29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Chiméro,
máš situaci o mnoho těžší, než já, jak to zvládáš?
Pomáhá tě udržovat v chodu činnost, práce?
Není tady
Majkafa:
Strašně moc držím palce, aby už to bylo dobré a jen lepší!
Není tady
Chiméra: Nikdo si neumí představit, čím procházíš. Cokoliv napsat je málo a prázdné. Přesto - jakkoliv je to bezvýznamné - hodně sil!
Není tady
Lilly1984 napsal(a):
Majkafa:
Strašně moc držím palce, aby už to bylo dobré a jen lepší!
Děkuji. Díkybohu, už je to dávno za mnou. A deprese, kterými jsem trpěla více nebo méně celých svých 43 let, se už neobjevují. Našla jsem svůj vnitřní klid, harmonii, spokojenost.
Upravil(a) majkafa (20. 6. 2010 8:45)
Majkafo, jak dlouho už jsi v pohodě?
Bereš ještě léky?
Musíš si nějak udržovat pozitivní myšlení?... tak jako když obézní zhubnou, tak musí do smrti jíst střídmě a nesmí se vrátit k pův. jídelníčku?
Není tady
Antidepresiva neberu 3 roky, vysazovala jsem s citlivým vedením mé skvělé psychiatričky, opatrně, abychom si byly opravdu jisté, že už je vše OK. Skupinovou terapii u psychologa jsem ukončila před rokem a půl. Hezky se cítím asi tak tři a půl roku.
Pozitivní myšlení nijak neudržuju. V těch strašných dobách jsem se totálně přerodila z věčného pesimisty na realistu až optimistu a teď mi to tak nějak funguje samo. Přijímám život, jaký je a každý den je spousta krásných věcí, ze kterých se těším. Třeba z pohledu z okna na různé barvy krásných zelených stromů, které vidím. Z vnoučka, z prima kolegyń, z fajn práce, z kamaráda-přítele, ... A problémy, které se občas vyskytnou, beru jako zajímavosti, které je fajn řešit a překonávat.
Tuhle jsem zrovna přemýšlela, jak mi to teď samo funguje a jak jsem teď pořád usměvavá a vidím svět úplně jinak, než těch 43 let předtím, snad kromě nejrannějšího dětství, když jsem ještě nerozuměla svým pocitům. Nemusím se vůbec nijak snažit.
Upravil(a) majkafa (20. 6. 2010 10:09)
Dospěla jsem k důležitému kroku, postupně ukončit terapii.
Ne že by vše bylo už navždy v pohodě, ono pořád něco bude. Ale nyní jsem ve stavu, kdy si myslím, že to zvládnu sama. Ne hned, ukončovací fáze nějakou dobu trvá, ale jsem sama překvapená, jak lehce jsem se rozhodla, vlastně náhle, a zdá se mi to jako vhodná doba.
Asi je na čase jít dál zase sama, i když mi terapie dala opravdu mnoho, a to už se nevymaže.
Není tady
Ametyst, jen - neukončuj terapii sama od sebe, poraď se se svým terapeutem a poslouchej ho. Ale myslím, že to víš - dle tvého psaní. Neuspěchej to.
Jj, já už jsem to s ním probrala. Budu mít ještě dost času , nekončíme ze dne na den.
Jen, když už se zbavuji všech těch svých závislostí, tak chci být nezávislá i v životě.
Chtěla bych jít dál sama, najednou mám pocit, že to půjde.
Ale beru AD, tak doufám, že mě po vysazení nečeká zas nějakej prolaps.
Upravil(a) Ametyst (20. 7. 2010 11:48)
Není tady
Ametyst napsal(a):
Chiméro,
máš situaci o mnoho těžší, než já, jak to zvládáš?
Pomáhá tě udržovat v chodu činnost, práce?
Těžší mi nepřijde, je to jako mít těžký úraz a pozvolna se z něj léčit (a počítat s trvalými následky). Tzn. zvolna se hrabu ze s**ček. Práce mi pomáhá, i když ze začátku spíš zatěžovala. Pomáhá příroda, kterou jsem vždycky měla ráda. Žasnu nad deštěm dopadajícím na hladinu jezera, nad letícím rackem, nechávám se znehybnit silou slunečních paprsků a pak sjedu do vody a plavu jako vydra. Vrací se mi síla, začínám na lidech vidět to dobré - tak jak to bylo dřív. Poslouchám je a směju se, jak je každý jedinečný a zvláštní. Čtu knihy a čtu diskusní fóra vč. tohoto a nacházím inspiraci. Pozoruju sama sebe, své reakce a sny, píšu deník. Vzpomínám v dobrém, pláču už málokdy. Je to prostě další fáze, tentokrát ta lepší. Nezávidím ti tvou situaci o nic víc, než ty mně tu moji. Máš to jako chronickou nemoc, já jako akutní záležitost, po které už naštěstí nic dalšího nenásleduje. Btw jsem se přestala bát smrti svých blízkých, protože horší ztráta už mě postihnout nemůže. (Své smrti jsem se nebála nikdy.)
Není tady
Dnes jsem měla fakt těžký den. Docela s tím bojuji.
Poté, co jsem úspěšně prošla intenzivní třítýdenní léčbou ve stacionáři, která mě dostala na hraj té propasti, mám dojem, že zase kloužu dolů.
Už nejsem ale v té černi. Zatím.
Bojuji s jídlem, ale strašně. Po měsících hladovění se mé tělo rozhodlo, že se nedá a... ne že jsem začala jíst, tedy dovolila si to. Začala jsem žrát. Přejídat se. A nemám n ikdy dost.
Tělo zaplňuje tu emocionální díru v duši jídlem, a stejně se necítí nikdy plná. A tělo se mění, narůstá, a psychika jde dolů.
Dnes jsem měla obzvlášť těžký den, i když se mi dařilo (byla jsem na brigádě v bývalé práci), měla jsem potřebu se sytit. Ba přesycovat.
V hlavě to mám srovnané.
Musím se mít více ráda.
Musím si dovolit zlobit, i jíst, i být neúspěšná.
Ale proč se ta psychika chová jinak?
nechci vlastně odpově´d, už mě znáte, jen si tu chodím občas vylít srdíčko.
Nechci si ubližovat, tak jsem se zklidnila léky. A snažím se přesvědčit, že je to tak správně, že se jen tělo zlobí za to týrání, že má na to právo, a že ho to přejde, jakmile ho zase dokážu mít ráda.
Už hooodně dlouho jsem si neřekla:
"Ametyst, mám Tě ráda"
Můžu to zkusit, aspoň s tím začít.
Není tady
MUSÍM se mít ráda?
Nebylo by lepší - chci se mít ráda? Nebo úplně nejlepší - Mám se ráda? Taková pozitivní afirmace, byť zatím ještě ne moc pravdivá.
Možná tvé vnitřní dítě i dospělá žena pláče, když ZASE něco MUSÍ.
Já Ametyst se mám ráda. Mám ráda i tebe, moje malá holčičko tam uvnitř. Neboj se, jsem tu s tebou.
Já Ametyst se mám ráda. Mám ráda i tebe, moje malá holčičko tam uvnitř. Neboj se, jsem tu s tebou.
Juj, to zní hezky.
Moc hezky, Až mě to vzalo za srdíčko. Ale nějak se to ještě stydím vyslovit. Budu si to nejdřív číst.
Hřeje to, je to krásné.
Není tady
Já to té mé holčičce říkám potichoučku, když se bojí. Že jsem tu s ní a nemusí mít z ničeho strach. A objímám ji kolem svých ramen.
majkafa napsal(a):
Já to té mé holčičce říkám potichoučku, když se bojí. Že jsem tu s ní a nemusí mít z ničeho strach. A objímám ji kolem svých ramen.
Když jsem byla ve stacionáři, dostala jsem za úkol od naší terapeutky obejmout malou Ametyst a říct jí, jak ji mám ráda. protože jsem to nebyla schopná udělat ve skupině na terapii (v obavě z projevu emocí, za které se stydím), tak jsem to dostala jako domácí úkol. Ten večer jsem se třikrát objala a třikrát u toho usnula. Normální únik...
Není tady
..... a nebo únava. Proč tý holčičce pořád něco podsouváš?
Není tady
Bramborka napsal(a):
..... a nebo únava. Proč tý holčičce pořád něco podsouváš?
Protože jsem to já. A vím co cítí. Únava to nebyla, to bych se dvakrát hned neprobudila.
Není tady