pat napsal(a):

Sebepoškozování: s tím velký zkušenosti nemám, jen chci říct, že terapie, třeba i skupinová je minimálně na 2 roky, ale spíš víc. Rok je málo. Nepřestávej tak brzy. Je to opravdu na delší dobu. Znám lidi kteří na terapií bězně chodí i 5 let.

Jenže já jsem to dřív nedělala. Nechodím do terapie kvůli sebepoškozování.
To se objevilo až později.

Ametyst, víš, proč to děláš? Přemýšlelas nad tím?

Taky jsem si prošla etapou sebepoškozování. Věděla jsem přesně, proč to dělám. Abych strašné myšlenky a bolest v hlavě přehlušila bolestí fyzickou.
Jak odeznívala bolest v hlavě v průběhu psychoterapii a vyléčení z těžké deprese u psychiatra, přestala i má potřeba sebepoškozování.
Na psychoterapii - skupinovou terapii - jsem chodila dva a čtvrt roku.

Helo napsala jsi to krásně, budu si to říkat jako mantru. Děkuji

majkafa napsal(a):

Ametyst, víš, proč to děláš? Přemýšlelas nad tím?

Taky jsem si prošla etapou sebepoškozování. Věděla jsem přesně, proč to dělám. Abych strašné myšlenky a bolest v hlavě přehlušila bolestí fyzickou.
Jak odeznívala bolest v hlavě v průběhu psychoterapii a vyléčení z těžké deprese u psychiatra, přestala i má potřeba sebepoškozování.
Na psychoterapii - skupinovou terapii - jsem chodila dva a čtvrt roku.

Proč to dělám?
Tenze, napětí, které není možné už vydržet. Buď ublížím sobě, nebo ostatním. Zvolila jsem jednu z možností. Pro mě tu lepší, přijatelnější.

Ty ses uzdravila na skupinové terapii?

NO rok a půl  chodím na skupinovou terapii. Výsledky zatím taky nic moc, ale pomáhá mi to nahlédnout z jiného úhlu do své duše. Dle mě je to dost náročné a člověk musí opravdu hodně přemýšlet nad tím co tam kdo říká, takže jsou to vždy 2 hodiny týdně, kdy řeším starosti jiných ale zároveň aniž bych věděla tak i své. Když mluvím já je to ještě náročnější. Sebepoškozování jsme zatím neřešili   Jinak já osobně se opravdu ráda nemám, nenávidím své tělo a zatím ani nevim důvod proč žít dál. Uvízla jsem v nějakém bludném kruhu.

Pat,
a nechceš zkusit individuální terapii, kde by šlo o Tvé problémy?
O některých věcech se před druhými špatně mluví.
Já bych s tím měla problém.
Přece jen terapeutovi věřím víc, než cizím lidem ve skupině.

Ametyst, jak píšeš pat, mně určila způsob terapie má psycholožka. Myslím, že je lepší, když ho určí zkušený psycholog, než si o tom rozhodovat sám jako pacient.

Ametyst napsal(a):

Začala jsem si v poslední době ubližovat.
Chodím rok na terapii, a symptomy se u mě střídají. Nucené zvracení, nadužívání léků bez suicidního úmyslu, řezání na rukou. (Dříve to byl alkohol a drogy)
Vše pečlivě před okolím tajím a maskuji. Docházejí mi už ale výmluvy, proč mám pořezané ruce.

Možná je to reakce na terapii.
Možná také reakce na to, že by terapie měla pomalu končit (si myslím, že po roce už bych měla "vykazovat výsledky", ale zatím je to skoro naopak).

Terapie mě drží nad vodou, ale zároveň si uvědomuji, že budu muset fungovat i bez ní.
Nevím, jestli jsem na to připravena, ji ukončit, v tuhle chvíli. Ne, terapeut mě nenutí, to já mám pocit, že bych "už měla".
A bojím se, že jakmile pomine sebepoškozování, začne něco jiného.
Doktor mi upřímně řekl, že je to vážné, i když jde jen o neurotické projevy (mám úzkostnou poruchu), a ne o psychózu.

Prošli jste si taky někdo obdobím, kdy jste se sebepoškozovali?
Mohli byste mi k tomu říct něco z vlastních zkušeností?

Já sice se sebepoškozováním zkušenosti nemám, ale chci se zeptat, ts byla závislá na drogách a alkoholu? Pokud ano, napadlo mně jestli to sebepoškozování nepramení třeba z toho, že ještě nemáš vyplněné to prázdno, které jsi předtím zaplňovala drogami a alkoholem a že jsi ještě nenašla náhradu za ty "utajené přečiny", tak je nahrazuješ utajeným sebepoškozováním, že prostě musíš něco dělat tajně. Můj muž je přeléčený alkoholik a po návratu z léčení taky tajně nakupoval věci a schovával je přede mnou, ale bohužel to s ním došlo tak daleko, že začal znovu pít, podle mně neustál realitu a neustál to že nemá co skrývat, že nemůže nic dělat tajně.

Možná je to reakce na terapii.
Možná také reakce na to, že by terapie měla pomalu končit (si myslím, že po roce už bych měla "vykazovat výsledky", ale zatím je to skoro naopak).

Terapie mě drží nad vodou, ale zároveň si uvědomuji, že budu muset fungovat i bez ní.
Nevím, jestli jsem na to připravena, ji ukončit, v tuhle chvíli. Ne, terapeut mě nenutí, to já mám pocit, že bych "už měla".



Co tě vede k tomu, že chceš terapii ukončit? Je to jen TVŮJ pocit, že by jsi měla po roce "vykazovat výsledky"? Není přece nikde dáno, jak dlouho by měla terapie trvat. Někomu pomůže jen pár sezení a někdo potřebuje terapii i několik let. Neexistují žádné tabulky, ve kterých je uvedeno, za jak dlouho by jsi se měla cítit lépe. Osobně si myslím, že pokud máš dojem, že by sebepoškozování mohly podporovat tvé obavy z ukončení terapie, tak bych ji asi neukončovala. Zvlášť, když píšeš, že tě terapeut nenutí.

Moje dcera se poškozovala asi dva roky. Řekla mi to před třemi roky. Rok brala antidepresiva a dva roky chodí na terpie. I když v současné době dochází k psycholožce jen 1x 6 týdnů, neuvažuje o tom, že by terapii ukončila. Zpočátku se terapii bránila, chodila tam  jen proto, že jsem na tom trvala (má 18 let), dneska se k psycholožce těší (s radostí si tam postěžuje, že ji nutím uklízet ).

Nevím kolik máš let a jaké máš rodiče. Z osobní zkušenosti vím, že se dceři velmi ulevilo, když mi o tom řekla. Najednou nebyla na problém sama. Je ale fakt, že jsem ji hodně podpořila a chápala. Pokud máš obavy, že by tě rodina nepochopila, zkus se alespoň svěřit nějaké kamarádce.

Taky vím, že je důležité vypozorovat, v kterých situacích tě to nutí se sebepoškodit. Zjisti, co je spouštěčem. Na sebepoškozování si lze po určité době vypěstovat návyk (bývá přirovnávána k závislostem). Pokud se ti to podaří zjistit, zkus se těm situacím vyvarovat nebo alespoň počítej  s tím, že tam bude chuť se poškodit - lépe se to pak ovládá.

Moc ti držím palečky, ať se ti podaří s tím zkoncovat. Mám doma živoucí důkaz, že to jde. Dcera je rok a půl bez relapsu, zůstaly jen jizvy na rukách a v dušičkách nás obou.

Samantha40,
já už nejsem žádný "teenager", mám přes třicet, mám muže i děti. A dost barvitou minulost ohledně závislostí a PPP (poruchy přijmu potravy). Léčím se teprve asi 2 roky, posledních 14 měsíců právě u tohoto terapeuta.
Brala jsem prášky.

Já vím, že sebepoškozování není zrovna typické pro ženy středního věku, ale spíše pro puberťačky, co "z toho vyrostou". Já jsem do toho "vrostla" až teď. A přestože vím, že dělám hloupost, a stydím se za to, pomáhá mi to přemoci mou emocionální bolest.
Tohle nikdo nepochopí, z rodiny. Stačily jim moje excesy s alkoholem, apod.
Nebudu je tím zatěžovat.

Bohužel se to zhoršuje a dělám to stále častěji. Jediná možnost je pro mě asi o tom mluvit. proto to i píšu sem. pomáhá mi vykecat se aspoň takto anonymně.

Ametyst napsal(a):

Rosamundo,
a co bude s Tvým mužem?
Rozvedeš se?

U mě byl chlast jen jeden z potíží, z projevů.
Nedělá mi žádný problém abstinovat.

No to je právě to, co ještě 100% nevím, teď právě řeším krach lékárny, takže jsem Munďáka odsunula na druhou kolej. Hodně to záleží na tom, jak se bude chovat a jak to bude zvládat až se vrátí. Ale může se kldně stát, že se rozvedeme. Ne že by mě to těšilo, byl to můj osudový partner, ale počítám i s touto variantou, vše záleží jen na něm, jestli z něj zase ten osudový partner bude.

Ja som to robila len dvakrát, náraovo, a bolo to vo veľkej duševnej bolesti, ktorú som cchela prehlušiť fyzickou bolesťou...
Treba proste vypátrať príčinu duševnej bolesti a riešiť tú... myslím, že keď budeš OK,tak len tak z ničoho nič ťa nenapdne ubližovať si... a asi ani piť.