No, veriť je ťažké, ale naučiť sa vyrovnať s životnými neistotami je nádherná úľava - skús to. V živote sú iné istoty ako fyzická vernosť(mmch, prečo by si mu nemohla byť neverná...?)...

lady napsal(a):

já byla v našem vztahu taky zamilovaná, ale nikdy jsem nepřekočila onu hranici a byla věrná...proto je pro mě ještě těžší odpusit, když vím, že já tuhle věc zadaná udělat nemůžu a oni ano..A nejtěžší je, že tohle udělaly mě nejbližší osoby, nejlepší kamarádka, kterou znám skoro 15 let a můj přítel..těmhle osůbkám jsem ve svém životě věřila nejvíce a teď už pomalu nevěřím ani sobě..
Potřebovala jsem tohle napsat, aby jste viděli, že bohužel nemůžete věřit nikomu..

Lady, udělat nemůžeš? Nebo nechceš? Nebo nemáš potřebu? Jak to je?
Napsalas - nemůžu.
Jaký obsah má pro tebe to slovo?

Tohle mě přímo praštilo do oka.

lady napsal(a):

Potřebovala jsem tohle napsat, aby jste viděli, že bohužel nemůžete věřit nikomu..

A proč si myslíš, že to takhle funguje univerzálně?

Vzhledem k tomu, že nikomu nelze věřit, tak samozřejmě můžeš, to dá rozum

Lady, to, co se Vám přihodilo je modelový případ. A dost nehezká zkušenost. Dobré na tom je, že jste takovou zkušenost získala zamlada. Svobodná a bez dětí. Vaše slova o tom, že Vy nevěrná být nemůžete dokonale chápu. Je to otázka vnitřního nastavení a to zcela změnit nemůžete. Co ale změnit můžete je stav věcí a vlastní přístup. S přítelem Vás váže jen pár let společných vzpomínek a snad vzájemná náklonnost. Tento jeho počin bude mezi Vámi stát už napořád a otázka je, zda-li se s tím dokážete bez následků vyrovnat a být s ním šťastná a spokojená v dalších letech. V životě není nic dané, vše (i my) se vyvíjíme a musíme na změny reagovat. Myslím, že si musíte promyslet jak jste silná, co vše snesete a především - co chcete. A myslete jen a jen na svou hlavu! V jednotném čísle. Protože trápení se dá někdy předejít. Čistý řez se vždy hojí lépe a rychleji než protržený vřed.
Já jsem to prožila také, v podstatně delší, opakované a šťavnatější podobě - bohužel však už s malými dětmi. Takže má následná rozhodnutí byla zatížena rozpolceností žena versus matka. Zvítězila matka a žena to v sobě nosí dodnes. Už čtvrt století. A i přes klid na kurtech se dodnes vynořují pochyby, zda-li to bylo správné. Důvěra se znovuobnovuje jen velmi ztuha. A jako ´před tím´ to už nikdy být nemůže. Hm, a nejlepší přítelkyni jsem ode dne, kdy se vyvalila taková troufalost, že to došlo i mně, už nikdy neviděla. A nechybí mi.
Na vašem místě bych vzala nohy na ramena a prchla. Ne, vážně - to je jen na Vás. Podumejte a uvidíte, co Vám vyjde. Hlavu vzhůru. Jste krásná, chytrá ... zkrátka máte všech 5 P, ne? A život na Vás stále ještě čeká! K

Upravil(a) Karlotina (18. 3. 2010 10:56)

Lady, ještě se  zkusím vrátit k tvému : Nevěřím nikomu.
Já také ne. Je to jednodušší. Zvlášť pokud věříš sama sobě.  Toho druhého ( kohokoliv) můžeš mít  ráda, milovat, respektovat a přitom můžeš zůstat sama sebou. Věřit jen po " záklopku".
Nepřekvapí tě  pak nic. Nebo jen na chvilku, než se otřepneš.  Došla jsem k tomuhle zjištění po  hafo životních kopancích. Mám ráda lidi, miluju svého partnera- ale JÁ  ZŮSTÁVÁM  SEBOU ve smyslu důvěry.  Prostě : Nedám se .

Proto mě snad tak rozesmutnilo Karlotino psaní na jiném vlákně.  Já nechci nosit v sobě smutelk z prožitých zklamání. A představa 25 let "držení smutku v sobě" ? To mě děsí. 
Mám  za to, že život je  potvůrka podivná a zkouší , co vydržíme.  A vydržíme až na konečnou.  Musíme , jsme tu samy(i- i chlapi jedni mizerní ) za sebe - ne za partnera a jeho činy.....

mam prostě někde uvnitř sebe, že nevěrná být nemůžu, nechci a i když jsem k tomu v rodině nebyla nějak vychována, tak to ve mně tak je..a zamilovat se člověk může vždycky, obvykle je to ve slabších chvilkách vztahu, je to možná i tím, že v mládí člověk nemá tolik zkušeností, ale i když jsem se zamilovala do jiného, stejně jsem zjistila, že to, co mám doma je nejlepší..
a i když se můj přítel zamiloval do mé nejlepší kamarádky a uklouzl, pořád ho miluju a on me..ale bojím se budoucnosti..líbil se mi jeho přístup, že se na nic nevymlouval, jako moje kamarádka a uznal chybu, ale nikdy jsem lidem moc nedůvěřovala, pouze těm nejbližším a když mě zklamalo i to mé okolí, už se bojím jen někomu s něčím s věřit..

Lady, sečteno, podtrženo: Měla jsi nejlepší kamarádku a partnera. Tvá kamarádka ti ukázala, že není kamarádka, protože jsou věci, které by kamarádky neměly dělat a tvůj partner není partner, na kterého by se dalo spolehnout... A místo toho, aby si svůj problém vyřešili spolu, hodí ho na tebe... jak milé.
Takové lidi bych já ve svém životě nechtěla. A jak píšeš, že od nikoho nemáme nic čekat - lepší je čekat cokoli, pak můžeme být mile překvapeni. Ne, vážně - nejde o to nikomu nevěřit, všem věřit, nebo někomu jo a někomu ne... jde o to odhadnout, co od koho můžeme čekat.
Jinak, co teď uděláš je opravdu jen na tobě. Můžeš si je "nechat" oba nebo s nimi přerušit kontakt, můžeš zůstat s partnerem a kamarádku odstřihnout (ukázalo se, že je schopná podlého jednání) nebo opustit partnera a dál se stýkat s kamarádkou, protože ti vlastně ukázala, s kým jsi doopravdy žila...
A variant je víc - odpustit a zapomenout, odpustit a dusit partnera/ kámošku/ nebo sebe (jestli jsi se rozhodla dobře...).
Tam je to už o tom nastavení. To má každej fakt jiný. Musíš přijít na to, jak to máš ty...
Držím ti palce, ať na to přijdeš.

Karlotina napsal(a):

Jde o tu chybějící důvěru. Hm, a kde ji teď vzít a nekrást?!

Ta se asi nedá vzít nikde, je potřeba ji spíš postupně zase vybudovat... jen se mi zdá, že u vás to trvá nějak moc dlouho... (u nás to trvalo něco málo přes půl roku)...

Mikeš napsal(a):

Karlotina napsal(a):

Jde o tu chybějící důvěru. Hm, a kde ji teď vzít a nekrást?!

Ta se asi nedá vzít nikde, je potřeba ji spíš postupně zase vybudovat... jen se mi zdá, že u vás to trvá nějak moc dlouho... (u nás to trvalo něco málo přes půl roku)...

To si tedy fandíš, kocoure.  Myslím, že svoji ženu přeceňuješ(nebo podceňuješ).  Jestli ti občas "připomene" (jak je psáno vedle na vlákně), tak nevěří.  Jen se  s tím naučila žít. A chlap ukolébán svojí naivní představou , že vlastně je všechno OK , netuší, že  ta jeho "důvěřivá" už  "DŮVĚŘIVÁ"  NIKDY NEBUDE !   Nemusí být  zválcovaná jako Karlotina, ani cynická jako já. Jen už bude jiná...... Ale já tohle zjištění beru jako obrovské plus pro sebe- už mě nemůžou ohrozit vlastní zamilované brýle. 

Upravil(a) zuzi777a (19. 3. 2010 21:45)

majkafa napsal(a):

...Slepovaný hrníček už NIKDY nebude stejný, jako nerozbitý. Neříkám, že bude pevnější, nebo slabší, ale nebude stejný...

Kurnik, to vytucnene mi cely zivot vrta hlavou... Dvakrat (ve dvou manzelstvich) jsem se o to (slepovat) pokousela ve vire, ze to MUSI JIT (bez obvinovani mne z naivity, prosim!)... Nepovedlo se, skoda. Zrejme pro "neschopnost nas obou" nalezt "spravne lepidlo"..., ale stejne si i dnes, po mnoha letech myslim to same: MUSI TO JIT. Ale je to nesmirne tezke, a zavisi na schopnosti a touze obou "slepovat"...
Asi tak, jak napr. v umeni: Nektera umelecka dila byla poskozena. Casem, vandalizmem, prirodnimi katastrofami a pod.,... a na urcitou dobu tim padem znehodnocena..., ovsem potom, kdyz byla treba "opravena" (chybejici prvky "nejak" doplneny...), jejich cena byla daleko vyssi, nez ta puvodni, "vyrobni"... Prave pro to, ze prosly poskozenim (znicenim?), a byly obnoveny...
PS: "cena" jako hodnota trvala, ne pouze financni...

Upravil(a) ViktorkaLove (20. 3. 2010 10:33)

Mikeš napsal(a):

Děvčata, musím zareagovat:
Každý máme v sobě jiné nastavení, to je fakt, který se tady prolíná snad všemi vlákny. A věci jako láska, důvěra atd. se nedají nějak objektivně změřit nějakým "láskometrem" nebo "důvěrometrem", ale musí se cítit...
Svou ženu znám přes 20 let, takže si troufám tvrdit, že mi opravdu zase důvěřuje... jednak nechápu, proč by mi hrála nějaký divadlo, jednak máme teď spolu opravdu moc hezký vztah, ať se vám to líbí nebo ne... Moje žena mi kolikrát sama od sebe řekne, že jí náš vztah připadá mnohem lepší, než předtím... proč by mi lhala? (Jasně - třeba si taky našla milence a mě tímto udržuje ve "sladké nevědomosti", žejo... )

Majka má pravdu v tom, že slepenej hrnek už nikdy nebude stejnej, jako ten před rozbitím. Ale někdy může být i pevnější a lepší.

A Zuzi má zase pravdu v tom, že ta důvěřivost je taky "vocaď - pocaď", protože moje žena už mě dva roky nenechala doma samotného déle, než dva dny, zatímco dříve si klidně vypadla z domova třeba na 14 dní

Když jsme u té důvěry, důvěřivosti PO. U nás je paradoxně víc ve střehu manžel. Není to nijak okaté , ale kdo vidí, tak si všimne... Myslím, že  se v něm projevuje strach, z opakování jeho prvního manželství. By´t je on tím, kdo  "selhal"v našem párovém životě a  já  ta "podvedená" - on je ten, kdo má větší  nejistotu.  Chvílemi mi přijde, že čeká , kdy mu to vrátím....  Chudák neví, že pro  mě je to srandovní představa....
Jsou to maličkosti, které ho prozrazují, třeba  pohled na našeho společného známého, který  se se mnou dal do důvěrnějšího hovoru na kámošově oslavě, telefonát mého kámoše,s kterým jsem se něčemu šklebila a on  "rekognosoval" čemu , že čemu se chechtám, pochválení  manžela mé známé který mi s něčím helfnul... Dalo by se říct, že žárlí. Jemně , "nenápadně".   Pokud je to zastírací mannévr pro jeho  další úlet, tak dost dobrý...
A on je také ten, kdo nechce jet z domu na dlouho. Omlouvá to vždycky tím, že na pár dní mě nemůže nechat celé naše "hospodářství" samotnou . Když jsem teď na jaře řekla, že bych chtěla jet  na pár dní dovčy sama , koukal jak puk.   Jenže fakt netuším, co by dělal se mnou na ženském cvičebním zájezdu...
Jen pro rejponě- jsou to jen náznaky- neslídí, nekontroluje, nevyslýchá, nežadoní, neuzurpuje si mě pro sebe- jsou to skutečně jen  záblesky zjevné maličké okamžiky během  komunikace.  Možná to je trest  Matičky Přírody pro nevěrníka jeho typu ( = z blbosti )