Bylo nebylo….aneb jak jsem přišel na svět...

Všechno to začalo v úterý 6.4.2010.Mamince naměřili vysoký tlak a pozvali si nás
ve středu na kontrolu, to už mi začínalo být jasné,co se asi bude dít.
Ve středu jí dávali na bříško  zase ten široký pás.Já slyšel z dálky své srdíčko a pak jsem zase
usnul, přece se nenechám rušit.Pak se začalo dít něco divného, už jsme nedojeli
s maminkou domu,ale nechali si nás v nemocnici, prý musím na svět, ať chci nebo
nechci ( a já nechtěl). Mamince zavedli do bříška takovou tabletu, měla kvůli té
tabletě bolesti,bylo mi jí líto. Ale mně to bylo vcelku jedno,krásně jsem si
spinkal. Sice jsem cítil, že se s mým domečkem (prý se mu říká děloha) něco
děje, ale já věděl, že ještě není ten správný čas….
Ve čtvrtek 8.4.2010 nás s maminkou nechali odpočívat, já byl za to jedině rád,
ale maminka se kvůli tomu vztekala,protože se na mě mooc těšila,ale hold páni
doktoři měli moc práce s mými budoucími kamarády a spolužáky.Tak jsme ve čtvrtek
nabírali síly na ten den s velkým D.
A je to tady, je pátek 9.4.2010 a už od rána nemám v bříšku klid.Pořád do mě
někdo šťouchá abych se probudil,ale já spal a maminka mi domlouvala, že pokud se
neprobudím, tak na té posteli s pásem na bříšku budeme ležet až do večera.Pak se
ale stala divná věc.Zdálo by se, že už jsem ostřílený mazák,ale toto mě opravdu
překvapilo.Najednou  paní
doktorka provedla takový hmat, že jsem se z toho až málem počůral.To by samo o sobě nebylo tak hrozné,kdyby se ale po malé chvilce blízko mě neobjevila taková stříbrná věc,která k děloze
zavedla další tabletku.Najednou mi
začalo být v bříšku těsno.Začal jsem mít méně a méně místa a byl jsem z toho
velice nervózní.Maminka měla na porodním sále velké bolesti, ale díky mé
sestřičce,která to vše prožila s ní, to bylo vše jednodušší.Segra je pro mě
hrdinka,protože já bych svůj příchod na svět určitě vidět nechtěl,všechno přeci
jen vidět nemusím.Pak bylo malé zemětřesení a bum…. Odbilo 14:00 a poprvé jsem
se nadechl,což byl pro mě trošku šok,ale zvládl jsem to.Slyšel jsem jak se o mě
ti cizí lidé baví, říkali, že jsem kus chlapa, prý mám 52 cm a 3,75 kg.Všichni
se diví,kde že jsem se to schovával…No jo,jsem hezký kus zdravého chlapa.Musel
jsem ale do takové skleněné kukaně,které říkají inkubátor, prý to bylo z toho
důvodu,abych se prohřál.Maminka totiž byla hrozně rychlá a rychle mě
porodila,takže jsem se nestihl aklimatizovat.Tak to teda říkají doktoři.Já těm
cizím slovům co říkali sice nerozumím,ale jsem velice inteligentni miminko,které
používá selský rozum.Dvě hodiny se o mě  zdravotní sestřičky staraly a pak mě přinesly k
mamince na kojení na pokoj.Čekala tam na mě společně se sestřičkou a s babičkou,
měl jsem z nich trošku šok,protože na mě pořád koukali a já jsem byl nahatý,
trošku jsem se přece jen styděl.Ale jak mě maminka přiložila k prsu, na vše jsem
zapomněl a papal jsem co jsem jen mohl.Pak jsem si odříhl a všichni ze mě měli
obrovskou radost.Pak mě ale zdravotní sestřička zase odvezla do té kukaně,už se
mi tam moc nechtělo, protože u maminky mi bylo líp.Moc dlouho si mě tam ale
nenechali, naštěstí ještě než se setmělo, už jsem byl s mamkou a sestřičkou na
pokoji.Pusinkovaly mě a měly v očích slzičky, prý jsem nejkrásnější miminko na
světě.Já se teda ještě pořádně v zrcadle neviděl, ale mamince věřím,takže to tak
asi bude.
Tak dny utíkali, pořád za mnou chodili návštěvy, tatínek mě pyšně ukazoval celé
rodině.Dostal jsem hromadu dárečků,od plyšáků,přes dudlíky, dupačky,plenky až po
kousátka. Byl to velice náročný víkend,ale jako správný chlap jsem to zvládl.Pak
nás s maminkou v pondělí pořádně vystrašili, mysleli si že mám žloutenku.Ale
naštěstí se spletli a my mohli v úterý 13.dubna konečně jet domů.Krásně mě
oblékli, posadili do autosedačky a přítel od sestřičky nás odvezl domů…
Doma na nás čekala babička s dědečkem, vše bylo krásně uklizeno a to vše jen
kvůli mně….Měl jsem krásně nachystanou postýlku, hračky …Konečně jsem se cítil v
bezpečí domova…Teď si užívám ty krásné dny,kdy jsem středem pozornosti, kdy se
celý svět točí kolem mě a jsem moc vděčný všem doktorům a porodním asistentkám, kteří se o
mě starali.Ale abych nezapomněl,tak musím poděkovat i babičce a mojí
sestřičce,protože jak jsem slyšel od maminky, tak  hlavně tyto dvě osůbky pro ni
a tím pádem i pro mě byly velkou oporou…