Tak jsem čekala, zda se ohledně výroku Petry Paroubkové objeví nějaké její demenování, vysvětlení a nebo tvrzení, že to novináři překroutili, že ona toto nenapsala...
Podobně jako Vladěna v jenom z předchozích příspěvků jsem si říkala, že to přeci není možné, aby byla skutečně tak hloupá a takový výrok řekla.

Neobjevilo se nic z toho, jen kritické komentáře na její adresu o jejím pitomém výroku,  a to i od jejích kolegyň z ČSSD.

Takže teď už nezbývá než uvěřit, že i Petra Paroubková má "sexy mozek" 

Na radovacím vlákně jsem v souvislosti s "kovbojskými" příspěvky aqarbuse vzpomněla písničkáře, herce, spisovatele a vůbec všeuměla Václava Koubka. Nějak jsem si na něj vzpomněla a večer jsem si četla v jeho povídkách a v textech jeho písní...

Václav Koubek je pro mě velmi inspirativní člověk, opravdu člověk k zamyšlení. Je pro mě důkazem, že když má člověk vnitřní jiskru, osobitost, tak dokáže mnohé, ač - bráno jaksi oficiálně - pro mnoho věcí nemá běžně požadované schopnosti, talent ani vzdělání.
Příklad: Václava Koubka, pokud vím, vícekrát vyrazili od zkoušek na FAMU. A přesto se k filmu a divadlu dostal, hrál (a možná ještě hraje) pokud vím s bratry Formanovými, Evou Holubovou a touto bandou.
A hrál i v nějakých filmech, a některé myslím i sám režíroval.
A to přesto, že na to nemá "papír", potřebné vzdělání.

Dál - on je úžasný charismatický muzikant. Byla jsem na několika jeho koncertech, a když on tam vkleče, s tahací harmonikou, zpívá ty své vlastní písničky, člověka až mrazí. A vlastně vůbec nevadí, že nemá ten správný školený zpěvácký hlas, že zpívá trochu mečivě a  místy i trochu falešně, a že rytmus mu občas kulhá   a kromě toho si taky trochu i flape  na jazyk.
Přes všechny tyto hendikepy jsou jeho koncerty (aspoň pro mě, ale dle návštěvnosti i pro hodně jiných) úžasným zážitkem: nevadí, že nedostal klasické zpěvácké nadání, a ani klasické požadované vzdělání. Vše vysoce přebije jeho osobitost, originalita, a hlavně fakt, že má ostatním CO říct, co sdělit.

Své koncerty doplňuje historkami ze svého života. U těch historek se většinou publikum válí smíchy, ale ony jsou zároveň velice filozofické a lidsky hluboké. Sepsal je i do několika knížek  - mezi jinými: Teď je to čistý, Vesnické povídky, Hospodské povídky, Kari povídky  (o jeho cestě do Indie).

Kdysi v knize Betty Mac Donaldové - myslím Co život dal a vzal, píše autorka o sloganu své sestry: Kdokoli může dělat cokoli, zvláště naše Betty.
K podobnému závěru docházím, když sleduji Václava Koubka: kdokoli může dělat cokoli, když má tedy CO sdělit, když v sobě NĚCO, snad nějaký X faktor, č jak to nazvat, má.

A proto: Kašlete na svá omezení a svůj ne-talent, a jděte si za svým snem. Nestavte si umělé bariéry v sobě, že na to nemáte. Aspoň to vždycky zkuste. Zřejmě pak zjistíte, že máte a můžete světu něco říct, něco ze sebe dát. Třeba právě jako ten popisovaný Václav Koubek.

Blossom napsal(a):

K velmi zajímavému a inspirativnímu zamyšlení je pro mě kniha Cesty k úspěchu od profesora Milana Zeleného, je to  o Baťovi a jeho systému řízení podniku.
Tu knihu lze otevřít kdekoli a jsou tam úžasné myšlenky ohledně pozitivního motivování zaměstnanců a lidí obecně , o potřebě jejich vzdělávání, vysílání do zahraničí a jedním dechem i o jejich zapojení do rozhodování a taky v neposlední řadě i o předání jim části zodpovědnosti.
V dnešním žargonu se tomu říká řízení lidských zdrojů.

Baťa to ve své době dovedl do nebývalé dokonalosti, předběhl dobu, nezbývá, než před ním smeknout:
Prakticky na svém podniku ukázal, že slušná materiální úroveň lidí a současně jejich radost z práce je podmíněna pozitivním motivačním systémem, podněcujícím lidi k vlastní iniciativě a  k tvořivé práci.
Doporučuji všem k přečtení.

Baťa měl rád lidi a měl pro ně velké pochopení, to musí mít člověk v sobě. A on to měl a proto uspěl. Věděl kdy lidi vést a věděl kdy jim dát volnost k vlastní tvořivosti. Úspěšný je ten, kdo dělá přesně to, co umí, v čem je dobrý

Tento příspěvek dávám duplicitně - na Co vás dnes inspirovalo k zamyšlení na Psychologické, i do vlákna o postižených dětech na Duchovním fóru. Domnívám se, že na obojím jsou na správném místě...

V MF Dnes je dnes článek o paní Harcubové z Harrachova a její 26 leté, těžce postižené dceři na vozíku. A o tom, jak ony dvě žijí a takto procestovaly kus světa, letos např. šly pouť do Santiaga de Compostella.
Jak říká paní Harcubová - Žijeme na plný pecky.    A dodává, že si chce cestování s dcerou užít, dokud ještě může - je jí 58 a dceru musí komplet obstarávat, dcera má postižené i ruce, jen v levé prý udrží chvíli tužku, lžičku, nebo je schopna tou levou ťukat do počítače (psychiku naštěsí postiženou nemá, tak se prý živí překlady do angličtiny).
Z toho článku na mě šla úžasná energie a optimismus. A moc s mi taky líbil citát "Nemám sice orientační smysl, ale raděj zabloudím, než abych nikam nešla". Tohle tesat do kamene...  
To mě hodně oslovilo, já mám taky totiž příšerný orientační NEsmysl, takže můj slogan je zas: "Bloudění je přirozená součást každé cesty. A někdy je to ta část nejzajímavější".

Každopádně, nad lidmi s jejich přístupem k životu smekám     a jsem ráda, že existují, že jsou.
S takovými lidmi je na světě hezky.

Dívám se každý týden na ČT2 na Manželské etudy po 20 letech, časosběrný seriál skvělé dokumantaristky Heleny Třeštíkové. I když jsem celý seriál osudů 6 manželských dvojic už jednou viděla a obrysy jejich příběhů si z minula pamatuju, sedím u televize a dívám se jak uhranutá. To je tak nesmírně pravdivé, ze života, život v jeho kráse i krutosti, vztahy v jejich šťastných obdobích i krizích...

To zas nebudu moct dneska spát, jako vždy, když na mě něco silně emocionálně zapůsobí. Z dnešního příběhu mě dojímá snaha a pracovitost toho páru, chce se mi plakat nad bezmocností nad odklonění jednoho z jejich synů od rodiny k drogám, a chce se mi i plakat dojetím nad tím, jak i po více než 20 letech má  vztah těch manželů hloubku, hodnotu a lásku. I přes všechny těžkosti a krize, které spolu ustáli.

Na závěr on říká, že by jinou ženskou než svou ženu nechtěl. Ona chvíli před tím řekla jinými slovy totéž. A ona v úplném závěru tak krásně optimisticky říká - Budeme mít spolu krásné stáří.
Musí jim teď asi pískat v uších, jak na jejich osud myslím. A jak jim strašně přeju, aby to stáří spolu měli klidnější, krásné a spokojené.

Judyna napsal(a):

Moc by mě zajímalo, co je dnes s jejich dětmi.

Mě také, obávám se, že ten Martin ( holdující drogám) bohužel nemůže dopadnout dobře...
Ale u ostatních 4 dětí věřím a doufám, že to bude vše OK.

U jejich rodičů se bojím toho, aby se z toho všeho nezhroutili a taky aby to i podnikatelsky ustáli. Tolik věřili tomu svému obchodu s nábytkem, tolik energie a peněz do toho dali a asi se i hodně zadlužili. Když ten obchod nešel příliš před cca 5 lety, jak asi překonávají krizi, když teď se už pár let prodává vše o tolik tíž...

On se tam zmiňuje v jedné části dokumentu: Všechno jsme pro to udělali, máme konečně hotovo, devět lidí z deseti nám to tady všechno chválí, jak to tu máme hezké....a nikdo z nich si nakonec nic nekoupí....
Tento pocit na vlastní kůži znám, z jednoho svého životního období....

Myslím , že martin jim měl ukázat, že jsou i lidé s jinými hodnotami. A jeho matka intuitivně věděla jak se zachovat, problémem byl vztah otec syn. Snad se jim daří. Přes věšechnu svoji akčnost si vzali na bedra velkou zátěž.

Manžel mi rozprával príhodu z tohoto týždňa, ktorá sa mu stala po ceste na východ. Prechádzal po ceste 1 triedy (R1) a na jednom úseku mu z bočnej strany vyletel holub, zareagoval a spomalil, akoby v predtuche, že sa môže niečo stať. V zápätí sa na cestu za holubom rozbehla žena, vôbec sa neobzerala, proste vybehla na cestu a začala sa hnať za holubom.  Našťastie stihol zabrzdiť a zastavil na krajnici. Keď sa ženy spýtal, či si uvedomuje, že je na rýchlostnej komunikácii a že ohrozuje seba i vodičov, akoby precitla, ospravedlnila sa a vysvetľovala mu, že chcela len zachrániť holuba, ktorého nechtiac zrazila a zranila mu krídlo. Toto fakt nepochopím, čo sa to udeje v hlave človeka, že je schopný takto riskovať

Dnes mi nejde z hlavy příběh, který je popisován v MF Dnes. Je to velmi silný a smuný příběh...

Je to o kytarovém virtuosovi Štěpánovi Rakovi. Už v nějakém jeho předchozím rozhovoru jsem četla, že on ví, že jeho původ je zastřen tajemstvím. Že byl už jako maličký adopotován manželi Rakovými, a že o svém původu ví jen to, že se v roce 1945 dostal prý do Prahy s Rudou armádou.
V dnešním rozhovoru mluví už o nalezení svého bratra.

Ale vezměme to od začátku: Prý si jeho adoptivní maminka nepřála, aby hledal své kořeny. Tak to její přání respektoval, dokud žila, a po svém původu začal pátrat až po její smrti. Zjistil, že jeho maminka byla zdravotnice z Podkarpatské Rusi, která byla do konce války součástí tehdejšího Československa. Jako zdravotnice doprovázela armádu, byla i u bitvy o Duklu, tehdy už těhotná. Po příjezdu do Prahy porodila syna. On byl ale nemocný, musel na čas  do nemocnice. Tak ona v té době, co byl synek v nemocnici, napakovala dva kufry potravinami a jela domů na Podkarpatskou Rus, je tam dovézts vé rodině, protože tam byl tehdy hladomor. Jela tam jen na otočku. Netušila ale, že už se nedostane zpět, mezitím Podkarpatská Rus připadla Sovětskému Svazu a Stalin neprodyšně uzavřel hranice.
Podařilo se jí dostat se do Čech teprve po 4 letech. Štěpán Rak si prý po tomto zjištění matně vybavil zoufalou paní, která prý klečela několik dní u jejich domu, a maminka Raková Štěpána zaháněla vždycky domů.

Pan Rak tohle vypátral asi nedávno, zjistil dokonce, že má bratra. Ale trochu váhal s jeho navštívením, bylo to pro něj citlivé, sbíral prý odvahu. A pak měl koncert v Kyjevě. Na závěr ovace....a najednou se před ním objevil prošedivělý muž, a řekl mu -  Šťopko, já jsem tvůj bratr. Padli si do náruče a plakali, nejen oni dva, ale všichni, kdo byli svědkem této scény.

Přiznávám, i já teď, co vám to píšu, mám v očích slzy. Nad tím, jak se ten život někdy zvláštně  a smutně zamotá.
Nejde mi z hlavy ta situace - čtyřletý, nic netušící klučina, klečící prosící zoufalá žena- jeho matka, a na druhé straně zoufalá a "své" dítě si bránící matka adoptivní. Strašlivá situace, která nemá žádné dobré řešení. Jen samá špatná.
Nedovedu si představit být v situaci ani jedné z obou těch žen, jen z té představy mi přechází mráz po zádech. A chápu obě.

A tak si říkám: Buďme rádi, že žijeme v klidných dobách. Že se nemusíme potýkat s takovýmito situacemi.
Na tento příběh asi nikdy nezapomenu. A na koncertu Štěpána Raka jsem kdysi byla, a tak si asi zajistím lístky na nějaký další. Budu poslouchat jeho úžasnou hudbu, a budu přemýšlet o jeho osudu, i obecně o podivných cestách lidského života.....

Amely - já jsem to pochopila tak, že jeho biologická matka byla ta těhotná ukrajinka co tu musela nechat dítě a pak se pro ně nemohla vrátit...to mezitím adoptovali jiní rodiče a když se vrátila po 4 letech, už se ho nedobyla...

amely napsal(a):

z toho až mrazí.

Ještě mne napadá - co se stalo s tím dítětem Rakovy adoptivní maminky? Jak muselo být jí, když se za ním nemohla vrátit k vůli těm uzavřeným hranicím?

A taky - jak by se asi vyvíjel osud Raka, kdyby zůstal na Ukrajině? Jak by tam žil? Jaká by byla jeho životní cesta? Byl by z něho hudebník? Možná ta rodina, ze které byl odvezen, byla slušná, možná by živořil v bídě, nebo by už ani nežil?
Ten bratr - měl stejné rodiče?  Nebo se pan Rak narodil nějaké svobodné matce bez budoucnosti, která se později vdala a měla bratra?

Amely, nevím, zda jsem to napsala jasně - adoptivní maminka, paní Raková, zřejmě žádné své dítě neměla, a právě adoptovaný Štěpán Rak, dítě, kterézáhadně zůstalo v nemocnici, protože se jeho biologická mamina z Podkarpatské Rusi už pro něj nemohla vrátit, byl asi jediným jejím dítětem.
Biologická maminka ho tu nenechala, nebo v žádném případě nechtěla nechat, jela jen zachránit své příbuzné před hladem, se 2 kufry jídla, a chtěla se hned vrátit, ale už ji nepustili...
Možná - raděj si to přečtěte v té MF Dnes, přímo od zdroje...

Ano, lze se domýšlet, jak by asi on žil, kdyby zůstal na Ukrajině. Možná jinak, to je pravda.

Ale amely, hodně mě zaráží tvá zmínka v poslední větě  - o svobodné matce bez budoucnosti???
Kdo to může takto označit? Je snad každá žena, která (z jakýchkoli důvodů) zůstala na výchovu dítěte sama, bez budoucnosti? To by tedy znamenalo, že matkami bez budoucnosti jsme byly třeba právě i my dvě (byť ne svobodnými, ale rozvedenými,ale v praxi to vychází nastejno...)? Já jsem se jako matka bez budoucnosti nikdy necítila, i když jsem děti dovychovala sama

To mi nějak hlava nebere....ale možná to jen vyznělo jinak, než jsi chtěla....

A tak si říkám: Buďme rádi, že žijeme v klidných dobách. Že se nemusíme potýkat s takovýmito situacemi.

To samé mě napadlo včera. Byla jsem v kině - Habermannův mlýn. Dokud budu moct řešit blbiny, budu šťastná a spokojená.