amely napsal(a):

Z takových názorů, že Bůh si matky postižených dětí vybírá, se mi chce zvracet.

Amely tohle uchopit (plne pochopit ) je pro mnoho lidi nesmirne tezke.
Otazkou je ,co si pod pojmem Buh vlastne Ty osobne predstavujes.  Co to je Buh pro Tebe?

Zivoty zijem tak jak je dokazeme prozivat, zvladat ,ci prijimat. Vsechno co v zivote mame je nase tvorba.

Bloosom, a co kdyz to tezke postizeni, ktere melo mit dite te zeny z tve rodiny bylo jenom smyslem lekaru? Nas Krystof nemel nikdy ani sedet, mel byt dite bez emoci, bez citu, nemel nikdy mluvit ani jit do skoly..... Dnes je inteligencne na urovni svych vrstevniku, v necem napred, v necem pozadu, a to ma oprvadu ve sve DNA potvrzenou genetickou vadu.  Zabit ci nezabit (Amely, opravdu nejsem krestanska matka. Naopak. ) Kdybych to udelala, mozna bych zila s tim pocitem, ze jsem ukoncila jeho trapeni, ale nikdy bych se nedozvedela, ze zadne neni. Paklize jsem to neudelala, jsem precitlivela hystericka matka ktera vidi postizeni tam kde nejsou a ktera se z tehotenstvi dosud leci u psychologa.
Ktera cesta je spravna? Co bylo dobre predevsim pro me? Je to jenom vecne neresitelny problem volby jak pise DaiTer

Upravil(a) Dita.L (4. 5. 2010 10:19)

Mozna by nebylo od veci podivat se na to z obou stran te jedne mince. Ze spolecenskeho hlediska to rezignace je. Z duchovniho je to o tom poznani.
Opet nemoznost volby?

Dita.L napsal(a):

Mozna by nebylo od veci podivat se na to z obou stran te jedne mince. Ze spolecenskeho hlediska to rezignace je. Z duchovniho je to o tom poznani.
Opet nemoznost volby?

Ve stejny okamzik stejna myslenka na ruznych koncich sveta.  

Má dcerka se narodila s vrozenou srdeční vadou. Když mi řekli, že bude nutná operace, zhroutil se mi svět. Ne kvůli mně. Kvůli ní, že nebude moct fyzicky dělat cokoliv, co by si v životě přála. A vlastně kvůli mně. Mému sobectví, abych měla "nerozbité" dítě.
Ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že by má dcerka neměla být. Nevyměnila bych ji za jiné dítě ani za všechny poklady světa.

Bylo to před 24 lety. Dnes má krásné miminko, které nemá srdeční vadu, úžasného manžela, jezdí na koni, leze na komíny v občanském sdružení komínářů, má vystoupení s hořícími koulemi na řetězu, ...

Mě se povídka Ermy Bombeckové, jak si ONA představuje, že Bůh vybírá zvláštní druh matky, hluboce dotkla. Cítila jsem ji jako poděkování a pohlazení. Přitom mé dítě mělo jen malinké postižení. Obdivuju ty opravdu "zvláštní druhy matek", že to zvládají, jak jen to jde.
Když jsem čekala druhé dítě, teprve začaly ultrazvuky srdíčka miminka pro maminky, kterým už se předtím dítě se srdeční vadou narodilo. Byla jsem na tom ultrazvuku v Motole v roce 1988. Stejně bych nevěděla, jak se rozhodnout, kdyby mi řekli, že má děťátko srdeční vadu. Myslím, že bych se rozhodla, aby se mi narodilo. Protože jak píše Dita, bych se pak nikdy nedozvěděla, jaká byla pravda.

Život je nádherná pohádka a já věřím, že s dobrými konci, byť se to někdy na první pohled nezdá. Ráda ho žiju, a protože moc ráda čtu knížky, jsem jako čtenář, který s napětím čeká, jak to dopadne.

Viděli jste v pátek 30. dubna 13. komnatu Roberta Chudého? Který přišel v Afghánistánu o levou nohu a o levou ruku? Tolik pokory, tolik moudrosti u mladého člověka jsem já osobně ještě nepotkala.

Mohlo na minu najet první auto. Druhé auto. Třetí. Najelo čtvrté - jejich.
TAK TO JE. Jak říká muž, před kterým hluboce smekám.

Některé matce se prostě narodí postižené dítě. Přesto, že se někdo domnívá, že jeho duše (jakoukoliv) zkušenost nepotřebuje. Bůh ví, kdo potřebuje jakou zkušenost.

TAK TO JE.

hirondel napsal(a):

javena napsal(a):

Ona mi říká - "já si to nevybrala, já chtěla zdravý dítě - kdo by nechtěl.  Ale je to takhle, tak co můžu dělat." Já v tom necítím poznání, ale rezignaci.

A nekdo zase v tehle slovech citi poznani=prijimani. 
Dokonce muj nazor je ze v pojmu -rezignace je zarodek toho poznani=prijeti. Zalezi odkud se na to divame.

Nelehky ukol.

Podle výrazu její tváře to je rezignace. Podle způsobu života bohužel také. Pro ní skončilo všechno. Je mi líto, holky, jí to neobohacuje. Kdyby to tu četla, musela by si zvýšit dávku prášků...
I když taky znám jinou, co to přijmula pěkně, poníženě a krásně. Možná proto, že ona sama i její manžel jsou mentálně trochu opoždění, on ještě fyzicky lehce postižen. Pro ně je dcerka dar, panenka... jejich cesta byla vždycky těžká, nečekali, že by to měli mít v něčem jednodušší - tak to přijali.
Jsem velmi ráda, že se mohu pouze dívat z povzdálí, že jsem to nemusela zažít na vlastní kůži - a doufám, že nezažiju... Ať to má kdokoli jakkoli, já to mám takhle.

javena napsal(a):

hirondel napsal(a):

javena napsal(a):

Ona mi říká - "já si to nevybrala, já chtěla zdravý dítě - kdo by nechtěl.  Ale je to takhle, tak co můžu dělat." Já v tom necítím poznání, ale rezignaci.

A nekdo zase v tehle slovech citi poznani=prijimani. 
Dokonce muj nazor je ze v pojmu -rezignace je zarodek toho poznani=prijeti. Zalezi odkud se na to divame.

Nelehky ukol.

Podle výrazu její tváře to je rezignace. Podle způsobu života bohužel také. Pro ní skončilo všechno. Je mi líto, holky, jí to neobohacuje. Kdyby to tu četla, musela by si zvýšit dávku prášků...

Ano ,pochopitelne ,vzdyt o tom tu celou dobu mluvime,ze pro nekoho je to rezignace,pro druheho zase jine poznani,napriklad -prijeti.
Tahle zena (o ktere pises) se na to proste diva dle sveho. a tedy ze sveho uhlu. 

hirondel napsal(a):

javena napsal(a):

hirondel napsal(a):

A nekdo zase v tehle slovech citi poznani=prijimani. 
Dokonce muj nazor je ze v pojmu -rezignace je zarodek toho poznani=prijeti. Zalezi odkud se na to divame.

Nelehky ukol.

Podle výrazu její tváře to je rezignace. Podle způsobu života bohužel také. Pro ní skončilo všechno. Je mi líto, holky, jí to neobohacuje. Kdyby to tu četla, musela by si zvýšit dávku prášků...

Ano ,pochopitelne ,vzdyt o tom tu celou dobu mluvime,ze pro nekoho je to rezignace,pro druheho zase jine poznani,napriklad -prijeti.
Tahle zena (o ktere pises) se na to proste diva dle sveho. a tedy ze sveho uhlu. 

Jistě, každý na to koukáme ze svého úhlu. Z tepla domova se moc hezky kouká na mínusový mrazy... a taky se najdou lidi, co těm, kteří musí být venku poraděj - trochu se hejbejte, ať vám není zima, já bych dělal/a dřepy... alespoń víte, jaká je kosa a že se musíte obléknout do kožichu...  přesně tohle jste potřebovali - jinak byste na to asi nepřišli... : Takhle to vidím já - ze svýho úhlu...

" Podle čeho se vybírají matky postižených dětí ?"

No ty se nevybírají vůbec nijak, postižené děti se prostě narodí na základě nějaké genetické chyby, vlivů prostředí atd. Proč se svého času rodilo v rozvojových zemích v určitých oblastech tolik dětí s různými druhy postižení a deformací? Jak se později zjistilo, bylo to na základě nadužíváni všelijakých chemikálií v průmyslu a zemědělství. Že by tam Bůh chtěl ty už tak chudáky ještě tímto dorazit? To by se tam teda musel opravdu vyřádit!!!


Chápala bych, že se tak lidi nechali balamutit někdy ve středověku, ale dnes? I když ono je to docela pohodlné takto to hodit na někoho imaginárního, nebo se tím aspoň jakoby utěšovat a najít si v tom jakýsi "smysl". Je fakt, že určitému druhu lidí to třeba pomáhá. Hlavně těm nejistým a slabším.

Zajímavé je, že ty nesmysly o Bohem vybraných matkách tu vedou jen ty, které samy mají zdravé děti, matky postižených dětí mluví úplně jinak.

Majkafo, pokud vím, Tvoje dcera je zdravá a vede normální život. Zajímalo by mě, jak bys mluvila, kdybys měla skutečně postižené dítě, nemohla kvůli tomu dělat svoji práci, kterou se tak ráda oháníš, a žila z nějakých bídných dávek z ruky do huby a ještě se na Tě v té situaci vykašlal partner. Obávám se, že bys tu svoji rétoriku sakramentsky změnila.

Vůbec mám z tebe pocit, že by ses asi měla uvázat někde k pangejtu, abys náhodou neulítla někde do těch Tvých oblačných výšin, ve kterých se vznášíš .  Což Ti ale já furt jaksi nevěřím...


Docela se divím, jak můžou normální rozumné ženské této doby takhle uvažovat...

Vždycky,když mě potkala nějaká ta "rána osudu",snažila jsem se hledat důvod,proč a co mi to má dát.Ze všeho zlého,vyber si to dobré pro sebe...říkám si. Když hledám odpovědi v duchovnu,možná je to proto,abych si ulehčila a stalo se to pro mě snesitelné. Když mohu těm ranám nějak zabránit,udělám to,když ne přijmu je a pokusím se s nimi poprat.Možná mě některé odsoudí,ale kdyby mi sdělili i ve vyšším stupni těhotenství,že mé dítě bude postižené ať už fyzicky či mentálně svolila bych s přerušením. Mám kamarádku,které se před 17-ti lety( stejně jako mě ) narodil první syn.Po porodu prodělal mozkovou příhodu a zůstal na úrovni měsíčního dítěte.A nejen psychicky,ale i co do tělesného vývinu.Lékaři její těhu udržovali už od 8.týdne pomocí silných léků s vedlejšími účinky,upozornili jí co se může stát a ona to riziko podstoupila. Když jsme se potkávali a můj syn rostl,vyvíjel se a začal běhat,mluvit....říkávala mi,že je šťastná jak jí její Honzík dělá jenom radosti,že je moc šikovný....nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
Byla jsem kdysi postavena před podobnou volbu.Byla jsem těhotná,ale všechno nebylo tak jak má být a miminko chtělo ven.Doktor mi řekl,že těhu udrží,když si to odležím s nohama nahoru.Ale výsledek,že dítě opradu donosím a bude zdravé, mi zaručit nemohl.Řešení jsem vlastně nechala na přírodě.Mimi se nenarodilo.

mia napsal(a):

" Podle čeho se vybírají matky postižených dětí ?"

No ty se nevybírají vůbec nijak, postižené děti se prostě narodí na základě nějaké genetické chyby, vlivů prostředí atd. Proč se svého času rodilo v rozvojových zemích v určitých oblastech tolik dětí s různými druhy postižení a deformací? Jak se později zjistilo, bylo to na základě nadužíváni všelijakých chemikálií v průmyslu a zemědělství. Že by tam Bůh chtěl ty už tak chudáky ještě tímto dorazit? To by se tam teda musel opravdu vyřádit!!!


Chápala bych, že se tak lidi nechali balamutit někdy ve středověku, ale dnes? I když ono je to docela pohodlné takto to hodit na někoho imaginárního, nebo se tím aspoň jakoby utěšovat a najít si v tom jakýsi "smysl". Je fakt, že určitému druhu lidí to třeba pomáhá. Hlavně těm nejistým a slabším.

Zajímavé je, že ty nesmysly o Bohem vybraných matkách tu vedou jen ty, které samy mají zdravé děti, matky postižených dětí mluví úplně jinak.

Majkafo, pokud vím, Tvoje dcera je zdravá a vede normální život. Zajímalo by mě, jak bys mluvila, kdybys měla skutečně postižené dítě, nemohla kvůli tomu dělat svoji práci, kterou se tak ráda oháníš, a žila z nějakých bídných dávek z ruky do huby a ještě se na Tě v té situaci vykašlal partner. Obávám se, že bys tu svoji rétoriku sakramentsky změnila.

Vůbec mám z tebe pocit, že by ses asi měla uvázat někde k pangejtu, abys náhodou neulítla někde do těch Tvých oblačných výšin, ve kterých se vznášíš .  Což Ti ale já furt jaksi nevěřím...


Docela se divím, jak můžou normální rozumné ženské této doby takhle uvažovat...

mia, ona může být na místě pak pro ty, co to moc "žerou", otázka definice Boha. Pro někoho to může být bělovlasý vousatý dědeček na obláčku. Pro někoho příroda. Pro někoho podvědomí. Pro někoho něco, co neumí slovy definovat. Pro někoho jeho vlastní nadhled nad životními situacemi. Pro někoho nic.
Btw nic nevíš o tom, že jsem nemohla nastoupit do skvělé práce se služebním bytem proto, že má dcerka tenkrát nemohla kvůli srdeční vadě do předškolního zařízení. Šla do školky, když jí bylo 6 let - do předškolní.
Ano, díkybohu je zdravá. Však jsem taky psala, že obdivuju ty skutečně zvláštní matky, které mají děti nevyléčitělně tělesně nebo duševně postižené.

A že mi něco, co sis ty vymyslela, nevěříš? Je mi to celkem jedno.

Ještě si to dovolím trochu zobecnit, ohledně plusů a mínusů takovéto situace, podle její duchopvní přínosnosti.
Představte si, že by třeba matka s postiženým dítětem  dostala nabídku: Našel se zázračný lék, když ho vašemu dítěti dáme, uzdraví se. Když mu ho nedáme, tak vy dál můžete pokračovat v této duchovně přínosné cestě.

Jak si myslíte, že asi odpoví matka na takovouto otázku?
A nebo třeba člověk na vozíku - buď si ten lék vezmete a můžete vstát a jít, a nebo dál celý život na vozíku duchovně růst??

DaiTerr napsal(a):

Amely, každý si dá názor na tuto problematiku takový, jaký si myslí, že vidí nejsprávnější. Ovšem samozřejmě to neznamená, že je správný. Na druhou stranu - z těchto názorů "není potřeba zvracet", protože každý člověk má na svůj názor nárok a každý názor je hoden respektu.

Zeptám se tě - vychováváš své dítě 13 let. Vím, že jsi vytížená na 250 procent a stejně nemáš šanci vše stíhat, ale upřímně - dokázala bys své dítě dát do ústavu? Můžeš namítnout, že na počátku jsi třebas o tom postižení nevěděla a nebo, že tvůj manžel na počátku ještě neutíkal, takže se to zdálo snesitelné  a tak dále.. Ale nyní - co bys udělala?

Odpovím za tebe - i přesto, že jsi už se silami na hraně a nejradši by ses na všecko vykašlala, tak přesto všechno bys své dítě nikdy neopustila, a´t má jakýkoliv problém.. A tom to právě je. Už tím jsi dokázala to, co by strašně moc lidí nedokázalo. Píšeš, že nevidíš pozitivum. A vidíš - okolí by to vidělo jistě jinak. A ty pozitivum jednou uvidíš. Chce to čas. To dítě byla tvoje volba. Mohla ses jej vzdát, ale neudělala jsi to. Už tím jsi dokázala svoji hodnotu lidskosti. A nyní bojuješ, jak to jen jde. Tím ukazuješ další své lidské hodnoty. Není to pro tebe nyní a teď "štěstí", je to naopak boj ze dne na den. Ale to "štěstí" jednou pochopíš.

Rozhoduješ se sama. Nejde o to, zda je to těžké, nebo lehké, ale jde o to, co je nejlepší pro tvůj vývoj a vývoj tvého dítěte. Kdybyste spolu být neměli, tak spolu nbudete. Náhody neexistují. Sice jistě z toho, co ti te´d píšu, se ti bude chtít zvracet, ale tak to prostě cítím a je to jen můj názor. Ty si to musíš už zdůvodnit dle svého tak, abys mohla fungovat dále.

DaiTerr, respektuji Tvůj názor, ale vidím to jinak. U nás se o tom postižení dlouho nevědělo, dcera dostala diagnózu pozdě. Taky tady nejde odpovědět na otázku, jestli bych dala dítě do ústavu. V případě dcery by to ani moc nešlo, její postižení není vhodné pro ústav.

Matky dětí s postižením se ptají často Proč? Zažila jsem u matek třeba i to že se daly na víru -třeba křesťanskou, nějakou dobu jim to pomáhalo, ale když se problémy stupňovaly, tak věřit přestaly.
Taky jsem studovala různé teorie, to o čem píšeš ,pro mne není novinka, stejně tak jako to, že si věci přitáhnu, nebo to, že Bůh nás vybral. Jenom ty nejrůznější teorie po určité době dostaly vždycky určitou trhlinu a přestávaly stačit. To co píšeš, jsem si taky kdysi říkala, ale ono to pak tak nějak přestalo fungovat. Dnes si už v tomto ohledu netroufám nic tvrdit a ničemu věřit.

Já jsem se situací smířená a celkem nad věcí. Ale nejsem smířená s tím, že se to stalo tomu děcku. Dcera si své postižení uvědomuje a velmi tím trpí. Bude to mít v životě strašně těžké. Ne k vůli mně, ale k vůli ní je mi z těch teorií špatně.