29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Na psychologickém fóru na vlákně Amééétyst, kde jsi? se nakouslo téma "podle čeho se vybírají matky postižených dětí.
Tedy - podle čeho je (údajně Bůh) vybírá. Majkafa ve své pohádce říká, že Bůh je vybírá podle toho, které jsou silné a toto trápení dovedou zvládnout. Že tak dělají boží práci.
Já si myslím, že to je nesmysl.
Koho to zajímá, prvních pár příspěvkůa pohledů na toto téma najdete tam.
na vlákně Amééétyst, kde jsi.
Ale protože tam to podtéma nepatří a plevelí tamnější vlákno, přesouvám tedy tuto otázku sem.
Chci tedy navázat a reagovat na poslední majkafin příspěvek:
Blossom, vše nelze materialisticky a člověčí logikou někam aplikovat.
Víš, jak říká Malý princ. Nejlépe vidíme srdcem. To skutečně důležité je očima neviditelné. A už se v tom tolik nevrtej. Stejně to ty ani já neovlivníme jinak, než svým životem, jak a na co si nás Bůh "vybírá", co se ještě potřebujeme naučit reagovat
Mě když nějaká otázka zaujme, tak se ji snažím vidět ze všech úhlů a pochopit to. Tvými slovy se tedy "v tom vrtám". Ale já odmítám přijmout výše uvedené principy jako fakt, jen protože to někdo takto někde napsal. Snažím se v tom nějakou logiku najít, a v tom, co píšeš, ji nenacházím.
Podle mě je celá tato myšlenka - že Bůh si vybírá matky postižených dětí, aby ty matky dělaly jeho práci ( ) celá antihumánní a nesmyslná.
Upravil(a) Blossom (3. 5. 2010 22:41)
Mně se ta pohádka tedy nelíbila - přijde mi velmi tendenční. Všichni, kdo mají těžký osud se v tom mohou najít a zjistit, že mají vlastně štěstí... Tady jsem asi moc nohama na zemi.
Mám kamarádku která má postižené dítě a tam se tedy ten nahoře sekl. Nezvládá to, neumí se odprostit, dusí sebe i děti - všechny bez rozdílu, manžel se pomalu pokládá... nemá nic z vlastností z té pohádky o čem mluvil Bůh.
Já už si několikrát říkala, proč ona... ale duchovně u ní fakt nevím. Kdybych to měla napsat, jak to na mě působí z duchovního hlediska, řekla bych, že někdo proklel celý rod... O jednom takovým prokazatelně prokletým vím.
Není tady
Věřím tomu, že bůh nám nepřipravuje zkoušky ale poskytuje zkušenosti , v tom je zásadní rozdíl.
Představ si, že se narodíš a vše jde "hladce", super rodiče, super finanční zázemí, všechno Ti vychází, dostala jsi do vínku tak akorát vysoké IQ, aby jsi mohla studovat, jsi oblíbený a máš plno přátel. Až dospěješ, najdeš si lásku a vše je jak z růžového snu.
Ptám se: Máš v tuto chvíli jakýkoli důvod přemýšlet o smyslu života nebo hledat boha? Pravděpodobně ne. Nejsi už zahleděný sám do sebe? Pravděpodobně ano. Ve chvíli, kdy se růžový sen začne rozpadat, a něco začne nevycházet, trápit Tě, tak začneš přemýšlet o tom, PROČ ?! Někdo se začne zabývat tajemnem, někdo hledá boha, někdo jen nadává jak je ten život nespravedlivý, někdo se s tím bije a snaží se to zvládnout, překonat. Možná,že to jsou zrovna ty okamžiky, kdy nám bůh dává tu možnost ho najít.
Sama za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji, ikdyž ji vlastně nechtějí. Kdo z nás chce postižené dítě? NIKDO.
A to platí s jakýmkoli trápením. Většinou nás vše co je negativní (aspoň to tak cítíme) posune někam dál. Před 2 lety jsem dostala "dobrou" zkušenost. Bolela mě a stále bolí, teď už míň. I přesto, že jsem to nechtěla a nechci , tak za tu zkušenost dovedu poděkovat, protože vím, proč přišla a co mi dala. Taky vím, že kdyby mi vše vycházelo, tak jak jsem si představovala, tak nejsem tam, kde jsem a vím, že by se můj život neposunul,tam kam jsem původně vždy chtěla.
Docházím k osobnímu závěru, že to jsou vlastně výzvy "Člověče probuď se a dělej něco".
Doufám, že jsem nebyla úplně mimo mísu, jen jsem cítila potřebu to napsat.
Není tady
Mně přijde nesmírně zajímavé, co píše Annemarie.
Obzvlášť tato pasáž:
Sama za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji,
A vlastně vše, co jsem z toho příspěvku pochopila, je o tom, že životní břemena slouží k růstu.
Ono je ve skutečnosti pravda, že kdyby šel život jen tak hladce, nebyl by tam ten hnací motor k činnosti, k růstu.
Jestli to bude moc nebo málo, to se pozná až se to vyzkouší.
A obecně, nejen co se týká dětí.
Upravil(a) Ametyst (4. 5. 2010 6:17)
Není tady
Nezlobte se, ale mě právě tento princip Sama za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě [b]Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji,[/b] přijde absolutně nehumánní.
Zkuste si to představit v praxi: Třeba Vaší kamarádce, sestře, dceři (dosaďte si na to místo koho chcete) se narodí postižené dítě. Pochopitelně ji to zdrtí a napadne ji otázka PROČ???
A vy byste jí dokázali říct: "Asi prostě tuhle zkušenost potřebuješ. Doteď ti šlo všechno hladce, tak tohle ti osud (Bůh) nachystal, abys měla příležitost růst...."
Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí....
Upravil(a) Blossom (4. 5. 2010 7:15)
Blossom napsal(a):
Zkuste si to představit v praxi: Třeba Vaší kamarádce, sestře, dceři (dosaďte si na to místo koho chcete) se narodí postižené dítě. Pochopitelně ji to zdrtí a napadne ji otázka PROČ???
A vy byste jí dokázali říct: "Asi prostě tuhle zkušenost potřebuješ. Doteď ti šlo všechno hladce, tak tohle ti osud (Bůh) nachystal, abys měla příležitost růst...."
Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí....
Nevidím důvod, proč by někdo něco takového mámě postiženého dítěte říkal. To by bylo stejné, jako když řekne
"Dobře Ti tak, zasloužíš to."
Tak to ale přece vůbec není myšleno.
Nechci zacházet do příliš duchovních podrobností, protože vím, že tohle vnímá každá jinak. Ale v zásadě jde o to, že si každý "přitáhne" takový druh zkušenosti v životě, který jako duše potřebuje prožít. Nic víc bych v tom nehledala.
Takto to chápu já, a měla jsem dojem,že o tomto annemarie píše.
Není tady
Víte, tohle téma se mě docela osobně dotýká, protože jak jsem již někde psala, v naší rozvětvené širší rodině se hned 2 postižení lidé (dnes už dospělí) narodili. Znám podrobně jejich osud a osud jejich blízkých, a tak se prostě na tu myšlenku "potřebnosti takové zkušenosti" dívám tak, jak se dívám -negativně.
Úplně nejhorší zkušenost s přemýšlením na toto téma vám se popíšu:
Před pár lety jsem se seznámila s jedním mužem. Zaujal mě mimo jiné tím, že proklamoval svůj dchovní, nematerialistický přístup k životu a příklon k vyšším hodnotám. Dali jsme si rande. A na tom rande jsem natvrdo viděla, čemu on říká duchovní přístup a vyšší hodnoty:
Hned zkraje setkání tvrdě najel na opravdu maximálně dogmatickou linii předurčenosti povah díky měsíčnímu znamení. Mimochodem - bylo to spíš absurdní a k smíchu, když jen co mě uviděl, hned říkal, že přesně věděl, že taková budu (i vizuelně-rozebíral dokonce konkrétně jednotlivosti mého vzhledu), protože jsem znamením Rak. Svým způsobem mi tak skládal komplimenty, ale bylo to celé naprosto prdlé a postavené nahlavu.
Pak jsme se přes ta znamení v hovoru nějak posunuli právě na téma postižených dětí. A on bez skurpulí řekněco v tomto smyslul: Netřeba se na ně dívat shovívavě. Oni tuhle zkušenost prostě potřebují. Oni si ji navíc totiž zaslouží. Je dokázáno, že lidi postižení byli ve svých minulých životech pěkní hajzlíci, a že tedy nyní musejí svou vinu odčinit, a musí si to zlé tedy pořádně až do dna prožít, aby se mohli posunout dál.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na osud těch 2 postižených lidí v naší rodině a na osudy jejich nejbližších, a viděla jsem rudě. Rande jsem okamžitě ukončila.
A dodnes, když si na dotyčného vzpomenu, otřesu se odporem. Přišel mi z podobného těsta jako doktor Mengele.
Bohužel, jím proklamované názory v měkčí a nebo tvrdší formě vídávám právě tady na duchovním. A když se tady tohle téma naskytlo, cítila jsem potřebu vypsat některé své zkušenosti s tím a napsat na toto svůj názor.
V této větě je asi podstata tohoto přístupu: Ale v zásadě jde o to, že si každý "přitáhne" takový druh zkušenosti v životě, který jako duše potřebuje prožít".
K tomu můžu říct jenom toto: Ani s odstupem let nemám pocit, že bych třeba já trápení s alkoholismem mého manžela a pak jeho smrt "potřebovala prožít", ani má duše. Nemám pocit, že toto "potřebovaly prožít" duše mých dětí.
A pojďme dále - např. tuto zimu zemřel tragicky můj vzdálený příbuzný pod lavinou. Jeho žena u toho byla a vyhrabala ho, bohužel již mrtvého. Pořád nemám pocit, že jeho duše toto potřebovala prožít, a že jeho žena takovou nepředstavitelnou hrůzu potřebovala prožít.
A pojďme dál -obecně - a třeba do historie: V koncentrácích proletěly komínem miliony nevinných lidí - máte někdo pocit, že jejich duše to "potřebovaly prožít"? Že třeba utopení vlnou tsunami to potřebovali prožít?? Že cca 5000 lidí zabitých 11.září 2001 vinou nějakých debilních fanatických atentátníků si to mělo prožít? (Atd., atd.)
Já tedy ne. A mě toto vnímání tohoto problému připadá zcestné, nefungující a vysoce antihumánní. A mimo jiné proto jsem založila toto vlákno, aby se každý nad tím zamyslel i z těchto úhlů.
Upravil(a) Blossom (4. 5. 2010 7:54)
Jen abych uvedla na pravou míru, není to "má pohádka", je to z knížky Ermy Bombeckové - Povolání žena. Povídka - fejeton se jmenuje Zvláštní druh matky.
Ta knížka stojí za přečtení, stejně jako všechny knížky paní Bombeckové. Podobně píše pan Robert Fulghum. Zábavnou formou se dívají na svět kolem nás, na naše malosti i velikosti.
Blossom, "nežer" to tolik.
Chtělo by to i trošku nadhledu a připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí.
Bůh se nám do ničeho nemíchá. Jedem si tu svou "lajnu" dle svého uvážení tak, jak si myslíme, že je pro nás samotné nejlepší. Máme svou vůli si rozhodovat a jsme svými malými "bohy" na "svém písečku".. Pokud se toto někomu bude zdát jako rouhání, či přitažené za vlasy, pak se zkuste zpětně podívat na svůj "lajf", jak jste ho prožívali a jak jej prožíváte.
Jen pár příkladů, co se tu mihlo - třebas alkoholici v rodině. To je jedna z z velmi ožehavých kapitol. Každý partner/ka, pokud toto u svého protějšku vidí (závislost na chlastu a jakoukoliv jinou závislost), má v podstatě dvě možnosti. Buď se na takového člověka tvrdě vykašlě a nechá jej osudu, čímž si zajistí pro sebe a pro své případné potomstvo klid do budoucna a nebo s ním bude i za cenu toho, že že se bude "užírat" většinu života. Ale obojí je naše volba. Toto nám nelinkuje Bůh, ale my sami.
Jasně, že to není tak jednoduché. Vybrat si mezi tím, zda "budu žít s ochlastou, ale budu zabezpečená", je pro ženu v dnešní době o něco rozumnější, jak se s ním rozejít a bydlet někde v "azyláku" a bez prostředků.. Jenže právě ta druhá možnost zase skýtá do budoucna i jiná pozitiva a později snad i ty "soc-jistoty", pokud se zadaří. Ovšem upřímně - kdo z nás má tu odvahu volit tu druhou variantu i přes to, že víme, co nás u první varianty čeká?
Postižené děti - je to trošku podobné. Některé matky vědí předem, že dítě bude postižené. Můžou se jej vzdát a navenek si to i včetně svého okolí jistě dokážou zdůvodnit s tím, že to byla ta "správná volba.." Tak proč se do toho tak "ženou"? Do takového "neštěstí" a "problémů"? Spousta zdravých dětí končí v domově a hle - tyto matky si své postižené děti ponechávají, což vypadá navenek strašně divně a v rámci přírody, kde "přežije jen silný a zdravý" i nepochopitelně.. Asi jsou ty matky divné, ne?
Ne, nejsou.. A není to Bůh, co jim něco "přikázal".. A není to náhoda, že se tyto děti chtějí narodit právě jim.. Možná se ti, Blossom, zdá, že to tyto matky nezvládají, jenže opak je pravdou.. I přes to, že to může leckdy vypadat všelijak, tak ony to zvládají a chtějí to zvládat. Stejně tak, jako si jiné ženy volí žít s alkoholikem. Je to snad nějaká SM úchylka? Ne.. Je to jen volba pro "lepší příští" a také vzájemná dohoda mězi těmito dvěmi bytostmi. To, že si zde a nyní nic z toho nepamatujeme, ještě neznamená, že nemáme své "závazky" vůči svým nejbližším, které jsme si "dohodli" předem. TOTO je právě ta část vývoje, která nás exponenciálně vede kupředu.
Nevěřím na náhody. Náhoda prostě neexistuje. A také dávno cítím, že vše má svůj předem stanovený smysl. Život je jízda na tobogánu, kdy lítáme od jednoho "pangejtu" ke druhému a ty "pangejty" jako jediné nám trochu vymezují naši "cestu", ovšem jak využijeme tu šířku "cesty mezi dvěma pangejty" a zda pojedeme jak blázni a nebo v klidu, jestli se zastavíme na oběd a nebo "povalíme nonstop" - tak to už je jen na nás. My jsme ti, co si říkáme, s kým budeme žít a zda potomky takové, nebo makové, budeme vychovávat, nebo nebudeme.. Jsme si dobře vědomi problémů a přes to do toho jdeme po hlavě. Není to jen o lásce k té dané bytosti, ať je jakákoliv, ale je za tím cosi mnohem víc. A to právě každý, kdo se takto rozhoduje, cítí ve svém srdci.
Když bys, Blossom, dala řeč s kteroukoliv matkou takového dítěte, pak ti potvrdí, že její dítě, přes to, že je postižené, je stejně pro ni to nejkrásnější a nejmilejší na světě a za žádnou cenu by jej nevyměnila i přes ty starosti. Některé matky to tak naplno neřeknou, ale vnitřeně, to by ses divila, jak vnitřně to krásně cítí i když kolikrát by se raději neviděly kvůli starostem.. To, co by mohla příroda považovat za "slabost", to z nás "zvířat" dělá "lidi", kteří se tímto duchovně vyvíjejí. Ten, kdo toto nepotřebuje k životu, volí podle toho. ten, kdo potřebuje tuto volbu, pak si tuto variantu zvolí. Je to na každé lidské bytosti samotné.
Upravil(a) DaiTerr (4. 5. 2010 8:47)
Není tady
DaiTerr napsal(a):
Bůh se nám do ničeho nemíchá. Jedem si tu svou "lajnu" dle svého uvážení tak, jak si myslíme, že je pro nás samotné nejlepší. Máme svou vůli si rozhodovat a jsme svými malými "bohy" na "svém písečku"..
Souhlas
Není tady
Bloosom, ja bych s tim panem z toho rande souhlasila (az na ty "hajzliky" protoze bych spis rekla, ze clovek postizeny ma obrovskou sanci rust a ma to spis za odmenu, nez za trest.
To bych spis rekla ja, ze jsem mela zatrest me horove tehu a stesti, ze Kolombo je v poradku ale.... chces konkretni zkusenost? Kdyz mi bylo zhruba 5 let, hodila jsem kocku do reky a nenechala jsem ji vylezt. Utopila se, sebrala ji voda. Dodneska nechapu, proc jsem to vlastne udelala, byla to hra. Myslim, ze rozhodovat se, jestli pujdu na potrat v 6 tem mesici tehu, byla ta nejlepsi zkusenost. Neberu to jako trest za utopenou kocku, ale jako moznost naucit se rozhodovat o zivote a smrti a pocitit, jake to je, mit tuto "zbran" opravdu v ruce.
A ze je Kolombo zdravy? Kocku jsem utopila, zkusenost dostala a tim to vlastne pro me konci. Tim chci rict, ze kazdy je vedeny k tomu, co ma znat. A proc to pisu? Protoze treba postizenemu cloveku nejaka takova zkusenost nestacila, tak se na nej musi jaksi vice "pritlacit" (at uz je to matka nebo dite, nebo oba)
Mimochodem, jednou jsem se docetla, ze postizeni lide jsou mlade duse, ktere se vteluji poprve. Pry se nedokazi jeste szit naplno s fyzickym telem. Ale kdovi jestli je to pravda
Není tady
.... a Bloosom, jen me zajima, jak se treba divas na postizene matky, ktere maji zdrave a "normalni" deti?
Ten nazor by me zajimal i od Majky
Není tady
majkafa napsal(a):
Blossom, "nežer" to tolik.
Chtělo by to i trošku nadhledu a připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí.
Že jsou některé věci mezi nebem a zemí, připouštím. například proutkaření - nevím JAK, ale někomu prokazatelně funguje.
Ale tvé radě "nežer to tolik" naprosto nerozumím: Když se nad tím problémem tady písemně zamýšlím, a docházím k jinému názoru než ty, mám to tedy raděj nechat být - tvými slovy "nežrat to tolik" a jít od toho? Proč?
Mě tento problém zaujal a chci se k němu vyjádřit a třeba si i přečíst názor ostatních.
hirondel napsal(a):
DaiTerr napsal(a):
Bůh se nám do ničeho nemíchá. Jedem si tu svou "lajnu" dle svého uvážení tak, jak si myslíme, že je pro nás samotné nejlepší. Máme svou vůli si rozhodovat a jsme svými malými "bohy" na "svém písečku"..
Souhlas
Ano, taky souhlas.
Ale pak z toho logicky vyplývá, že Bůh ani nikomu nikoho nevybírá a že celá ta teorie "vybírání matek postiženým dětem" je blbost.
Blossom napsal(a):
hirondel napsal(a):
DaiTerr napsal(a):
Bůh se nám do ničeho nemíchá. Jedem si tu svou "lajnu" dle svého uvážení tak, jak si myslíme, že je pro nás samotné nejlepší. Máme svou vůli si rozhodovat a jsme svými malými "bohy" na "svém písečku"..
Souhlas
Ano, taky souhlas.
Ale pak z toho logicky vyplývá, že Bůh ani nikomu nikoho nevybírá a že celá ta teorie "vybírání matek postiženým dětem" je blbost.
Zkus to otočit - matky si nevybírají děti, ale tyto děti si "vybírají své matky na základě dohody.." Ty děti moc dobře ví, do čeho jdou a jak to pro ně bude těžké, ovšem ty matky to tuší taky. A přesto do toho jdou.
Pokud bych měl věřit například na kineziologii, tak tady jisté indicie např. ohledně sebe mám. Upřímně - ani omylem se mi tady nechtělo na tenhle svět. ani za zlaté prase.. A vidíš - já "vůl" do toho šel.. A když se po létech ohlédnu, tak i když to nebylo zrovna jednoduché tady, musím uznat, že to za to stálo (zatím)..
Upravil(a) DaiTerr (4. 5. 2010 9:07)
Není tady
Dita.L napsal(a):
Bloosom, ja bych s tim panem z toho rande souhlasila (az na ty "hajzliky" protoze bych spis rekla, ze clovek postizeny ma obrovskou sanci rust a ma to spis za odmenu, nez za trest.
To bych spis rekla ja, ze jsem mela zatrest me horove tehu a stesti, ze Kolombo je v poradku ale.... chces konkretni zkusenost? Kdyz mi bylo zhruba 5 let, hodila jsem kocku do reky a nenechala jsem ji vylezt. Utopila se, sebrala ji voda. Dodneska nechapu, proc jsem to vlastne udelala, byla to hra. Myslim, ze rozhodovat se, jestli pujdu na potrat v 6 tem mesici tehu, byla ta nejlepsi zkusenost. Neberu to jako trest za utopenou kocku, ale jako moznost naucit se rozhodovat o zivote a smrti a pocitit, jake to je, mit tuto "zbran" opravdu v ruce.
A ze je Kolombo zdravy? Kocku jsem utopila, zkusenost dostala a tim to vlastne pro me konci. Tim chci rict, ze kazdy je vedeny k tomu, co ma znat. A proc to pisu? Protoze treba postizenemu cloveku nejaka takova zkusenost nestacila, tak se na nej musi jaksi vice "pritlacit" (at uz je to matka nebo dite, nebo oba)
Mimochodem, jednou jsem se docetla, ze postizeni lide jsou mlade duse, ktere se vteluji poprve. Pry se nedokazi jeste szit naplno s fyzickym telem. Ale kdovi jestli je to pravda
Probůh, tak právě z vytučněného vidím rudě a zvedá se mi nad takovýmto způsobu uvažování žaludek.
Dita.L - Mimochodem, jednou jsem se docetla, ze postizeni lide jsou mlade duse, ktere se vteluji poprve. Pry se nedokazi jeste szit naplno s fyzickym telem. Ale kdovi jestli je to pravda
Spíš se takto narodí tí, co si potřebují pořešit "resty" a toto je jedna z těch velmi rychlých cest, jak "prozřít".. Ale může to být i tak, že toto někdo dobrovolně podstoupí proto, aby okolí, kde se takto narodí, získalo zkušenosti. Důvodů může být mnoho.
Mladé a nezkušené "duše" se spíš rodí pro zábavu a užívání si bez skrupulí a pocitu zodpovědnosti, protože ještě nepoznaly tu druhou stranu "mince"..
Není tady
DaiTerr napsal(a):
Blossom napsal(a):
hirondel napsal(a):
SouhlasAno, taky souhlas.
Ale pak z toho logicky vyplývá, že Bůh ani nikomu nikoho nevybírá a že celá ta teorie "vybírání matek postiženým dětem" je blbost.Zkus to otočit - matky si nevybírají děti, ale tyto děti si "vybírají své matky na základě dohody.." Ty děti moc dobře ví, do čeho jdou a jak to pro ně bude těžké, ovšem ty matky to tuší taky. A přesto do toho jdou.
Pokud bych měl věřit například na kineziologii, tak tady jisté indicie např. ohledně sebe mám. Upřímně - ani omylem se mi tady nechtělo na tenhle svět. ani za zlaté prase.. A vidíš - já "vůl" do toho šel.. A když se po létech ohlédnu, tak i když to nebylo zrovna jednoduché tady, musím uznat, že to za to stálo (zatím)..
Dia Terr, nemáš pravdu. Ta postižená žena z mé širší rodiny měla tak neuvěřitelnou smůlu, že se jí mělo narodit hodně postižené dítě - úplně jiný, nečekaný typ postižení, než měla ona.
A tak šla asi v 6tém měsíci na lékaři doporučený potrat (vlastně spíš předčasný porod - každopádně prostě ukončení tohoto těhotenství).
Jelikož lékařská věda to tady ohdalila "včas", ještě než se těžce postižené dítě narodilo, tak ona se mohla skutečně rozhodnout. A podle své životní zkušenosti (na vlastní kůži nejlíp ví, jak těžký je život s postižením) se raděj rozhodla tak, aby se to těžce postižené dítě nenarodilo.
Takže-jakmile tušila, co by mohlo nastat, tak do toho nešla. A já se jí vůbec nedivím a s jejím rozhodnutím souhlasím.
Blossom, ale to je v pořádku, že se rozhodla, jak se rozhodla. Byla to její volba a ať už byla jakákoliv, byla pro ni právě nyní a teď správná. Pokud nepotřebovala zažít další podobné zkušenosti, pak je jasné, že se podle toho rozhodla. Chtěl jsem tím jen napsat, že se každý rozhoduje za sebe a to dítě, které se nenarodilo, to stejně vědělo a počítalo s tím.. Ale já vím - jsou to jen spekulace. Ovšem to, co většinou píšu, stejně tak i vnitřně cítím.
A samozřejmě dle vývoje vlastní osoby to také nemusí znamenat, že je to ta "jediná pravda", takže stejně si toto každý musí zdůvodnit a pochopit podle svých vlastních zkušeností. Někdo v tom uvidí "nepřízeň Boha", jiný zase "špatnou karmu", další prostě "přírodu a její rozmanitost", jiný zase "prokletí" - každý podle svého vývoje.
Upravil(a) DaiTerr (4. 5. 2010 9:28)
Není tady
Blossom, myslela jsem tím, abys tak "nežrala" literaturu, konkrétně ten fejeton, který jsem od paní Bombeckové uvedla.
Co tě na tom tolik irituje, že tak "kopeš"? Zřejmě v sobě něco nevyřešeného. Nebo že by nepokora?
Jo, taky mě to ještě někdy chytne.
DaiTerr napsal(a):
Zkus to otočit - matky si nevybírají děti, ale tyto děti si "vybírají své matky na základě dohody.." Ty děti moc dobře ví, do čeho jdou a jak to pro ně bude těžké, ovšem ty matky to tuší taky. A přesto do toho jdou.
Pokud bych měl věřit například na kineziologii, tak tady jisté indicie např. ohledně sebe mám. Upřímně - ani omylem se mi tady nechtělo na tenhle svět. ani za zlaté prase.. A vidíš - já "vůl" do toho šel.. A když se po létech ohlédnu, tak i když to nebylo zrovna jednoduché tady, musím uznat, že to za to stálo (zatím)..
To vytucnene me krasne pobavilo
Dite a matka-vzajemne jakoby stejne vibrujici energie ktera je spoji dohromady.
Není tady
Blossom napsal(a):
Ta postižená žena z mé širší rodiny měla tak neuvěřitelnou smůlu, že se jí mělo narodit hodně postižené dítě - úplně jiný, nečekaný typ postižení, než měla ona.
A tak šla asi v 6tém měsíci na lékaři doporučený potrat (vlastně spíš předčasný porod - každopádně prostě ukončení tohoto těhotenství).
Jelikož lékařská věda to tady ohdalila "včas", ještě než se těžce postižené dítě narodilo, tak ona se mohla skutečně rozhodnout. A podle své životní zkušenosti (na vlastní kůži nejlíp ví, jak těžký je život s postižením) se raděj rozhodla tak, aby se to těžce postižené dítě nenarodilo.
Takže-jakmile tušila, co by mohlo nastat, tak do toho nešla. A já se jí vůbec nedivím a s jejím rozhodnutím souhlasím.
Ta postizena zena udelala rozhodnuti jake udelala. Jsou ale zase jine zeny ktere delaji jina rozhodnuti Bloss a to je cely "vtip". O to tu bezi=rozhodnuti jednat tak ci onak,proste jakkoli ,variant je mnoho.
Není tady
Původně jsem na toto téma nechtěla psát. Vychovávám postižené dítě už 13 let. Nic na něm není vidět, vidí, slyší, chodí, chodí do základní školy, je hezké, ale co se děje uvnitř jeho duše a u nás doma, vysilující. Lidé v organizaci co pomáhá těmto dětem, tvrdí že rodiče dětí s touto diagnózou zažívají největší zátěž ve srovnání s ostatními druhy postižení. Nehroutím se, zvládám v rámci možností nadprůměrně, ale naprosto souhlasím s Blossom, možná bych byla ještě tvrdší. Z takových názorů, že Bůh si matky postižených dětí vybírá, se mi chce zvracet. Podobných článků jsem četla řadu. Speciálně křesťanské matky, které na potrat nejdou, protože se to neslučuje s jejich vírou pak píšou jak je ta péče o postižené dítě obohacuje. Stačí se podívat třeba na www. Dobromysl.cz. Ale tyto matky jsou alespoň zabezpečené - obvykle mají milující a pečující otce, kteří rodinu neopustí.
Bohužel, často se stává, že otcové takovou zátěž nevydrží a rodinu opouštějí. A být matkou samoživitelkou s postiženým dítětem, to je teda něco.
Třeba já si kladu otázku, když už otec moje děti opustil a nestará se o ně, proč mi dal ještě omezení, které mi brání intenzivně pracovat abych mohla rodinu zabezpečit já. Proč mi dal nadprůměrnou inteligenci a pracovitost a současně překážku, která mi brání to využít. Proč je u nás ještě to starší nadprůměrně inteligentní dítě, které trpělo i nedostatkem finančních prostředků i nedostatkem času na ně i nemožností rozvíjet své talenty právě k vůli tomu, že jsem musela skákat kolem toho nemocného děcka.
Mohla bych dělat práci která mne víc těší a je lépe hodnocená, ale nemůžu. Musela jsem práci přizpůsobit tomu děcku. Nemůžu dělat ani ve volném čase to, co bych mohla. Už ani nehledám nového partnera. Byl tam rozpor, jiného partnera by vyžadovala rodinná situace, jiného bych si představovala já. Nestěžuji si, žiju jak nejlépe to jde, ale nevidím v tom postižení vůbec žádné pozitivum. Vím že jsem dost dokázala, nastudovala jsem co se dalo abych dceři pomohla, dokonce odborníci mi tvrdli, že jsem udělala naprosto mimořádný kus práce a dostala jsem dceru na tak vysokou úroveň, na jakou se nikdy neměla dostat. Dcera zvládá to, co nikdy neměla zvládat, ale ani z tohoto nemám žádnou radost a nevnímám to jako přínos.
Dokonce jsem jednou narazila na přednášku - Čím hůře, tím lépe. Řadě maminek to pomohlo, povzbudilo je to. Mně to nic nedalo.
Není tady