím v práci vše dopředu připravit. Takže tohle vlákno nějaký čas popluje samo - beze mě coby zakladatelky.
Těším se, že v neděli si zase tady nové příspěvky k věci počtu.
laminanonte napsal(a):
rejka napsal(a):
Vždycky,když mě potkala nějaká ta "rána osudu",snažila jsem se hledat důvod,proč a co mi to má dát.Ze všeho zlého,vyber si to dobré pro sebe...říkám si. Když hledám odpovědi v duchovnu,možná je to proto,abych si ulehčila a stalo se to pro mě snesitelné. Když mohu těm ranám nějak zabránit,udělám to,když ne přijmu je a pokusím se s nimi poprat.Možná mě některé odsoudí,ale kdyby mi sdělili i ve vyšším stupni těhotenství,že mé dítě bude postižené ať už fyzicky či mentálně svolila bych s přerušením. Mám kamarádku,které se před 17-ti lety( stejně jako mě ) narodil první syn.Po porodu prodělal mozkovou příhodu a zůstal na úrovni měsíčního dítěte.A nejen psychicky,ale i co do tělesného vývinu.Lékaři její těhu udržovali už od 8.týdne pomocí silných léků s vedlejšími účinky,upozornili jí co se může stát a ona to riziko podstoupila. Když jsme se potkávali a můj syn rostl,vyvíjel se a začal běhat,mluvit....říkávala mi,že je šťastná jak jí její Honzík dělá jenom radosti,že je moc šikovný....nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
Byla jsem kdysi postavena před podobnou volbu.Byla jsem těhotná,ale všechno nebylo tak jak má být a miminko chtělo ven.Doktor mi řekl,že těhu udrží,když si to odležím s nohama nahoru.Ale výsledek,že dítě opradu donosím a bude zdravé, mi zaručit nemohl.Řešení jsem vlastně nechala na přírodě.Mimi se nenarodilo.a proč by nemohla být. Má na výběr..buď bude celý život utrápená, co to jejich rodinu potkalo za "neštěstí", a nebo se vyrovná se situací a začne se radovat z jiných věcí, z těch, které ty třeba ani nepostřehneš.Z maličkostí..Já třeba šťastná jsem, i když má dcera down.syndrom.
lam,nemusí být utrápená,smíří se s osudem a přizpůsobí tomu svůj život.Bude se radovat z každého malého pokroku,ale....mě se to tak špatně vysvětluje. Já prostě cítím,že bych vnitřně opravdu šťastná nebyla.Jistě je to tím,že mám děti zdravé,raduji se z jejich školních a sportovních úspěchů,prožívám jejich lásky a smutky,těším se,že třeba budu u jejich promoce,nebo se dočkám vnoučat.....víš,mě by bylo moc líto,že mé dítě je o tyto možnosti ochuzeno,ano asi bych se tím i trápila,těžko říct,člověk si to tak nějak představuje,ale skutečnost bývá jiná.Určitě bych měla strach,co by s děckem bylo,kdybych se o něj starat nemohla,nebo co s ním bude až já tu nebudu.Jsem ráda,že jsi šťastná,obdivuji všechny rodiče,které se starají o postižené dítě.
Není tady
majkafa napsal(a):
rejko, ano, má dcerka musí u sebe pořád mít Průkaz zdravotně postiženého, má totiž mezi předsíněmi umělohmotnou "záplatu", cizí předmět. I nejmenší zánět se musí léčit antibiotiky, aby se jí do srdce nedostala žádná infekce a "záplata" se nezanítila. I během těhotenství byla ještě víc než běžně sledovaná na kardiologii a v porodnici měli docela obavy, musela doručit dobrozdání, že může normálně rodit.
Bylo ji 2 a půl roku, když ji operovali. Vyndali jí srdíčko ven a napojili ji na mimotělní oběh. Byla tak maličká. Vážila jenom 9 kilo, když šla na operaci.
Majko,jenom lehce si dovedu představit ten stres a strach,který jsi měla.Vidět svého drobečka napojeného na přístroje,které hlídají jeho životní funkce,čekat jak se to "bezbranné" tělíčko s tímto vyrovná...Ano,doživotní dispenzarizace je na místě a já vám všem moc přeju hodně štěstí....
P.S. na podobné vzdělávací relace se raději ani nekoukej... v sobotu jedeme do TP,až pojedeme po Bí...ské,zamávám ti,jak jsem kdysi slíbila.
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Očekávala bych, že pokud si někdo založí vlákno na Duchovním foru, bude alespoň připraven s TOLERANCÍ přijímat jiné filozofie, než je právě ta jeho, než je právě většinou materialistické pojetí světa. Prostě skousne fakt, že někdo to může mít nastavené jakkoliv pro něj nepochopitelně a zůstane nad tím POVZNESEN, vezme to prostě jen jako NÁZOR, nebude si to brát nijak osobně, pohoršovat se nad necitelností teze, že každý si své žité programuje zcela SÁM a to popdle toho, co se POTŘEBUJE v životě naučit, pochopit atd.
To je totiž tak složitá neuka, že ten, kdo se tím nezabývá, nepochopí z pár vět na netu vůbec nic. Jen si otevře své vlastní třinácté komnaty.
Je to jen NÁZOR. Nic víc, nic míň.
Stále přemýšlím, proč na duchovní fora chodí lidé, kteří to nedokažou alespoň vzít jako filozofii někoho jiného a pořád mají potřebu mluvit o nehoráznosti, necitelnosti, nesmylech ap.
Každý z nás si svůj světonázor tvoří sám a dlouhé roky. Ti vyspělejší ho dokonce i MĚNÍ, protože svět kolem nich se stále mění.
Pokud jste na duchovním foru, rozmyslete si, zda sem chodím proto, abyste to nám "věřícím" nandali a nebo proto, abyste pochopili a poznali něco jiného, než co vás naučili doma, ve škole, v knihách, atd. atd...
Jde vám o informace a nebo o co vlastně?
Podvědomě vás to sem přitahuje, ale vědomě snad máte strach, že se dozvíte něco, co vás natolik rozseká, že už se neposkládáte?
Bez ironie: opravdu mne odpovědi zajímají.
Tak nejak. Spise v mem pripade , ze se konecne dozvim neco co prokazuje existenci toho duchovna ci jak to nazvat.
Není tady
Zajimava diskuze.
Pracovala jsem s postizenymi, a tak bych chtela rict, ze se maminkam postizenych deti (ktere maji dite doma) velmi obdivuji. Jsem si temer (temer, protoze jsem v te situaci nebyla) 100% jista, ze kdybych mela moznost volby (tj. volit ukonceni tehotenstvi v pripade, ze je vysoka pravdepodobnost tezkeho postizeni ditete) do takoveho rizika nesla, protoze si vubec neverim v tom, jak bych takovy udel zvladala (uprimne priznavam, ze asi blbe). Ale je mi jasne, ze ne kazdy tuto volbu ma - nektere poruchy, treba autismus, se nedaji prenatalne diagnostikovat.
A napada me takova otazka, ktera mozna nekoho nastve - kdyz se nam neco nepekneho deje, ptame se obvykle (me nevyjimaje): proc zrovna ja? Nemelo by podobnou logiku se ptat: a proc zrovna ja NE? Zda se mi, ze jsme se nejak naucili ocekavat, ze MAME PRAVO na bezchybny zivot, a kdyz se tak nedeje, musi to byt nejaka krivda, ale ono to tak bohuzel nefunguje.
Moc se mi libi prispevek Laminamonte, ktera pise, ze dokaze byt stastna i jakozto matka postizeneho ditete. Jsme totiz vzdy svobodni v tom, jak prijimame rany, ktere nam zivot ustedri (myslim si, aspon pokud mame zachovanou schopnost sebereflexe). Koneckoncu, kdyz zatrpkneme, trestame tim jen sami sebe.
Jednou jsem cetla v nejake knize Stephena Hawkinga, ze v obdobi kratce pred tim, nez mu zjistili ALS, trpel depresemi - zivot mu pripadal nesmyslny, nic ho nebavilo. Nemoc mu paradoxne v tomto smeru "pomohla" (dle jeho vlastnich slov), protoze si uvedomil, ze ma na tomto svete omezeny cas, a najednou se mu chtelo dokoncit to a ono ... A navzdory prognozam je stale nazivu a jeho zivot je produktivnejsi nez zivot mnohych fyzicky zcela zdravych (i kdyz nepochybuju o tom, ze mu asi casto neni do smichu).
Není tady
amely napsal(a):
Majkafo, není mi dost dobře jasné jakým právem si troufáš posuzovat co je a co není nesmysl. Mně se to třeba jako nesmysl nezdá.
Kdysi nám jeden učitel říkal, že skutečně duchovně vyspělý člověk se pozná podle toho, že je nad věcí, nekritizuje, nepoučuje.
amely, já osobně nejsem zatím ani zdaleka duchovně vyspělý člověk. Jestli jsi svým příspěvkem myslela tohle.
A ano, vyjádřila jsem svůj názor, že to, co napsala Blossom, jakoby některá matka odmítla lék pro své dítě, je hloupost. Žádnou takovou matku si neumím představit. I když - Svědci Jehovovi ... Ale to není má parketa.
rejka napsal(a):
Majko,jenom lehce si dovedu představit ten stres a strach,který jsi měla.Vidět svého drobečka napojeného na přístroje,které hlídají jeho životní funkce,čekat jak se to "bezbranné" tělíčko s tímto vyrovná...Ano,doživotní dispenzarizace je na místě a já vám všem moc přeju hodně štěstí....
P.S. na podobné vzdělávací relace se raději ani nekoukej...v sobotu jedeme do TP,až pojedeme po Bí...ské,zamávám ti,jak jsem kdysi slíbila.
Jéje, vzpomínám, že mi to někdo slíbil. Mávej, bydlím u hlavní silnice hnedka naproti nádraží v sedmipatráku s novou oranžovou fasádou.
Já mou holčičku tenkrát po operaci neviděla. Chtěla jsem s ní v Motole být, ale jelikož jsem byla ve vysokém stupni těhotenství se synkem a jak mi říkali - neměli dost postelí pro maminky, takže upřednostnili ty, které budou muset s děťátkem náročně rehabilitovat, nedovolili mi být tam s ní. Nedoporučili ani návštěvy tak malého dítěte. Tak jsem je aspoň prosila, abych ji mohla vidět tak, aby mě neviděla ona. Bylo to tak nádherné, seděla zády k otevřeným dveřím pokoje, z tělíčka jí vedly hadičky a sestřička ji krmila lžičkou. Pak už jsem věřila, že žije, že je vše v pořádku, že se operace povedla. Tenkrát byl problém se zavedením pevné linky, čekalo se na ni spoustu let. Tak jsem každý den v 10 stepovala před poštou, protože mezi 10 a 12 hodinou jsme mohli volat a informovat se o stavu děťátka. Motolskému dětskému kardiocentru - těm skvělým lidem - patří navždy můj dík.
laminanonte napsal(a):
a proč by nemohla být. Má na výběr..buď bude celý život utrápená, co to jejich rodinu potkalo za "neštěstí", a nebo se vyrovná se situací a začne se radovat z jiných věcí, z těch, které ty třeba ani nepostřehneš.Z maličkostí..Já třeba šťastná jsem, i když má dcera down.syndrom.
Ano. Vše je jenom v naší hlavě. laminanonte
anais.de napsal(a):
Zajimava diskuze.
Pracovala jsem s postizenymi, a tak bych chtela rict, ze se maminkam postizenych deti (ktere maji dite doma) velmi obdivuji. Jsem si temer (temer, protoze jsem v te situaci nebyla) 100% jista, ze kdybych mela moznost volby (tj. volit ukonceni tehotenstvi v pripade, ze je vysoka pravdepodobnost tezkeho postizeni ditete) do takoveho rizika nesla, protoze si vubec neverim v tom, jak bych takovy udel zvladala (uprimne priznavam, ze asi blbe). Ale je mi jasne, ze ne kazdy tuto volbu ma - nektere poruchy, treba autismus, se nedaji prenatalne diagnostikovat.
A napada me takova otazka, ktera mozna nekoho nastve - kdyz se nam neco nepekneho deje, ptame se obvykle (me nevyjimaje): proc zrovna ja? Nemelo by podobnou logiku se ptat: a proc zrovna ja NE? Zda se mi, ze jsme se nejak naucili ocekavat, ze MAME PRAVO na bezchybny zivot, a kdyz se tak nedeje, musi to byt nejaka krivda, ale ono to tak bohuzel nefunguje.
Moc se mi libi prispevek Laminamonte, ktera pise, ze dokaze byt stastna i jakozto matka postizeneho ditete. Jsme totiz vzdy svobodni v tom, jak prijimame rany, ktere nam zivot ustedri (myslim si, aspon pokud mame zachovanou schopnost sebereflexe). Koneckoncu, kdyz zatrpkneme, trestame tim jen sami sebe.
Jednou jsem cetla v nejake knize Stephena Hawkinga, ze v obdobi kratce pred tim, nez mu zjistili ALS, trpel depresemi - zivot mu pripadal nesmyslny, nic ho nebavilo. Nemoc mu paradoxne v tomto smeru "pomohla" (dle jeho vlastnich slov), protoze si uvedomil, ze ma na tomto svete omezeny cas, a najednou se mu chtelo dokoncit to a ono ... A navzdory prognozam je stale nazivu a jeho zivot je produktivnejsi nez zivot mnohych fyzicky zcela zdravych (i kdyz nepochybuju o tom, ze mu asi casto neni do smichu).
nikdy jsem se takhle neptala, protože ptám-li se "proč já?" je to stejné, jako bych se ptala "proč ne, někdo jiný? " a já nikomu postižené dítě nepřeji.
Není tady
Všechny se jako matky bojíme o své děti, ať už stonaly v dětství, nebo v dospělosti, ten strach je pořád stejný. Když těžce onemocněl a zemřel můj 50 letý tatínek, má babička žalem málem zemřela s ním... Takže je naprosto přirozené, že si např. Majkafa prožila se svou dcerou své, jako každá matka.
Ale přece jen je to sakra rozdíl - mít trvale postižené dítě.
Zajímavé je, že si vy "duchařky" tady pořád melete svoje a vůbec neberete v potaz pohled těch nejpovolanějších, které narozdíl od nás ostatních jediné vědí, o čem je řeč. A jestli jsou šťastné a milují své děti? Proč by ne, mají přece stejné mateřské pudy jako každá jiná. Akorát to mají mnohem těžší a jsou mnohem unavenější...
Ad Pandora - co se Ti nelíbí na tom, že svůj názor vysloví i opačná strana? Od toho přece diskuse snad jsou.
Proč máš pocit, že vám to chce někdo nandat? Je to pouze pohled druhé strany a to je snad základ diskuse, ne?
Obyčejná názorová polemika, nebo se tady snad chcete poplácávat po ramenou jen samy navzájem, že to vaše jediné je správné? Kde bereš tu jistotu?
Názorová tolerance je potřebná, ale z obou stran - tedy i z té vaší - "duchovní".
Jediné, co je tady pro mě skutečně přínosné, je pohled samotných maminek postižených dětí. My ostatní se můžeme akorát tak "domnívat"...
Upravil(a) mia (4. 5. 2010 19:39)
Není tady
Blossom napsal(a):
Opravdu zajímavé školení o nadhledu a hlavně o toleranci k jiným názorům od toho, kdo s ní má sám tak velký vnitřní problém.
![]()
Ale nehodlám ztrácet čas osobními střety.
Právě jsi ho ztratila.
Není tady
Grainne napsal(a):
Tak nejak. Spise v mem pripade , ze se konecne dozvim neco co prokazuje existenci toho duchovna ci jak to nazvat.
Gran,
díky za odpověď.
Ráda bych si ale nejprve ujasnila dvě věci:
1. co si vlastně představuješ pod pojmem DUCHOVNÍ? Sama doplňuješ "nebo jak to nazvat"...takže o co vlastně ve tvém pojetí jde? Pro mně je důležité si to vyjasnit, protože pak se mi snadněji diskutuje.
2. co ty osobně považuješ za "něco, co PROKAZUJE"? Co je pro tebe PROKAZATELNÉ? Tedy jaké hledáš důkazy?
Já si pod tím opravdu neumím momentálně nic představit, protože pro mne je to něco jiného, než pro tebe...nejspíš.
Můžeš mi s tím pomoci?
Myslím, že pokud si nebudeme rozumět v základních pojmech, bude se nedorozumění jen dál prohlubovat a to by byla škoda.
Není tady
mia napsal(a):
Takže je naprosto přirozené, že si např. Majkafa prožila se svou dcerou své, jako každá matka.
Ale přece jen je to sakra rozdíl - mít trvale postižené dítě.
mia, ano, je to jiné. Já to taky nikde nepopírám.
amely napsal(a):
DaiTerr napsal(a):
Já jsem se situací smířená a celkem nad věcí. Ale nejsem smířená s tím, že se to stalo tomu děcku. Dcera si své postižení uvědomuje a velmi tím trpí. Bude to mít v životě strašně těžké. Ne k vůli mně, ale k vůli ní je mi z těch teorií
špatně.
Moje máma to sice neměla možnost vědět předem, ale věděla to hned po narození. A i přesto, jak jsem vypadal, tak se mne nezřekla, za což si jí velmi vážím. Začal jí dlouholetý kolotoč jezdění po špitálech a samé podobné "radosti" aže si těch úsměšků ze začátku od okolí také užila, o tom se ani nemusíme bavit. Zvládla to. A zvládla i jiné věci. Je to o síle a uvědomění člověka.
Píšeš, že dcera si své postižení uvědomuje. Jo, to mi povídej.. V jisté době člověku dojde, že to bude v jistých oblastech dost těžké, ale zas na druhou stranu nic není jen negativní. Vše má své výhody i nevýhody a s trochou umění lze balancovat alespoń na hraně obou polarit. V jisté době si člověk uvědomí, že najít třebas partnera pro život, tak to vůbec nebude jednoduché. Naštěstí zůstat osamělý i přes svůj "hendikep" se podaří málokomu. Alespoň že tak. Fajn lidi jsou, akorát je nevidíme.
Ty teorie, které tě tak pohoršují, tak právě to mi dalo sílu jít dál a na ty "teorie" jsem si postupem času přišel sám. Tak nějak podvědomě. Klidně to ber, jako slabost a nebo takovou berličku pro přežívání, chceš li, ovšem já za tím vidím mnohem víc. Jenže toto se nedá vysvětlit, naučit a už vůbec ne nějak naservírovat. To člověk prostě jednoho dne "procitne" a ten mišmaš okolo něj, ta rozhozená skládanka toho všeho, prostě dostane svůj řád a smysl. Toto dříve, nebo později čeká každého člověka.
Ještě celkově k "teoriím" a k rozhodování se - to jsou stejně všechno marné řeči, protože ti, co by "nikdy tohle nepodstoupili", to stejně podstoupit nemají a ti, co si tím prochází, tak zas dokážou zvládnout leccos. Někdy se zamýšlím nezaujatě nad tím, kdybych se neměl narodit jen proto, jaký jsem, zda by to bylo přínos a nebo zda bych o něco opravdu přišel. A zatím mi vychází, že i přes všechno, co za tím vším je, jsou věci, pro které stojí za to tady být. Víš, jsou ještě i jiná "rozhodnutí" a ty si musí každý zvážit sám..
Upravil(a) DaiTerr (4. 5. 2010 19:50)
Není tady
mia napsal(a):
Zajímavé je, že si vy "duchařky" tady pořád melete svoje a vůbec neberete v potaz pohled těch nejpovolanějších, které narozdíl od nás ostatních jediné vědí, o čem je řeč. A jestli jsou šťastné a milují své děti? Proč by ne, mají přece stejné mateřské pudy jako každá jiná. Akorát to mají mnohem těžší a jsou mnohem unavenější...
Mio, k čemu se cítíš být "nejpovolanější"?
K tomu, že víš, jaké je to starat se o postižené dítě a nebo k tomu, že dokážeš fundovaně vysvětlit jednu z mnoha filozofií, jeden z mnoha pohledů na to, proč je to tak, jak je to?
Jsou to totiž dvě zcela rozdílné věci.
Jako matka postiženého dítěte buď mohu reagovat jako lami a tyhle věci prostě hodím za hlavu, nepitvím je, protože je pro mne důležitá moje duševní pohoda a žiju, jak mi to vyhovuje a nebo začnu vyskakovat metr dvacet a odmítat něco, o čem nevím ani fň.
Podle mého je v každé diskuzi potřeba vyhmátnout především to, o čem je a ne se hned chytat drápkem svých vlastních bolístek.
mia napsal(a):
Ad Pandora - co se Ti nelíbí na tom, že svůj názor vysloví i opačná strana? Od toho přece diskuse snad jsou.
Proč máš pocit, že vám to chce někdo nandat? Je to pouze pohled druhé strany a to je snad základ diskuse, ne?
Obyčejná názorová polemika, nebo se tady snad chcete poplácávat po ramenou jen samy navzájem, že to vaše jediné je správné? Kde bereš tu jistotu?
Názorová tolerance je potřebná, ale z obou stran - tedy i z té vaší - "duchovní".
Jediné, co je tady pro mě skutečně přínosné, je pohled samotných maminek postižených dětí. My ostatní se můžeme akorát tak "domnívat"...
Pokud diskuse a názory neobsahujhí ODSUDKY a SOUDY názorů opačných, nemám proti nim zhola nic.
Je totiž rozdíl říci:Ok, tomuhle já nevěřím, mám jiný názor a nebo říci: nechápu, jak těmhle blbostem může někdo věřit.
Pokud necítíš rozdíl, OK, nedá se nic dělat.
A ještě: kde beru tu jistotu? Hmmm... a kde ji bereš ty?
Mimochodem s názorem, že bůh vybírá matky postiženým dětem nesouhlasím, myslím, že je to zcela jinak, ale jak tu "diskuzi" tady pozoruju, pochybuju, že by se "moje" možnost líbila víc, než ta, kterou citovala majkafa.
A proč mluvím o tom, že sem někdo vlastně chodí jenm prudit? Máš opravdu pocit, že diskuse je o tom, o čem byla původně založena? Přece i ty sama píšeš, že pro tebe je nejpřínostnější "pohled samotných maminek"... A na co vlastně? Která něco hlubšího ví o duchovním směru, která se tímhle zabývá?
Jsme přece na Duchovním a nebo ne?
Upravil(a) Pandorraa (4. 5. 2010 20:00)
Není tady
DaiTerr napsal(a):
Ty teorie, které tě tak pohoršují, tak právě to mi dalo sílu jít dál a na ty "teorie" jsem si postupem času přišel sám. Tak nějak podvědomě. Klidně to ber, jako slabost a nebo takovou berličku pro přežívání, chceš li, ovšem já za tím vidím mnohem víc. Jenže toto se nedá vysvětlit, naučit a už vůbec ne nějak naservírovat. To člověk prostě jednoho dne "procitne" a ten mišmaš okolo něj, ta rozhozená skládanka toho všeho, prostě dostane svůj řád a smysl. Toto dříve, nebo později čeká každého člověka.
Ty už víš, proč sis to vybral, viď
Není tady
Pandorraa napsal(a):
DaiTerr napsal(a):
Ty teorie, které tě tak pohoršují, tak právě to mi dalo sílu jít dál a na ty "teorie" jsem si postupem času přišel sám. Tak nějak podvědomě. Klidně to ber, jako slabost a nebo takovou berličku pro přežívání, chceš li, ovšem já za tím vidím mnohem víc. Jenže toto se nedá vysvětlit, naučit a už vůbec ne nějak naservírovat. To člověk prostě jednoho dne "procitne" a ten mišmaš okolo něj, ta rozhozená skládanka toho všeho, prostě dostane svůj řád a smysl. Toto dříve, nebo později čeká každého člověka.
Ty už víš, proč sis to vybral, viď
Tak zhruba vím..
Není tady
mia napsal(a):
Všechny se jako matky bojíme o své děti, ať už stonaly v dětství, nebo v dospělosti, ten strach je pořád stejný. Když těžce onemocněl a zemřel můj 50 letý tatínek, má babička žalem málem zemřela s ním... Takže je naprosto přirozené, že si např. Majkafa prožila se svou dcerou své, jako každá matka.
Ale přece jen je to sakra rozdíl - mít trvale postižené dítě.
Zajímavé je, že si vy "duchařky" tady pořád melete svoje a vůbec neberete v potaz pohled těch nejpovolanějších, které narozdíl od nás ostatních jediné vědí, o čem je řeč. A jestli jsou šťastné a milují své děti? Proč by ne, mají přece stejné mateřské pudy jako každá jiná. Akorát to mají mnohem těžší a jsou mnohem unavenější...
Ad Pandora - co se Ti nelíbí na tom, že svůj názor vysloví i opačná strana? Od toho přece diskuse snad jsou.
Proč máš pocit, že vám to chce někdo nandat? Je to pouze pohled druhé strany a to je snad základ diskuse, ne?
Obyčejná názorová polemika, nebo se tady snad chcete poplácávat po ramenou jen samy navzájem, že to vaše jediné je správné? Kde bereš tu jistotu?
Názorová tolerance je potřebná, ale z obou stran - tedy i z té vaší - "duchovní".
Jediné, co je tady pro mě skutečně přínosné, je pohled samotných maminek postižených dětí. My ostatní se můžeme akorát tak "domnívat"...
Myslím, že pocity matky dost závisejí na druhu postižení dítěte. Četla jsem jednou článek o tom jak se maminky bavily jaká postižení mají jejich děti, které postižení je horší pro matku jako pečovatelku a taky o tom, kdyby měly právo zvolit si postižení svého dítěte, tak jaké by braly a jaké by nechtěly.
Znám rodinu, kde mají 3 děti s postižením celiakie, ale jinak jsou chytré, šikovné, studují, mají přátele, najdou v životě uplatnění, budou schopné samostatného života i založit rodinu.
Majkafa zažila o svoji dceru spousty strachu, ale dcera vystudovala, vdala se, má dítě.
Oproti tomu třeba dítě s Downovým syndromem bude vyžadovat celodenní péči celý život, nebude schopno samostatného života, živit se prací, založit rodinu. Ale tyto děti jsou zase milé.
Úplně jinak na tom bude zase matka, která se stará o nechodícího ležáka, nebo o dítě těžce agresivní s tzv. klecovou diagnózou, nebo o dítě hysterické, sebepoškozující se, dítě těžce mentálně postižené.
Záleží na tom, jakou má to dítě budoucnost. Taky na tom, jestli je dítě alespoň spokojené, nebo dítě které si své postižení uvědomuje a trpí tím.
Toto všechno určitě ovlivní postoje té matky a její názor na tuto problematiku. A ty názory mohou být různé.
Není tady
DaiTerr napsal(a):
Pandorraa napsal(a):
DaiTerr napsal(a):
Ty teorie, které tě tak pohoršují, tak právě to mi dalo sílu jít dál a na ty "teorie" jsem si postupem času přišel sám. Tak nějak podvědomě. Klidně to ber, jako slabost a nebo takovou berličku pro přežívání, chceš li, ovšem já za tím vidím mnohem víc. Jenže toto se nedá vysvětlit, naučit a už vůbec ne nějak naservírovat. To člověk prostě jednoho dne "procitne" a ten mišmaš okolo něj, ta rozhozená skládanka toho všeho, prostě dostane svůj řád a smysl. Toto dříve, nebo později čeká každého člověka.
Ty už víš, proč sis to vybral, viď
Tak zhruba vím..
Jenže vysvětlovat to někomu, kdo nechce slyšet, je na pytel, že?
Včera jsem byla na přednášce italské vědmy Luisy Muratory. Ta žena má asi 120 centimetrů, žádné vzdělání, ale informace a laskavost, kterými překypuje, jsou neskutečné.
Zkrátka: kdo se chce něco dozvědět, vždycky se dozví
Není tady
Je to stejné, jako když někdo tvrdí, na to abys to mohla pochopit, musíš to prožít. Podle mě nemusíš, stačí špetka obyšejného lidského soucitu...
Není tady