PPavlaa napsal(a):

Ivi, myslím, že své možnosti neznáš. On se člověk kolikrát bojí, ale když pak stojí před tím, že musí, tak najednou třeba zjistí, že to jde a ten strach byl zbytečnej

Jj, tak ja uz jsem tady, teda u toho: Mam sileny strach, ale kdyz me cosi prinuti jednat, strach najednou zmizi... nejhorsi je, podle mne, leknout se a utect... Ahoj Pajko

Já jsem po Ivaně druhá, kdo tu psal, že se v jádru cítí být stejný jako kdysi.
Ale mě připadá, že to vůbec nemusí být "zaprděnost starých názorů" a životní stagnace, jak tu kdosi psal.
Že to nemusí znamenat to, že se člověk nevyvíjí, ani náhodou.

Některé tady píšete, jak jste se změnily, že z ošklivého nesebevědomého káčátka jste se od mládí psychicky od základu změnily a vypracovaly v normálně sebevědomou ženu.
Jestli jste to opravdu měly v mládí takto, tak ta změna byla tedy taky velmi, velmi potřeba.

Já to mám jinak: Snad od dětství  jsem v jádru stejná ( taky jsem si psala deníky a to stejné jádro tam prostě je). Od mládí se cítím být člověkem optimistickým, řídícím si svůj život a schopná motivovat sebe i ty ostatní. Např. už na gymplu jsem byla takový akční organizační typ, členem skalního jádra naší třídy, a díky skupince nás aktivních jsme jezdili na výlety na kole, sjížděli společně Lužnici, prostě už na gymlu jsme dokázali  utvořit prima akční partu. Všechny akce jsme vymysleli my 3 nebo 4 aktivní, a zbytek třída se pak rád přidal a středoškolské mládí jsme si díky tomu úžasně užili.třeba
A takhle podobně jsem postupovala životem dál. Nikdy jsem se ošklivým nesebevědomým káčátkem necítila, a tak ani jsem neměla potřebu něco na své psychice od základu měnit.
Ano, v řadě věcí cítím, že jsem to, co jsem v sobě vždycky měla, nadále s věkem rozvinula.
Ale určitě není pravda to, že kdo se cítí být v jádru stejným jak zamlada, zavání to životní stagnací.

Bylo tu použito několik metafor, které troufám si, na mě taky platí a pasují:
"Jsem to stále já, jen kulisy se mění."

"Jsem to já, jak zamlada."

A přidávám k tomu další, nejvýstižnější, z  mé oblíbené písně:

"Mám stále rád, co rád měl jsem dříve, jen teď možná líp už to vím...."

Na vrcholou fyzických sil jsem byla tak ve 20ti. Na vrcholu psychických - nevím. Je mi 43, 3. rokem studuji VS a i když ze začátku to šlo ztuha. Ale člověk se natrénuje.

Oproti dřívejšku cítím, že:
* čas mi běží stále rychleji,
* nejdu do věcí tak bezhlavě
* nesnažím se ve všem zapadnout do okolí, být in
* nenechám na sebe působit tlaky okolí, abych měla partnera
* dovolenou si lépe užiji sama než s někým
* více si všímám přírody

Někdy a v některých věcech se cítím na 18, v jiných na 100. Přijde mi život až moc dlouhý. Na tom, co jsem říkala dříve, že žít by se mělo do 40, něco je.

Bloss, rozmýšľala som nad tvojimi slovami a podľa mňa ide o to, že väčšina ľudí sa proste v rámci desaťročí nejako vyvíja - povedzme, že nie zásadne, ale nespochybniteľne sa menia. Potom sú tu dve skupiny, z môjho pohľadu extérmne: tí, ktorí sa zmenia hrozne (ja tomu hovorím, že reinkarnujú v rámci jedného života) a tí, ktorí sa nezmenia VOBEC. Obe sú vzácne a preto ich asi väčšina ľudí z tej strednej skupiny ťažšie chápe... Úprimne, ty a Ivana na mňa pôsobíte, akoby ste sa už narodili dospelé, hotové osobnosti, a len telo vám dorástlo do "normálnej vekľosti". Možno sa mýlim, ale takto mi to vyznelo. Z mojich skúseností sa ľudia prevážne menia, vyvíjajú, prechádzajú nejakými fázami(nie nutne podľa psychol. príručiek, ale predsa...) a občas potom dospejú oblúkom (alebo špirálou) na SKORO rovnaké miesto, odkiaľ začínali. Ale pripúšťam, že existujú aj ľudia, čo sa tomuto vývoju vymykajú.
A mmch, podľa mňa ide viac o ten vnútorný vývoj než o to, či človek štrikuje alebo jazdí na motorke, nosí číro alebo účes za 2,000 CZK . Proste, okolnosti sa fakt môžu meniť - vrátane takých ako móda, koníčky apod., ale podstata je niekde inde - vo vnútornom vývoji a životnom postoji.

Selimo, přemýšlím zas já nad tvým příspěvkem. A vychází mi asi toto:
Opravdu mám pocit, že má podstata je vlastně zhruba stále stejná, že jak píšeš, to tělo jen nejdřív dorostlo a teď řekněme zraje (když nechci rovnou použít výraz stárne )
V mé osobnosti se od mládí myslím nic radikálního nezměnilo. Ale rozhodně se to všechno  vyvíjelo a rozvíjelo a dál rozvíjí.

(Mimochodem, proč myslíte, že jsem si zvolila  nick Blossom? (= kvetoucí, květ nejen pro květ samotný, ale nesoucí plody, rozvíjejí cí se - protože já se pořád cítím  prostě jako taková zralejší  holka v rozpuku, víte? : lol: )

Ale zpět k tématu: Rozhodně vývoj na sobě pozoruji. Hlavně ve smyslu rozvoje vlastností, které jsem netušila, že v sobě vůbec mám. Přiznám se, že tím vývojem překvapuju sama sebe: Nikdy bych se například dobrovolně nepustila do podnikání. Já nejsem podnikatel z vlastního rozhodnutí, ale jak říkám - z božího dopuštění (ty co znají můj příběh, vědí jasně, jak to myslím). A ačkoli jsem si to nevybrala, jen přijala tak, jak to život přede mne postavil, nějak to kupodivu zvládám a světe div se - ono mě to navíc dokonce baví!!

Dál jsem si naprosto neplánovala tedy to, že se mi rozpadne rodina, že se rozvedu. Nu, stalo se, a děti jsem v podstatě vychovala (kromě jejich raného dětství) sama. Vydolovala jsem v sobě schopnosti to zvládnout, ačkoli dobrovolně bych se do výchovy dvou dětí sama nikdy nepustila.

A tak bych mohla pokračovat dál.
Já bych ten vývoj u sebe chápala tak, že jsem se naučila hrát i s kartami, (někdy i dost blbými) které mi osud rozdal. Že se to dá. I když ty některé životní lekce bych si tedy s radostí mnohé odpustila a raděj zůstala "nepoučená" a nerozvinutá.  

Moja orientálna učiteľka orientálneho tanca povedala pre mňa zaujímavú myšlienku: že najkrajšie tancujú staršie až staré ženy, lebo tým už houby záleží na tom, či sa páčia hentomu alebo tamtomu, či sú pri tanci dosť krásne... tie už sa vedia uvoľniť a tancujú DUŠOU, dajú zo seba veci z najhlbších zákutí duše. A mne by sa to páčilo preniesť aj do bežného života - že namiesto toho, ako na koho pôsobím, počúvať svoju dušu a sprostredkovať ju navonok.

Ve svých skoro už 41 letech se také cítím mnohem lépe, než "za mlada". Dokonce bych řekla, že jsem nikdy nebyla tak spokojená jako teď. Možná mám o něco méně problémů než dříve, ale hlavní je, že už spoustu věcí neřeším, nepříjdou mi už tak důležité a nelámu nic přes koleno. Naučila od života brát takový, jaký je.

Nedávno jsem četla knížku od R. Fulghuma "Od začátku do konce" a nemůžu odolat, abych z něho necitovala (resp. je to z Bible a cituje to on). Krásně napsáno, co jsem se už aspoň trochu za těch 40 let naučila, a samozřejmě se to budu učit i dál:

  Všechno má určenou chvíli
  a veškěré dění pod nebem svůj čas:
    Je čas rození i umírání,
    čas sázet i čas trhat;
    je čas zabíjet i čas léčit,
    čas bořit i čas budovat;
    je čas plakat i čas smát se,
    čast truchlit i čas poskakovat;
    je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,
    čas objímat i čas objímaní zanechat;
    je čas hledat i čas ztrácet;
    čas opatrovat i čas odhazovat;
    je čas roztrhávat i čas sešívat,
    je čas mlčet i čas mluvit;
    je čas milovat i čas nenávidět,
    čas boje i čas pokoje.
       Všechno má určenou chvíli
       a veškeré dění pod nebem má svůj čas.

No, pri mužoch by som možno aj ja takto volila ... ale orientálny tanec je iný... aspoň podľa mňa. Aj indický, flamenco apod.

Wiki napsal(a):

Ivano, já se z tebe po......

Viděla jsem nedávno v tv dokument o nějakých asi 5 dámách odněkud ze severu (Norsko? - nevím..)a ty, ve věku tak 60-80let chodily nahé, tancovaly, scházely se takto a hrály karty, nechaly se fotit a byla řeč o tom, jak jsou dobré, jak si věří a že je to úžasné atd...Měly na sobě pouze klobouky , korále a rtěnku

Moc bych si přála slyšet tvůj komentář... (nemyslím ani tak teď, ale kdyby ses na to dívala..jako on-line)

Nekomentovala by. Jenom zmackla cudlik...

Zaujala mne vaše diskuze. Je mi 56 let. Musím říct, že v mém životě byla dvě období, kdy jsem se cítila naprosto skvěle. První bylo  v době, kdy mi bylo 40 let. Změnila jsem zaměstnání k lepšímu, děti byly na středních školách, měla jsem pocit, že je na nějakou dobu klid a pohoda. Druhé období je teď. Kupodivu -  protože v rámci propouštění lidí, kteří mají nárok na předčasný důchod, propustili i mne.  Po necelém roce, kdy jsem doma a nemusím přemýšlet o pracovních úkolech (měla jsem docela náročné zaměstnání- certifikace, registrace zdravotnických prostředků, biocidních, atd.),  jsem zjistila, že v neustálém poklusu mezi rodinou a zaměstnáním mi docela dost krásných věcí uniklo. Protože teď mám také první vnučku, prožívám s ní téměř vše znovu tak, jako se svým prvním dítětem. Je to nádherné období, práce mám sice  ažaž, po fyzické stránce mám občas problémy – ale kdo nemá - ale je mi dobře. Na mnoho věcí se dívám jinak, některé, které mne dokázaly hodně naštvat, úplně přehlížím. Naučila jsem se, že nemá cenu rozčilovat se nad blbostí druhých a vracet se neustále zpět. To byly dva moje docela velké problémy. Myslím, ale, že tohle si člověk neporučí, k tomu musí  dojít sám. A nejvíce jsem se naučila vážit si zdraví. Kdysi jsem ho brala jako samozřejmost. Dnes je pro mne  zdraví celé rodiny to nejdůležitější. To ostatní se vždycky nějak dá vyřešit.

Hani, moc se mi líbí Tvůj příspěvek.   Taky bych se chtěla dopracovat k takové vyrovnanosti.

Ivana napsal(a):

Tercilo, včera jsem byla v bazénu a byla tam i dvojice -muž asi 30 let, žena tak 45.Nejdřív jsem si myslela, že to je matka a syn, ale když se začali líbat, tak mě vyvedli z omylu...

No co, tak třeba dala maminka synovi  rodičovskou pusu a Ty hned za tím vidíš kdovíco...

Ivana: Přesto však bylo vidět, že je prostě o hodně starší než on

Ivanko, základní otázka zní: KOMU to vadí?
Proč by to jako "nemělo" být vidět?
Literát by prohlásil: cožpak na lásku má právo mládí jen?
Osobně bych taky nějak prvoplánově netoužila po partnerství s o hodně mladším mužem, ale zatím jsem z podobných dvojic nikdy neměla pocit, že by se snažili zamaskovat, zakrýt, utajit věk... Podle mě je (a ostatním MUSÍ být) úplně jedno, kolik komu je. Hlavně, že spolu dobře vycházejí. Kolik je nešťastných dvojic s minimálním a jakoby tím "správným" věkovým odstupem, viď....

Mmch. snažím se vypadat dobře i přesto, že můj muž je starší než já a má bílou bradu . Člověk má elán asi daný; nevychází to z plánu, že se musím zuřivě snažit vypadat mladší jen proto, abych se mladšímu zalíbila...
Moje máma byla zamlada jak modelka, líčení a barvení vlasů u nás bylo naprosto normální, řešení módy taky - a já jsem na ni hrdá, že ještě ve svých 66ti dokáže hezky nosit džínovinu...

Tak ohledně mých různých doporučení - to samozřejmě byly jenom rychlé nápady - chtěla jsem Ti dodat trošku energie . Připadalas mi taková smutná. 
Ale každý nejlíp ví, co se sebou chce nebo nechce dělat. Někdo je energičtější, někdo je klidnější. Důležité je, aby ses Ty sama cítila dobře - tak jsem to myslela. Jinými slovy, není nutno házet flintu do žita, když se ze života můžeš ještě radovat .

Upravil(a) Tercila (14. 3. 2010 12:02)