Nemyšlení není cílem, nýbrž prostředkem. Stejně jako to myšlení. Na cíl ale raději nemyslet. Jak? Dovolit očím, aby se dívaly. Když se oči jen dívají, na všechny ty tvary, barvy, pohyby, není čas o tom přemýšlet. Protože tehdy myslí Bůh - ty tóny, vůně, doteky, atd - to jsou jeho myšlenky, jeho inspirace. Je to hudba přírody, poezie života. Jakmile se do toho vloží osobní já, je konec. Oči se stanou nenasytnými a všechnu tu krásu skrze ně vcucne mysl. Přivlastní si to a začne to v představách přetvářet ke svému obrazu. Oči ale nepatří osobnímu já, patří Životu, nejsou spjaty s našimi osobními záležitostmi. Život tu byl a naše jména a kariéry tu nebyly a až tu zas nebudou, Život tu bude dál. Ale i teď tu je, a my máme možnost si všimnout - pro tu možnost všimnutí tu jako ti jedinci jsme - jde jen o to, o nic jiného tu věru nejde. Zavřít oči svého já a dovolit očím Života, aby se dívaly...