Macksey - s tím respektem... Já to vidím tak, že mys jsme holt byly vyhcovány na studeném odchovu. Někteří jako módní doplňky, někteří jako výsledek přerušované soulože, někteří jako součást pětiletky, někteří opravdu s velkou láskou a chtěním. Za naší výchovy neexistovalo, aby dítě bylo bráno jako rovnocenný člen společnosti, aby jeho slovo mělo nějakou váhu, aby třeba mohlo mít svůj názor. Děti byly prostě děti - nic neví, ničemu nerozumí a rodič ví všechno líp.
U některých rodičů zkrátka tenhle názor přetrval a ani dospělost jejich dětí s ním nepohnula.
Já jsem si to vyloženě musela doma vybojovat. Částečně naprostým bojkotem životních hodnot mojí mámy (pro kterou je priorita mít naklizeno, když přijede návštěva - pro mě je priorita mít dobrou náladu, např.) a částečně přesvědčováním, že už i já dokážu mít vlastní názor, který by mohla alespoň vyslechnout.
Řekla bych, že jsme takový strašně zmatená generace, která bylůa vychována proti zákonům přírody a teď se s tím perem, jak umíme.

Ohledně story s autosedačkou - my jsme měli jet na Štědrý den k sestřenici (bydlí cca 10km). Obě auta, která v rodině máme, jsou koncipovaná pro čtyři osoby. Pět se jich tam vejde, ale pátá nemá pásy. Když jsem mámě vysvětlovala, že je nás i s Matyldou pět, takže se do auta nevejdem, koukala na mě jak na vola. A nakonec velkoryse prohlásila "no bóoože, tak já se teda nepřipoutám" To byla poslední kapka, kdy sjem rpohlásila, že je mi úplně ukradený, jestli se připoutá, kdybychom se nabourali, tak bude autem lítat jak ping-pongovej míček a zabije nás všechny
Tenhle výrok +  několik dalších typu "no, to já jí teda takhle chovat nebudu, to si v postýlce klidně pobrečí", "ježíš, ty jsi teda mamánek", "jen jí nech, roztáhne si plíce" mají za svědomí to, že mám strach nechta ej v jedný místnosti.

Selimo - jenže ona dnešní výchova vypadá maličko jinak, než vypadala ta naše. A jsou prarodiče, kteří to nejsou schopní akceptovat - bohužel A já fakt nechci, aby s mým dítětem někdo jezdil nepřipoutaný, cpal v v několika měsících párky a o psychickém působení "studenýho odchovu" ani nemluvě

Však ja netvrdím nič iné, len že teda potom sa prestať s rodičmi stýkať a deťom povedať, že starí rodičia zomreli alebo že sú takí nemožní, že si nezaslúžia kontakt s nimi. Ale dúfať, že rodičia na staré kolená od základu zmenia náory, životné postoje a správanie, je podľa mňa proste naivné. A rozčuľovať sa nad tým je zbytočná strata energie. (Moja mama bola a je k vnúčatám našťastie o poznanie iná ako k nám, ale to nie je ničia zásluha, to tak proste JE. )

víš Mackey naprosto ti rozumím. mám stejné pocity. nemám chut se moc s rodiči stýkat. zvlášt , když vidím, jejich nezájem vůči mě a mým dětem, za to, jak se máma rozzáří, jen co sestra ( á , volá naše princezna) se ozve. stejně neumí mluvit o ničem jiném než o mojí sestře a její rodině, kde koho vykradli, co říkali v televizi a o mojí setře.....jo a co Filip?(můj syn) , no to máš dobrý, to Maruš má problémy.......a pořád dokola.
když má přijet, tak vaří, pečou, nakoupí spoustu ovoce a tak. no že by řekli...hele vem si taky pro ty tvý děti? ....ani je nenapadne.

no u mě ta výchova měla ještě jedno pozadí.
dlouho jsem se bála, že budu stejná jako rodiče. možná někdy dost uzkostně jsem si dávala pozor, abych u svých děti neupřednostnovala jedno před druhým. když mi jednou v jedne diskusy taky na Babi jedna přispěvovatelka řekla, že možná jsem studený čumák....uplně se mi udělalo špatně. dlouho to byla pro mě noční můra.
naštěstí , když jsem o tom, mluvila se svými dětmi, tak mi to vymluvili, že to není pravda a rozhodně to tak nevnímají.

agewa napsal(a):

no u mě ta výchova měla ještě jedno pozadí.
dlouho jsem se bála, že budu stejná jako rodiče. možná někdy dost uzkostně jsem si dávala pozor, abych u svých děti neupřednostnovala jedno před druhým. když mi jednou v jedne diskusy taky na Babi jedna přispěvovatelka řekla, že možná jsem studený čumák....uplně se mi udělalo špatně. dlouho to byla pro mě noční můra.
naštěstí , když jsem o tom, mluvila se svými dětmi, tak mi to vymluvili, že to není pravda a rozhodně to tak nevnímají.

Může ti být přeci jedno co ti řekne "cizí" člověk,který tě nezná. To je zbytečné se tím trápit. Každý normální rodič se snaží své děti vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i když u toho třeba naseká pár chyb. Snažíme se pro ně dělat to nejlepší,přestože to to nejlepší třeba vůbec není. Pro mě vždy bylo,je a bude nejdůležitější jak mě vidí moje děti a mí blízcí. Vyslechnu kritiku druhých,s tím nemám problém,ale nikdy bych se netrápila tím co si o mně myslí někdo,kdo mě vůbec nezná. Zamrzelo by to,to jistě,ale jen chvíli....Dokud mám okolo sebe dost přátel,není to se mnou tak špatné,ne ???? Názory na diskuzích musíš brát trochu s rezervou...

helena napsal(a):

že by řekli...hele vem si taky pro ty tvý děti? ....ani je nenapadne
agewo, neříkám, že je to zrovna tvůj případ (můj naštěstí taky ne ), jen mi to připomnělo, že tohle bývá i naopak - většinou u prarodičů ze strany druhého manžela, ale někdy i u vlastních - ať koupí, přinesou, dají, udělají pro dítě cokoliv, rodiče ohrnou nos (někdy i "dobře vycvičené" děťátko) nad tím, co to zas ti nemožní staří dotáhli... blbě koupili... jak tomu nerozumí...

no u nás to tedy tak nebylo. spíš třeba , když syn dostal od dědy k 15 nějaký blok na poznámky a další větou se děda chlubil, že si koupil nějakou "super" myš k PC a synovcovi platili letní tábor.
nebo když máma řekla, že byla se segrou v tescu a tak koupila dětem tepláky.když jsem jí řekla, kde jsou, tak se udiveně podívala a řekla, že jen segřiným, řečeno v situaci, kdy já byla těsně po rozvodu, spustu dluhů a segra letěla s celou rodinou na dovču do Egypta. nemrzelo mě, že si  jim nic nekoupila, ale to že ji ani nenapadlo , že bych třeba něco pro ně mohla chtít( i kdybych to měla zaplatit).

PavlaH napsal(a):

Macksey napsal(a):

A co bych dělala, kdyby se takhle chovali cizí lidi? Ohledy bych nebrala, protože když jim nezáleží na mně, nezáleží mně na nich. Ale s rodiči je to jiný. Je to citlivý. Pořád myslim na to, že jednou budou starý, nedejbože nemocní a pak ..... a já si budu vyčítat, že jsem se k nim nechovala jinak. Dali mi život, umožnili mi vystudovat, měla jsem co jíst, co pít, kde bydlet. Já vím, že to jim nedává výhradní právo na můj život, a že já nejsem povinna být jim za to vděčna (protože za to, že se staráme o své děti nemůžem očekávat vděk, to naplňuje nás samotné .... tak to mám tedy já), ale já jsem (asi je to tím, že mi to dávají přímo i nepřímo najevo). U nich bezpodmínečná láska neni, to oni neznaji. Někdy si řikám, jestli vůbec vědí, co je to láska rodičů k dítěti, co vůbec je milovat.
Spoustu věcí jsem pochopila až když jsem se stala matkou, myslela jsem si, že jim porozumim, ale je tomu přesně naopak.

Ty máš nějako upředstavu o rodičovství, tak si ji klidně realizuj. To je v pořádku. Bez představ toho, jak je to správně by to něšlo. ALe  ty MŮŽEŠ své rodiče milovat a být jim za všechno vděčná, ale NEMUSÍŠ  se už přizpůsobovat jejich chování a nebo je vídat. To opravdu nemusíš, nechat si ubližovat jen proto, že jsou to rodiče.

Víš jací jsou. Víš jak se chovají. Víš, že ve svých letech se těžko změní, proč tedy nepřijmeš je jako lidi, kteří to jinak neumějí? Proč to nepřijmeš? Můžeš se stavět třeba na hlavu, ale oni tvoje představy a ni nejsou schopni naplnit. Trápíš pak sebe i je. Zkus nejprve přijmout rodiče takové jací josu. Zkus s nimi vyhcázet ve věcech ve kterých jsou oni schopni. Pak můžeš přemýšlet, co dál...

A z osobní zkušenosti - přestan bojovat. Vždyt je to nakonec jedno a je obrovský dar, že aspon z jedné strany máš to, co potřebuješ... Zařid se podle sebe, jsi dospělá a umíš to...

Já s tímto souhlasím.
Opravdu bych je brala takoví, jací jsou. Beru tak i svého bratra. Nehádám se s ním, nepřu se, jen se usmívám a beru ho. Je přitom lev, nesmírně egocentrický, vládce, nedělá chyby, má vždycky pravdu. Vím to o něm a nezměním ho. Tak hledám tu rovinu, kde můžeme bezbolestně "pokecat". Přesto, že bych ho někdy zabila. Spíš to zlehčujeme a řekneme si, "no jó, brácha řek´, tak dělej....."
Sleduju vztah mé kolegyně a její mámy (to je babizna! - vozej jí samý ":-X" tj. remoska, ať to raděj "hodí z okna" malá pračka automat., "co to máš Marino na sobě za hrůzu?" - míněn nový model z Galerie..apod.). A ona, se na ni nádherně usmívá, hladí jí po tváři, přitom si bába furt mele svou (urážky a hodnocení..atd)a říká jí v odpově´d - "ty moje bábinko krásná, ty tak krásně vypadáš" (má 90let)a na mě se obraceje "no není ona úžasná..?"... A bába ji peskuje a peskuje. Vůbec nemá potřebu se s ní dohadovat a rozebírat ty její snůšky nesmyslů..

A vůbec to neznamená se kvůli své lásce k rodičům nějak omezovat. Snad jen si nedělat iluze.
Byla bych vděčná, kdyby mí rodiče žili, alespoň rok...

Ešteže tvoji rodičia neboli rovnako tvrdí na tvojich prarodičov, čo sa týka výchovy - inak by si zrejme bola mala studený odchov aj od nich...

Víte, co jsem si teď uvědomila? Že moje máma velmi špatně vycházela jak se svou matkou, tak i s tchýní, co se týkalo výchovy jejích dětí (mě a bráchy). Všechno dělaly špatně, ona měla ty moderní názory a výchovný metody - pochopitelně... měla dvě malý děti a načteno, přitom babky porodily tři/ čtyři děti z nichž vlastně až na jedno všechny vychovaly až do dospělosti... Dyť o těch dětech pranic nevěděly... Jedna byla neschopná se o nás postarat dle jejích představ a druhá nás ještě k tomu rozmazlovala...
A když se mě narodily děti - ouha. Uvědomila si, jak strašně "omezené" bylo její uvažování. Kdybych dělala to, co ona, v životě bych jí děti nemohla svěřit... Na papírovou plenu koukala, jak puk... O tom ostatním nemluvě.
Takže když poprvé hlídali s dědou svoje vnouče milované a synek se poranil, protože byl čert první kategorie a šrámy měl snad co začal lézt... myslela jsem, že zkolabují, když mi dítě s odřeninou velikosti 6 mm předávali. Máma si asi vzpomněla, jak dostala chudák babička, když jsem coby pětiletej hajzlík spadla do rybízu a zdrápala si záda... To jsme nemohly zatlouct, protože druhej den přijela na víkend na chatu a ono se to nestihlo nezahojit... jinak jsme to vždycky kamuflovaly... Hádejte, jaký jsem si udělala obrázek o matce dusící mě na dálku, protože jsem nic nesměla, protože babí by dostala vynadáno... Že je divná. Mírně řečeno.
A ani jako matce, která má samozřejmě přirozený strach o své děti, mně to hlava prostě nebere. Trvám pouze na čištění zubů (trvat můžu, že jo... ) a autosedačka je naštěstí pochopitelná - rodiče se v autě připoutávají, takže naprostá samozřejmost... A máma asi děkuje nebesům, že má dceru rozumnější, než byla kdysi ona. Protože si vnoučata užívá, aniž by se třásla, co jedí, kam lezou, co pijou, do čeho je obléká, obouvá... co na to proboha zase řekne mladá...

No, z mýho pohledu je prostě pořád něco jinýho dát dítěti bonbón, nevyčistit mu zuby a něco jinýho nechat ho řvát v postýlce, aby si roztáhlo plíce. Klidně si do mě bušte, jaká jsem dusící matka, to je fuk, ale nechci aby tohle moje dítě zažívalo.
Stačí mi vidět synovce, který celou návštěvu hystericky prořve, protože by chtěl být u mámy na klíně, jenže přeci "musí chvilku vydržet i s někým jiným, ne?" podotýkám, že mu bylo osm měsíců a návštěva trvala celý den
No, dokud moje dítě nepochopí, že babička je taková, jaká je a že ho svým chováním za nic netrestá, tak si budu safra dávat pozor.

Upravil(a) Definitiv (10. 3. 2010 11:58)

Macksey napsal(a):

Ahoj holky,
jdu k vám pro radu. Pokusim se to napsat co nejstručněji, ale je to jen část mého trápení.
Takže ...
... jak to bývá když je nějaká oslava, pozvou se příbuzní, přátele, udělají se dobrůtky, osazenstvo se snaží o dobrou náladu a konverzaci. S mými rodiči je to ale jiné. Kdykoliv je pozvu na oslavu dětí (své jsem z toho důvodu zrušila a na mužovy nejezdí) mají plnou pusu výmluv a nestydí se ani říct, že se jim prostě nechce. Roky to snáším, jsou to mý rodiče a prarodiče mých dětí, ale jak léta plynou, má trpělivost přestává. To že nám moji rodiče dávaji dárky, co jsme jim dali my nebo i dárky prošlé (a to i dětem), to s nimi chci vyřešit, ale to co se stalo včera, to už byla poslední kapka. Filípkovi bylo 3. března 5 let, oslavu jsme naplánovali na neděli, což byl jediný den, kdy má manžel alespoň půl dne volna. Mámě jsem řekla, že oslava je v neděli ve 3 hodiny. Tvářila se jako obyčejně bez chuti a už to začalo, že si myslela, že zajedou v týdnu a bla, bla, bla. Otci se samozřejmě nechtělo a ona se mu přizpůsobuje. Napsala jsem jí tedy, že je do ničeho nenutím, ať přijedou s babičkou v týdnu, ale ať mi dá vědět, abysme je čekali. Neozvala se. Přišla neděle ... v poledne jsem uspala Lucinku, ledabile sklidila po obědě s tím, že to doladim, že je ještě čas. Šla jsem s Filípkem dělat výzdobu, mezitím přijel manžel z práce a telefon ... byli 2 hodiny, volala máma, že jsou dole u dveří. Ve mně by se krve nedořezal. Neměla jsem doklizeno, nic nachystanýho. Chtělo se mi brečet. Došla jsem jim otevřít a zeptala se jí, proč přijeli teď, když oslava je až na třetí hodinu. Prý co má dělat, že táta chtěl jet teď. Tak jsem se zeptala táty. Ten mi mezi dveřmi div nevynadal, že oni nic nechtěji a že je jedno kdy přijedou. Lucinku mi samozřejmě probudili. Měla jsem úplně zkaženou náladu . Nechtělo se mi je vůbec pohostit a být s nima v jedný místnosti. No a co dali Filípkovi .... k 5. narozeninám od nich dostal růžového zajíčka Duracell na baterky, který navíc nefunguje a ponožky, které velikostí odpovídají mé, pak ještě veliký trenýrky a nějaký pexeso. Ještěže byl doma už manžel, jinak bych to vůbec nevydýchala. A průběh oslavy. Otec se jako tradičně upích u televize a s nikým nemluvil, matka komunikovala velice omezeně. Zkritizovala kafe, které výslovně chtěla (no budiž), nevzali si nic, co jsme nachystali, jen dort. Otec si nedal ani nic k pití. Byla jsem ráda, že pak odjeli a konečně jsme si mohli začít užívat oslavu, společně s rodiči manžela a Filípkovýho bratrance.
Leží to ve mně jako balvan a já nevim co s nimi. Chtěla bych jim říct, že vědí, kdy maji děti narozeniny a svátek, tak když budou chtít ať přijedou, že je rádi uvidíme, ale nic víc. Taky je chci požádat, aby mně a manželovi žádné dárky nedávali a co se týká dětí, aby jim raději dali peníze než takobé zbytečnosti. Nemám na to ale odvahu ani sílu. Hodně se toho bojim, protože v naší rodině se takové věci neříkají, ne ve směru k rodičům.
Chjo .... co mám dělat?

Moc děkuju všem, co jste to přečetli až sem a omlouvám se, jestli je tom chaos, jsem rozčilená.

Ahoj Macksey,
na jednu stranu musím říct, že mě tvůj příspěvek trochu uklidnil, protože něco podobného řeším taky. Akorát s rozdílem, že jsem svobodná, bezdětná a bydlím ve velkém městě daleko od rodičů, kteří žijí na vesnici. Táta je nemluva, když táta doma promluví, máme z toho svátek. Máma je štěkna, se kterou by asi nikdo krom mého táty nevydržel. Babička - Máma mé mámy je zlej člověk, nikdo ji nemá rád, můj táta tam už nějakej rok ani nejezdí. Babička pomlouvá každého, kdo zrovna není v dosahu a nejvíc se zavděčí ten, kdo něco přiveze, nejlíp peníze. Má obrovskej dům, kde žije sama, děda umřel a pořád má málo a pořád je nespokojená. Já tam už nějakou dobu taky nejezdím, protože bych se asi neudržela. Tátova máma žije taky sama, v roubené chaloupce, je hodná, pořád nám něco nosí, i když většinou prošlé . Bohužel otcův táta odkázal vše tátovu mladšímu bratrovi, táta nedostal nic, takže táta se svojí mámou taky skoro nemluví. Prostě ve zkratce - rodinné vztahy na všech stranách úplně k ničemu. Jinak máma má 3 ségry - všechny mladší a taky s nima nemá dobré vztahy. Mně celá ta rodina už strašně leze na nervy, hrozně ráda bych se vracela do rodiny, kde dají najevo, že člověka rádi vidí. Bydlím už 7 let sama, 120 km od nich, za celou dobu tu ani jednou nebyli. Nezajímají se, jak žije jejich dítě. A takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Jezdím k nim čím dál méně, nebaví mě to tam, moje máma sedí pořád u počítače a hraje hry, táta je někde venku...navíc máma sedí v mém pokoji, při vstupu se neklepe, takže se tam cítím opravdu divně. Pokud bych měla komentovat pořádek v domě a hygienické návyky, byla by z toho další kapitola...a asi by mi to zvedlo adrenalin, takže někdy jindy Když jsem přemýšlela o tom, že jednou budu mít děti a měly by k babičce jezdit na prázdniny, málem jsem dostala osypky...to asi nepřekousnu. Už několikrát jsem přemýšlela, že bych si s tím zašla popovídat někam k psychologovi, ale zatím jsem nenašla odvahu. Trápí mě to, protože je to moje vlastní rodina, jinou holt nemám.

Niki, když jsem tě četla, vybavili se mi tchánovci. Respektive tchán a jeho družka (tchýně už nežije, ta byla čistotná zas až moc... ) Hygienické návyky... no, když jsme tam přijeli na návštěvu, omývala jsem toaletu a na víkendovku i koupelnu... Povlečení svoje (přeci to po nás nebudete prát), protože jsem poměrně brzo pochopila, že zatímco nocležníci se střídají, povlečení nee. Pro mně tedy problém, čili jsem nám povlíkala naše...
Kdykoli jsme tam jeli, no, moc jsem se netěšila, ale tchánovci byli až na tohle v pohodě, děti je mají rádi, tak to přežiju, jsem velká holka, že jo... Jenže jsem se rozvedla a vyvstal "problém", když BM bere děti k tátovi. Dost mě to zaměstnávalo mysl, to přiznám. A co s tím? Nic. Poprosila jsem bývalého, jestli by neopláchl vanu a hajzlík, než ho použijou a pustila to z hlavy. Nakonec - děti mám naočkovaný i na žloutenku, tak to přežijou, ne? Vracejí se spokojený, vyřáděný, proč sobě a hlavně jim kazit náladu.
Ale tohle mě fakt stálo dost sil, to nebudu zastírat.

javena napsal(a):

Niki, když jsem tě četla, vybavili se mi tchánovci. Respektive tchán a jeho družka (tchýně už nežije, ta byla čistotná zas až moc... ) Hygienické návyky... no, když jsme tam přijeli na návštěvu, omývala jsem toaletu a na víkendovku i koupelnu... Povlečení svoje (přeci to po nás nebudete prát), protože jsem poměrně brzo pochopila, že zatímco nocležníci se střídají, povlečení nee. Pro mně tedy problém, čili jsem nám povlíkala naše...
Kdykoli jsme tam jeli, no, moc jsem se netěšila, ale tchánovci byli až na tohle v pohodě, děti je mají rádi, tak to přežiju, jsem velká holka, že jo... Jenže jsem se rozvedla a vyvstal "problém", když BM bere děti k tátovi. Dost mě to zaměstnávalo mysl, to přiznám. A co s tím? Nic. Poprosila jsem bývalého, jestli by neopláchl vanu a hajzlík, než ho použijou a pustila to z hlavy. Nakonec - děti mám naočkovaný i na žloutenku, tak to přežijou, ne? Vracejí se spokojený, vyřáděný, proč sobě a hlavně jim kazit náladu.
Ale tohle mě fakt stálo dost sil, to nebudu zastírat.

Jo, vanu si před vlezením do ní taky myju nevím jak to ty lidi dělají, že je každej den zas...a jak prase...oni topí v kamnech a je od sazí a ještě do ní leze kočka:D S povlečením se nikdo netrápí, spáváme v něm já i ségra, když jezdíme na víkend. Nikdo neřeší. Jednu noc vydržím, ale ekluje se mi to ...kdybych povlečení převlíkla, hned bych byla za dámičku, takže držet hubu a krok. Vzhledem k tomu, že mám imunitu v háji, tak se mi dost příčí i ta kočka v baráku, která se rozvaluje po stole, kde se pak jí apod. Když to píšu, připadá mi to ještě strašidelnější, než to ve skutečnosti je