javena napsal(a):

Jasně, že to bere člověk podle sebe.
Moje děti mají rozdíl dva a půl roku (necelých) od sebe. Žádná zahrada, mateřský centrum není moje parketa, manžel v práci od nevidím do nevidím. Aby syn nebyl doma s miminem a měl kontakt s dětmi (a já s dospěláky) jaro až podzim jsme chodili do parku (v zimě taky, ale na kratší dobu). Já kočár, tašku plnou bábovek, svačinu pro nás oba na celý odpoledne, on kolo nebo alespoň trakař nebo tatrovku (vše se tahalo nahoru dolů do patra bez výtahu). V létě na koupák, bez kola a tatrovky, ale zase s jinejma krámama... Ještě jsem stihla manželovi uvařit na druhý den do práce a jíst by se dalo z podlahy... Nechápu to, ale fakt jsem to zvládala. Přitom jsem pořád nešúrovala - hrála jsem si s klukem, sám si nevyhrál, od 18-ti měsíců nespal přes den, takže když přišla na svět dcera, neměla jsem ani minutu oddych, dokud neusnuly... Naši si tedy děti občas vzali, ale zas ne až tak často - oba dělali. Jasně, že jsem byla unavená, ale v životě mě nenapadlo valit svý povinnosti na rodiče. Osm let jsem neviděla jiný divadlo, než pimprlový. Kino - krteček a spol. Na pivko jsme chodili do takový boudy v parku, aby děti mohly jezdit na kole.
Dokonce jsem i v tom zápřahu uvažovala o třetím dítěti. Jenže než jsem se rozhoupala, tak děti povyrostly, začaly být samostatnější a já zlenivěla... Pro mě mateřská byla nejkrásnější období v životě. Už nikdy to nebude tak bezva pohodovej čas. Se školou přijdou povinnosti, puberta... Je to už prostě jiný...
Když si kámoška stěžuje, že její klučina chodí zásadně jen tam, kam chce on, vzpomenu si vždycky, jak jsme chodili za popelářema dva, tři bloky - bohužel na opačnou stranu, než bylo potřeba. Kluk tyhle technický věci miloval. Bagry, jeřáby - když nám kopali v ulici kabely, pozorovali jsme toho chlapa se zbíječkou celý odpoledne. Holka byla naštěstí mimino, tu technika moc nebrala (s tou jsme stávaly u zverimexu - mají za výlohou králíky). Než to tenkrát dodělali, už nás znala celá parta. Já s nima klábosila, kluk čučel - nebylo kam spěchat. Hezká doba.

Nikiniki26 napsal(a):

helena napsal(a):

Ještě bych dodala takovou maličkost - rodiče si vedou vlastní domácnost a záleží jenom na nich, jestli chovají kočky, psí smečku, uklízí denně nebo před velkými svátky a tak dál. Děti můžou mít výhrady, můžou je slušně říkat, ale nemůžou vymáhat, aby se jejich požadavky rodiče řídili.
Dovedu si představit, jaká by se rozpoutala diskuze, kdyby si někdo postěžoval, že mámě, nebo nedejbože tchýni, vadí kočičí chlupy, neumytý nádobí či to, co je jí nasevírováno k obědu...

To ano, záleží...ale pak se nemůžou divit, když k nim děti nechtějí jezdit. Když ke mně někdo přijede na návštěvu, záleží mi na tom, aby se cítil dobře, bylo uklizeno, dobře se mu spalo, jídlo mu chutnalo, aby se neštítil jít na wc apod.

No, pokud by mi děti chtěly mluvit do toho, jestli můžu mít zvířata, aby se u mně citily na návštěve dobře, raději bych se bez těch návštěv obešla.

Miluš, pekné. Také milé slová.
Napadlo ma pritom, že si nespomínam, že by nás naši rodičia viedli nejakými slovami k tomu, aby sme si boli so sestrami oporou. A aj tak si oporou sme. Je to také - normálne, automatické.
Ani si nespomínám, že by som moje deti akokoľvek viedla k tomu, aby si boli oporou. A tiež sú. Automaticky. Normálne. Je to prirodzené ako dýchanie.
Keď tu nebudeme - ono to može byť aj inak. Možeme odísť aj skor, ako naši rodičia. Nikdo z nás nevie.
To je len také moje zamyslenie.

Fíha.
Nikdy ma nenapadlo ísť sa mojej mame sťažovať na sestru.
Ani si nespomínam, že by niečo také urobili moje deti. Tak rozmýšĺam, čo by som urobila, keby prišli. Mierne by som im vysvetlila, že to je medzi nimi a musia si to vybaviť medzi sebou.

Mňa moc teší, že moje deti sú dospelí ľudia a nemajú potrebu chodiť sa ku mne sťažovať na seba navzájom. A že ani my sestry tú potrebu, chodiť s tým za mamou, keby niečo, nemáme. Vybavujeme si medzi sebou to svoje sami. Načo sa chodiť sťažovať? Radšej jej ideme povedať niečo pekné.

Moja mama bohužiaľ potrebu sťažovať sa na moje sestry má. Keď prídem raz za rok na návštevu, počúvala by som celý týždeň, čo moje sestry urobili špatne a mali urobiť inak. Už som sa naučila. Keď začne, odchádzam. Určite by sa jej tiež nepáčila kopa vecí, ktoré robím ja. Nechcem, aby medzi nami robila zlú krv, ako to robila moja stará mama medzi mojou mamou a tetou.

Dospelí ľudia - naozaj dospelí, nie len vekom v kalendári, si vybavujú svoje nezhody IBA medzi sebou.
To samé praktikujeme aj v robote v pracovnom kolektíve, žiadne sťažovanie bez prítomnosti toho, na koho sa sťažuje. Vybavíme si to medzi sebou na rovinu, porovnáme vzťahy a ide sa ďalej v pohode a bez vzájomného osočovania.

Niečo mi v tvojom písaní o sťažovaní si detí mame jedno na druhé rezonovalo. Stále ma asi ešte trápi, že moja mama sa nám na druhých súrodencov sťažuje. Kedy čo špatne upratali, kedy išli do kina a mali byť doma, ako špatne vychovávajú svoje deti, aká som ja nemožná, že odo mňa odišiel moj BM, ...

Upravil(a) majkafa (13. 3. 2010 11:31)

Miluš napsal(a):

Žijeme s mladšou dcérou, jej manželom a synom v jednej domácnosti. Staršia dcéra s manželom a vnučkou býva kúsok od nás. To teda znamená, že sú takmer denne u nás, to znamená, že nás je takmer denne v dome 8 ľudí. Deti sa majú nesmierne radi, vyvádzajú niekedy tak, že celý dom rezonuje a keď sa k nim pridá dedko, tak je tu hotový blázninec.

Tohle mít u nás doma, tak radši spáchám zcela dobrovolně sebevraždu
Já jsem na světě sám, rodiče mi zemřeli, sourozence nemám... ale moje žena je ze tří dětí, a její rodina má poněkud blbej zvyk, že se rádi sejdou "všichni pohromadě", což v jejich případě čítá asi 12 lidí... já jsem s tím bojoval asi 10 let, než jsem jim (slušně) vysvětlil, že je rád uvidím všechny, ale postupně, a ne všechny najednou...
Já si jedu o víkendu na chatu odpočinout, a ne že mě tam zavalí rodina mé ženy se všema děckama...

Otázka v názvu vlákna "rodiče...a...co s nimi" mě docela rozesmála To zní jako "neposlušný pes a co s ním - spráskat nebo dát do útulku?"

Ještě vnoučata nemáme. Tchánovce nemám a moji rodiče se svými novými partnery mi dítě nehlídali, ač bydleli blízko. Zábavu (kina, divadla) jsme s manželem tehdy vůbec neznali, protože cizím lidem bych potomka nesvěřila.
Tedy ne, že by mě přístup mých rodičů tehdy nemrzel, přece jen jsem čekala, že se tomu mému zázraku v kočárku budou víc věnovat. A v dalším průběhu let jsme se potřebovali věnovat práci, já jsem k tomu studovala další dvě školy, takže roky, kdy dítě bylo nemocné a můj šéf mě v práci nutně potřeboval, nepovažuji za příliš šťastné.
Ale protože jsem byla maminou už v mládí poučena, že jakmile si pořídím dítě, je to už moje věc, ať se spoléhám jen na sebe, vycházela jsem z toho. Je pravda, že moji rodiče v té době ještě nebyli v důchodě, takže měli svoje pracovní povinnosti a brala jsem to tak, že nemám právo jim organizovat jejich život pořízením SVÉHO dítěte.
Moje maminka má taky ráda klid a luxusně naleštěno, táta si našel zlou partnerku, takže nebylo co řešit. Přestože naše dítě je rozený kliďas - žádné nadměrné rošťačení, šplhání po nábytku nebo vztekání atd. nikdy nezažili.

Výsledkem jejich letitého chování k vnoučeti je ovšem fakt, že naše dospívající dítko se chová k prarodičům velmi slušně, nicméně velmi vlažně. Prostě existují a pokud se má dítě rozhodnout, zda s námi pojede na návštěvu k babičce nebo dědovi, tak chatování s kamarády, případně parta kámošek vítězí. A prarodičům stačí poslechnout si jednou za čas o úspěších svých vnoučat.
Neexistuje, aby "drželi" nějaké návštěvy o Vánocích nebo vnuččiny narozeniny, z plánování "oslav" mě taky vyléčili - setkání obvykle domlouváme operativně, jak má jednotlivá strana čas a náladu.
K mým dalším sourozencům se táta hlásí pouze jednou za čas telefonicky, máma je navštíví asi 3x do roka, bydlí daleko.

Romin, Tebe bych seznámila s mojí mámou i macechou , ty by Ti rychle v krátkosti vysvětlily, co máš a nemáš právo po nich požadovat Nějaké spaní vnuků u nich - kdeže. Když jsem Tě četla..... Hele, to TY ses rozhodla mít dítě se vším všudy, nikoliv Tvoji rodiče .

Jak tady píše Miluš s majkafou - tak my se sourozenci si nechodíme k rodičům stěžovat na sebe navzájem, my si při našem setkání při vínku spolu pěkně postěžujeme na rodiče Ale jen tak zlehka, protože přece jen naše dětství patřilo k těm spokojeným.

Mám náročnou práci, 8 lidí denně bych zatím možná doma opravdu nechtěla , ale hodlám se jako babička chovat daleko líp než moje máma. Inklinuji sice k uklizenému bytu (výchova je výchova), ale radši tady budu mít nepořádek a veselo, než naklizeno a pusto. Tak uvidíme, protože hodně záleží na tom, jaké budeme mít s manželem zaměstnání, až se narodí naše první vnouče. Jsme připravení s vnoučaty pomáhat, ale jak se říká "vodcamcáď pocamcáď", rozhodně není dobré přebírat za omladinu jejich povinnosti. Vychováváme naše dítě tak, že zodpovědost za jakákoliv svoje rozhodnutí musí nést samo - naše pomoc s vnoučaty je jen nadstandard (ale s manželem na sebe vždycky mrkneme a víme, že se na to těšíme) .

Grainne - super sama si v autě klidně jezdi bez pásů - pokud tím ohrožuješ jen sebe, dělej, jak se ti zachce. Pokud v tom autě někoho máš, tak se prosím připoutej. Zabít někoho vlastní lebkou, míhající se po srážce ve vzduchu, není určitě nic extra.
Mimochodem, ono už trochu vody uteklo, víš? Auta už jezdí víc než šedesát km/hod a taky jich není na silnici pár

Co se týče Romin, mluvt za ní nemůžu, ale pochopila jsem jí úplně jinak než všichni ostatní Já to vidím tak, že jí nejvíc štve to, že rodiče říkali jak se na vnoučata těší, jak budou hlídat, atd. a teď skutek utek... Ale můžu se plést.