Blossom napsal(a):

Dnes mi nejde z hlavy příběh, který je popisován v MF Dnes. Je to velmi silný a smuný příběh...

Je to o kytarovém virtuosovi Štěpánovi Rakovi. Už v nějakém jeho předchozím rozhovoru jsem četla, že on ví, že jeho původ je zastřen tajemstvím. Že byl už jako maličký adopotován manželi Rakovými, a že o svém původu ví jen to, že se v roce 1945 dostal prý do Prahy s Rudou armádou.
V dnešním rozhovoru mluví už o nalezení svého bratra.

Ale vezměme to od začátku: Prý si jeho adoptivní maminka nepřála, aby hledal své kořeny. Tak to její přání respektoval, dokud žila, a po svém původu začal pátrat až po její smrti. Zjistil, že jeho maminka byla zdravotnice z Podkarpatské Rusi, která byla do konce války součástí tehdejšího Československa. Jako zdravotnice doprovázela armádu, byla i u bitvy o Duklu, tehdy už těhotná. Po příjezdu do Prahy porodila syna. On byl ale nemocný, musel na čas  do nemocnice. Tak ona v té době, co byl synek v nemocnici, napakovala dva kufry potravinami a jela domů na Podkarpatskou Rus, je tam dovézts vé rodině, protože tam byl tehdy hladomor. Jela tam jen na otočku. Netušila ale, že už se nedostane zpět, mezitím Podkarpatská Rus připadla Sovětskému Svazu a Stalin neprodyšně uzavřel hranice.
Podařilo se jí dostat se do Čech teprve po 4 letech. Štěpán Rak si prý po tomto zjištění matně vybavil zoufalou paní, která prý klečela několik dní u jejich domu, a maminka Raková Štěpána zaháněla vždycky domů.
Pan Rak tohle vypátral asi nedávno, zjistil dokonce, že má bratra. Ale trochu váhal s jeho navštívením, bylo to pro něj citlivé, sbíral prý odvahu. A pak měl koncert v Kyjevě. Na závěr ovace....a najednou se před ním objevil prošedivělý muž, a řekl mu -  Šťopko, já jsem tvůj bratr. Padli si do náruče a plakali, nejen oni dva, ale všichni, kdo byli svědkem této scény.
Přiznávám, i já teď, co vám to píšu, mám v očích slzy. Nad tím, jak se ten život někdy zvláštně  a smutně zamotá.
Nejde mi z hlavy ta situace - čtyřletý, nic netušící klučina, klečící prosící zoufalá žena- jeho matka, a na druhé straně zoufalá a "své" dítě si bránící matka adoptivní. Strašlivá situace, která nemá žádné dobré řešení. Jen samá špatná.
Nedovedu si představit být v situaci ani jedné z obou těch žen, jen z té představy mi přechází mráz po zádech. A chápu obě.
A tak si říkám: Buďme rádi, že žijeme v klidných dobách. Že se nemusíme potýkat s takovýmito situacemi.
Na tento příběh asi nikdy nezapomenu. A na koncertu Štěpána Raka jsem kdysi byla, a tak si asi zajistím lístky na nějaký další. Budu poslouchat jeho úžasnou hudbu, a budu přemýšlet o jeho osudu, i obecně o podivných cestách lidského života.....

Je to smutná situácia, ale minimálne pre dieťa určite lepšia, ako keby ho nechcel nikto... a takých sú pritom plné detské domovy.

Selima napsal(a):

Blossom napsal(a):

Dnes mi nejde z hlavy příběh, který je popisován v MF Dnes. Je to velmi silný a smuný příběh...

Je to o kytarovém virtuosovi Štěpánovi Rakovi. Už v nějakém jeho předchozím rozhovoru jsem četla, že on ví, že jeho původ je zastřen tajemstvím. Že byl už jako maličký adopotován manželi Rakovými, a že o svém původu ví jen to, že se v roce 1945 dostal prý do Prahy s Rudou armádou.
V dnešním rozhovoru mluví už o nalezení svého bratra.

Ale vezměme to od začátku: Prý si jeho adoptivní maminka nepřála, aby hledal své kořeny. Tak to její přání respektoval, dokud žila, a po svém původu začal pátrat až po její smrti. Zjistil, že jeho maminka byla zdravotnice z Podkarpatské Rusi, která byla do konce války součástí tehdejšího Československa. Jako zdravotnice doprovázela armádu, byla i u bitvy o Duklu, tehdy už těhotná. Po příjezdu do Prahy porodila syna. On byl ale nemocný, musel na čas  do nemocnice. Tak ona v té době, co byl synek v nemocnici, napakovala dva kufry potravinami a jela domů na Podkarpatskou Rus, je tam dovézts vé rodině, protože tam byl tehdy hladomor. Jela tam jen na otočku. Netušila ale, že už se nedostane zpět, mezitím Podkarpatská Rus připadla Sovětskému Svazu a Stalin neprodyšně uzavřel hranice.
Podařilo se jí dostat se do Čech teprve po 4 letech. Štěpán Rak si prý po tomto zjištění matně vybavil zoufalou paní, která prý klečela několik dní u jejich domu, a maminka Raková Štěpána zaháněla vždycky domů.
Pan Rak tohle vypátral asi nedávno, zjistil dokonce, že má bratra. Ale trochu váhal s jeho navštívením, bylo to pro něj citlivé, sbíral prý odvahu. A pak měl koncert v Kyjevě. Na závěr ovace....a najednou se před ním objevil prošedivělý muž, a řekl mu -  Šťopko, já jsem tvůj bratr. Padli si do náruče a plakali, nejen oni dva, ale všichni, kdo byli svědkem této scény.
Přiznávám, i já teď, co vám to píšu, mám v očích slzy. Nad tím, jak se ten život někdy zvláštně  a smutně zamotá.
Nejde mi z hlavy ta situace - čtyřletý, nic netušící klučina, klečící prosící zoufalá žena- jeho matka, a na druhé straně zoufalá a "své" dítě si bránící matka adoptivní. Strašlivá situace, která nemá žádné dobré řešení. Jen samá špatná.
Nedovedu si představit být v situaci ani jedné z obou těch žen, jen z té představy mi přechází mráz po zádech. A chápu obě.
A tak si říkám: Buďme rádi, že žijeme v klidných dobách. Že se nemusíme potýkat s takovýmito situacemi.
Na tento příběh asi nikdy nezapomenu. A na koncertu Štěpána Raka jsem kdysi byla, a tak si asi zajistím lístky na nějaký další. Budu poslouchat jeho úžasnou hudbu, a budu přemýšlet o jeho osudu, i obecně o podivných cestách lidského života.....

Je to smutná situácia, ale minimálne pre dieťa určite lepšia, ako keby ho nechcel nikto... a takých sú pritom plné detské domovy.

Ano, svým způsobem je to výhra, že byl vůbec adoptován,taky mohl skončit v dětském domově tady a nebo v horším případě (kdyby si ho vyžádala sovětská strana jako svého občana - což se někdy prý stávalo - viz film Kolja) v dětském domově tam...

Přemýšlela jsem o tom, a právě tento jediný pozitivní fakt na této strašné situaci by mi snad pomohl to přežít (bráno očima té biologické maminky) tedy  to, že bych věděla, že mé dítě má aspoň rodinu, a že je o něj postaráno, a že je (snad) spokojené....ale rvalo by mi to srdce, vědět, že kdesi v cizí zemi vyrůstá můj syn a já za ním nemůžu...

...co všechno musí někteří lidé přežít, s čím vším se musí nějak nakonec smířit.....

Odpověď na tématickou otázku:Co jiného než mezilidské vztahy. Konkrétně - rodinné.Pro mě nepochopitelné jednání mé švagrové. Tak se zamýšlím nad tím jestli nejsem k.r.á.v.a, když jsem jí tolikrát omlouvala před ostatními. No,mám rozhodně o čem přemýšlet.

Blossom napsal(a):

Že já sama znám několik lidí, jejichž příběh či rozhovor s nimi byl pro mě nesmírně obohacující. Přestože to jsou úplně "obyčejní" lidé, jedni z nás.
No a tak mám inspiraci do budoucna. Možná něco takového někdy sepíšu. Určitě to nebude kasovní trhák, ale přesto to bude mít cenu. Kdyby pro nikoho jiného, tak pro mě a pro ně.

Jdi do toho....psát umíš krásně :-)

Informace z jedné statistiky kde se říká,že jen 4 % lidiček jsou svému partnerovi opravdu věrní. No, čekala jsem víc,dost mě to překvapila,ale asi jsem naivka.

PPavlaa napsal(a):

mě to nepřekvapuje, dneska je všechno jen o penězích a sexu.

to je dost smutné, když si tohle myslíš

agewa napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

mě to nepřekvapuje, dneska je všechno jen o penězích a sexu.

to je dost smutné, když si tohle myslíš

spíš je smutné, že to kolem sebe vidím.

agew, ale já netvrdím, že je všechno černobílé, ani jsem neměla v úmyslu to tu takhle rozebírat, to by bylo na dlouho. jen vidím, že se celkově tak něják vztahy i hodnoty posunuly někam jinam. toť vše.
a už vůbec to nebylo myšleno na tebe, kam patříš nebo tak. hájit se nemusíš, to nebylo myšleno na tebe, jestlis to tak pochopila.

ovšem než jsem dospěla k tomuto názoru, taky jsem vinila ty hrozné nevěrníky. dneska to tak už nevidím, no a jsem moc ráda.

agewa napsal(a):

není to jen dnes, je to poslední měsíc.
Minulý měsíc jsme prvně v životě zkontaktovala svého bio - otce. Hned mo odepsal a od té doby si píšeme tak dvě tři věty obden. jednou jsme se setkali ( já bydlím blízko Prahy a on za Brnem).
A zamyšlení? Jak moc jsou pro nás důležité naše kořeny? Jak moc je důležité vědět , jací a kým jsou vaši bio - rodiče?

Agewo, tvůj příspěvek mě hodně zaujal.

Za sebe (na vytučněné) odpovím: S biologickými rodiči to já mám naštěstí jednoduché - vychovávali mě v klasické rodině.
Ale opravdu by mě zajímala odpověď na tuto otázku od tebe, agewo: Jak toto vnímají ti, kteří poznají své biologické rodiče až v dospělosti?
Jestli můžeš, agewo prosím, popiš trochu své pocity - chyběl ti biologický otec v dětství? Co tě motivovalo k tomu ho nyní vyhledat? Jaké z toho máš pocity dnes? Jsi ráda, že víš, kdo to je? Chceš s ním navázat opravdový vztah dcera-otec?

Na první otázku z vytučněného odpovídám: Ano, je to pro mě důležité. Zajímavé je to, že je to pro mě s postupujícím věkem stále důležitější - třeba ve 20 letech mě byli mí dávnější předkové celkem ukradení. Teď mě čím dál tím víc zajímají jejich příběhy, osudy, ale celkově i příbuzní obecně, rodokmen atd., atd.....

Blossom napsal(a):

agewa napsal(a):

není to jen dnes, je to poslední měsíc.
Minulý měsíc jsme prvně v životě zkontaktovala svého bio - otce. Hned mo odepsal a od té doby si píšeme tak dvě tři věty obden. jednou jsme se setkali ( já bydlím blízko Prahy a on za Brnem).
A zamyšlení? Jak moc jsou pro nás důležité naše kořeny? Jak moc je důležité vědět , jací a kým jsou vaši bio - rodiče?

Agewo, tvůj příspěvek mě hodně zaujal.

Za sebe (na vytučněné) odpovím: S biologickými rodiči to já mám naštěstí jednoduché - vychovávali mě v klasické rodině.
Ale opravdu by mě zajímala odpověď na tuto otázku od tebe, agewo: Jak toto vnímají ti, kteří poznají své biologické rodiče až v dospělosti?
Jestli můžeš, agewo prosím, popiš trochu své pocity - chyběl ti biologický otec v dětství? Co tě motivovalo k tomu ho nyní vyhledat? Jaké z toho máš pocity dnes? Jsi ráda, že víš, kdo to je? Chceš s ním navázat opravdový vztah dcera-otec?

Na první otázku z vytučněného odpovídám: Ano, je to pro mě důležité. Zajímavé je to, že je to pro mě s postupujícím věkem stále důležitější - třeba ve 20 letech mě byli mí dávnější předkové celkem ukradení. Teď mě čím dál tím víc zajímají jejich příběhy, osudy, ale celkově i příbuzní obecně, rodokmen atd., atd.....

S tím rodokmenem mě to taky napadlo, když jsem byla mladší, tak jsem to taky neřešila.

laminanonte napsal(a):

agewa napsal(a):

prostě je to daleko složitější.
Jo a mimochodem - já patřím mezi ty 4 %.

otevřu stránku, letím očima po řádcím, odspodu...a koukám, tady se někdo otevřeně přiznává ke své orientaci...Obdivuji odvahu

pak čtu dál...a ono je to jinak