Předem se omlouvám, snad ani nevím, zda tento příspěvek patří sem.Nevím proč, ale hodně ráda si tu čtu, chodila jsem sem v době, kdy jsem plánovala první dítě a pak i druhé,ale nikdy jsem nepřispívala.Mám dvě krásné děti, přesto jak moc jsme je chtěli, už jsme bez tatínka, nějak se mu změnil žebříček hodnot, ale o tom nechci psát.Fascinuje mě, těhotenství jako takové a potom ty možnosti, které vám, co na miminka teprve čekáte dnes medicína nabízí.Je to strašně zajímavé a přesto nespravedlivé,proč některá žena má dětí fůru a jinné by za ně daly cokoliv.Jedna moje kolegyně mi vyprávěla svůj příběh, jak ona nemohla donosit dítě.Je jí teď 48let,medicína byla tehdy asi na hony vzdálena tomu, kde je dnes.Vyprávěla mi, že ve svých 20letech chtěli dítě a nemohla dlouho přijít do jinného stavu.Když se konečně podařilo, ve 25 týdnu o mimi přišla.Pak po roce snažení opět otěhotněla.Holčička se narodila v 28 týdnu a žila 1 den. Poté následovaly další 2 potraty, opět kolem 24 týdne.Říkala mi, že to vždy probíhalo naprosto stejně.Přijela do porodnice, dali ji mezi nohy kybl a píchly vyvolívačku.Ptala se doktorů proč se toto děje, kde, včem je chyba.Chyba byla v tom, že tenkrát bylo dětí jako smetí, maminky rodily o sto šest a nikdo se nehodlal zabývat tím , o kolik dětí už přišla.Žádné vyšetření se nekonalo, vždy jen revize.Po dalším těhotenství se narodila holčička, vážila 1,5kg, dnes už dospělá žena. Přesto se potom všem ještě pokoušeli o další děti, vždy potrat, nebo předčasný porod.Potom už to vzdali a byli štastni za jedno dítě.O mnoho let později, asi v jejich 42letech gynekolog zjistil, že má dvě dělohy, jednu menší.Když se plod umístil v té menší, neměl šanci.Doktor jí nabýdl, že tento problém jde operativně odstranit a mohli by mít další dítě.Na to se mu moje kolegyně vysmála, tolik let patrala, prosila doktory,kde je příčina toho, že nemohla donosit dítě a nikoho nezajímala.Doma má 5rodných listů, z toho žije jen jedno dítě.Proto když jí povídám o tom, co se zde dozvídám, jaké jsou dnes možnosti, je z toho hodně smutná Tuším, že je to hodně moc těžké, nepochopí kdo to nezažije, přesto by ona vám ráda řeklajaké snad štěstí je v tom, že už se na tento problém dnes doktoři dívají jinak a šance, naděje máte jistě veliké.Všem vám držím palečky.H.