On mi to sice nikdy neřekl, ale to sedí, co napsala Markéta:

když jsem mu dala svobodu, tak jsem o něho neměla zájem. Když jsem chtěla, abychom se rozešli, tak se mohl rozkrájet, abychom byli spolu.

Přesně tak. Když jsem zjistila milenku, tak jsem chtěla rozchod, řekla jsem klidně- kdy se budeš stěhovat? A bylo to špatně a mohl se zpřetrhat.

Mikeš psal: buď je to tedy člověk totálně nevhodný pro manželství, nebo mu s Leilou něco chybí a kompenzuje si to těma milenkama... těžko říct..
Marketa.koliba psala: ........... tohle jsem totiž slýchala vedle svého permanentně nevěrného manžela taky. No asi mu něco chybí. Když jsem měla zájem, tak jsem ho dusila, když jsem mu dala svobodu, tak jsem o něho neměla zájem. Když jsem chtěla, abychom se rozešli, tak se mohl rozkrájet, abychom byli spolu. Takže si myslím, že pokud má nějaký problém................... je dobré to neházet na svoji manželku, ale postavit se čelem a řešit to jako dospělý chlap a ne jako malé děcko.

Marketo, zcela souhlasím. Mám to též za sebou. Opravdu nechápu proč ten "nějaký" deficit někteří muži nemohou řešit civilizovaně. Nejspíš to neumí. Myslím, že vlastně nechtějí dospět. A určitě chtějí vše, na co dosáhnou. Zázemí domova s manželkou, dětmi a vším, co k tomu patří. A zároveň dobrodružství volnosti a jiné ženy, na které dostanou zálusk. Manželství chtějí, zároveň jim ale stříhá křídla svobody. Ten můj si to nedokázal ujasnit po celých 35 let našeho manželství. Vzdělaný, chytrý, zodpovědný a úspěšný muž, který se se mnou po boku chová jak utržený z řetězu a když se odpoutám, je to ten nejopuštěnější člověk široko daleko všemi prostředky usilující o můj návrat. Najednou mu svoboda nechutná. Asi ho ty eskapády bez mé trpné asistence v pozadí nebaví. Nechápu to. Že by byla chybějící manželka "sań" překážkou v navazování známostí? Nebo ho moje blízkost/osobnost strká do společnosti/náruče jiných? Nebo ho nezbytná byť zcela minimalizovaná pravidla partnerského soužití svazují natolik, že se musí cukat a prchat z nich?
Nevím, jestli na to někdy přijdu. Někdo tady na to tajemství přišel? Prosím, prozraďte!!! K

Leila napsal(a):

Jinak to Mikeš- na vzhled a na erotično si určitě stěžovat nemohl. Hezký prádlo bylo pravidlem. K tomu prý vypadám O.K. Tak žádná můra.

Tak máš asi doma opravdu chronického holkaře, o jakém psala i Markéta. Nevím, zda je možné takového chlapa nějak "předělat", ale dost o tom pochybuju...

Helena psala: Prd a vořech asistence... Oni (někteří) potřebují manželku a domov proto, aby se měli od milenek kam vracet, odpočinout si a olízat případně utržené rány a pak je to taky skvělá obrana vůči některým neodbytným slečnám - aneb "ne, miláčku, mám rodinu".

Pravda. Není nad klid domova! A zaznamenala jsem některé, co by se jako paní X už už viděly, jen kdyby ji ten žádoucí a skvělý X nechal být. On ale nemůže, aby se chudera poté snad nezavěsila na sprchové tyči.... co by k tomu pak řekly děti, že? K.

Upravil(a) Karlotina (7. 4. 2010 10:26)

marketa.koliba napsal(a):

Přesně a běda eslivá se jim do těch jejich dobrodružství strká nos. To je přeci jejich věc a jejich permanentně blikající mobil v pět ráno. Tohle jsem si zažila, když jsem byla potřetí těhotná. Upozornila jsem svého muže, že jestli mě jeho sms ještě jednou vzbudí v noci, tak ten jeho slavný přepracovaný mobil hodím z balkónu. A taky se stalo. Nejdřív se smál a pak hledal pod oknem, tu displej, tu baterku, tu krytku. Stejně nepomohlo nic, protože já jsem byla jen přehormonizovaná hysterka a on chudák, kterému nikdo nerozumí.
Leilo eslivá mohu poradit. Dej nohy na ramena a utííííkej co ti nohy stačí. Žádná samota není horší, než konstatně deptající osoba vedle tebe. Mně osobně se tak ulevilo, že to ani slovy popsat nemohu. A to mám taky tři děti a o dost mladší než ty. Bože, jak já jsem po tom všem šťastná. Každé ráno se budím a říkám si, jak ten život může být fajn a klidný a příjemný. A chlapa? Děkuji nechci. Partnerské lásky jsem opravdu nažraná.
Nikdy jsem si nemyslela, že se octnu v takovém stádiu. Já věčná závislačka si užívám svobody, jako nikdy

No to závidím a přeju zároveň.

Jestli se můžu zeptat- jak vyřešilas bydlení? Pomohli ti rodiče- nechali tě u sebe??
Já nemám na podnájem za 8000 + na uživení se.
Navíc- dcerka by asi stejně nešla se mnou . A syn- ten nevím.

Upravil(a) Leila (8. 4. 2010 0:15)

marketa.koliba napsal(a):

Měla jsem a mám ohromné štěstí v tom, že mám svůj byt. Dostala jsem ho těsně před svatbou od rodičů. Tohle řešit nemusím. Platím asi 5000, nebo něco lehce přes. Jinak chodím do práce. Jak jinak. Nastoupila jsem, když měl ten nejmenší pět měsíců. Nic jiného mi nezbývalo. Vlastně jsem měla i štěstí na tu práci. Zajímavou a dobře placenou. Takže to zvládáme docela dobře. Nestrádáme. Jen kdyby se ten tatínek nechoval jako totální trotl. Třeba včera za mnou přišla plačící devítiletá dcerka, jestli by mi její tatínek nemohl dávat míň peněz, třeba tak polovinu, že si kvůli alimentům na ně nemůže koupit byt. Otevírala se mi kudla v kapse. Měla jsem chuť zvednout telefon a něco mu říct, asi by to bylo samé píp píp píp, jenže nakonec jsem si řekla, že takovou radost mu neudělám a navečer jsem si sedla s dětma a napsala všechny částky, které musím vydat za měsíc, k tomu připsala jejich veškeré roční výdaje, nové kola, hory, kroužky atd a vyšla částka o něco vyšší. Pak jsem jim dala do ruky pero, ať vyškrtají to, co by mohly postrádat. Nepřišly na nic. Takže tak. Není to hladké. Pořád řeším všelijaké jeho akcičky. Naposledy jsem ho musela dát k soudu kvůli neplacení alimentů. Chudák má exekuci na platě. Njn. Takže tak adrenalinově si žijeme. Nevím dne co si zase vymyslí.

...no tak to je taky peknej příběh jsi silná, že to takhle ustojíš, faktem je, že nám ženskejm ani nezbývá nic jiného než být silné a suplovat za pány tvorstva, co neumějí ovládat poklopec, roli tatínků i živitelů. Leily je mi líto. Jak člověk nemá vlastní bydlení je nahranej. Řešení bych viděla v rozvodu a požádání o byt. Pokud by zůstala s dětmi soud by se měl přiklonit k tomu, aby byt připadl jí a dětem. Rozhodně žít s chronickým sukničkářem a navíc ožralou je smutný a na to je život moc krátkej. Nevím co poradit, odejít do pronájmu a nechat děti tátovi je taky nesmysl...pokusila bych se vyštípat jeho, kéééž by ho nejaká milenka chtěla. Jenže to chce pevný nervy a pochybuju, že ty Leila ještě má. Začala bych svěřením dětí do péče a výměrem pořádného výživného, pokud je kde brát?

Upravil(a) xxxx (8. 4. 2010 13:04)

Leilo, já pořád nevidím důvod, proč by jsi měla odcházet ty.

Jestli máš v sobě jasno... a myslím, že po tom jak se chová by jsi už mít měla, byť bolavé jasno....bych mu jednoduše řekla, že o další život s ním už nestojím. Takže buď odejde on, nebo ty ale bude tě muset vyplatit

Upravil(a) Kuřátko (8. 4. 2010 13:25)

Leilo, zásadní otázka:
Čí je to byt?
Respektive je to byt výlučně manželův, že by ses v případě nouze musela stěhovat z bytu Ty?

Nerozumím tomu, proč v tom případě tedy vyklízíš pole TY, proč uvažuješ TY o harcování se po podnájmech s dětmi nebo bez dětí Pokud není manžel vyslovený agresor, nezažíváš denně domácí násilí a neterorizuje Tě, nevyklízela bych vůbec pole, ale zatím - pokud neuvažuješ v tuhle chvíli o rozvodu - bych asi rozdělila domácí soužití a bytové zóny na svoji soukromou a manželovu. Manžela bych raději začala vnímat nikoli jako životního partnera, ale jako "otravného spolubydlícího", aby se mi jeho excesy snášely pokud možno o malinko lehčeji a být Tebou, Leilo, začala bych si klást otázku, jestli soužití v takové podobě vůbec CHCI, jestli mi bude vyhovovat i do budoucna a jestli v sobě najdu sílu změnit celý stav věcí radikálním řezem = rozvodem Žít s manželem jako dva cizí lidi pod jednou střechou je totiž velice provizorní řešení a tahle fáze by v rámci zachování Tvého duševního zdraví neměla trvat příliš dlouho

Upravil(a) Kiara (8. 4. 2010 23:36)

Leila napsal(a):

...Protože se mě tady žije strašně.

Neblázni - a někde v podnájmu, mezi cizími lidmi a bez dětí by se Ti žilo líp?!? Navíc - pokud bys doopravdy opustila jakoby bez vážného důvodu společnou domácnost a hlavně děti, z nichž je jedno nezletilé, mohlo by to být jednou ošklivě zneužito proti Tobě.

Nemusím se stěhovat, on to po mě nechce, naopak se diví, proč bysme měli něco řešit.

Bože bože, pan manžel je natolik sebestřednej a zahleděnej do sebe, že si ani na chvíli neuvědomí, že by Ti mohlo na vašem soužití něco vadit ?!? Co by dělal, kdyby sis Ty našla milence, jednoho krásného dne by mu přišel otevřít cizí chlap v jeho pyžamu a Ty ses manžela nechápavě ptala, co mu jako na tomhle soužití vadí, když Tobě to po všech stránkách vyhovuje??? Ten by koukal jak puk ...
Nic, Leilo - já bych mu na Tvém místě pomalu a srozumitelně vysvětlila, CO KONKRÉTNĚ mi na našem manželství vadí, PROČ mi to vadí a pokud by nenastala nějaká kladná odezva a obrat k lepšímu - zkrátka by pan manžel nechtěl nic pochopit - zařídila bych se tak, aby mu bylo jasné, že takhle dál NE. Rozdělila bych obytné zóny v bytě a rodinné uspořádání bych zařídila tak, jako mezi dvěma spolubydlícími - a jako ke spolubydlícímu bych se k manželovi i chovala. A pokud ani na tohle nezačne manžel reagovat, pomýšlela bych na definitivní rozchod a posléze i rozvod, bohužel i se vším všudy, co takový rozvod obnáší - tedy prodej bytu a/nebo vyplacení jednoho manžela druhým plus péče o nezletilé dítko plus výživné.

Leila:  ve středu jsme byli posedět, tam začal vyřvával urážky na číšníka- zavolal na něho policajty,

Leilo, zdravím Tě, jsi hodná, že ses ozvala.
Chtěla jsem jen dodat, že milenka nebo vyslovená urážka se ve vypjatých chvílích asi přihodit může. Není to nic, o co by člověk stál. Ale věta, kterou jsem vypsala v úvodu, ta mi připomněla, že s takovým člověkem bych žít opravdu nemohla.
Moc Ti přeji, aby ses nějak dala dohromady a vymyslela, co dál - jak HEZKY a klidně žít. Ono to jde. Holky mají s tím, co Ti tady píšou, pravdu. Na Tvém místě bych nejdřív zkusila co nejčestnějším způsobem, ale rázně, zabojovat o ten byt. A pak už Ti bude jenom krásně.