Ametyst,
co kdybys k kterapii již rozběhlé přidala aktuálně jednu primitivní metodu, i když se nad ní ušklíbneš, a řekneš si, že to nemá cenu. ..a žes ji už mockrát zkoušela..atd.
Ty se nemáš ráda nebo se máš velmi málo ráda. Logicky to vyplývá - jinak by sis neubližovala. Já jsem se taky neměla ráda, bylo mi jedno, jestli do sebe cpu jedy a co to s mým organismem udělá.
Jo - dnes - to by ses divila, jak si pročítámu všeho co dávám do a na sebe -  složení. Pomalu i u šamponu na vlasy..
Zkus si desetkrát denně říct něco pozitivního o sobě, aby ses začla mít doopravdy ráda. Sestav si nějakých pár jasných vět, které ti půjdou snadno "vyslovit" a prožij si to, když si to někde v klidu se zavřenýma očima budeš říkat a prociťovat. Takovou sestavičku afirmací. Je jednoduché ji sestavit, ale ona musí být ušitá na míru pro tebe - což uděláš nejlépe ty sama.

Zní to až hloupě jednoduše, ale stejně nedám dopustit na podvědomí. Já jsem se skutečně dokázala tímto způsobem něco naučit ( nemyslím text a učivo)a dokonce to něco získat. jen jsem se musela jednozančně rozhodnout, že to chci. První den jsem si vzpomněla, že "něco mám udělat" jednou, druhý den vůbec, třetí den 2x, pak 5x ...a dnes, když se pro něco rozhodnu, tak to mám jakoby na mysli trvale. Visí mi to v hlavě stále, přestože dělám přes den tisíc jiných úkonů . Nejintenzivnější "prožívání" je večer , před spaním (to jsou chvilky na které se strašně moc těším, a ráno, po probuzení, i někdy nad ránem, při poloprobuzení..)

Ametyst, to zvládneš. Prostě to zvládneš. No dobře, tak jsi něco špatného udělala, no a co, všichni stále děláme chyby. (chyby? - spíš něco o čem si nyní myslíme, že je chybné..). Jen se musíš rozhodnout, že do toho jdeš.. a vytrvat.

Chtěla bych ti dodat alespoň desetinku energie a síly, kterou cítím v tento okamžit, když to píšu! Já věřím, že ji zachytíš. Od nás všech.. OK?

Ametyst napsal(a):

Jste hodné, úžasné, díky.

K těm afirmacím, vím, že to funguje, ale doopravdy jsem to nikdy nezkoušela. Neměla jsem tu vůli a trpělivost setrvat déle, než pár dní, a připadalo mi, že si něco namlouvám, čemu stejně nevěřím.
Jak mám udělat, abych tomu uvěřila?

Když já si pořád myslím, že se ráda mám, a dost, jinak bych tu asi nebyla.
Bývala jsem sebevědomá holka, nevím, kam se to podělo. Teď jsem uvěřila, že si zasloužím trest.
Na stará kolena.
Prostě silná silná, všechno unesu...a pak najednou-bum, a domeček spadl. poslední kapka.

Ametyst, nijak nedělej, abys tomu uvěřila. Prostě si to jenom říkej. Prý by se to mělo říkat (třeba v duchu) cca 400x denně, protože hlava pořád myslí, někde jsem četla, kolik myšlenek prý za den vyprodukuje, ale byly to desetitisíce. Kdysi jsem měla pocit, že lžu, když jsem s afirmacemi začala. Jen jsem si je opakovala. Před spaním v posteli a občas přes den, když jsem si vzpomněla. Dělám to tak už tři a půl roku. A už dávno "nelžu". Už dávno je to pravdivé. Některé afirmace občas obměním nebo vyměním. Podvědomí funguje. Prostě funguje.
A ještě vždy večer před usnutím poděkuji, že jsme já a mí blízcí (všechny vzpomenu, nejbližší konkrétně) prožili dnešní den ve zdraví. Když jdu kolem kostela, vejdu dovnitř a poděkuji za všechny dary, které dostávám. A že jich je nepočítaně.

Ametyst napsal(a):

Jo jo, i já bych měla za co děkovat.
Ale nějak se nedostává síly to vidět. Rozum, ten to vidí, ale k tomu srdci se to nedostalo.

Možná jsou afirmace způsobem, jak mozek se srdcem propojit.

A co kdyz je tomu prave naopak Ametyst?
Srdce to vidi ,vnima,ale k tomu rozumu se to nejak nedostava.   

Muj nazor je-ze prave rozum a lidske mysleni blokuje to co srdce vidi,vnima,citi hluboko uvnitr.
A zase ten rozpor. 

Ametyst, co je k neuvěření, že jsi krásná? Co je neuvěřitelného na tom, že máš krásné ruce? Jemnou bílou (zelenou, červenou) kůži? Že jsi jedinečný člověk? smile Co?

Tomuhle věřím. Věří tomu moje hlava.
A ještě pře půl rokem bych Ti tvrdila, že jsem sebevědomá holka, hrdá na to jak se dostala sama z chlastu, která by si v životě nemohla udělat do ruky takovou ránu, jaká se mi povedla před pár dny...kdy jsem se sama o sebe začala bát, že asi vykrvácím...
Strach tedy mám, ale ne ze smrti, nýbrž z toho, co by to znamenalo pro moje blízké.

Můj život zase není tak hrozný, nejsem nijak vážně nemocná, děti mám zdravé a celkem hodné, co by měli říkat lidi s rakovinou a podobnými nemocemi nebo po tragédii v rodině....a to mě udrželo a i dodnes drží při smyslech.

Taky si podobné věci říkám, ale jen to zvyšuje můj pocit viny za to, že se cítím mizerně a nemám proč.
Dějí se mi v životě věci, které mě zasahují a které nemám šanci ovlivnit, a já jsem nucena se s tím vypořádat. Ale chápu, že jsou i horší věci. Nicméně toto vědomí nijak neumenšuje to, jak se cítím, naopak, zvýší pocit viny.

kdyby to bylo tak jednoduché, já si mohla naplácat na zadek, otočila se a jela dál...ale není.

Když jsem terapeutovi vyprávěla můj další- trochu brutální pokus o sebemrzačení, nic neříkal. Jen poslouchal.
Je divné to takhle slyšet nahlas. Když to vyslovím.

hirondel napsal(a):

Ametyst napsal(a):

Dějí se mi v životě věci, které mě zasahují a které nemám šanci ovlivnit, a já jsem nucena se s tím vypořádat.

Jaky veci napriklad?

(Ametyst mas me v ignor?)

Nemám Tě v Ignor, proč?
Něco jsem nezodpověděla, co jsem měla?
Ty věci bych Ti napsala raději soukromě.
Přes SZ.

Ametyst napsal(a):

Ametyst, co je k neuvěření, že jsi krásná? Co je neuvěřitelného na tom, že máš krásné ruce? Jemnou bílou (zelenou, červenou) kůži? Že jsi jedinečný člověk? smile Co?

Tomuhle věřím. Věří tomu moje hlava.
A ještě pře půl rokem bych Ti tvrdila, že jsem sebevědomá holka, hrdá na to jak se dostala sama z chlastu, která by si v životě nemohla udělat do ruky takovou ránu, jaká se mi povedla před pár dny...kdy jsem se sama o sebe začala bát, že asi vykrvácím...
Strach tedy mám, ale ne ze smrti, nýbrž z toho, co by to znamenalo pro moje blízké.

Já bych se na to možná podívala ještě jinak. Zkus mi porozumět, netuším nakolik srozumitelně to napíšu..

Vidím to tak: vznikla jsem, jsem, jsem tady - to je jedna věc a to,  co se mi honí hlavou, jak jsem si to tam naskládala, jak jsem si vytvořila své jakoby druhé já - to myslící já - to je druhá věc.
Jsem jako tvor, člověk, žena, existuji, vypadám tak jak vypadám, a něco mě vytvořilo proto, abych zde byla. Věřím tomu, že to není jen tak, pro nic za nic,..Jsem tady, protože jsem důležitá. Jsem součástí, soukolím celého světa. A ten je vytvořen zcela geniálně - o tom snad nikdo nepochybuje.

Jak jsem psala - to moje druhá já - ty myšlenky, myšlení, vytvoření si v myšlenkách náhledu na sebe, vytvoření si vůbec svého celého příběhu(tedy mého života v mém podání a mým pohledem), to už je přece druhá věc, kterou my sami, každý z nás ovládáme a můžeme přepisovat.Třeba i promazávat, hlavně korigovat, tvořit. A to považuju za obrovský krok v mém poznání. A proto, když už tedy tady jsem, tak si to myšlení chci udělat takové - a tím následně pochopitelně  i svůj život tak, aby mi bylo příjemně.

A když to vidím takto, proč bych sobě, tomu důležitému tvorovi měla ublížit, byť třeba "jen" fyzickou bolestí - ne!
Ametyst - tam jak ti psla Hirondel tu otázku.., škoda, že o tom nepíšeš veřejně, ale samozřejmě chápu, ta otázka byla podstatná. Pro tebe.
Krůček po krůčku to všechno půjde, ono to všechno co pro sebe děláš jednoho krásného dne "scvakne"  a budeš mít jasno. Mně se to někdy děje, zejména v noci. probudím se a vím , že poslední sen- polosen- nevímcotobylo - mi něco objasnil a vyloženě vstanu s větou - no jasně!! Vždyť je to jasný!! Rychle se to oživím , znovu přehraju, uložím...a ..jdu

Wiki napsal(a):

Krůček po krůčku to všechno půjde, ono to všechno co pro sebe děláš jednoho krásného dne "scvakne"  a budeš mít jasno. Mně se to někdy děje, zejména v noci. probudím se a vím , že poslední sen- polosen- nevímcotobylo - mi něco objasnil a vyloženě vstanu s větou - no jasně!! Vždyť je to jasný!! Rychle se to oživím , znovu přehraju, uložím...a ..jdu

Tomuhle moc nerozumím.
Co mi má scvaknout?
Já vím, že dělám hloupost, s tím řezáním.
Taky vím, že věci, co se mi děly a dějí, nejsou na sebevraždu a že se dějí mnoha lidem, co se nepoškozují.

Já se 35 let svého života nepoškozovala a ještě před rokem bych tu takové ženské, jako jsem já, psala, že se nemá ráda, apod.
Nikdy by mě nenapadlo, že se to může týkat i mně, navíc v tomhle věku. A dost možná bych jí dávala za příklad sebe, že jsem zvládla alkoholismus (zatím), atd.
Nikdo nevíme co nás čeká zítra a jak budeme reagovat.

Já byla donedávna vyrovnaný člověk, šťastný se svou prací a rodinou.
Stačilo pár životních karambolů a "silná Ametyst" už není silná, už je na dně.

Asi potřebuji v tom dně pořádně vyráchat.
A pak se buď zvednu, nebo to skončím. Jiné řešení není. V tomhle stavu se nedá setrvávat celý život.

Pořád ale ještě věřím, že ta druhá půlka života prostě bude směrem nahoru.
Teď jsem hezky dole, a z nějakého nevědomého důvodu tu chci asi být.


Vaše reakce jsou pro mě zajímavé, ale zdá se, že kolik lidí, tolik cest. Jedny šaty nemohou padnout všem, a já se teď dívám, jak vám slušejí ty vaše. a zatím si myslím, že hledám jiné, nějaké, které padnou mně, na míru.

Ametyst napsal(a):

.......a zatím si myslím, že hledám jiné, nějaké, které padnou mně, na míru.

Vyborne   A najdes je jen Ty.
Souhlasim.

hirondel napsal(a):

Ametyst napsal(a):

Já to tímhle neřeším, já si jen ulevuji.

Ja jsem nepsala nic o reseni,to sis tam dodala sama.Ja psala o prijeti.

Ano, Tys napsala:

Pak jsou tu ale i ty samozrejme,ktere musime umet prijimat avsak jinak nez sebeposkozovanim.

Já si to takhle vyložila.
nevím co si představit jinak pod pojmem
"přijímat sebepoškozováním"

Ametyst napsal(a):

Vaše reakce jsou pro mě zajímavé, ale zdá se, že kolik lidí, tolik cest. [b]Jedny šaty nemohou padnout všem,[/b] a já se teď dívám, jak vám slušejí ty vaše. a zatím si myslím, že hledám jiné, nějaké, které padnou mně, na míru.

Tohle mě zaujalo. Myslím, že můžou.

Zkus se na to podívat takhle:
Neexistuje vina..... protože já (a se mnou všichni živí tvorové) v každém okamžiku jednám tak, jak nejlépe dovedu a jak jsem připraven, a přijímám odpovědnost za to jednání.

Není to žádná poučka nebo berlička.
Pocit viny ochromuje... nedovoluje vnímat situaci nezaujatě a jako celek. A kromě jiného blokuje i schopnost myslet a učit se. Destrukce jako vyšitá.

Odpovědnost je kvalitativně jiná. Poskytuje člověku prostor, směr a sílu k jednání i myšlení, doplňuje a prolíná svobodnou vůli. A neblokuje komunikaci.
Takže je tvůrčí .

Myslím, že tohle je společné nám všem.