Selima napsal(a):

... Morálne poučenie? Laxným mužom bez jedného zuba sa ubližovať môže, pilným plnochrupým manželkám nie! )

To je co, totok, Sel? Zahryzalo Ta svedomie???

Selima napsal(a):

Alyssa napsal(a):

Blossom napsal(a):

Heleno, nezapomněla. A právě proto jsem použila směrem k Pavle formulaci i díky tobě.   Pro barvoslepé, trpící tunelovým viděním, jsem to pro jistotu ještě vytučnila, a i přesto jsi to přehlédla... Takže ještě jednou: I díky tobě...

Ano, pokud bereš  snahu neubližovat jiným a nehledat své štěstí na úkor jiných jako handicap a postižení, tak pak se tedy hrdě hlásím  mezi handicapované. Bez jakéhokoli popírání.
Na tomto přesvědčení - půjčím si tvá slova - zaťatě setrvávám.  

Nevím, kde jsi přišla na to, že vám někomu  já nebo jiní něco vnucujou. Vy píšete svůj názor, já píšu svůj názor. Nic víc, nic míň. Ono ani víc dělat nejde, že...

A prý že vlezlý vnitřní hlásek, říkáš ?? Nemohly by to být třeba ty nalinkované hodnoty puritánské společnosti? Aby nám to všechno pěkně zapadalo dohromady...  

PS: Teď jsem dokoukla na tvůj slogan pod čarou: Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.
To mi hodně o tobě dovysvětluje....

Blossom, reaguji na tvůj příspěvek trochu se zpožděním, ale chci se tě zeptat. Píšeš často, jak bys nikomu neublížila, jako to tady podle tebe dělá Pavla. Pokud bys byla v partnerském vztahu, bez dětí a zjistila bys, že už partnera nemiluješ a nechceš s ním už dál být, rozešla by ses s ním? Podle tvojí logiky asi ne, protože bys mu ublížila a tobě by bylo líp. Podle toho, jak čtu tvoje příspěvky, jde ti nejdřív o ostatní a pak teprve řeším svoje dobro. Jak by ses v takové situaci tedy ty zachovala?

Nie BY, Blossom to urobila - nemala deti s ním, bola už rozvedená - ale proste to neklapadlo, tak sa rozišli. Ale to je iné, ako to môžeš porovnávať? Aj keď prepustila ľudí, tak len preto, že musela, ona by predsa NIKDY neublížila ani muche... (A dôvod bol, že mu chýbal jeden zub a bol celkovo taký laxný... Morálne poučenie? Laxným mužom bez jedného zuba sa ubližovať môže, pilným plnochrupým manželkám nie! )

Sel, díky za vysvětlení. Teď už je mi všechno jasnější

Nerozumiem ti, dnes to je už-tý nepochopiteľný príspevok... Nechceš sa trochu vyspať, než napíšeš nejaký príspevok? Aby to neboli len básnické otázky a samomluva...

Ani mne, už to vzdávam lúštiť ťa....

pigi22007 napsal(a):

Viktorko,prosím,zaujal mě tvůj příspěvek o nedosažitelném milenci..jestli máš chuť rozveď to malinko...vím,že je to tzochu off topic,ale mě to opravdu zajímá..děkuji

No, ja nevim, co rozvadet... Precetla jsem si ten odkaz (a "zpoved" zamilovane milenky zenateho pana), ... a byla prekvapena, ze mnohe me povzdechy jsou shodne s jejimi, ac muj milacek neni zenaty. Shoda je v tom, ze pro nej "jsem ta druha v poradi" ... v cem? Nevim. Snad v predstave o zivote...
  Při každé jeho návštěvě, při každém jeho objetí, polibku a milování cítím gilotinu času na šíji. Vím, že se každým setkáním přibližujeme konci. Je to tak bolestivé, tak zraňující...

Uz predtim jsem moc o milenkach zenatych muzu premyslela, "jak jen to muzou delat", jak se u toho citi (myslela jsem, ze diky svemu sobectvi urcite nemaji vycitky svedomi...), ale az po precteni one "zpovedi" ( a srovnani svych "ubrecenych" pocitu s jejimi) jsem pochopila, ze snad taky muze "trpet". Tot vsjo.

Vlastne ne.
Jeste toto:   Plánují a mají budoucnost. Já vím, že žádnou nemám. Nás vztah je bez budoucnosti. Je beznadějný a zoufalý, Stejně jako dítě, které se narodí se smrtelnou chorobou a vy víte, že umře. Přesto se o něj staráte a pečujete o něj protože ho milujete. Je to tak bolestivé a zraňující. Přesto to děláte až do úplného sebezničení.
Proč? Je to prosté: Miluji ho!

Ppavlaa: jsou něktří jedinci - a není jich málo - kteří mají představy o tom, jak má vypadat "pravá láska":
Pravá láska musí bolet, musí se kvůli ní plakat, musí se pro ni trpět ... jinak to není pravá láska a hodnotný vztah, který si zasloužím
Pozor, já neodsuzuju lidi, kteří to mají právě takhle ... pouze konstatuju fakta ...

ViktorkaLove napsal(a):

pigi22007 napsal(a):

Viktorko,prosím,zaujal mě tvůj příspěvek o nedosažitelném milenci..jestli máš chuť rozveď to malinko...vím,že je to tzochu off topic,ale mě to opravdu zajímá..děkuji

No, ja nevim, co rozvadet... Precetla jsem si ten odkaz (a "zpoved" zamilovane milenky zenateho pana), ... a byla prekvapena, ze mnohe me povzdechy jsou shodne s jejimi, ac muj milacek neni zenaty. Shoda je v tom, ze pro nej "jsem ta druha v poradi" ... v cem? Nevim. Snad v predstave o zivote...
  Při každé jeho návštěvě, při každém jeho objetí, polibku a milování cítím gilotinu času na šíji. Vím, že se každým setkáním přibližujeme konci. Je to tak bolestivé, tak zraňující...

Uz predtim jsem moc o milenkach zenatych muzu premyslela, "jak jen to muzou delat", jak se u toho citi (myslela jsem, ze diky svemu sobectvi urcite nemaji vycitky svedomi...), ale az po precteni one "zpovedi" ( a srovnani svych "ubrecenych" pocitu s jejimi) jsem pochopila, ze snad taky muze "trpet". Tot vsjo.

Vlastne ne.
Jeste toto:   Plánují a mají budoucnost. Já vím, že žádnou nemám. Nás vztah je bez budoucnosti. Je beznadějný a zoufalý, Stejně jako dítě, které se narodí se smrtelnou chorobou a vy víte, že umře. Přesto se o něj staráte a pečujete o něj protože ho milujete. Je to tak bolestivé a zraňující. Přesto to děláte až do úplného sebezničení.
Proč? Je to prosté: Miluji ho!

Viktorko, jsi dobrý tragéd.

Kiara napsal(a):

Ppavlaa: jsou něktří jedinci - a není jich málo - kteří mají představy o tom, jak má vypadat "pravá láska":
Pravá láska musí bolet, musí se kvůli ní plakat, musí se pro ni trpět ... jinak to není pravá láska a hodnotný vztah, který si zasloužím
Pozor, já neodsuzuju lidi, kteří to mají právě takhle ... pouze konstatuju fakta ...

jojo, je to jak říkáš

To je ta otázka asi pro tohle téma ze všech nejdůležitější...stojí to za to?A na to si každá z nás asi musí odpovědět upřímně a sama sobě..nikdo  jiný to nevyřeší a nikdo jiný nepomůže...to je realita ať je partner ženatý,svobodný ,rozvedený,nebo teba vdovec :-D

Alyssa napsal(a):

Blossom napsal(a):

helena napsal(a):

jedna nešťastná až zoufalá manželka... a jedno dítě, které si i díky tobě nese do života minimálně jednu hroznou traumatizující zkušenost
Blossom - nezapomněla jsi náhodou, že ta paní má manžela a to díě otce? Předpokládám, že dospělého, svéprávného a aspoň průměrně vztahově inteligentního, tedy schopného uvážit důsledky svého jednání.

Heleno, nezapomněla. A právě proto jsem použila směrem k Pavle formulaci i díky tobě.   Pro barvoslepé, trpící tunelovým viděním, jsem to pro jistotu ještě vytučnila, a i přesto jsi to přehlédla... Takže ještě jednou: I díky tobě...

Ano, pokud bereš  snahu neubližovat jiným a nehledat své štěstí na úkor jiných jako handicap a postižení, tak pak se tedy hrdě hlásím  mezi handicapované. Bez jakéhokoli popírání.
Na tomto přesvědčení - půjčím si tvá slova - zaťatě setrvávám.  

Nevím, kde jsi přišla na to, že vám někomu  já nebo jiní něco vnucujou. Vy píšete svůj názor, já píšu svůj názor. Nic víc, nic míň. Ono ani víc dělat nejde, že...

A prý že vlezlý vnitřní hlásek, říkáš ?? Nemohly by to být třeba ty nalinkované hodnoty puritánské společnosti? Aby nám to všechno pěkně zapadalo dohromady...  

PS: Teď jsem dokoukla na tvůj slogan pod čarou: Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.
To mi hodně o tobě dovysvětluje....

Blossom, reaguji na tvůj příspěvek trochu se zpožděním, ale chci se tě zeptat. Píšeš často, jak bys nikomu neublížila, jako to tady podle tebe dělá Pavla. Pokud bys byla v partnerském vztahu, bez dětí a zjistila bys, že už partnera nemiluješ a nechceš s ním už dál být, rozešla by ses s ním? Podle tvojí logiky asi ne, protože bys mu ublížila a tobě by bylo líp. Podle toho, jak čtu tvoje příspěvky, jde ti nejdřív o ostatní a pak teprve řeším svoje dobro. Jak by ses v takové situaci tedy ty zachovala?

Alysso, k tvému dotazu:

Jak bylo v mých příspěvcích psáno (viz mnohá vlákna 2 roky nazpátek):

S partnery, se kterými jsem kdy chodila nebo žila, a pak se vztah z nějakého důvodu pokazil, jsem se rozešla. Ačkoli jsem věděla, že jim tím i ublížím. Ale nemá smysl zůstávat s někým pouze ze soucitu, to je snad každému myslícímu člověku jasné.

Zaměstnancům, které jsem před 3 lety z naší firmy z důvodu poklesu zakázek musela propustit, vím, že jsem taky ublížila. Jenže jaksi nebylo jiné cesty, jak situaci řešit, tiskárnu na peníze, abych mohla zaměstnávat někoho, pro koho nemám odbyt výrobků, bohužel nemám.

Tuším, že i v jiných situacích, kdy nešlo jinak, jsem možná i dalším lidem ublížila.
Takové situace bohužel život přináší nám všem. A i těchto situacích jsem se snažila pokud možno ublížit co nejmíň.
Nejsem světice a ani ji ze sebe nedělám.

ALE TOTO VŠE JE NĚCO NAPROSTO JINÉHO, NEŽ VSTUPOVAT DO VZTAHU SE ŽENATÝM ČI ZADANÝM PARTNEREM.
Tam je už z principu jasné, že už takovým vztahem samým člověk ubližuje a ubližovat bude. Především partnerce toho ženatého muže a velmi často v důsledku i jeho dětem.
A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ - VZTAHEM SE ŽENATÝM UBLIŽUJE TA MILENKA I SAMA SOBĚ - je to dobře popsáno v tom odkazu od erremurus, ale i v Pavliných příspěvcích - rozhodnutí chodit se ženáčem ji přivádí do situací a problémů, které by s nezadaným neměla ani náhodou.

Vím, že by mě velmi zraňovalo, kdyby můj partner měl milenku. Kdyby to bylo v situaci, ve které jsem teď ( samostatná po všech stránkách, s dětmi již dospělými ) - řešila bych to jednoduše a radikálně - rozchodem.
K takovému dvojakému partnerovi bych už neměla důvěru a nechtěla bych s ním být.

Ovšem vlastně si neumím představit, co bych si počala v situaci, kdy mi  zahýbá můj manžel, se kterým mám malé děti ( a rozvodem bych radikálně změnila život i jim), Kdy jsou i děti na tátovi závislé citově, kdy jsem na manželovi kvůli nedospělým dětem závislá i finančně, kdy jsme svázaní společným bydlením a dalšími věcmi...
To musí být strašně těžká situace. Co asi takové manželky prožívají je dobré si přečíst třeba  na vlákně Život po nevěře, a znám to zprostředkovaně i z vyprávění několika mých kamarádek, které v podobné situaci jsou nebo byly.
Takovou obrovskou bolest bych nechtěla nikdy nikomu způsobit. A proto prostě nabídky ženáčů odmítám. Nechci způsobit problémy a bolest jiným, ale ani zbytečně sama sobě.
Nevím, co na tomto principu tolik lidí tady irituje. Že mají potřebu můj postoj ironizovat, dělat ze mě inkvizitora, zesměšňovat mě jako nějakou světici nebo Mirka Dušína v sukních.
Ale ta jejich potřeba vypovídá něco o nich, ne o mě....   Já to mám v sobě jasné a vyřešené.

Mě přijde, že nevstupovat do předem hrozně problémových vztahů se ženáči a snažit se jiným lidem pokud možno neubližovat by mělo být bráno lidmi jako normální jednání, ne jako nějaká podivná moralizující rarita.

Upravil(a) Blossom (21. 3. 2010 19:32)

Blossom, chápu tě. Jen si stojím za svým názorem, že někdy se člověk ocitne v situaci, která mu pravděpodobně zkomplikuje život a přinese nějaká trápení, ale zároveň přinese spoustu krásného. Jinak by to ty milenky asi nedělaly.. Ono je v takové chvíli opravdu těžké nedopřát si pár hezkých zážitků kvůli tomu, že by to mohlo ublížit někomu, koho neznáš. Tak morálně na výši moc lidí není.

Vím, že některé manželky, jejichž manželé měli milenku/y nebo je kvůli jiné opustili, si prošly peklem. Na druhou stranu jako nejsou všichni chlapi svatí nejsou ani ženské, takže leckterá nevěra manžela mohla být reakcí na předchozí nevěru manželky. Všechny manželky nejsou světice, kterým je ubližováno. Některé se k manželovi chovají tak, že není divu, že si najdou milenku.

Bože muj

Blossom napsal(a):

A proč by to nemělo být brálo lidmi jako normální a proč to bereš jako moralizující řečičky?
Každá společnost měla a má jakési nastavené mantinely morálky a jednání lidí. Už od nepaměti.
Příkladem je třeba Desatero přikázání u křesťanů a mnoho podobných kodexů v jiných náboženstvích.
Já věřící nejsem, ale jakési limity v sobě mám. Hlavně jakési shrnutí - Neubližovat zbytečně a nebo dokonce vědomě.
A myslím si, že nějaké podobné  limity jsou pro život i potřeba.

Vám, co chodíte se ženatými ( a některé si ženáče vybírají i opakovaně, žejo, majkafo)  moje příspěvky už jaksi z principu připadat moralizující prostě budou. Jednoduše i  tím, že pak nemůžete alibisticky říct - ale vždyť to přeci takhle dělají všichni.
Nedělají.

Tak vás tím nějak irituju, no co se dá dělat. Je to vás problém. Je mi to vcelku jedno. Já vím své.

hihi, tohle není můj šálek čaje. Kdyby všichni skákali do studny nebo se stavěli na hlavu, já to dělat nebudu, když nebudu chtít.
Jo, ty mantinely, ty limity.