Ronji - jestli to vyznělo, že jsem vylítla, tak to sorry
Jen se ještě vrátím k těm oslavám. jak tady od někoho padlo, že když rodičům přijedou "děti" tím myslím dospělé děti bydlící mimo domácnost rodičů), tak že je to taky záhul, že rodiče už mají jinou představu o žití a pod. To platí podle mě na obě strany. Možná to bude znít krutě a cize, ale brala bych rodiče jako všechny ostatní lidi. Ke známým bych nevyrazila bez ohlášení, nedorazila bych s hodinovým zpožděním bez omluvy, nepřišla bych o hodinu dřív. Tak se prostě snažím chovat k rodičům stejně. A myslím, že i oni by se tak měly chovat k dětem. To je jako vcházet do pokoje bez zaklepání.
Kdyby třeba náhodou v sobotu dopoledne z ničeho nic na prahu stála máma (protože se jí prostě chtělo), tak jí sice dál pozvu, ale budu mít zkaženej celej den.

A k tomu rozporu - vadí mi to, že má pocit, že kdyby se to doma neblejskalo, tak by snad žádná návštěva nikdy nepřišla. Vadí mi to, půlku dne frflá, jak musí uklízet. Vadí mi to, že má pocit i ostatní by to tak měly dělat. A nejvíc mi vadí, když se mě snaží přesvědčovat, že bych měla dělat to samý
Jenže už dávno vím, že s tím nic nezmůžu. Tak to nechávám být, neposlouchám stěžování a tvářím se, že je mi to fuk. Možná se spíš jen přetvařuju. Ale já z toho cítím takovej ten strach "že by mě pomluvily, kdybych neměla naklizeno" - copak to kamarádi dělají? No nic, musím běžet

Blossom napsal(a):

Holky, něco pro odlehčení:

Moje mamka má pořád všude vzorně uklizeno. Nevím, jestli mě v porodnici vyměnili nebo co, ale já jsem coby hospodyně lehce podprůměrná - tedy co to budem lakovat na růžovo - spíš bordelář.

Někdy na podzim jsem se letmo zmínila své mamce, že zítra ke mě přijede můj přítel. Celá se zajíkla a spontánně z ní okamžitě vyjela obava "A stačíš si do zítřka vůbec uklidit?" ,
(drobná poznámka - je mi skoro 45, ne 15, jak by se asi z té příhody zdálo... )

Já jsem se to od těch 15 taky nenaučil :-) A často se mi stávalo, že se to do příjezdu přítelkyně nestihlo. Naštěstí nové přítelkyně trpěly shodně vadou zraku, že nebyly schopny ten nepořádek vidět a omlouvaly to "no jo, žije sám a má trochu bordel".

Zdravím všechny, nedá mi to a musím taky něco napsat.

Taky jsem měla tzv. studený odchov sedmdesátých let, bez pochvaly, bez rozmazlování, oslavy narozenin mi dělala jenom babička, na třídní schůzky chodila babička. Máma je prostě květinové dítě někdy z roku 1970 bez zodpovědnosti :-) a tak žije celý život. Bohužel jak stárne, přijde mi ještě horší. Žije sama, s nikým se nesnese..... každého pomlouvá i můj syn ji říká věčný kritik a na to přišel sám. S mámou jsem měla problém odjakživa, ale přišla jsem na to až tak kolem 25, protože jako dítě jsem jí v ničem neodporovala a poslouchala. Jak šel život, zjistila jsem, že mě naučila věci, který jsou příšerný..... Naštěstí jsem na to přišla. Ale řeším to dalších 14 let. Když jsem jí řekla, že mě to trápí, práskla dveřmi. Taky jsem se s ní navštěvovala se zaťatými zuby, taky mě nechtěla navštěvovat atd atd. Bude mě to mrzet celý život, ale zjistila jsem, že se s ní chci vídat, takže ji beru takovou jaká je, něco jako přítele, který má taky na něco jiný názor a přesto chci, aby byl můj přítel. Bylo mi líto toho ztracenýho času při hádkách. Zřejmě už nikdy se jí nesvěřím, natož aby mě objala. Děti podle ní taky rozmazluju, taky by je nechala vyřvat. Naštěstí se mi u dětí moje výchova vrací v dobrém.... zatím :-)
Omlouvám se za slohové cvičení :-)

Blossom napsal(a):

Holky, něco pro odlehčení:

Moje mamka má pořád všude vzorně uklizeno. Nevím, jestli mě v porodnici vyměnili nebo co, ale já jsem coby hospodyně lehce podprůměrná - tedy co to budem lakovat na růžovo - spíš bordelář.

Někdy na podzim jsem se letmo zmínila své mamce, že zítra ke mě přijede můj přítel. Celá se zajíkla a spontánně z ní okamžitě vyjela obava "A stačíš si do zítřka vůbec uklidit?" ,
(drobná poznámka - je mi skoro 45, ne 15, jak by se asi z té příhody zdálo... )

To je moc hezký,stále tě považuje za své "děťátko". Tak to občas využij . Já to mám s mamkou zase trochu jinak.Asi do mých 25 let mě považovala za "dítě",kterému ona musí radit ( kecat do života ).Mnohokrát jsme se kvůli tomu chytly.Pak jsme spolu skoro 3 měsíce nemluvily,ale nakonec mi zavolala- to jí teda nikdy nezapomenu .Od té doby se z nás postupně stávaly spíš kamarádky.Když před 3 lety zemřel taťka,sblížilo nás to ještě víc a dnes jsem to spíš já v pozici "rádkyně",ale jen na její vlastní žádost.Já se lidem do života nepletu.Je to hezké,když mi zavolá a svěřuje se mi a já jí pak radím jako " velká holka ".....

miino , zvládla jsi to,  přijala jsi ji takovou jaká je. Mě pomáhá mít tento přístup velká vzdálenost. Problémem jsou někdy návštěvy, které nemohou trvat jen tak dlouho, jak je to nám oběma příjemné. S ohledem na délku cesty a malé děti. K dosáhnutí tvého stavu potřebuju ještě krůček

helena napsal(a):

Když některá z babiček řekne "my to dělaly takhle", může věta pokračovat buď "a je to to nejlepší", nebo "ale klidně si nechám poradit" - ale taky záleží na postoji druhé strany. Tam může odpověď na provní část znít "taky jste byly úplně nemožný", či "mami, ale tohle je lepší, podívej".
Nakonec, děvečky - všechny jste v ne/laskavé (dle vlastní úvahy) péči svých rodičů vyrostly na relativně fyzicky i duševně zdravý ženský http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png a mám dojem, že žádná z vašich matek nebyla taková, aby vám záměrně ubližovala.

Kdyby se něco stalo s mojí mámou a tchýní, tak tě beru za náhradní babičku pro mé děti!!
Chceš?

To mi připomíná zprávu v TV novinách před pár lety, jak si  mladí rodiče s dítětem v Itálii (bez vlastních žijících rodičů) podali inzerát na dědečka nebo babičku. Aby umožnili synovi kontakt s někým, kdo hodně pamatuje, se stářím a "moudrostí" a prostě chtěli takového seniora adoptovat. Vyhrál to jeden super děda a všichni vypadali spokojeně.

Kamarádovi (vše mu v životě vychází - je nechutně spokojený, zdravý, úspěšný, ekonomicky více než soběstačný) se přihodilo to, že na pískovišti si hráli jeho děti a chodila tam nějaká babička a ta si ty děti tak oblíbila (a ony ji), že je chodí k nim hlídat a starat se o domácnost, aby si přilepšila. Jeho vlastní rodiče jsou daleko. A děti a vnoučata té babičky jsou taky někde v tramtárii.

Takže, na otázku rodiče si nevybíráme - co s nimi, odpověď sice nemám (jistě již byla několikrát zodpovězena), ale tohle je odpověď na to, jak si vybrat vhodné prarodiče pro naše děti, když nám nevyhovují ti naši.

miiina napsal(a):

to javena a Nicolas
myslím, že někteří z nás tady nemají problém s hlídáním dětí, ale s nějakou komunikací mezi jimi a maminami.......
mě máma hlídá moc a vnoučata miluje (nikdy jim to ale neřekně) mě ale chce drtit, až jakoby ponižovat. Měla jsem dřív takovej ten syndrom, že mě má ráda jen když jsem úspěšná. Když se  mi nedaří..., posmívá se mi. Třeba nevím, jak by náš vztah vypadal, kdybych měla sourozence, jelikož jsem jedináček, tak má jenom mě.

tak si pořiď náhradní pra-rodiče, kteří tě budou chválit a nikoli drtit, až jakoby ponižovat.

Tvůj syndrom úspěšného dítěte, které si zaslouží lásku rodičů je částí chybou rodičů a částečně neschopností se z toho vyvléci v dospělém věku sama. Co tvoje máma nemá v sobě (buď sama či od svých vlastních rodičů), to po ní těžko můžeš chtít a asi to ani jen tak (od ní) lehce nedostaneš. Ale někde se to dá tuším koupit na internetu.

Romin napsal(a):

Chci se také podělit.Mi máme něco podobného.Než jsem měla děti,tak to bylo řečí až tady budou běhat vnoučata a bla bla.Ted máme dvě děti,tudíž naši 2 vnoučata a nezájem,Já,když tam nejedu tak by se celej rok neozvali.Malýmu bude 5let a spal tam asi dvakrát a sama o sobě máma si ho tam vzala jednou.Malý bude rok a nespala tam ani jednou.Když tam s dětma přijedu tak malá brečí ani je nechce.Nehlídají nic.Nemají sice auto,ale táta si ho může půjčit z práce,stejně jako,když mají velkej nákup a tak.Když jsme bydleli ve městě jako oni tak akorát přišla máma jednou za měsíc vždycky po raní.To bylo vše.Te djsme se přestěhovali,ale ne zase tak daleko asi 5km.Máma je divná je jen pořád doma,po práci a to je vše.pořád jen heká jak je utahaná z práce atd.Nevim čím to je,jestli je pohodlná,nrvim.Jednou hlídala malýho na silvestra to mu bylo půl roku.Pak jsme chtěli pohlídat,když jsme jeli na lyže to pak volala,že jí neni dobře,ale nakonec si ho vzala a pak jsme chtěla nečekaně pohlídat,když mi bouchlo jiné hlídání a to bylo kecůProboha,vdyt jsou to jejich vnoučata.Jednou chtěl jít malej od nás k nim domů po rsní a ona mu řekla,že ne,že jde brzo spaát,že ráno vstává.To je prostě k zblití.Když tam dlouho nejedu tak se tváří,že jsem tam dlouho nebyla a někdy mi zase příde,jako,když přijedeme a zrovna nemá náladu a dělá ksichty.Holky važte si babiček a dědečků,které hlídají a mají mzájem o vaše děti já to asi nikdy nezažiju.Nikam se nedostaneme,ani nevim,kdy jsme naposledy někde byli.Neodpočinu si nic.

já jsem docela překvapená, co všechno od svých rodičů očekáváš a co jim vyčítáš. Jsou to tvoje děti, babičky můžou, ale nemusí hlídat.
Já jsem nikdy od babiček nic neočekávala. A taky mám s oběma velmi dobrý vztah. Pokud jsem občas potřebovala večer pohlídat, pohlídaly, ale sami si o hlídání neřekly. No a..mají svůj život, navíc obě chodily v té době do práce. Dceru mám postiženou, takže péče o ní byla a je náročnější.Ale vždy jsem to viděla tak, že postarat se musíme především my, rodiče. A to jsem měla vždy nějakou brigádu, buď domácí práci, nebo v terénu, tak, abych si je mohla brát s sebou.A zvládla jsem to.

Upravil(a) laminanonte (12. 3. 2010 17:24)

Romin napsal(a):

Chci se také podělit.Mi máme něco podobného.Než jsem měla děti,tak to bylo řečí až tady budou běhat vnoučata a bla bla.Ted máme dvě děti,tudíž naši 2 vnoučata a nezájem,Já,když tam nejedu tak by se celej rok neozvali.Malýmu bude 5let a spal tam asi dvakrát a sama o sobě máma si ho tam vzala jednou.Malý bude rok a nespala tam ani jednou.Když tam s dětma přijedu tak malá brečí ani je nechce.Nehlídají nic.Nemají sice auto,ale táta si ho může půjčit z práce,stejně jako,když mají velkej nákup a tak.Když jsme bydleli ve městě jako oni tak akorát přišla máma jednou za měsíc vždycky po raní.To bylo vše.Te djsme se přestěhovali,ale ne zase tak daleko asi 5km.Máma je divná je jen pořád doma,po práci a to je vše.pořád jen heká jak je utahaná z práce atd.Nevim čím to je,jestli je pohodlná,nrvim.Jednou hlídala malýho na silvestra to mu bylo půl roku.Pak jsme chtěli pohlídat,když jsme jeli na lyže to pak volala,že jí neni dobře,ale nakonec si ho vzala a pak jsme chtěla nečekaně pohlídat,když mi bouchlo jiné hlídání a to bylo keců.Proboha,vdyt jsou to jejich vnoučata.Jednou chtěl jít malej od nás k nim domů po rsní a ona mu řekla,že ne,že jde brzo spaát,že ráno vstává.To je prostě k zblití.Když tam dlouho nejedu tak se tváří,že jsem tam dlouho nebyla a někdy mi zase příde,jako,když přijedeme a zrovna nemá náladu a dělá ksichty.Holky važte si babiček a dědečků,které hlídají a mají mzájem o vaše děti já to asi nikdy nezažiju.Nikam se nedostaneme,ani nevim,kdy jsme naposledy někde byli.Neodpočinu si nic.

ja teda este deti nemam, ale ani by ma nenapadlo ocakavat od mojej svokry alebo mamy, aby sa mi starali o deti, lebo si budem chciet odpocinut. Moja pravdepodobne buduca svokra uz teraz (skor polozartom) vravi, nech neratame s tym, ze k nej raz budeme deti odkladat, a ja sa jej ani nedivim. Hovoris, ze tvoja mama je unavena a utahana, predsa uz nema tolko rokov ako ty a mozno ma aj nejake zdravotne problemy, nad tym sa skus zamysliet. A teraz nieco osobne, mojho krstneho otca vyrazne vytazovali jeho deti starostlivostou o vnucata, on ako tazko pracujuci clovek to nezvladal, nedokazal vsak sam sebe odpustit, ze ho vlastne vnucata obtazuju, ved sa predsa cely zivot vzorne staral o rodinu. Vyvinula sa z toho vazna psychicka porucha...
Takze, kto si zaobstara deti, ma sa o ne postarat. Kazda pomoc je vitana, ale nema sa ocakavat ani vynucovat.

no já se Romin trochu zastanu. Pokud má manžela v práci od nevidím do nevidím, dokážu se vcítit do její únavy. Vzpomínám si - po slovech mojí mámy, jak ona to měla těžké, protože prali plíny  a vůbec kolem zahrady - jak to bylo u nás. Mamka bydlela se svojí maminkou, na zahradu jsme mohli kdykoli. Po dědině jsem volně chodila už od 5 let - do obchodu a zpátky, šla jsem klidně i koupit zmrzku , rohlíky. DOspělí si dětí víc všímali. Táta byl doma od půl třetí, babička kdykoli po ruce, mamka pracovala na 6 hodin. Tedy zpočátku. DO školky jsme nastoupili v pohodě.

Když si vzpomenu na svoje začátky - od malé ani na krok. CHlap chodil celkem brzo, v 6 ráno vypadl, v 6 večer se vrátil, takže i viděl jak vypadá nespící dítě. ROk jsem si jezdila i s ní odpočinout někam na víkend k tchánům s prosbou dospat se. Kojila jsem do roka a půl a nikdo ji takhle malou ani nechtěl. Nejhorší byla ta sociální izolace, bez mateřského centra bych si tu hodila mašli. zoufale mi chyběl kontakt s dospělými. Po té první dvouletce se to začlo zlepšovat. Když už jsem se tedy vypravila za svou rodinou, z opatrnosti jsem i vařila a uklízela. Malá měla nějaké komplikace a nestálo mi za to zkoušet důslednost jiných lidí.  Takže ano, chápu, že taková slova může člověk z úst vypustit. Jakmile je vypustí, měl by zapřemýšlet - jsou to jen má očekávání, proč si myslím, že by se to takhle mělo? Jsou takového chování vůbec moji rodiče schopni?

CHápu babičky, mnohdy chodí do práce, nemají takovou vitalitu jako v mládí. Mnohdy se jim přidávají zdravotní obtíže, hůře vidí. ALe když se k tomu přidá to, že je vnoučata zajímají jen jako doplněk, aby se ukázali sousedům a aby jim před nimi řekli, jak je mají rádi  , aby je pohladili a během pěti minut zapomněli, že za něma dojeli.... pak si moje máma můž něco o svých těžkých dobách s malými dětmi povídat ty svoje pohádky dál -  sama...

Upravil(a) PavlaH (12. 3. 2010 21:06)

PavlaH napsal(a):

CHápu babičky, mnohdy chodí do práce, nemají takovou vitalitu jako v mládí. Mnohdy se jim přidávají zdravotní obtíže, hůře vidí. ALe když se k tomu přidá to, že je vnoučata zajímají jen jako doplněk, aby se ukázali sousedům a aby jim před nimi řekli, jak je mají rádi  , aby je pohladili a během pěti minut zapomněli, že za něma dojeli.... pak si moje máma můž něco o svých těžkých dobách s malými dětmi povídat ty svoje pohádky dál -  sama...

Tak přece. Třináctá komnata PavlyH.

Jasně, že to bere člověk podle sebe.
Moje děti mají rozdíl dva a půl roku (necelých) od sebe. Žádná zahrada, mateřský centrum není moje parketa, manžel v práci od nevidím do nevidím. Aby syn nebyl doma s miminem a měl kontakt s dětmi (a já s dospěláky) jaro až podzim jsme chodili do parku (v zimě taky, ale na kratší dobu). Já kočár, tašku plnou bábovek, svačinu pro nás oba na celý odpoledne, on kolo nebo alespoň trakař nebo tatrovku (vše se tahalo nahoru dolů do patra bez výtahu). V létě na koupák, bez kola a tatrovky, ale zase s jinejma krámama... Ještě jsem stihla manželovi uvařit na druhý den do práce a jíst by se dalo z podlahy... Nechápu to, ale fakt jsem to zvládala. Přitom jsem pořád nešúrovala - hrála jsem si s klukem, sám si nevyhrál, od 18-ti měsíců nespal přes den, takže když přišla na svět dcera, neměla jsem ani minutu oddych, dokud neusnuly... Naši si tedy děti občas vzali, ale zas ne až tak často - oba dělali. Jasně, že jsem byla unavená, ale v životě mě nenapadlo valit svý povinnosti na rodiče. Osm let jsem neviděla jiný divadlo, než pimprlový. Kino - krteček a spol. Na pivko jsme chodili do takový boudy v parku, aby děti mohly jezdit na kole.
Dokonce jsem i v tom zápřahu uvažovala o třetím dítěti. Jenže než jsem se rozhoupala, tak děti povyrostly, začaly být samostatnější a já zlenivěla... Pro mě mateřská byla nejkrásnější období v životě. Už nikdy to nebude tak bezva pohodovej čas. Se školou přijdou povinnosti, puberta... Je to už prostě jiný...
Když si kámoška stěžuje, že její klučina chodí zásadně jen tam, kam chce on, vzpomenu si vždycky, jak jsme chodili za popelářema dva, tři bloky - bohužel na opačnou stranu, než bylo potřeba. Kluk tyhle technický věci miloval. Bagry, jeřáby - když nám kopali v ulici kabely, pozorovali jsme toho chlapa se zbíječkou celý odpoledne. Holka byla naštěstí mimino, tu technika moc nebrala (s tou jsme stávaly u zverimexu - mají za výlohou králíky). Než to tenkrát dodělali, už nás znala celá parta. Já s nima klábosila, kluk čučel - nebylo kam spěchat. Hezká doba.